Jako myšky se Iruko a ostatní blíží do pasti...

Slunce už vstalo a ve své plné síle nám praží do zad. Dohodli jsme se nechat nepotřebné věci dole a teď stoupáme po skále nahoru. Cesta je strnitá a úzká. Stačí pouze jeden špatný krok a skončíme v nekonečném písku. Nikdo z nás se neodvažuje promluvit. Nevím zda jsem to já, ale konečky prstů mě začínají svrbit jako by tu nad námi cosi vyselo. Cosi temného. Jdeme správně pomyslím si. 

"Cesta se rozšiřuje." Špetnu si pro sebe. 

Fuyu a Natsu jdou ve předu a své pravé ruce drží těsně u svých zbraních, aby je kdykoliv mohli tasit. Aki a Haru nás zas kryjí zezadu. Jsou zkušený a dle svrbění mých prstů, které začíná pomalu přecházet i do zad, předpokládám, že jsme na správném místě. Cosi mě polechtá trochu víc po zádech a já si všimnu, že z pravého kouta se na nás hrne minotaurus se sekerou. 

„Fuyu pozor!!" Zakřičím z plného hrdla, když uvidím jak minotaurus míří na Fuyu. 

Fuyu, díky svým upírské schopnost, mrštně unikl. Natsu neváhal ani minutu a rychle se vrhl po minotaurovi. Dvěmi lehkými pohyby minotaura skolí, ale z vrcholků se na nás blíží další skupina. Zalapám po dechu. Tolik jich sem tu nečekal. Všichni se na sebe instinktivně přitiskneme, abychom si kryli záda. Natsu vystoupí z formace a vrhne se po dalším býkovi, který se blíží neúprosnou rychlostí. 

„Jděte!" Zařve Natsu a máchl dýkou, která se hned rozvinula v kopí.

„Ale..."

„Jdi, Iruko! Neboj se o mě." Přerušil mě, než jsem začal nějak protestovat. Jeho tvář se zcela změní. Takovou tvrdost a chladnost jsme v něm nikdy neviděl. Napřáhne se k rozběh. Zadní noha se mu zaboří hluboce do půdy. Natsu se zhluboka nadechne a použije svou upírskou rychlost, aby zkrátil vzdálenost mezi ním a jeho protivníky. S lehkostí a mrazivou přesností probodává své soupeře. 

„Myslím, že tu teď bude dost horko." Řekl jsi Natsu pro sebe.

„ Jdeme, dokud je čas." Rozkáže Fuyu a běželi jsme dál po kamenité cestičce.

Za pár chvilek nás čekala další překážka a to v podobě další skupině býků. Blokovali nám přímou cestu ke vchodu do jeskyně, ze které se linulo chladné a smrtonosné zlo. Nepřítel měl značnou výhodu. Byla tu pouze jedna cesta dovnitř a ven. Adrenalin ve mě začal jiskřit a já jako bych každým krokem byl víc a víc napjatý jak tětiva. Svaly se napínají každou vteřinou, ale mozek stále křičí proti tomu. Pochyby a úzkost chytí mé nohy a ty jakoby ztěžkly. Co tu dělám? Kdyť můžu umřít. Pane bože na tohle nejsem ještě připravený. Co když dnes umřu a už nikdy nebudu moc být se svými přáteli. Myšlenky ve spirále krouží, ale vytrhne mě z nich něčí hlas.

„Asi se tu taky zdržím." Řekl Haru těsně u mého ucha a tlačil se před nás, aby nám vyčistil cestu.

Silou vůle jsem se rozeběhl s ostatními. Co když o někoho z nich přijdu?

„Buď opatrný." Zašeptal jsem, ale spíš jsem si o říkal pro sebe. 

O tomhle nesmím přemýšlet. Jsme silný. Jsou to nejlepší lovci ve vesmíru. I já jsem silný Mám prastarou dračí moc. Neumím jí natolik používat, ale používám ji! Zatraceně v noci jsem mluvil se čtyřmi svými draky. Nejsem sám! Mám čtyři draky. Ne jednoho ani dva ale čtyři a to už něco musí znamenat. Zhluboka jsem se nadechl a odhodil veškerou úzkost za hlavu. Teď na ní prostě čas není. Vchod do jeskyně byl pět set metrů před námi a já se už chtěl usmát, ale ze stínu jeskyně vyšli další minotauři. Jejich tu horda! Musíme se zbavit toho proklatého Azazela. Ani nevím kdy, ale Kenji a Shika se do nich pustili a my běželi dál.

Uvnitř jeskyně jsme zpomalili. Hlasitě jsem oddechoval a snažil se svůj dech dostat pod kontrolu. Aki mi položil ruku na rameno, aby mi v mém úkolu pomohl. Zastavil jsem se a zavřel oči, abych se zhluboka nadechl. Otevřu své oříškové oči a setkám se s Akiho neúprosným pohledem. Jen na něj pomalu, ale významně kývnu a pokračuju v cestě.  Chodba pokračovala do hloubky hory. Cesta byla udusaná od kopit, ale nerovná a neupravovaná. Chodby lemovaly pochodně, které tlumivým hřejivým světlem svítili na cestu. Čím hlouběji jsme v této tmavé jeskyni, tím víc cítím přítomnost zla. Vůbec se mi to nelíbí. Všechny svaly se ve mně napínaly. Každá buňka byla teď ve stavu nejvyšší bezpečnosti. Oči mi těkaly ze strany na stranu. Zlo může udeřit odkudkoliv. Náš nepřítel je tady všude a přitom nikde a to je ta nejvíc stresující situace, kterou jsem kdy zažil.

„Pozor!" Zastaví mě rukou Aki.

Před námi už nejsou pochodně. Pouze tma a nicota. Zaposlouchám se a uslyším tiché bzučení much. Vrátím se pár kroků zpět a vezmu pochodeň. Opatrně s ní nasvítím do prostoru. Nic tam není. Udělám pár kroků dopředu. Leknutím upustím pochodeň, která v mžiku uhasne.

„Iruko, co je? Kde si? Jsi v pohodě?" Řve Fuyu.

„Ano jsem." Odpovím roztřeseným hlasem.

„Co tam je?" Zeptá se mě Aki.

Odmítavě vrtím hlavou, to však oni nevidí. Přes smrad jeskyně jsem ani nepomyslel, že by se tu mohlo ukrývat tohle.

„Iruko..." Řekne Fuyu měkce.

Jeho hlas v mé hlavě zazvučí jako ta nejjemnější melodie. Klesnu rameny začnu pomalu tvořit lajnu ohně před svými nohy. Postupně začne odkrývat ten masakr...

Na zdi bylo přikováno deset mrtvých, zmizelých vesničanů. Vytvořili z nich nápis 'Vítejte!' Z některých nebohých schránek ještě tekla krev. Týrali je a mučili a poté jejich těla takto vystavili.  Při pohledu na to, se oba hlasitě zděsili. Neexistovali snad slova, co by to popisovali. . Je to proti zákonům života. Tohle udělá doopravdy jenom monstrum. To všechno on! To on, je to monstrum. Krev ve mně začala doopravdy vařit. Sice jsem měl chuť zavřít předtím oči, ale nejde to. Musím to vidět. Musím se pravdě podívat do očí.  Zlost ve mě vzplála jako zápalka. Krev mě pálí pod pokožkou a hněv v mém nitru se prosí, aby se dostal ven. Chci ho dostat ven. Chci aby ten hněv zabil toho, kdo je za tohle zodpovědný. 

Najednou se za námi ozval obří dusot.

„Zdá se, že se blíží další. No nic... asi se do toho taky zapojím." Ledabyle se usmál Aki a vyrazil proti nim  bez dalších slov. Stejně jako Natsu se pohybuje ladně jako tanečník na jevišti. 

„Jdeme!" Ledově řekl Fuyu. Chytl mě za ruku a zahnul doprava do boční chodby, které jsem si předtím nevšiml. 

Před námi byla další dlouhá cesta. Toto je doslova labyrint, kterým bylo slyšet jen klapání našich bot. Mé srdce opět ovil strach o ostatní. Zlost jako mžik zmizela a nahradila ji starost o všechny. Mé city byli jak na houpačce, která byla tak silná a rychlá, že to ani nezvládám ukočírovat. Snažím se hlubokými nádechy opět uklidnit, když s Fuyu běžíme chodbou vpřed. Po pár minutách běhu jsem se dokázal uklidnit a na chvíli se zamyslet. Všechno je až moc snadné. To je zvláštní.  Azazel není vůbec v dohledu. Jak je to tu velké? Jdeme vůbec správným směrem? Byli to všichni minotauři nebo je jich tu víc? Nikdo nás nepronásledoval ani nikdo se před námi nevynořil od rozdělení s Akim a je to dost dlouhá doba. Nahlas jsem si povzdychl.

„Copak je prc..." Fuyu se zasekl ve své otázce. Věděl jsem, co chce říct, ale víc mě zajímalo, co se děje.

„Co je?" Zeptám se trochu tiše.

„Slyším je. Blíží se další. Iruko, musíš jít."

„Já? Ale nejsem tak silný, abych to zvládl." Přiznal jsem se a sklopil smutně zrak.

Fuyu mě chytl za ramena a donutil mě se na něj podívat.

„Iruko, jsi jeden z nejsilnějších lidí, co znám. Nemám o tebe strach, protože vím, že ty to dokážeš. Věřím ti, tak jako ostatním. Vím, že je tohle pro tebe všechno nové. Všichni jsme silní, ale v tobě je víc síly, než si myslíš. Tak běž. Vyřídím to tu a pak tě doběhnu ano? Budu u tebe, že ani nenapočítáš do pěti." A usmál se.

Je vážně vzácnost ho vidět se usmívat jako teď. Jeho rty byli tak krásné, když se usmíval. Dodalo mi to odvahu. Beze slova jsem se rozeběhl. Ani slovo jsem mu nedokázal říct. Jen se usmát a jít. Vlastně není ani co říkat. Neloučíme se. Za chvíli bude u mě. Je silný a já musím také. Nezklamu je. Musím to tu ukončit. Nedovolím mu už nikomu ubližovat, zvlášť mé rodině.

„Věřím v tebe, prcku." Řekl si Fuyu pro sebe a vytáhl svůj meč.