Na obrázku driáda

Od tajemství bratrů Narunových uběhlo mnoho týdnů. Bylo to komplikované to pochopit, ale už si zvykl A moc rád u nich pracoval. Vše šlo jako hodiny. Ale něco nehrálo. Irukovi se nezdálo, že by život upíra byl tak poklidný. Teda až do teď si to myslel.

„Konečně vylezla ze skrýše! Je to tu! Kde jste všichni?!" Pokřikoval Natsu po celém baráku.

Všichni jsme byli v jídelně. Udělal jsem ovocný koláč. Tak trochu jsem nechápal, o co tu jde.

„Konečně." Pousmál se Fuyu.

„O co tu jde?" Otázal jsem se.

„Co nás vlastně vedlo na Zem po tolika letech, byla bytost zvaná dryáda. Ale byla dobrá a mazaná skrývá se tu už dobrých 12 let." Odpověděl mi Haru.

„Dryády jsou pěkné svině. Dokáží si vzít podobu a vzpomínky jiného člověka, takže nejde poznat rozdíl, dokud se neodhalí sami. Moc dlouho jim to nevydrží, ale tahle dryáda tu už terorizuje dlouho. Mysleli jsme, že jen bídě zabíjí a vyžívá se v utrpění jejího hostitele. Ale tahle je jiná. A jelikož jako z mála lovců máme základnu na Zemi, tak jsme za ni zodpovědní." Dodal na vysvětlenou Aki.

„Rychle. Jdem, než zas zmizí. Kde jsi ji viděl." Rozkázal Fuyu.

„U sirotčince."

„Chci jít taky." Vyhrkl jsem. Přepadl mě strach o Momo-san a děti.

„Ne!"

„Proč ne?!"

„Fuyu má pravdu, Iruko. Jsi jenom člověk a nesmíme tě ohrozit." S chladnou hlavou mi vysvětloval Haru o proti Fuyuovi, který mu zase zlostí svítili oči.

Jen jsem přikývl.

Kolem mě se ohnal průvan a všichni byli pryč.

„Teď už můžu jít." Pousmál jsem se a rychle běžel do garáže. Vzal jsem si kolo a uháněl k Momo-san.

-------------------

Děti utíkaly s křikem na všechny strany. Byly všude po ulicích a s panikou v očích se snažili dostat co nejdál od dětského domova. Nikde jsem, ale neviděl svou vychovatelku, a tak jsem pokračoval. Zabrzdil jsem před vchodem. Seskočil z kola a běžel dozadu na zahradu. Zastavil jsem se. Zabodl jsem oči na osobu na zemi. To není možný.

„MOMO-CHAN!!!" Rychle jsem se za ní rozběhl.

Ta ke mně zvedla své zelené očka a usmála se na mě.

„Iruko ne!" Řval na mě Fuyu.

Neposlouchal jsem je a běžel dál. Už jsem u ní skoro byl. Zvedla se a natáhla ruku. Užuž jsem ji za ni chytal. Momo- san s ní uhla a chytla mě pod krkem.

„Ty hloupý parchante."

Její hlas zněl jinak, než co si vzpomínám.

„Už to konečně propuklo. To ty jsi celou dobu ten učeň." Ďábelský smích se rozezněl v mých uších jako ozvěna.

„Co to meleš?" Zakřičel Natsu.

„Upíři jsou vážně blbý. Necítíte to? Tu vůni mágie. Mmmmm. Staré magie." Nasála moji vůni a její oči rázem zfialověly. Celá se začala po kouskách rozpadat. Její kůže byla na paží a přes půlku obličeje šedá. Z hlavy ji bujela dlouhá roztřepaná ohnivá kštice. Oblečení se ji taky změnilo v jakýsi kus zelené látky. Na krku jsem ucítil dlouhé ostré nehty. Z ruky ji vyrostl další prst. Bylo to odporné, jak to celé pomalu dorůstalo. Z loktů ji trčely jakýsi dráp.

„Momo-san?"

Zase se začla děsivě smát.

„Ta tlustá bába je už přes rok mrtvá. Viděla mojí transformaci do jiného těla. Tak zaplatila... tím svým. Hahahhahaha!! Ale ty. Jak si to dokázal celou dobu tak dobře skrývat, hm? Řekni!"

„Nevím o čem mluvíš."

Propukl jsem v nezadržitelný pláč. Co to ta ženská provedla? Momo-san... je mrtvá? Jak mohla? Zabila to jediné, co jsem mohl nazývat rodinou. Všechny vzpomínky se nahrnuly okamžitě a zatmavěly moji hlavu. Vše se hromadilo a hromadilo. Nechtěl jsem tomu uvěřit. Nemohl jsem. Co si bez ní počnu? Jak to že jsem to nepoznal, že to není ona. Bez ní jsem ztracený. Bez ní jsem mrtvý. Smích té potvory mě vrátil opět do reality. Začal jsem vrtět hlavou.

„Ty lžeš..."

„Co si říkal, hlupáčku? „

„Ty lžeš!!!" Zakřičel jsem z plných plic.

Najednou se její stisk se uvolnil. Odletěla pár metrů ode mě. Jako bych ji odstrčil. Svalil jsem se na zem.

„Ty bastarde!" Zaklela a už se chtěla po mě znova ohnat, ale do cesty se, ji postavili. Natsu a Haru.

„Kam si myslíš, že jdeš?" Otázal se ji Natsu.

„Ha. Vy jste ještě tady. Nemáte šanci upírci."

Natsu si odfrkl.

„Upírci jo? Tak se ukaž." Vyzval ji Haru.