Snažil jsem se nejít do školy, opravdu.

Jenom co mě teta vykopala z postele a donutila sníst moje ranní cereálie, vlezl jsem do koupelny, strčil si prst do krku a vyhodil všechno co jsem měl v žaludku do záchodu. Byla to jedna z těch nejhnusnějších věcí, co jsem kdy udělal. Řekl bych že ta úplně nejhorší, kdyby se nestal včerejšek. Nicméně teta byla celá jako

"JeDnO zVrACenÍ niC NeZnAmEnÁ TY cErEÁliE bYLy pRoŠLÉ"

a následně se mě rozhodla zrovna dneska hodit do školy autem, takže jsem neměl tu fascinující šanci, že mi bude přát štěstí a přejede mě cestou náklaďák, nebo spadnu omylem z mostu, nebo něco.

Takže jsem se ocitl ve škole, mezi všemi těmi děckami. Cítil jsem, jakoby se na mě každý díval. Jakoby každý věděl, co jsem udělal... jakoby mi viděli do hlavy. To byla kravina, protože kouzla prozrazující myšlenky byly děsně komplikované a byl na ně potřeba obrovský kotel a taky jsem pochyboval, že je na téhle škole nějaká další nehærmská bytost. Nicméně paranoia je paranoia a já byl pořád po okraj plný děsu ze včerejška, tak jsem se zamknul v záchodové kabince, shodil prkýnko dolů a sedl si. Tak... a teď tu zůstanu celé vyučování. Vytáhl jsem telefon a rozhodl se zkontrolovat sociální sítě. První v řadě byl instagram. Kate měla na storýčku nějaké memíčka, potom pečení a potom screenshot své konverzace s Charlie.

Charlie: vole
Charlie: vole
Kate: 😲 ??
Charlie: víš jak je lucas
Kate: Ze třídy ??
Charlie: jo
Charlie: on mi hodil kámen do okna a donesl mi přepravku se stormym???? živým stormym????????
Kate: WTFFFF COOO 😅😅
Charlie: JÁ SI ANI NEDĚLÁM PRDEL, POĎ K NÁM

...a do prdele.

Tak, a teď o tomhle úletu ví celá škola. Složil jsem hlavu do ruk. Jasně že to dopadlo tím nejhorším způsobem, jakým mohlo. Můj život je bolest a utrpení. Nikdy to už nebude lepší. Možná se na mě fakt dívali, protože to věděli... co teď? Co budu jenom dělat?

Impulzivně jsem otevřel aktovku, vyhrabal jsem sluchátka a pustil si staré Three Days Grace. Přitáhl jsem si nohy k tělu. Krásná pozice na strávení... kolik že dneska máme hodin? Šest? Prostě perfektní. Pořad lepší východisko než jít do hodiny, že ano... možná do té doby všichni zapomenou. Možná že se dneska stane ve škole vražda a o mě se už nikdo nebude zajímat. Tak, jako obvykle. Tak, jak to má být.

Opřel jsem hlavu o stěnu a zasoustředil se na Human Race, co se mi rozeznělo do uší.

...potom jsem pravděpodobně usnul, jelikož když jsem zvedl telefon, na kterém mi zavrčelo v mojem klíně nějaké upozornějí, hudba už nehrála a venku jsem slyšel tlumený hluk přestávky.

Dostal jsem sms od tety.

[Hodne stesti ve fyzice!!!]

Něco ve mě zpanikařilo. Fyzika! Druhou hodinu píšem fyziku! Fyziku která byla nechutně těžká a na kterou jsem se drtil celý víkend. Teda... s vyjímkou sobotní noci. A nedělní školy. A... ok, zas tolik jsem se nedrtil, ale byl jsem si jistý že to umím a z naší fyzikářky šla hrůza a nechtěl jsem na ni nikdy v životě mluvit, ani ohledně dopisných termínů a--

Vylezl jsem z kabinky. Impulsivní jednání a osudová chyba. Liam stál u pisoáru a okamžitě si mě všiml.

"Kámo, kdes byl v ájině?"

Liam je pravděpodobně můj nejbližší kámoš ze třídy. Je zavalité postavy, jenom o pár centimetrů vyšší než já, a snad celý svůj život se snaží začlenit se do té populárnější třídní skupiny, která ho ale kompletně odmítá. Což je fér, protože patří na žebříčku oblíbenosti určitě pod průměr, pořád vysoko nad Terrancem, ale o kus níž než Kate s Charlie. Tahle sociální situace způsobuje, že jsme většinu času zaseknutí spolu, jak ve dvojicích, tak v lavici. Bavíme se spolu o seriálech a o hrách, obvykle. Když navrhne něco co nechci dělat, tak s tím jde bez nějakých velkých pocitů za někým jiným. Taky je zvyklý se mě neptat na osobní otázky, protože je z legálních důvodů nemůžu odpovědět. Funguje to mezi náma. Jsme kámoši. Celkem mi chybívá jeho obličej, když bývá nemocný.

Nicméně teď jsem zrovna nebyl moc rád, že ho vidím. Znamenalo to, že budu muset jít do vyučování.

"Byl jsem... u zubaře," řekl jsem první lež, co mě napadla. Liama ani nenapadlo, že bych měl kecat.

-

Cítil jsem se jako vězeň v poutech a jakoby mě on táhl na řetězu na popravu, když jsem s ním vlezl do třídy. Doplazil jsem se do lavice, hodil aktovku k nohám a vytáhl jsem na stůl pouzdro a pomocný sešit. To všechno s pohledem dolů a nabo na zeď, jakoby mě to snad dělalo neviditelným nebo něco. Ovšem mi předstírání že tam nejsem nemohlo vydržet moc dlouho, když jsem tam ve skutečnosti byl.

Pohroma přišla, když jsem hledal střed sešitu, abych si vytrhl papír na písemku.

O moji lavici se opřely dvě dívčí dlaně s černě nalakovanými nehty. Zamrzl jsem na místě. Začít znovu dýchat jsem se musel donutit silou vůle. Podívat se nahoru se mi zdálo jako něco, co bych neměl dělat, pokud nechci začít brečet, ale stejně jsem musel. Charlie se nade mnou tyčila jako kat nad odsouzeným a já nedokázal rozluštit její obličej.

"Lucasi," promluvila a já cítil její imaginární sekyru vysoko nad mým krkem, připravenou na povel, "půjdeš se mnou na chvilku na chodbu?"

"D-dobře."

Byl jsem jako vězeň na špalku, když jsem následoval Charlie ze třídy. Zavírající oči, vyděšený, ale už bez pokusů vymanit se z náruče smrti. Havraní vlasy se jí hedvábně leskly a na sobě měla roztrhané jeany a volné zelenohnědé triko, padající jí přes rameno, odhalující jedno tenké černé ramínko její podprsenky. Vypadala nekonečně a nepopiratelně cool.

Potom jsme byli na chodbě, ona se zastavila a otočila a založila si ruce na hrudi a já doufal, že se moje srdce zastaví, dřív než otevře rty.

"Co to včera bylo?"

Sklopil jsem pohled na podlahu.

"...promiň..."

"Hele ne, neomlouvej se, ale - vyvolal jsi mojeho psa z mrtvých a celkem bych chtěla vědět, jak."

"O tom- o tom nemůžu mluvit."

"Proč ne?"

Hryzl jsem se do rtu a obrátil k ní zpátky oči, ale ne obličej. A tady to je, otázky na které nemůžu legálně odpovědět. Kdybych byl silnější muž, mohl bych na ni vyjet, ať je ráda že Stormy žije a nechá mě být, jenomže já byl všechno, jenom ne silný muž, takže jsem se jenom snažil dívat na ni co nejprosebněji bez vypadání zoufale.

Kupodivu to pochopila. Povzdychla si a změnila způsob, kterým stála.

"Fajn, nemusíš o tom mluvit. Zatím."

Kat uposlechl mého prosení. Sekyra zmizela z bezproatřední blízkosti mého krku. Byl jsem právě omilosrdněn?...

"Nicméně odpověz mi na něco jinačího."

Okay, nebyl. Kat si uvědomil, že má smrt má být vlastně provedena mečem.

"Proč jsi to udělal? Nikdy jsme se nebavili. Nevěděla jsem, že si mě vůbec všímáš, popravdě. A najednou se objevíš před našim domem a rozbiješ mi okno a... popřeš zákony přírody. Nekamarádíš se ani s nikým v mojí skupince, celý ten incident se tě vůbec netýkal, tak... proč?"

Překvapeně jsem zvedl hlavu. To byla dobrá otázka. Proč jsem to nenechal plavat?... jasně, Tiara mě vytáhla, ale mohl jsem jí říct ne. Nějak... důstojně. Nemusel jsem se vůbec potýkat s mojim strachem. Rychle mi došlo, že nic, co jsem za poslední tři dny udělal, nebylo moc racionální. Charlie se na mě dívala s nedůvěřivým očekáváním. Dobře, dobře, prostě budu jenom... otevřený. Řeknu co si myslím.

"Prostě... jsem nemohl. Přišla jsi v pátek do dějepisu a... jak jsi vypadala, jak jsi se hýbala... nebyla jsi to ty. Bylo- bylo mi tě hrozně líto a nemohl jsem nad tím přestat přemýšlet. A potom se do toho zamotala moje máma a věci šly jenom z kopce... Byl jsem jediný, kdo s tvojí situací mohl něco dělat a... ty sis něco takového nezasloužila. Nevím kdy nebo proč, ale... jaksi mi na tobě začelo záležet. Možná je to kvuli tomu, jak cool jsi..."

Cítil jsem, jak mi hoří špičky uší. Charlie vypadala první zaraženě a potom se jí po obličeji pomalu rozlil úsměv. Vypadala skoro polichoceně. Zastrčila si pramínek sametových vlasů za ucho, a já jsem se rozhodl změnit téma, protože mi bylo hrozně trapně.

"Uh, promiň za to okno."

"V poho. Na Stormym mi záleží víc, než na nějakém skle."

"A-ale... je listopad. Bude ti kosa."

"Budu spát u Kate. Nebo na gauči."

Kousek od nás se zuřivě rozezvonil zvonek, signalizující začátek fyziky. Moje i její oči vystřelily jeho směrem, ale hned se zase sešly. Naše chvilka byla u konce.

"Pojďme do hodiny."

"Počkat."

Chytnula mě za zápěstí, aby mě zastavila v otáčení se a utíkání do třídy. Jakoby se mi zastavilo srdce. Její prsty měly tu samou barvu jako její vlasy. Ona se mě DOTÝKÁ.

"Chci ti něco ještě říct."

Otočil jsem se na ni, pomalu, aby se mi nezatočila hlava a já nespadl na tlamu. Doufal jsem že si přes to zápěstí nevšimla, jak moc se zrychlil můj tep.

"Lucasi, až do včerejšího večera jsem tě viděla jen jako nějakého mírně podivínského nerda. Víš co, jako někoho pěkně nudného, až na... cokoliv co mají znamenat tvoje oči a rohy. Ale teď už vidím pěkně jasně, že to jak vypadáš a jak se chováš ve třídě je jenom špička ledovce. Nikdy jsme se nebavili a neznáme se a to jedna konverzace před hodinou fyziky nemění, ale... moje pointa je, pokud ti na mě záleží, tak se můžem začít bavit, a... možná mi na tobě začne záležet zpátky. Můžeme být přátelé. Jestli... budeš chtít."

Cítil jsem teplo v celém mojem těle. Kompletní katarze. Hluboká úleva. Moje činy přesvědčily kata, že mě může nechat jít, a ještě mě pochválil. Nebo tam možná v první řadě ani žádný kat nebyl.

"Jo, to... to budu chtít."

Na jejím obličeji se objevil úsměv. Pustila mou ruku.

"To je dobře. ...hodně štěstí při testu, Lucy."

"Tobě- tobě taky."

Skoro jsem zapoměl, že mám jít za ní, když zmizela do třídy. Bojoval jsem s širokým zubením se, když jsem sedal do lavice. Dobrou náladu mi nemohl zkazit ani Liamovy kecy, ani vražedný výraz fyzikářky, ani hustě popsaný papírek zadání.

Myslím, že jsem tu písemku zvládl pěkně dobře.

●
Finální počet slov kapitoly: 9916
Historický moment, všichni!! :D