Iruka a ostatní dostali novou misi přímo od krále. Jak si s tím ale poradí?

Došli jsme domů. Fuyu ve dveřích rozkázal, ať se okamžitě zabalíme. Všichni bratři se tvářili dost vážně. Dělalo mi to starost. Toto bude naše první mise. Včera jsme sotva dostali diplom. Tohle asi znamená být učni slavných Naruno. Zlo totiž  nikdy nepočká.

„Jejich aury jsou docela vystresované. O co tu jde?" Zašeptala Shika.

Zapomněla však, že kluci jsou částečně upíři a slyší i šeptání.

„Jaký aury?" Zeptal se Haru.

„Víte mám takový dar. Vidím auru všech magických bytostí. Většinou se formuluje jako zvíře. Různé barvy znamenají různé emoce. Každý z vás má jinou auru nebo patrona, jak v některých světech nazývají. Iruka má draka. Kenji pumu. Ty, Haru, ty máš rosomáka. Natsu má fénixe. Aki lišku a Fuyu má vlka a dost velkého. Všechny vaše zvířata byla rudá, což značí jakou si nervozitu."

„Počkat. Takže ty máš magii aury? Ta je hodně vzácná." Řekl užasle.

„Jo to je. Četl jsem, že ti, kdo vidí aury, ostatních, dokáží pak ovládnout auru a manipulovat tak s mágem samotným. Je to vzácná a nebezpečná magie." Přidal se do rozhovoru Aki.

„Ano, ale nemějte strach. Neumím auru ovládnout. Jen je vidím."

„A co ještě umíš, Shiko?" Zeptal se Fuyu.

„Umím ovládat zemi a léčivou magii. To vám ale bylo jasný, vzhledem k mému původu. Ale především ovládám hvězdnou magii."

„To je super! Lékařka se nám při této misi bude hodit." Usmál se na ni Natsu.

••••••••••••••

Po krátké diskuzi v hale jsem vyběhl schody a šel se sbalit. Co si asi tak mám sbalit? Kam všude půjdeme? Bože jsem teprve den učněm a už jdu na smrtící misi. Co když na to ještě nejsem připravený? Panika ve mě narůstala, ale vytrhl mě zní slabé zaklepání. Do pokoje mi přišel Haru.

„Ahoj, promiň, že ruším. Ale  všiml jsem si tvého ustaraného výrazu, a tak sem si řekl, že ti pomůžu sbalit."

„To je dobrý. Jen nevím co sebou, abych toho neměl moc."

Haru se usmál a přešel k mé skříni. Začal v ní hrabat a vyhazovat nějaké kusy mých oblečení.

,,Vždy si vem aspoň jednu věc, když nevíš kam půjdeš. Ne všude je počasí takový jako tady."

„ Rozumím. "Jen jsem se usmál a oblečení jsem si začal pomalu skládat do batohu.

,,Hele Iruko..." Promluvil Haru.

Vzápětí mě chytl za ruku a přitáhl si mě k sobě. Trochu jsem vyjíkl. Byl tak blízko a krásnem voněl. Jako fialky a posekaná tráva smísená s vůní po dešti. Nasál jsem trochu tu vůni. Úplně mě pohltila. Hned se mi utvořila husina na ruce. Podíval jsem se nahoru. Viděl jsem jeho rty, které byli jemné už na pohled a sněhově bílé zuby. Šimrání v mém břiše se úplně rozlili jako mléko v hrnku.

„Neboj se. My tě ochráníme. Všechny. Tebe, Kenjiho i Shiku. Víš proč?"

Zakroutil jsem lehce hlavou.

"Protože jsme všichni rodina a ta se chrání. Tak jako chceš chránit ty nás, tak my chceme chránit tebe. Neboj se, nenechám nikoho, aby nikomu ublížil, zvlášť tobě."

Jeho slova mi udělali takovou radost. Celá ta radost naplnila snad každou mojí buňku v těle. Tohle jsem teď potřeboval slyšet, že se nám nic nestane. Měl pravdu, já budu chránit je a oni mě. Jsme totiž rodina a přátelé, kteří si hlídají záda. Nic nás nezlomí. Ať už je to jakýkoliv zlo, tak nás neporazí.

Haru mi trochu zmáčkl rameno. To mě vytrhlo s přemýšlení. 

„Děkuju Haru."

„N-není zač." Zašeptal nesměle.

•••••••••••••••••••

Tak sbaleno máme. Teď jen jít do sklepa pro zbraně. Oni ty zbraně mají fakt všude! Nechápu proč je, ale mají ve sklepě. Snad strašidelnější místa jsem nikdy neviděl. Nenávidím sklepy. Není tu skoro žádné světlo. Jen pohupující se plamínky svíček. To není nikdy dobré. Ke všemu jsi, přijdu jako vězeň, kterého vedou do mučírny. Vstoupili jsme do zbrojnice. Kluci si vybrali své zbraně. Já s Shikou jsme stáli a koukali na tu sbírku zbraní.

„ A já myslel, že tady jich bude aspoň míň."

„Míň? Haha. Pravidlo číslo jedna je mít na každé základně dostatek arzenálu. " Prohlásil s výsměchem Natsu a v ruce si protočil svoji zbraň.

„Shiko vyber si, co se ti líbí. I když asi vím, co to bude." Mrkl na ni Haru.

Shika si bedlivě prohlížela všechny zbraně. Já si zatím vzal svůj kord a sledoval, co si vybere. Vzala si dvě dýky a kulatou ostrou věc, která dle mého skromného názoru bude velmi nebezpečná. ALe Shika ji bedlivě studovala a hodnotila její tíhu.

„No čekal jsem, že si vemeš luk." Zasmál se Haru.

„Luk přenechám tobě. Vemu si radši něco jiného."

A sáhla po černém pouzdru s katanou. Vzala za černozlatou rukojeť a vytáhla ostří. Byla tak úzká a chladná jako smrt. Ostří se krásně lesklo. Shika si ten kus, co vytáhla, důkladně zkontrolovala a pak zandala opět do pouzdra. Katanu si připnula k útlému pasu.

Vyšli jsme ven. Zalezli jsme do jedné z postranních temných uliček. Všude bylo rušno a brána se nedá vyvolat jen tak.

„Půjdeme na poslední místo útoku. Tamější lidé nemají rádi příliš výzvědačné otázky, takže proto se neptejte na nic zbytečného. Snadno se naštvou a to nechceme." Poučil nás Fuyu.

Zakroutil zápěstím a náhle měl ve své dlani zlatý klíč. Natáhl ho před sebe a zvolal:

„Andronie!"

Před námi se zjevily dřevěné dveře se zlatou klíčovou dírkou. Vložil klíč do dírky a dveře se otevřely. S pořádnou dávkou zvědavosti a špetkou obav jsem vlezl do nové země jménem Andronie.