Ocitli jsme se někde uprostřed louky. No nic zvláštního oproti Zemi. Vše bylo stejné. Jedno slunce. Modré nebe. Krásné počasí. Nic neobvyklého. Jak jsem předpokládal. Moje fantazie není moc bujará, abych si dokázal představit něco zajímavějšího.

„Tak vítej v Tokoyo." Řekl Haru a ustoupil.

Před námi se tyčilo obří město. Bylo ohraničené kamennými hradbami. Šli vidět jen vysoké věžičky a střechy domů.

Kluci se rozešli k bráně. Byla veliká. Taková jakou jsem si vždy představoval ve středověkých časech. Bránu zdobila jen černá vlajka s ornamentem žlutého slunce.

„Iruko! Pojď!" Okřikl mě Natsu.

Rychle jsem se vzpamatoval a běžel za nimi.

Prošli jsme bránou a byli vtaženi do víru města. Před branou bylo náměstíčko se suvenýrama a tak podobně. Lidé tu oslovovali kolem jdoucí a snažili se jim prodat jejich zboží, přece to nejlepší, které tu mohli najít, jak tvrdili. Za tržnicí se rozkládali domky. Byli různých velikostí. Jediné, co je spojovalo, byl materiál, ze kterého byly vyrobeny. Nejčastější a asi nejpoužívanější byl kámen a dřevo. Ale i s tímto málem dokázali vytvořit nádherné domy. Vše mi připomínalo středověk. Nebo aspoň takhle jsem si ho vždy představoval. Teda až na oblečení. To mají stejný jako já. Je to takový novodobí středověk. Doopravdy to tu evokovalo jakou si fantasy hru.

„Tak musíme na radnici. Ta je tudy pojď." Vysvětlil Haru a zabočil do pravé uličky.

„Iruko, drž se nás." Rozkázal Fuyu. Kývl jsem hlavou a šel za nimi.

Ani nevím, kudy jsme to šli. Pořád jsme někam zahýbali a uhýbali. Vůbec netuším jak, ale ocitli jsme se na obřím náměstí, kde stála vysoká budova s dvěma věžičkami. Nad dveřmi vysela cedule s nápisem 'Radnice'. Písmo tu měli naštěstí stejné. Takže nebyl problém.

Nějak jsem měl divný pocit. Začaly se mi potit ruce. To není dobrý znamení. Dokonce jsem se zastavil před vchodem a nemohl se rozejít dál. Svaly v nohou totálně ochably a já se nemohl pohnout. Bylo to strašné. Nemám dobré zkušenosti s úředníkama. Jediné co pro mě udělali, bylo to, že mě bezcitně odhodili. A ještě na mě byli zlý.

„No tak Iruko, jdeme." Popohnal mě Aki.

Já zakroutil hlavou a víc zkoprněl.

„Dělej. Nic ti tam neudělají."

„Já nejdu."

„Pojď!" Okřikl mě Fuyu tím svým děsivým chraplavým hlasem.

„Ne." Řekl jsem v klidu. Vůbec jsem se ho nebál. Nějak mě ty úředníci děsili víc.

„Hele Iruko, dám ti na vybranou, buď půjdeš semnou, nebo tě Fuyu tady přede všema zmlátí a to nechceš ne?"

Takhle mě přemlouvali asi ještě pět minut. No spíše už na mě zvyšovali hlas. Byl jsem zatvrzelej jak osel. Ani o krok dál. A hádejte, komu prvnímu pukli nervy? Fuyu mě přehodil přes rameno jako pytel brambor a šel semnou dovnitř. Okamžitě jsem ho začal mlátit do zad a na celý úřad pokřikovat:

„Pusť mě! Pusť mě ty...ty... Já tam nechci, slyšíš! Úředníci jsou zlý. Sežerou mě! Slyšíš?! Mám úřadofobii. Mám z nich panický strach. Nemůžeš brát člověka s úřadofobií dovnitř. Začnu bláznit. Prosím... pusť mě!!!!"

No zase jsem na sebe upoutal pozornost, ač jsem nechtěl. Každý se za námi otáčel a ten, kdo se trochu zaposlouchal do mých nářků, propukl v nezadržitelný smích.

Fuyu mě vynesl do druhého patra, kde mě hodil na pohovku.

„Au!" Sykl jsem bolestí.

„Drž hubu." Procedil mezi zuby a zaťukal na dveře.

Já si zatím trochu odpočinul své hlasivky. Všichni se soustředili na hlas, který se ozve za dveřmi. To byla má příležitost. Pomalinku jsem se plížil pryč.

„Dále!" Ozvalo se a Fuyu vstoupil.

Užuž jsem byl pryč, když mě Natsu chytl za límec u trika. A táhl mě do dveří.

„Já tam nechci!!" Vřískal jsem a nepřestal, dokud se nezavřely dveře. Natsu mě odhodil stejně jako Fuyu na křeslo a nechal mě tam.

„Óó mý sladcí bratříčci Naruno!!" Ozval se mužský hlas, který teda zněl dosti zženštěle.

Kouknu se ke stolu a tam sedí chlap v růžovém saku.

„Bože tak ty si jasnej..." Zamumlal jsem si pro sebe.

Muž vstal od stolu. Měl na sobě dokonce i kalhoty stejného odstínu. K tomu měl naštěstí bílou košili, ale na druhou stranu fialovou kravatu s tygřím vzorem. Vlasy měl blonďaté gelem uhlazené do zadu.

„Ahoj Fábio." Pozdravili kluci sborově.

Fábio k nim přišel a každému z jedné strany opusinkoval tvář. Jak nechutné.

„Copak tu chcete, hoši? Nepřišli jste Fábia navštívit jen tak ne? To přeci není váš styl." A mrkl na Fuya. Ten jen protočil oči a dál stál se založenýma rukama na hrudi.

„Přišli jsme zaregistrovat jednoho mága. Našli jsme ho čirou náhodou na Zemi. Do teď nevěděl o svém původu."

Odpověděl Haru a odstoupil, aby na mě bylo vidět. Fabiovi se rozjasnili jeho modré očka.

„Ó božínku, ty si tak sladký. Jakpak se jmenuješ broučku?"

Stoupl jsem si a nervózně se usmál.

„Jsem Huro Iruka. Těší mě." A natáhl jsem mu ruku na potřesení.

„Ale kde že jaká ruka. Pocem!"
A vlepil mi pusu.

„Cožeeeeeeeee? Co si to dovolujete, pane!!!" Vylítl jsem z kůže. To dle jako byla moje první pusa! Připravil mě o můj první polibek. Za to zaplatí... Chtěl jsem mu jednu vrazit, ale Haru mě chytil a držel u sebe.

Fábio si dal ruku před pusu a začal se hyhňat.

„ Promiň, nechal jsem se unést."

„Já ti dám unést ty..."

„Stačí Iruko!" Okřikl mě Fuyu.

Radši jsem toho nechal.

„Už jsem v klidu, démone." Řekl jsem, i když tu poznámku o démonovi jsem řekl potichu.

„Tak Fabio, chceme ho zaregistrovat, tak šup."

Fabio kývl hlavou a šel ke svému stolu. Vytáhl svitek a rozložil ho. Natáhl nad něj ruce a zavřel oči.
Ze svitku začali stoupat písmena. Kroužili kolem nás a pomalu na mě dosedávali.

„Co to..."

„Neboj. Nehýbej se." Uklidnil mě potichu Haru.

Písmena se do mě začali vpíjet, až postupně mizela. Najednou byli všechna uvnitř mě. Fabio otevřel oči a podíval se na mě.

„Teď už jsi oficiálně zaregistrovaný jako mág první kategorie. Těch písmen se neboj. Nic ti neudělají. Je to jenom jakýsi znak toho, že jsme tě tu zaregistrovali. Něco jako průkaz. Nemusíš se bát. Tím budeme sledovat tvoji magickou úroveň. Kdykoliv se na ni můžeš přijít podívat." Řekl až děsivě normálním hlasem.

„Dobře. Děkuju." Odpověděl jsem a upřímně se usmál.

„No tak hoši, rád jsem vás viděl. Doufám, že se někdy opět uvidíme. Třeba někdy přijďte na návštěvu. Užijeme si spolu." A mlsně se olízl.

Co to je za chlapa? Pomyslel jsem si.

„Tak šup. Běžte. Mám tu schůzky, které jsou neodkladné."

Toho klienta upřímně lituju.

„Děkujem Fabio a měj se." Rozloučil se Fuyu a já s ostatníma jen zamával a odešli jsme.

Konečně pryč z toho ústavu. Doufám, že už sem nebudu muset.

„Co teď?" Zeptal jsem se.

„Jdeme k nám domů a zítra tě vemem přihlásit na zkoušky." Odpověděl s lehkostí Aki.

No super. Začíná to tu být čím dál tím lepší.

Ahoj ve spolek :) Tak co na to říkáte? Když tak klikněte na hvězdičku, budu moc ráda a když k tomu přidáte nějaký ten názor do komentu, budu vás milovat :D jinak užijte si prázdniny ♥