„Dámy a pánové, dovolte mi, abych přivítal hostitele. Vévoda a vévodkyně Senshiro Samaro a Tokoma Samaro." 

Zvolal přes celý sál sluha a tím si zajistil veškerou pozornost. Sluhové po stranách rozevřeli honosné dveře. V nich se objevila žena a muž ve středním věku. Žena na sobě měla  noblesní karmínově červené šaty. Její světlé vlasy byly spletené do krásného drdolu s pár neposednými lokny na stranách. A největší pozorností na její hlavě byl zlatý diadém s rudými drahokamy. Pleť měla světlou jak sníh a její uzoučké ruce doplňovali rukavičky stejné barvy jako její šaty. A  na jejím dlouhým úzkým krku a malých ušních lalůčkách se tyčili jasně bílé třpytivé perly. Okamžitě si podmanila sál svým vřelým a krásným úsměvem. Vypadala vskutku nádherně. To nebyla vévodkyně, ona je jako královna! Musel jsem si pomyslet, když jsem na ní koukal. Za to její manžel už od pohledu vypadal jako snob. Na všechny v sále koukal opovrženým a dost odměřeným pohledem. Taková horší verze Fuyua. V duchu jsem se trochu pousmál. Měl světle blonďaté vlasy, které pomalu začaly bělat. I na obličeji byli znaky staří, ale ne nějak výrazné. Ale jeho oči, ty byli úplně přesně stejné, jako má můj nejlepší přítel. Bohužel nebyly tak zářivé a uklidňující. Jeho oči mi naháněly mráz po zádech. Jsou tak chladné a vražedné. Radši jsem odtrhl zrak. Když všichni dotleskali, rodiče sestoupily ze schodiště a postavili se přímo pod balkónek. Vzali si číši s vínem a pozvedli ji. Všichni utichli a slova se ujala Kenjiho matka vévodkyně Tokoma.

„Dnes jsme tu, kvůli tomu nejdůležitějšímu pokladu, který s manželem máme a střežíme ho už po celých devatenáct let. Dovolte mi přivítat našeho jediného milovaného syna." Usmála se a vzhlédla k balkonku.

„Dámy a pánové, dovolte mi, abych přivítal vévodu Kenjiho Samaro." Oznámil znova uvaděč a uhnul od dveří.

Tak jako u jeho rodičů, i Kenjimu otevřeli dveře a on se ocitl za silného potlesku na balkoně. Neměl na sobě svůj černý oblek, ve kterém přijel. Místo toho měl velmi honosný bílý oblek protkaný zlatem. Dokonce i nějakou tu kraječku na krku mělo, naše princátko. Co mě, ale znepokojovalo, byl jeho falešný úsměv. Možná mu to ostatní žrali, ale já v jeho očí viděl smutek. Takový smutek jako nikdy předtím. Když jsem Kenjiho viděl jak se na všechny takhle usmívá, sevřelo se mi srdce a do očí se mi nahrnuly slzy. Tohle nebyl Kenji, které ho znám.

„Připijme si prosím na Kenjiho narozeniny." Dodala vévodkyně a znova pozvedla pohár.

Všichni jsme ji napodobili a s uctivým gestem k blonďáčkovi jsme se napili. Pak se znova rozezněla hudba a všichni se začali bavit. My ostatní jsme se rozešli ke Kenjimu. Ten rychle seběhl schody a šel rázným krokem k nám. Ignoroval veškeré lidi, kteří se mu snažili popřát osobně a zajistit si tak jeho náklonost. 

„Tak a je potom. Jestli už chcete jít, tak běžte. Já tu musím ještě zůstat." Vyhrkl na nás rychle.

„Co blázníš? Budeme tady s tebou." Řekla Shika.

„Já jen nechci, aby..."

„Kenji?" Skočil mu do řeči ženský hlas.

Všichni jsme se podívali za Kenjiho. Kenji svěsil hlavu a otočil se.

„Ano, matko?"

„Nechceš mi představit svoje kamarády. Minule jsme to nestihli." A usmála se na nás.

 Takto zblízka byla ještě krásnější. Malé vrásky kolem očí ji dodávali zralou a přirozenou krásu.  Kenji si povzdechl a začal.

„Tohle je má nejlepší kamarádka Shika Yui z Idilanu. Můj nejlepší přítel Iruka Huro z Wakai wakusei*. A mý mistři bratři Naruno Fuyu, Haru, Natsu a Aki."

„Moc nás těší, madam." Řekli jsme sborově.

„No páni. Nestačím se divit. Tolik zajímavých lidí. Elfka, wakainec a slavní upíří lovci. Nikdy jsme nevěřila, že toho budu nikdy svědkem takhle vidět pohromadě."

„To ani já ne, drahá." Vložil se do rozhovoru pevný a hluboký mužský hlas.

Kenji se rázem napřímil, když uviděl svého otce.

„Pane Samaro?" Řekl úsečně Kenji a povytáhl jedno obočí k otázce.

„No snad mi je taky představíš, synu ne?" Kenji sevřel ruce v pěst, ale nebyl jediný. Jeho snobský hlas mi vařil krev v žilách. Radši jsem se do hovoru nezapojoval, abych ho tady nespálil dračím ohněm. 

„Shika Yui, Iruka Huro a mý mistři Aki, Natsu, Haru a Fuyu Naruno."

„Hmmm. Slyšel jsem o vás hodně. Prý jste Vy a můj syn zachránili nějakou vesničku nedávno."

„Ne jenom vesnici. Naši protivníci terorizovali i jiná města v našem velkém vesmíru." Odpověděl mu Aki.

Senshiro se zamračil a prohlídl si Aki od hlavy k patě.

„Humf. Doopravdy být svědkem toho, jak v našem domě, jsou upíři, je znechucující."

Všichni jsme vykulili své bulvy na muže. Haru instinktivně chytil Natsua za rameno. Shika nevěřícně zalapala po dechu a Fuyu s Akim se napřímily do celé jejich výše. Už už jsem po vévodovy začal křičet, ale Kenji mě předběhl.

„Jak se opovažuješ toto říct?!" Zakřičel na celý sál Kenji. Všichni se na nás otočili s otázkou v očích. 

„Slyšel jsi nebo už máš vygumovaný mozek od těch pijavic?"

„Dost! Nebudete se hádat na oslavě. My jdeme ještě pozdravit pár známých. Zatím se měj, miláčku." Zastavila hádku matka a táhla jeho otce pryč.

Hned jak zmizeli z dosahu, Kenji zaklel a utekl ze sálu.

„Kenji!" Zavolal jsem na něj a utíkal za ním, někdo mě však chytil.

„Nech ho..." Prosil zkroušeně Aki.

„Ne! Nenechám ho v tom samotného." Odpověděl jsem Akimu až moc hnusně. Vytrhl jsem se a utekl za ním. Chudák Aki. Musí to být pro něj těžký, slyšet tak ošklivé věci, ale Kenji nesmí už víc zůstávat sám a rozhodně ne dnes.

Běžel jsem chladnou chodbou kudy si myslím, že utekl i Kenji. Když v tom najednou proti mně utíkají tři sluhové a křičí:

„Hoří!"

 ,,Pán se zbláznil! 

,,Spálil mi zadek!"

Nechám je proběhnout a rychle doběhnu ke skleněným dveřím vedoucí ven. Venku uvidím zahradu pokrytou sněžnou nadílkou, ale v tiché noci uslyším zvuk vody. A tmu protnul obří oheň. 

„Rychlost." Za chvilku jsem přeběhl zahradu a ocitl se na pláži. Zimní vítr byl u moře ještě krutější a jakoby předzvěstoval, co se odehraje. Zarazil jsem se v půli cesty a nemohl uvěřit vlastním očím. Kenji celý hořel. Vzplanul od hlavy až k patě a ječel na celé široké moře. Oheň je silný živel, ale nebezpečný. Tak jako varoval autor v dračí knize, tak je to i u obyčejného živlu ohně. Pokud podlehnete silným a temným emocím, spálí Vás. Kenji začal nelidsky křičet a víc plát. Probudil jsem se z transu a rozeběhl jsem se opět za ním. 

„Kenjiii?!" Zavolal jsem na něj.

„Vypadni Iruko! Ublížím ti! Jdi pryč!" Lekl jsem se Kenjiho hlasu, který zněl až démonicky.

„Ne!"

„Řikám ti táhni!" Najednou z toho obřího ohně vystřelila jedna koule mířící na mě. Naštěstí jsem stačil uskočit.

„Řekl sis o to. Hikaru zastav ten oheň!" Najednou se objevil duch ohnivého draka.

„Nemáš šanci!" Zlověstně se zasmál. 

„Vsaj ten oheň!"

Drak se začal zhluboka nadechovat. Díky tomu začal Kenjiho oheň mizet až z něj nezbylo nic. Úlevně jsem si oddechl. A když, jsem si myslel, že je Kenji mimo ohrožení života, udělal jsem pár kroku blíž. Ale bylo pozdě, když jsem si všiml, že jeho oči byly jak utržené z řetězu. Celé plály, ale ne vstřícně, ale zlostně, divoce a temně. Co je to s ním?!

„Řekl jsem ti, že proti mně nemáš šanci!" Zvedl jeden koutek úst a pak zvedl ruku nad hlavu. „Povstaň můj rytíři. Lovecká schopnost: Forumz." Noc protrhla oslnivá zlatá záře a nad Kenjim se zformoval monstrózní nejméně padesát metrů vysoký rytíř s křížem na prsou.

„Znič toho upíra!"

„Coo? Já nejsem upír. Kenji, co ti je?!"

Rytíř neváhal a vytáhl svůj meč a rychle se proti mně rozeběhl. Do cesty se mu však postavil Hikaru. Ve zmatku jsem si ani nevšiml, že jeho duch je stále semnou. Hikaru máchl svým trnitým ocasem a rytíře povalil na zem. Obr okamžitě vstal a zabodl svůj meč do draka. Bolestí jsem zaskuhral a povalil se na zem. Hikaru taky zmučeně řval. Co to je za moc?! Pomyslel jsem si. Jak to, že Kenji má takovou moc a vůbec ji doposud nepoužil?  Kenji se ke mě začal kráčet a já se poprvé svého nejlepšího přítele bál. Nemohl jsem však utéct, jelikož rytíř měl stále zaseknutý svůj meč v Hikaru. Pomalu jsem se snažil plazit aspoň po zmrzlém písku. Užuž byl u mě, když v tom nás vyruší třetí osoba.

„Kenji dost!" Zařval Aki, který se tu objevil. Upírskou rychlostí přiběhl ke Kenjimu. Vzal mu tvář do dlaní a snažil se na něj promlouvat.

„Kenji? Slyšíš mě? Já vím, že tam seš. To nejsi ty. To je ten gen. Neposlouchej ho. Ubližuješ Irukovi. Nech toho." Chlácholil ho. Kenji bezvýrazně koukal do Akiho očí a jakoby vzpomínal na to kdo je. Využil jsem šanci a mávl jsem rukou a nechal zmizet Hikarua, avšak Rytíř znova tasil meč a šel proti mě.

„Kenji!" Začal s ním Aki třást. Konečně se na něj pořádně podíval.

„Vypadni, ty červe." Zavrčel a kouzlem ho odhodil na stranu. Kenji zakroutil zápěstím a vyčaroval zlaté kolíky, které začali postupně probodávat Akiho tělo. Aki v agonii zaječel z plných jeho plic. 

„Akiii!!" Zaječel jsem na něj. Zoufale jsem koukal, jak Akimu plní jeho oči bolest a slzy, ale došlo mi, že to není bolest, kterou cítí z kolíku, ale z Kenjiho, když na něj musí koukat jak padá do temnoty.  Stín nade mnou zakryl měsíční svit. Rytíř už byl u mě a natahoval meč. Napadla mě v tuhle poslední myšlenka. Fuyu..

„Tonitrua Dei!"

Něčí blesk probodl rytíře skrz na skrz a ten zmizel. Kenji vypustil veškerý vzduch z plic a okamžitě padl k zemi. Když zlatý rytíř zmizel okolí osvětlil opět měsíc a odhalil nám našeho zachránce. Vévodkyně zrychleně oddychovala a ještě držela nataženou ruku ke mě, když jsem na ni vděčně koukal. Zatřásl jsem hlavou a otočil se ke Kenjimu, který ležel v písku. Zvedl jsem se, i přes bolest těla a rozeběhl jsem se k němu.

,,Kenji? Kenji?" Třesu s ním, ale neodpovídá. 

„S ním si nedělej starost. Musíme pomoci tvému příteli." Pronesla vévodkyně a cukla hlavou k Akimu. Otočil jsem se směrem a viděl ještě horší pohled. Kolíky už v Akim nebyli zapíchnuté, ale krvácel a svíjel se v křeči a bolestech. 

,, A..Aki?" Vzdechnu a nevěřícně těkám očima mezi ním a Kenjim. 

„Stráže! Vezměte tady Naruna- sama ke mně do ošetřovny." Nakázala hned Tokoma, jakmile byli u nás stráže.

„Ale co pan Kenji?"

„Ten je teď v bezvědomí. Toho vezměte jen na pokoj. Ale nejdřív tady Aki-sama nebo umře!"

„Co? On umře?" Vyhrkl jsem.

Tokoma se na mě jen přísně podívala.

„Honem!" Zařvala.

------------------------------

*Wakai wakusei = Země, všechny světy ji nazývají tímto prastarým názvem