Iruka stojí před svým prvním opravdový oponentem, a však neví, jak silný jeho nepřítel je..

Slyšel jsem ten tichý smích se nesl ozvěnou ve velkém sále. Byly zde vysoké stěny a přišel jsem si ještě menší než jsem. Ale co tuhle místnost naplňovalo k prasknutí, byla ta temnota, která se mi plazila po zádech. Dusil jsem se jí. Cítil ji všude jakoby byla hmatatelná a drtila mě ve svém sevření.

„Odkud znáš mé jméno?" Zavrčím s neskrývanou záští. Ruce pevně sevřu až mi zbělají klouby.  

Cítím jak ve mě narůstá nenávist a opět ten děsivý chladný temný vztek, mi bublá pod kůží. Cítím jak se ten vztek chce dostat ven.

„Ano. To je ono. Tvá nenávist vůči mně tě sem dovedla. Ty si mi to řekl. Tvá mysl se pomalu plní temnými myšlenkami." Řekne s pokřiveným úsměvem na rtech. 

„Mýlíš se!" Vykřiknu, co nejvíc nahlas. 

Co si jako o sobě k sakru myslí?

„Co bych si o sobě asi tak měl myslet?" Pokrčí rameny a rozmáchne lhostejně ruce.

„Slyšíš mé myšlenky." Vydechnu ze sebe překvapením. Ani jsem si neuvědomil, že jsem to řekl nahlas.

„Anoo." Řekne až podezřele vesele.

„Proč se mi neukážeš, zbabělče?" Prsknu. Musím vidět jeho tvář než mu ji nakopu. 

Uslyším jen tlumený uchechtnutí. Opře se o svůj trůn a postaví se. Azazel ladně šáhne po sponě, která drží jeho kápy při sobě a mě naskytne hrozivý pohled na jeho tvář. Kůži měl bledou jako sníh čerstvě napadaný v prosinci což naprosto kontrastovalo s jeho nelidskými oči. Jeho bělmo a zorničky byly černé jako ta nejhlubší nejtemnější propast. Nadzvedl koutek svých úzkých rtů a ukázal mi perleťově bílé zuby. Pozoroval jsem ho s děšením a jakou si zvědavostí. Azazel zvedl ruku a já udělal instinktivní krok zpět, ale neútočil na mě. Konečky prstů, které byli černé jako jeho oči se zabořili do bělostných vlasů, které byli protkané černými melíry.

„Spokojený?" Sarkasticky procedí mezi zuby. 

Mlčím. Naháněl mi strach. Až teď mi došla jeho ohromná moc. Jeho zlověstná moc, mě stahovala k zemi. On není obyčejný mág jako jsem já. Je silnější než jsem si kdy představoval, že člověk může být. Postavu nemusel mít nijak vypracovanou a výškou nebyl nijak vysoký, ale i přes to z něj vycházela brutální síla, která mi zvedala všechny chlupy na těle. 

„Bojíš se mě?" Udělá krok ke mě.

Automaticky couvnu. To ho rozesměje. Proč všichni padouši musí mít vyšinutý smích? Pomyslím si otráveně. 

„Ne." Odpovím po chvilce.

„Rozumím. Nechceš to tu protahovat. Ani já ne. Mám plány a vaše skupina mi teď stojí v cestě. Tak pusťme se do toho." Řekne a pro křupne si klouby na prstech. Mám jen pár vteřin promyslet si svou strategii. Neumím tak skvěle zacházet s mečem jako ostatní či se prát jako oni, ale mám svou magii a tou ho musím porazit. Adrealin nastoupí a zastíní tak mé černé myšlenky a já můžu začít.

„Vodní dělo!" Nastavím ruce proti Azazelu a vykřiknu kouzlo. 

„Stínová clona!"

Jeho kouzlo mě překvapí. Udělám další krok dozadu, abych mezi námi udržel odstup. Neznám jeho plnou moc. Vidím, že umí číst myšlenky a vkládat do lidí magii. Boj rozhodně není lehký jako ve filmech či knížkách. Emoce se ve s každým nadechnutím mění a přemítám zda mám utéct či bojovat dál. Strach mi paralyzuje tělo a do očí se mi derou slzy, i přes to, že nejsem nijak zraněný všechny mé instinkty křičí ať se skrčím do klubíčka a prostě brečím. Ale tohle všechno přehlušuje jediný pocit. Vztek. Vztek mi tepe v hlavě ale vytváří i zvláštní knedlík v krku. Vztek se chce uvolnit. Slyším jak mi v mysli křičí, ale nemohu se jím nechat ovládnout. U toho dle boje musím zůstat soustředěný a klidný. 

„Listová bouře." Vykouzlím další kouzlo.

Tu jedním máchnutím odkloní na stranu.

„To je vše co umíš?" Provokativně se zeptá.

Nesmím přistoupit na jeho hru. To on musí pískat tak, jak chci.

„Rychlost." Začnu kolem něj běhat a z různých úhlů posílat své ohnivé bomby.

„Kryt temnoty!" Černá kopule, která ho zahalila, vše odrazila. Zastavím se a trochu si oddechnu. Tohle taky nevyšlo. Cítím jak se ve mě zoufalství stupňuje.

„Už ti to došlo? Na mě nemůžeš zaútočit! Si totiž slabý!"

„Teprve se rozehřívám." Řeknu a zahájím další útok.

Zkusím přímý úder. Pomyslím si, i když nejsem silný ve fyzickém boji, třeba i on není a může to být jeho slabina. Těsně před ním se objeví opět clona. Pěstí zabořím přímo do ní. K sakru zasekla se. Zakleju si pro sebe, když ji nemohu vytáhnout.

„Ty tvoje ubohé útoky ti musím nějak vrátit."

Natáhl proti mně ruku a pak ji stiskl v pěst. Mou paží projela neskutečná bolest. Nelidsky jsem zavřískal. Bylo to jakoby, mi zlomil kosti. Bohužel má teorie nebyla jen teorie, ale holý fakt. Povolil sevření a já zjistil, že mi rozdrtil všechny prsty. Rychle jsem od něj odskočil a zraněnou ruku přitáhl k hrudi. 

„Hahahaaha. Dnes zemřeš Iruko Huro.!"

„Tak to ani náhodou.... Poznej moji Kitu. Strážkyni vzduchu. Větrný drak!"

Z mé zdravé ruky vyšel drak, který se v místnosti začal zvětšovat a zvětšovat dokud nebyla plná místnost jen Kity. Ta hlasitě zařvala a roztáhla křídla. I přes to, že jsou jen vyvolaný kouzlem, vždy jsem úplně ohromen jejich velikostí a krásou, kterou můžou oplývat jen draci. 

„Ryū no gādian...." Zašeptá Azazel a nemluvně kouká na draka.

„Předveď mu svůj hurikánový řev!" Rozkážu.

Kita se začne napřahovat ke svému kouzlu. Azazel začal rychle jednat. Protočí zápěstí a z černého oblaku se vynoří v jeho ruce kniha. Druhou ruku nechá volně nad knihou a začne si pro sebe něco mumlat. Kniha se otevře a začne rychle listovat. Kita už je připravena a mohutně proti němu zařve. Její zvuk se však odrazí o nově objevené temné obludy. Byl to černý tříhlavý pes. Byl stejně velký jako Kita a temnota z něho sálala stejně jako z Azazela. Má jeho magie nějaký limit? Pomyslím si vztekle. 

„Zabij toho draka." Rozkáže Azazel.

Pes jen zavrčí a skočí po drakovi. Zakousne se mu do ramene. To, ale ochromí i mě. Cítím, jak se mi jeho tesáky zabořují do masa. Kita a já sborově zaúpíme bolestí. Složím se na kolena a chytnu se za rameno, ale nespouštím svůj zrak ze souboje. Kita konečně  ze sebe strhne psa a oplatí  mu kousnutí.  Zamířila přímo na krk z levé hlavy. Jakoby do něj zabořila své do opravdické zuby a jedním trhnutím ukousne psovi levou hlavu. Na Azazelovi nebyl žádná známka po bolesti jako u mě. Pes silně zavil a na chvíli se stáhl. Kita využila chvíle a vrhla se opět po něm, ale to neměla dělat jelikož ji pes uvěznil a začal ji zuřivě kousat do krku. 

„Neeee!" Zaječel jsem.

 Nevydržel jsem to a máchl rukou. Kita se v tu chvíli rozplynula.

„Sice si strážce, ale jsi slabý. Nejsi té moci hoden." Prohlásí Azazel, když se vydá ke mě. Napřáhne se a kopne mě do hrudi. Složím se k zemi, kde ztěžka oddechuji. Bezmoc a strach mi zastíní mysl. Nejsem schopný utřídit své myšlenky a Azazel toho využije. 

„Někdo jako ty si takovou moc nezaslouží. Jsi jen červ, co všem překáží. Nikdo tě nemá rád." Zašeptá mi do ucha.

Dotkne se mého spánku a začne mi do hlavy prolívat urputnou bolest. Prohnu se v zádech a s nelidským výkřikem zakřičím. Mé oči se naplní černotou stejně jako je má Azazel. Temnota v mě ochromí a nejsem schopen žádného pohybu. Chce se mi dál křičet tělo bolí jako nikdy předtím, ale já se nemůžu ani narovnat. Nemůžu nic.  Jeho temnota se začíná rozlévat po celém mém těle. Azazael s chichotáním zatlačí na mé spánky. Octnu se uprostřed své mysle, kde stojí mi přátelé s opovrženým výrazem.

„Vše si pokazil, Iruko."Uslyšel jsem Natsův hlas.

„Zklamal si mě." Řekne teď Haru.

„Jsi ostuda mágů." Přidá se Shika.

„Nejsi nic." Slyším Kenjiho.

„Jsi jen odpad..." Procedí Aki.

„Jsi slaboch..." Poslední hlas patřil Fuyovi. 

Jeho hlas byl jako poslední hřebík v rakvi. Propukl jsem v zoufalý pláč. Hlasy ale nepřestaly a ječely na mě nadávky z úst mých přátel. Až najednou mi v hlavě zůstala poslední myšlenka. Všichni utichli, abych ji vyslovil.

"Prostě to ukončím." Zašeptám. Poraženě zavřu oči a nechám temnotu mě pozřít.

Před smrtí se mi, jako film, vrátili všechny vzpomínky. Možná, mi tím život chtěl dát poslední naději. Malá jiskra, co by se proměnila v plamen. Pomalu jsem přestal cítit bolest, zoufalství, beznaděj vše odplynulo a zůstala jen odevzdanost. Možná tohle jsem měl už udělat kdysi dávno. Pomyslím si. Vteřiny či hodiny nebo týdny propadám tmou. Zapomínám proč tu jsem. Zapomínám na Azazela. Zapomínám...V tom jako bych viděl v sobě plamínek ohně, který šlehá své plameny čím dál ostřeji. A mě to dojde. Ostatní se taky přeci jen tak nevzdají. Musím jim ukázat, že to zvládnu. Nejsem slaboch. Já nejsem slaboch!

„Já.... Nejsem...slaboch..." Trhaně řeknu.

Azazel se překvapeně podívá a odtáhne ruku. Nedám mu šanci ani promluvit. Plamen ve mě začíná proměňovat v požár. Natáhnu ruku a to Azazela okamžitě ho odhodím na stranu. Vím, že mi Fuyu kladl na srdce ať se nepřepínám, že nevíme, jak silný jsem pro svou moc, ale pokud mám porazit toho dle hajzla s radostí to otestuji. 

„Tak ty ještě nemáš dost?!" Naštvaně vykřikne Azazel, když se zvedá ze země. 

„Ne. Ještě si nepoznal všechny mé dráčky."

„Dráčky?" Zarazí se.

V  momentu se zamnou ukážou všichni draci. Azazel ustoupí a instinktivně vytáhne svoji knihu.

„Kito, znova použij svůj řev!" Rozkážu.

Ta neváhá a použije svůj smrtelný řev. Azazel toto však vykryje svou clonou, jak sem čekal.

„Toru: vodní gejzír!" Vodní drak vyplivne horkou vodu proti nepříteli. Ta se odrazí stejně tak jako Kity útok. Mezitím Azazel vyvolal zpět svého psa. Nová vlna adrenalinu naplní každičký nerv těle. A nevím zda jsou to mé myšlenky či mých draků, ale cítím jak jsem neporazitelný. 

„Riku jedovaté bodliny." Zelený drak se rozeběhne a pustí se do monstra.  Bolest projížděla mým tělem. Cítil jsem každé psí kousnutí a škrábnutí, avšak jsem bolest ignoroval a soustředil se na svůj cíl. Riku po chvíli drsném boji s pekelným psem vyhraje. Pes se rozteče po podlaze. Azazel nasupeně křikne:

„Tak dost, ty parchante! Tohle je tvůj konec! Jako držitel temné knihy volám tě, ó mocný pane podsvětí. Propuč mi svou sílu....Hádova smrtící ukolébavka!"

Zalapám o dechu, když vidím, jak z knihy vytryskává masa temnoty  a namíří si to přímo proti mně.

„Hikaru je to na tobě!" Víc slyšet nepotřeboval, postavil se přede mě a začal chrlit svůj mocný oheň.

„Ostatní pomozte mu." 

Všichni se postavili do jedné lajny a společně použili buď svou moc. Konečk prstů mě v jednu chvíli drtí moc, ale přitom i vysává. Kouknu se na svoje ruce jakobych si nebyl jistý jestli je ještě mám. Je tohle to před čím mě Fuyu varoval? Nemám čas nad tím přemýšlet když si všimnu zlatého oslňující záře, která vychází ze spojení draků. Kouzlo rozráží temnotu a naplňuje místnost příjemnou září. Teď je moje chvíle. Posbírám své zbylé síly a vyběhnu proti odzbrojenému Azazelovi.

„Dračí strážce: ohnivá dračí pěst!" 

Zasáhnu Azazela přímo do hrudi a ten odletí přes celou místnost, kde se s obří ránou zaboří do zdi. Už se nepohnul. Draci se rozplynou a já vysíleně začal padat k zemi. Oči se mi pomalu zavírají a začínám v pádu ztrácet vědomí, když v tom mě někdo chytí. 

„Mám tě." Ohlédnu se za hlasem a uvidím milý úsměv Shiky.

„Shiko..." Zašeptám než mě pohltí nevědomost

Mezitím co je Iruka v bezvědomí

„Je v pořádku?" Zeptá se hned starostlivě Kenji a přisedne k Shice.

„Ano. Nejspíše použil maximum své síly. Jeho aura je bledá. Nebojte, neumírá, ale budeme ho muset ošetřit." A koukne na Haru, který už přisedal k nim.

Fuyu jen pokývne hlavou a s Natsuem se vydá k Azazelovi. Ten je bohužel ještě živý.  Fuyu ho nohou otočí na záda. Nestál mu ani za to, aby na něj sáhl rukou. Azazel se rozkašle a probere se. Fuyu na něj stoupne nohou a položí do toho celou svou váhu. Azazel přidušeně zalapá o dechu. 

„J-já jsem jen začátek..." Zasýpá Azazel.

„Co tím myslíš?" Zavrčí Natsu.

„Je nás víc... Velká devítka povstala. Světy zachvátí temnota.... Radši si užívejte své poslední dny, protože temnota se blíží..."

„Velká devítka? Kde jsou? Co jste zač? Kde se schováváte?" Dorážel Natsu a už se na něj vrhal. Fuyu ho zadržel rukou.

„Jsem služebník deváté kategorie, Azazel.... Velká devítka... Zničí vás... Jsou tisíckrát silnější než já.... Jsem jen začátek.... Velká devítka.... Zemřete..." Mluvil nesouvisle pořád do kola.

Fuyu se k němu nahnul a tím víc přitlačil na jeho hruď.

„To ale nejdřív chcípneš ty." Chladně zasyčí.

Odtáhne se. Svou nohu přemístí na jeho krk. Naposled se podívá do těch černých prázdných očí. Poleví ve stisku a pak prudce dupne. Ozve se jen tiché křupnutí. Fuyu z něho sleze a odchází.

„Spal ho. Nechci, aby mi ještě vstal z mrtvých." Nařídí Natsuovi.

Ten okamžitě v jednom mrknutí tělo zapálí. Vůně škvařeného masa se rozline po místnosti. Všichni přítomní se nelibě zašklebí. Z Azazela zbyl pouze jenom popel.

„Jde se domů?" Zeptá se Aki.

Fuyu se podívá na holčičku, která se držela u jeho nohy. Usmál se na ni a dojde k Irukovi. Sehne se k němu a vezme ho do náruče.

„Jde se domů." Hrdě prohlásí.

Taaaak a je to. Mise splněna! Co říkáte na boj? Nuda nebo dobrý? Co si myslíte o Azazelový výhružce? A co myslíte, že ta velká devítka je nebo znamená? Pište do komentářů👇👇👇👇👇👇👇👇

Btw tímto jsme vytvořili 50tou kapitolu!!!!! Nevím ani jak se mi to podařilo 😨😱 Asi si na to otevřu flašku a připiju, protože todle je fakt rekord! 🍾🍾 Ano budu se opakovat, ale strašně moc Vám děkuju! Pokud píšete stejně jako já asi chápete mé nadšení 😁😁❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️