Čas běží jako voda a nastal podzim. Podzim v lesní vile byl jak z pohádky. Barevné stromy, zlato- hnědá tráva, chladná pochmurně mlhavá rána, přesto krásná. Prostě podzim jak má být. Jak si ale vedl Iruka a Kenji ve svém objevování schopností? Už jsou připraveni je použít i v praxi?

Seděl jsem na střeše mého dokonalého domova. Koukal jsem na ten krásný les. Vůbec tady nepůsobil tak depresivně, jako jsem ho měl zafixovaný celý roky. Tady byl jiný. Byl veselý, záhadný, klidný, barevný a tak zvláštní. Bylo to jako koukat na to jak matka příroda maluje své mistrovské dílo a slunce to celé podtrhovalo svými třpytivými paprsky. Je to magický pohled. Chladný vánek ze severu se otřel o mé tváře. Trochu jsem se otřásl. Měl jsem na sobě jen mikinu a tepláky, které neodpovídaly teplotě podzimního večera.

„Ty tu chceš nachladnout?"

Otočil jsem se s úsměvem na Kenji. Ten se usmál a přisedl ke mně.

„Je mi tu fajn." Odpověděl jsem po chvíli.

„Nedivím se. Je tu tak krásný výhled."

„Jo. Je to jako..." Hledal jsem správná slova na popis, ale Kenji mě předběhl.

,,Aki..." Zašeptal do větru.

Udiveně jsem se na něj otočil. On si mého výrazu však nevšiml. Koukal před sebe a asi přemýšlel. Na obličeji mu pohrával blažený úsměv a jeho oči se zvláštně třpytily štěstím.

Na co asi myslí? Využil jsem chvíle a snažil se mu přečíst myšlenky. Je to jediná schopnost, kterou jsem nezvládl. Neumím jim ani zabránit, ani pomocí toho ovládat člověka. Neumím z toho nic. Dokážu pohybovat věcmi, ale co se týče lidské mysli a s tím vše spojené, neumím nic. Zavřel jsem oči a soustředil se. Bohužel tak jako vždy...Nic jen prázdno v mé hlavě a černota přede mnou. Poraženě jsem otevřel oči. Kenji už zas vnímal přítomnost a koukal na mě ustaraným pohledem.

„Neboj, ty se to jednou naučíš." Usmál se a rozcuchal mi vlasy.

Jen jsem se trochu zamračil a zase se koukal na les.

„Kenji? Chodíš s Akim?" Zašeptal jsem.

Kenji zamrzl. Koukal před sebe a nic neříkal. Jen jsem očkem zkontroloval jeho reakci. Poté jsme oba mlčeli. Vítr začal trochu sílit. Pročesával nám vlasy a chladnými prsty nás hladil po tváři. Listy se ve větru vlnily jako tanečnice a tím vytvářeli jakousi řeku, co protéká mezi stromy.

„Ano." Zašeptal nehlasně, ale i tak jsem to slyšel.

„Rychle pojďte sem všichni!!" Zařval Natsu.

Kenji se rychle zvedl a zamířil k oknu, který je jediný východ odtud.

„Jsem moc rád, že jste spolu." Promluvil jsem na Kenji.

„Díky, Iruko."

Oba jsme se na sebe usmáli a šli dolů.

Všichni už byli dole. Zasedli jsme na sedačku a čekali, co z Natsu vypadne.

„Tlupa goblinů se ukrývá na severní straně lesa. Zničil bych je sám, ale jsou to goblini z mokřad."

Všichni až na mě zatajili dech. Hm? Hm? Vysvětlí mi to někdo. Otáčel jsem hlavou na všechny strany a čekal na vysvětlení. Nic. Bože, proč se musím ptát.

„Kdo jsou goblini z mokřad?"

„Něco jako nejvyšší z goblinů. Je to jejich taková šlechta. Jsou známý svým uměním dobře ovládat zbraně. Sice nečarují, ale jejich štíty a zbraně dokážou být odolné proti některým kouzlům." Vysvětlil Aki.

Jako vždy mi vše perfektně vysvětlil. Prostě on měl být nějaký profesor a ne lovec. A usmál jsem se nad svou myšlenkou.

„Takže bude to tak. Tentokrát na ně půjdeme všichni. Nevíme přesně kolik jich je ani jak jsou zdatní." Rozkázal Fuyu.

„Jo jdem na ně." Zařval jsem nadšeně. Měla to být moje první akce a já se tak těším.

„Nikam nejdeš." Probodl mi srdce Fuyu.

„Proč ne? Já už umím nějaké kouzla a jak se mám připravit na zkoušky, když mě nikam nevezmete?"

„Jo! Iruka má pravdu. Chcem jít taky!" Postavil se za mě Kenji.

Jeho vražedný pohled mě však nevyděsil. Teď ne. Já totiž chci jít.

„Fuyu no tak. Potřebujem každou ruku." Promluvil Haru.

„Fajn.." Rezignoval a někam odcházel.

Haru na nás mrkl. A my se naoplátku na něj usmáli.

„Tak pojďte! Musíte si vybrat zbraně." Křikl na nás Fuyu.

Vydala jsme se všichni za nimi do sklepa.

Na co k sakru tolik místností? Říkal jsem si, když jsme procházeli kolem všech těch děsivých dveří.

Za nedlouho jsme se objevili v místnosti plné zbraní. Bratři Naruno se okamžitě vydali ke svým zbraním. Haru šáhl po luku z nějakého bílého dřeva a toulci plném šípů. Fuyu měl v ruce obří stříbrný meč. Rukojeť byla poseta safíry a křišťály. Byl to hezký meč. Natsu vzal do ruky jakou si malou dýku, vyrobenou z bílého zlata. Párkrát s ní máchl jako nějaký ninja a dýka se rozvinula do kopí. Aki vzal dlouhou tyč. Vypadala, že je vyrobena ze železa, ale nejsem si tím moc jistý.

„Tak co umíte vůbec se zbraněma?" Zeptal se opovrženě Fuyu.

Bylo mu jasné, že s ničím takovým zacházet neumím. Kenji vedle mě se jen usmál. Rozešel se k stříbrnému meči.

„Jsi si jistý?" Zeptal se trochu ustaraně Aki.

On ho vzal pevně do ruky. Párkrát s ním si protočil v rukou a pak se na ně jen usmál.

„Myslím si, že jo." Odpověděl vítězně.

Chtěl jsem mu zatleskat. Takhle setřít kluky, to se moc nestává.

„No a co ty, Iruko?" Otočil se na mě Natsu.

Jen jsem svěsil hlavu. Myslím, že to všichni pochopili.

„Na."Vybídl Fuyu.

Zvedl jsem k němu hlavu. Držel v ruce kord. Byl krásný. Rukojeť měl spletenou ze zlatých pramínku. Opatrně jsem si ho od něj vzal.

„Ten se k tobě bude hodit. Až se vrátíme, naučím tě s ním." Tu poslední větu mi zašeptal do ucha a poté se na mě usmál.

S červenými tvářemi jsem jen pokýval.

„Za deset minut vyrážíme!" Rozkázal velitel mrzout a odešel.

••••••••••••••••••••••••••••

„Tak kolik si jich napočítal, Haru?" Šeptem se zeptal Fuyu, když se Haru vrátil z obhlídky. Krčíme se tu v křoví a já mám pocit, že mi srdce za chvíli uteče.

„Jejich tak tucet."

„Dobře. Tak to nebudeme prodlužovat. Jdeme na ně."

Kluci vyskočili z křoví a štrádovali si to přímo k nim. Já a Kenji jsme šli ohromeni za nimi.

„Čekal jsem lepší taktiku." Zašeptal Kenji.

Jen jsem s úsměvem přitakal.

,,Nazdárek ve spolek." Pozdravil až podezřele vesele Fuyu. Fuyu si lovení užíval. Poznal jsem díky tomu zase jinou jeho stránku.

Goblini se překvapeně zvedli a okamžitě se seskupili k sobě. Vypadali, jak jsem si myslel. Odporní z dlouhými špičatými uši se šedou až zelenou barvou. Jen jsem si je nepředstavoval tak velký. Jsou zhruba stejně vysocí jako já. Doufal jsem, že budou menší.

„Kdo jste? Co tu chcete?"

„Výborná otázka. Na obě vám odpovím. My jsme bratři Naruno a přišli jsme pro vás."

Jak to Fuyu dořekl, všichni hned vytasili zbraně. Jsou fakt známý. Klukům se hned změnily oči. 

Natsu rychle přeběhl za tlupu a zaútočil.

„Ohnivé koule." Dva z nich si toho však všimli a vykryli to svými meči.

„Takže vaše meče pojídají můj oheň. Fajn. Tak to vememe postaru." Vytáhl své kopí a začal s nimi bojovat.

Ostatní to moc nezajímalo a radši pozorovali ostatní. Dva napravo byli chyceni větvemi. Haru si je vzal na starost.

Aki začal dusit dva další. Asi každý bude mít dva. Ty se z toho dostali díky svému štítu, který přerušil kouzlo.

Fuyu ani nepoužil kouzlo a hned se na ně vrhl.

„Vy budete od teď má loutka." Řekl Kenji. Jejich černé oči najednou jakoby zmizeli a nahradilo je bělmo. Zuřivě začali máchat mečem a útočit po ostatních.

Na mě zbyli poslední dva. Těm dvěma to taky došlo a začali se šouravým krokem přemisťovat ke mně. Sevřel jsem ruce v pěst. Tak jde se na to.

„Větrné disky."

Z rukou mi vytrysklo pár bílých disků.

Trefa! Oba se skolili k zemi. Bohužel je to neodrovnalo. Neváhal jsem a pokračoval.

„Tornádo!"

Točili se v šedém prachu. Když tornádo ustálo, leželi opět na zemi, ale po pár minutách se zvedli. Zmetci. Zaklel jsem si pro sebe. Začali se sápat po svých zbraních. Rukou jsem máchl a meč, který tam ležel, se zdvihl do vzduchu. Zdá se, že Akiho trénink nepřišel nazmar. Neváhal jsem a zbraní jsem proklál srdce skřeta beze zbraně.

Druhý goblin se své zbraně zatím zmocnil a už útočil na meč v mé moci. Zuřivě jím máchal, až se mu podařilo meč odhodit na stranu. 

„Šípy."

Ty bohužel odrazil. Znova jsem zkusil tornádo, ale vyhnul se. K sakru.

„Iruko pozor!" Řval na mě Kenji, když skřet najednou po mě skočil.

Skolil mě na zem. Strašně zapáchal. Začal mě okamžitě škrtit. Snažil jsem se ho ze sebe dostat, ale byl těžký. Začínal jsem vidět černé tečky. To není dobrý. Takhle mě zabije.

„D-dračí vítr." Zaskřehotal jsem mezi dušením.

Vítr začal prudce vát. Jako by snad přicházela vichřice. Netušil jsem, že se zhmotní něco horšího. Ze vzduchu povstal obří drak. Byl skoro průsvitný, ale jeho modré oči dávali znamení, že je tu. Všichni se na to obří stvoření dívali. Snad jakoby před chvíli nebojovali. Drak mocně zařval. Goblinův stisk náhle povolil, byl jako zkamenělí. Nedokázal pohnout sebemenším svalem, jen koukal na stvůru, co se tyčila nad ním.

Drak se jen na něj podíval a okamžitě po něm chňapl. Goblin zmizel v jeho ústech, tak rychle, jako když někdo slupne malinu. Drak se rozplynul, když má hlava těžce dopadla do trávy. Kenji rychle ke mně přiběhl.

„Jsi v pohodě? Ty máš dračí moc? Jak to, že si mi nikdy neřekl, že máš dračí moc?!"

Chtěl jsem mu odpovědět, ale ani já nevím, co se tu teď stalo. Tohle kouzlo jsem ani neznal. Unaveně jsem na Kenjiho díval a hledal správné slova, bohužel to mě přerušila hlava skřeta za Kenjim.

„Kenji za tebou!" Vykřikl jsem.

Kenji hbitě vytáhl meč a probodl s ním goblina. Ten s vysokým pískáním padl k mým nohám.

„Tak vstávej." Řekl s úsměvem a podal mi ruku.

Rád jsem ji přijal a koukal na to, jak kluci bojují. Měli jsme s Kenjim dost, a tak jsme zůstali v postranní a tiše sledovali. Vzali jsme to hezky postupně a sledovali každého z nich. Přeci jen jsme se jim do toho nechtěli motat a doufali, že se i něčemu přiučíme.

„Listová bouře!"

Barevné listy začali opouštět stromy a útočili na skřety. Ty se schovali za štít, ale tím udělali chybu. Haru si připravil šípy, a když bouře přestala a oni se odkryli, trefil je přímo do čela. Oba padli okamžitě k zemi.

„Pekelný oheň!!" Ozval se Natsu z protější strany.

Země pod goblinami začala lehce žhnout a vmžiku je obří plamen spálil na prach. Natsu asi přišel na slabost jejich štítu proti ohni. Vzduchem se prolinula hnusná vůně spáleného zkaženého masa. Málem jsem z toho hodil šavli.

Aki právě škrtil posledního z jeho soupeřů. Dělal jsem tak triviální kouzla a málem na to doplatil. Musím si příště pořádně rozmyslet, jaké kouzlo zvolím.

Byl jsem poprvé svědkem toho, jak Fuyu použil svou schopnost. Věděl jsem, že má vodu, ale nikdy jsem ho neviděl, aby ukázal své kouzla.

„Vodní bomba."

Z jeho rukou začali vystřelovat obří vodní koule, které dostali protivníka k zemi. On se pak upírskou rychlostí dostal k nim a proklál jim srdce.

Čekal jsem trochu víc. Nevím proč, ale Fuyu chce být záhadný i v jeho kouzlech. Asi je to lepší. Protivník neví, co od něj čekat. Rozhodně lepší taktika než ta moje.

„Tak jo. Tady jsme skončili." Řekl Fuyu a otřel si meč o oblečení mrtvého goblina.

•••••••••••••••••••

Doma jsme o tom moc nemluvili. Rozhodně se mě všichni chtěli zeptat na toho draka, ale já se radši vytratil do svého pokoje. Nevím, co bych jim na to řekl. Sám jsme z toho dost tumpachový. Seděl jsem na posteli a koukal na své dlaně. Jak jsem to dokázal? Co je to za moc? Z Kenjiho reakce jsem poznal, že to asi není obvyklý. Ale já nechci být nějak zvláštní. Chci být normální obyčejný průměrný kouzelník.

Tím nikdy nebudeš.

„Kdo to řekl? Kenji? Aki?"

Nikdo mi neodpověděl. Vstal jsem a šel se ještě kouknout ke dveřím. Třeba tam někdo stál. Bohužel jsem se mýlil. Došel jsem zpět a lehl si na postel.

Najednou ten hlas promluvil znova, neuvědomil jsem si to, ale omdlel jsem na zem a octl se opět zas ve své vidině či vzpomínce?

Vzpomínka:

„Tati, proč se semnou nechtěj kamarádit? Říkají, že sem jiný. Já chci být, ale normální."

Postava bez tváře mě pohladila po vlasech.

„Tím nikdy nebudeš. Smiř se svým údělem. Využij své neobyčejnosti. Každý je jiný."

Zbytek své vzpomínky se mi rozplynula před očima a já upadl do sladké černé bezvědomosti.

Ahoj ve spolek :)

Za: 1. Na obrázku jsou goblini

2. Tendle příběh má 2000 slov 😱 Neuvěřitelné! Je to asi poprvé co jsem napsala tak dlouhý příběh

3. Budu teda ráda, když se k této kapče nějak vyjadříte at' už to budou dojmy nebo domněnky to je jedno budu ráda za všechny komentáře ☺️☺️