Natsu

Černota, která mě obklopovala, pomalu ustupovala. Ztěžka jsem otevíral oči. Ležel jsem na zemi. Vše kolem jsem viděl rozmazaně. Tlumená bolest na mém zátylku mi pomůže rozpomenout na událost, co se odehrála. Byl jsem omráčen kouzlem zezadu a poslední, co jsem zahlédl, byl muž v kápi. Pomalu si sedám a držím se za hlavu. Uslyšel jsem vzlykot. Okamžitě se začnu rozhlížet. Zrak se mi zostří a já vidím klečící Shiku, která je ke mně zády otočená a vzlyká.  V jednom zlomku sekundy stojím nad ním a třeštím oči na mrtvé tělo starého muže. Shika ho k sobě tiskne jako by snad byl stále naživu. Jeho nebesky modré oči ztratili jiskru ono ho života. Jen tak bez duše koukali na mlhu nad námi. Krk se mi sevřel a na jazyku jsem měl hnusnou pachuť. Nevěděl jsem, co říct. Jako bych ztratil hlas. Shika však dokola opakovala jedno slovo.Tati... Klekl jsem k ní a jemně jí stiskl rameno. Shika ani nezvedla hlavu.

„Shiko... Jestli chceš, můžeme ho vzít sebou a pohřbít někde jinde než tady." Konečně jsem našel slova. Avšak nevím, jestli to byly zrovna vhodná slova. Nechtěl jsem ji říkat, že to bude dobré nebo že je na lepším místě. Tyto slova nikdy nepomůžou v takových situací. Snad to ještě zhorší. Vím přesně jaký to je, když vám rodič umře před očima. A vím, že ty slova mě v tu chvíli ještě víc vytáčela, než samotná skutečnost.

„Zaplatí za to..." Zašeptala Shika po chvíli mlčení. Nechápal jsem koho teď myslí, a tak jsem mlčel a čekal, až bude pokračovat.

„Zničím ji. Zničím celou Idilu, jestli budu muset. To není královna, ale monstrum. Pomstím se jí!"

Poslední větu řekla tak zřetelně a jasně. Konečně i k tomu zvedla pohled. Byl spalující jako její ohnivě rudé vlasy.  Sála z ní neskutečná síla. Taková síla jakou jsem ještě u ní neviděl. Byla tak hustá, magická a tajuplná, že i jen v její přítomnosti, mě ta síla cupovala na tisíce kousků. Bylo vždy v tohle v Shice?  Koukl jsem se do její očí a snad na zlomek vteřiny bylo jedno oko bylo šarlatově rudé.  Zamrkal jsem nad tím rychle a znova se koukl, ale její oči byly zas fialové jako před tím.  Nejspíš se mi to jen zdálo. Shika konečně odtrhla pohled a stoupla si.  Udělal jsem to, co ona a mlčky ji sledoval. Byl jsem jako lovec, co pozoruje svou kořist v tichosti z křoví.

„Shika máchla rukou a v ruce si vykouzlila její magickou hůl."

„Jeho prach rozprášíme nahoře. Chci, aby naposled viděl slunce. Ustup, prosím."

Udělal jsem si dostatečně velký odstup od ní. Hned na to praštila holí o zem a vyslovila kouzlo.

„Zenit." A namířila hůl na otce.

Jeho tělo zaplavila silná zář, která ho spálila na prach, jakoby snad byl pod mým pekelným ohněm.  Shika nabrala popel do vaku, který měla připnutý u pasu.

„Jdeme." Prostě rozkázala a vydala se zpět.

Došli jsme zpět ke kraji lesa, který byl nahoře na kopci. Žoldáci byli tak hodní, že naše koně a zbytek věcí zůstaly nedotknuty. Jejich cíl byl jen jedno a to se jim podařilo splnit. Na obzoru právě zapadalo slunce. Nebe bylo krvavě rudé. Ze západu nešel žádné radostné hřejivé teplo. Bylo chladné a smutné. Snad nebe truchlilo za Tadaovu smrt. Ale i přes ten chlad, co zalézal až do morku kostí, to byla krásná příležitost na rozprášení. Mrazivý severní vítr nás ovál.Shiky dlouhé vlasy se rozvlály a splynuly se západem. Stál jsem u koní a nechal ji  v klidu rozloučit se.

Shika.

V ruce jsem svírala vak s popelem. Slova jsem ztratila společně s kusem svého srdce tam dole v údolí. Tak moc to bolelo, že jsem myslela, že tu umřu taky. Radši tisíc nožů do sebe než tuhle vnitřní bolest.  Vzpomínky na otce se mi v hlavě promítali jako film. Jeho úsměv. Oči. Tvář. Jeho a matku jak spolu byli šťastný. Moc ji miloval. Vzpomínám na jeho pohlazení po hlavě za všechno, co jsem udělala správně. Rady, kterými se řídím. Všechno to zesilovalo moji bolest. Chtělo se mi brečet, ale všechny slzy jsem už vypotřebovala. Pohlédla jsem na vak a na krajinu přede mnou. Příroda sama mi připravila tu nejkrásnější scenérii pro tento pohřeb. Aspoň to trochu utišilo mou bolest. Rozvázala jsem látkový pytlík a nabrala hrst popelu.

„Niva dië oktris naumawetisit." //,,Příroda tě provede smrtí"//

Rozloučila jsem se a začala házet popel do větru, kterého odvál až k slunci. Prázdný vak jsem si připnula zpět. Otočila jsem se a tiše sledovala Natsua, který upravoval sedla svému koni. Pokud to takhle půjde dál, můžu ublížit i jemu. Teď vím, že královna je všeho schopná. Nemůžu dovolit, aby se mu něco stalo kvůli mně. Už nechci mít na ruce krev lidí, které miluju. Zbylý bratry by to taky zlomilo. Nemohla bych se k nim vrátit. Nemohla bych se podívat do očí Irukovi a Kenjimu natož jim.  Mé myšlení najednou ozářilo světlo. Jako by to tam čekalo na správnou chvíli. Teď už vím, jak Kaie najít.

„Shiko co je?" Zeptal se Natsu, který si jistě všiml mého překvapeného výrazu.

„Už vím, jak ho najít."

„Kaie?" Pozvedl Natsu obočí.

Vytřeštila jsem na něj oči. Jak to ví? Myšlenky si pevně hlídám před ním.

„Ptala ses svého otce na něj tam dole."

„Natsu." Vyhrkla jsem, ale nic víc jsem ze sebe nedostala. 

„Shiko nic neříkej. Nemusíš mi to vysvětlovat. Měl jsem tušení, že hledáme jeho už od začátku. Přeci jen tvé unáhlené rozhodnutí navštívit tuhle planetu bylo hned potom, co Iruku a Kenjiho napadnul. „ Uchechtl se.

Sklapla jsem svoji pusu a trochu zčervenala. Přeci jen na to přišel, i když jsem si hlídala myšlenky. Vůbec mě nenapadlo, že je to tak průhledné. Tak jednoduché to bylo, jsem hloupá.

„Tak povídej, co tě napadlo?"

„ Slyšel jsi někdy o elfském rituálu Hauna zalos?" //Volání blízkých//

  Zrzek zakroutil hlavou.

„ Je to jako mezi vesmírové telepatie s určitým člověkem."

„Aha takže s ním kontaktuješ jeho?"

„Ano. Jen prosím tě potřebuju, aby si mi sehnal modrou květinu gaos. Je to květina, která tento rituál zesiluje a je velmi důležitá. Roste hluboko v lese. Dojdeš pro ni. Já tu nasbírám ostatní potřebné věci." Usmála jsem se na něj.

„Samozřejmě." Zvesela odkýval a rychle se vydal do lesa. Já se na něj dále usmívala, až když zmizel za kmeny vysokých stromů, jsem sklopila svůj zrak.

„Promiň Natsu, že jsem ti lhala." Zašeptala jsem.

Na Hauna zalos nepotřebuji žádné byliny. Tento rituál je velmi starý a zakázaný. Naštěstí jsem se jako malá přehrabovala v starých pergamenech a svitcích. Došla jsem ke koni, kde jsem z tašky vytáhla nůž. Ještě jednou mě píchlo u srdce, že jsem Natsuovi lhala, ale chci ho ochránit. Kai by mu mohl ublížit. Z toho, co jsem věděla od kluků je ještě silnější než předtím. Vždy překypoval silou, ale nevěděla jsem, že někdy dospěje do takové velikosti.

Přešla jsem dál od koně na pláni a pevně uchopila dýku. Zhluboka jsem se nadechla a řízla se do dlaně. Rána byla hluboká a krev začala stékat. Stiskla jsem ruku v pěst a kapky jsem nechala skapávat na zem. Vytvořila jsem z něj kruh a v něm malý osmiúhelník. Při tom jsem furt dokola opakovala hauna zolas. Když to bylo hotové, stoupla jsem si doprostřed a rozevřela ruku. Natáhla jsem ji k nebi a zřetelně jsem naposledy zopakovala slova a ruku pláchla o zem. Krev začala červeně zářit. Vyšlo to.

„Kaii? Kaii slyšíš mě?" 

Nic se neozývalo.

„Kaii?!"

„Shiko?" Jeho hlas v mé hlavě zněl na poprvé překvapeně.

„Copak potřebuješ, drahoušku? Chyběl jsem ti? Už jsi konečně zjistila, že nejsem mrtvý?"  Hlas měl prosycený se smíchem.

Vytáčelo mě to, ale i tak jsem s klidným hlasem řekla.

„Přijď za mnou. Musím s tebou mluvit."

„Jak si přeješ."

Rituál skončil. Krev zas byla stejně temná jako předtím a pomalu se vpíjela do země. Já si utrhla kusu z košile, kterou jsem na sobě měla a zavázala jsem si s ní ruku. Byla jsem příliš ze slábá si to teď hojit. Kouzlo bylo velmi náročné. Bylo mi jasný, že mě Kai najde. Nemusela jsem mu říkat ani, kde jsem. Je určitě na to dost mocný. A taky to netrvalo dlouho a kousek přede mnou se objevila brána a z ní vylezl on. Vyrostl. Na sobě měl černou zbroj, která byla potřísněna krví. Nejspíš bojoval, když jsem ho kontaktovala. Byl tak vyspělejší oproti mým vzpomínkám. Už to nebyl žádný kluk, ale muž. Kolik mu je teď? Na chvíli jsem přemýšlela. Ten to rok musel oslavit pětadvacetiny. A však na jeho mužské vizáži se jedna věc vůbec nezměnila. Jeho oči. Nebesky modré oko na jedné straně a na druhé vlasy trochu zahalené jeho rudé oko přes, které se táhla jizva. Přišel za sebe. Divila jsem se.  Žádné přestrojení a nikdo s ním. Taky si mě prohlížel, ale z jeho kamenné tváře nebylo poznat ani jediné známky emoce.

„Niva dië..." //pozdrav - příroda s tebou//

Kai se rozmrzele zatvářil.

„Prosím ne. Tou odpornou řečí mluvit nebudu. Přeci jen si taky navyklá na obecnou řeč nebo snad ne... Sestřičko?" Potemněle se usmál.

A JETO VENKU! Tak kdo z vás na tohle vsázel? Noo přiznejte se? Tak doufám, žese vám to nadále líbí a budete se taky těšit na další díl jako já 😊

PS: Pro ty co holdujete spíš Irukovým pohledem nezoufejte brzy se zas k němu vrátím. Jen chci, abyste poznali detailně i další hlavní postavy tohoto příběhu. Tak se nezlobte