Sníh už začíná tát a stromy se začínají pomalu probouzet z dlouhého zimního spánku. Malé pupeny, které se každým dnem víc a víc zelenají, obklopují každý druhý strom. Ledy popraskaly a mrštné a čisté potůčky ruší spící ticho, které do teď panovalo.

I já jsem neusnul na vavřínech a pustil se do velkého jarního úklidu. Došel jsem si pro vše potřebné a začal nejprve svým pokojem. Nebudu vám lhát, ale dalo mi to sakra zabrat. Jen pitomý druhé patro mi zabralo 3 hodiny a to nemluvě o tom třetím. Naštěstí písničky v mém přehrávači a dobrá nálada mi toto všechno ulehčovala. Nebyl jsem jediný, kdo dnes přerušil svůj zimní spánek. Haru a Shika šli na zahradu. Vrátit ji do takového stavu jako kdysi bývala. Aki a Kenji ty spolu dnes vařili oběd. No asi se nedočkáme oběda přímo odpoledne, ale to nevadí. Natsu ten zmizel ve městě nakoupit potraviny a různé semínka pro naše zahrádkáře. A Fuyu s tou jeho princeznou jsou u něj v pokoji. Najednou jsem si vzpomněl, jak jsem spal v jeho náruči. Ta opojivá vůně mořského vánku, lilií a jeho pižma. Jako bych tu vůni měl přímo před sebou. Celý jsem se zachvěl nad elektřinou, která mnou projela. Koště, které ještě před chvílí bylo v mé ruce, padlo k zemi. Leknutím jsem nadskočil, ale aspoň mě to vrátilo do reality. Tohle myšlení nad ním je až moc nebezpečné. Pomyslel jsem si a sebral koště ze země a začal vytírat.

Klapot podpatků se ozývá z poschodí. Naše dáma asi někam vyrazila. Doufám, že odchází a už se nikdy nevrátí. Jen se po očku ohlídnu, jak se namyšleně nese. Neudržel jsem své oči a protočil je. Avšak znáte to přísloví, na každou svini se vaří voda? No myslím, že její čas právě nastal. Její jehlicový podpatek a ladný krok na mokré podlaze způsobil její pád. A že to byl pád! Jak když pytel brambor spadne. Začal jsem se tlumeně smát, bohužel má škodolibost to nevydržela a já se začal smát nahlas, až jsem se za břicho popadal.

„Hej čemu se směješ, skrčku?!" Křikla na mě a rozešla se ke mně.

Já se trochu uklidnil a ledabyle se opřel o koště.

„Tobě. Co sis asi myslela, že tu dělám s tím koštětem a hadrem?" A očkama naznačím na koště, na kterém je obmotaný mokrý hadr.

„Tak poslyš..." Zasyčela a chytla mě za límec a přitáhla si mě k sobě. Zapomněl jsem, jakou upíři mají sílu nehledě na pohlaví, a tak jsem se trochu lekl.

„Aby bylo mezi námi jasno. Ty si jen služka nic víc. Tak se tak laskavě chovej a přestaň si dovolovat. Já jsem princezna! Rozumíš, ty malá podřadná kryso?! Už jen že si v mé přítomnosti se mi z toho dělá špatně... A ještě jedna věc... Dej ty pracky od Fuyua. Je můj. Jen a jen můj chápeš co ti to tu říkám, služko?! Kluk jako ty na něj nemá právo. A hlavně jsi kluk! Myslíš, že je Fuyu jak ten jeho zvrácený bratr, co spí s úhlavním nepřítelem? Prober se, on takový není. Není zvrácená říčka přírody. Tak se drž dál!" Řvala na mě.

Tak tohle si holčička dovolila hodně. Šahat na mě je jedna věc, ale mluvit špatně o Kenjim a Akim? Začal jsem zuřit. Drak ve mně zuřil taky a já ztrácel rychle kontrolu. Ne, že bych té mrše nechtěl vyškrábat oči, ale nejde to bohužel. Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit. Pevně jsem chytl její ruku, kterou mě držela za límec. Cítil jsem, jak se mi zostřují nehty. Nesmí to vidět, ale nejde to. Nezastavím to...

„Tak teď poslouchej ty mě..." Promluvil jsem dosti hlubokým hlasem na svůj vkus. Snad temnota a vztek uvnitř mě mluvily nebo snad i drak? Otevřel jsem oči. Bylo mi jasné, že nejsou normální. Nejen, že mě pálily oči, ale i z jejího udiveného pohledu.

„Možná si princeznička v té své zemi, ale tady si na mé planetě a takhle semnou mluvit nebudeš. Varuju tě, promluv takhle o Akim a Kenjim nebo o mě ještě jednou tímhle tónem a zaručuju ti, že tvůj sladký hlásek už nikdy neuslyšíš, protože ti vyrvu hrdlo z krčku. Takže se tu přestaň povyšovat. Tady si stejný nic jako já."

Ta zavrávorala a spadla na zem. Vítězně jsem se na ní ušklíbl. Tohle mě vážně hřeje u srdce. Nemyslím si, že jsem zlý člověk, ale prostě ona je otravná a něco mi na ní strašně vadí. Vzal jsem si svůj kyblík a koště a rozhodl se k odchodu. Oči se mi zase vrátily do normálu a já cítil, jak toto mého draka jaksi uspokojilo a rozhodl se zase dřímat. Najednou mě však něco odhodí na zeď a začne škrtit. Konečně se rozkoukám a uvidím Yoko, jak má ruku nataženou proti mě a jakoby v ní svírala můj krk. Kolem ní se vznášeli černé částečky, které se formovali do aury. Oči měla krvavě rudé. Odkdy ona umí čarovat?! Je to jen upír ne?!

„Ty... Ty... Pořád mi kazíš plány... Ale teď tě zničím. Konečně pomstím své bratry. Zabil si dva z mého řádu, věř, že ti to teď oplatím." Mluvila Yoko a jakýsi další hlas. Bylo to tak mystické.

Bratry? Z řádu? Neříkej mi, že ona je ve Velké devítce?!

Snažil jsem se vyprostit z jejího sevření, ale bohužel jsem neměl sílu cokoliv udělat. Pomalu a jistě mi docházelo síly. Mohl jsem udělat něco líp? Ta otázka je už tak absurdní. Už jsem si ji položil nejméně stokrát spolu s dalšími otázkami a i tak nemám odpověď. Prostě žiju okamžikem. A ten okamžik právě končí... Pomalu se mi zavírala očka a já cítím jak mě objímá staral dobrá černota...