V mojem životě jsem udělal pitomostí. Jsou to věci jako když jsem byl tehdy v šesti letech přesvědčený, že kámen co jsem právě našel je kouzelný, protože umí kreslit na auta, nebo jak jsem na sebe namazal pastu z rozdrcených kytek při snažení se vynalézt nový způsob dýchání....

Nebo jak jsem v sobotu 23. 11. 2019, včera, zůstal celou noc vzhůru, protože jsem se příliš zabral do studia Nekromancie nižší a užitečné.

Nechtěl jsem, vážně. Četl jsem, řešil jsem, počítal - a najednou se začelo venku rozednívat a já trochu zpanikařil, pokusil se jít do postele, ale nemohl jsem zavřít oči a tak jsem se vrátil zase nad knihu.

A jo, naučil jsem se toho pravděpodobně víc, než za celý školní rok, třeba jak důležitá je spolupráce s duší a jaké má důsledky její špatné provedení a taky že je teoreticky možné opravit drobné poruchy Hærmské techniky tím samým způsobem, jak se opravují poranění drobných zvířat, vzhledem k tomu že složité přístroje magie rozeznává jako živé z nějakého důvodu... což je za mě teda pěkně znepokojující... ale wow, když jsem v 9:00 dolezl do nedělní školy, myslel jsem si že umřu.

První hodinu jsem držel oči otevřené jen čirou silou vůle, ale potom učitelka oznámila pětiminutovou přestávku, já si řekl že si přes ni zdřímnu, možná se potom budu moct soustředit, moje hlava spadla na lavici a dál už byla jenom temnota.

-

"Tennessee..."

"Tennessee!"

Jo, jo, hodina, chápu! Vytáhl jsem se s námahou do sedu a rozlepil oči.

Třídy byla prázdná, kromě Tiary, která třepala mojim ramenem. Když uviděla můj vyděšený pohled, přestala.

"Cool, jsi naživu."

"Cosestalo?"

"To řekni spíš ty mě."

"Kolik je hodin???"

"Před jedenáctou."

"ONI MĚ TADY NECHALI?!"

"Shhhh, prozradíš mě, nechtěli mě sem pustit, musela jsem lézt oknem."

"Co tady děláš ty?????"

"Nevím kdy končíte, tak jsem na tebe chtěla počkat. Mimochodem dobrá práce, pochybuji že jsi to udělal schválně, ale krásně si nám vytvořil alibi. Pojď, sbal si věci, jedem."

Ale ne.

"Mami, už jsem ti přece--"

"Nessie, vidíváš tady v pekle na ulicích nějaké graffiti?"

".... ....co? Ne, tady přece nejsou- a co to s tím má společného?!"

Tiara vytáhla z kapsy něco, co vypadalo jako kinové 3D brýle, a násilně mi je nasadila na obličej. Chtěl jsem nadávat a bránit se, ale zmohl jsem se jenom na otevření pusy.

Přes celou skleněnou vnější stěnu učebny se mi odhalilo obří, nasprejované oko. To nebylo všechno. Zvednul jsem se jako v transu ze židle a pomalými kroky přišel blíž. Přes sklo jsem viděl město, kompletně vandalizované svítícím, modrým sprejem - byly tu nenávistné nápisy, morbidní výjevy, politické karikatury, všechny mířící proti pekelnému režimu, proti zneužívání moci, které tady bohatí démoni běžně praktikovali. Bylo to jako dívat se na nějakou dystopii, na úplně jiné město. Prudce jsem se otočil zpátky na Tiaru, která mi zrovna schovávala věci do aktovky. Ani se na mě nepodívala.

"To co máš na sobě jsou brýle, kterými se dají vidět duše. Nejbohatší démoni si dělávají operace, aby i bez nich viděli na svůj byznys... někdo z pracující třídy vymyslel látku, která má stejnou viditelnost, a hned se toho všichni chytli. Aby připoměli bohatým, že musí pracovat každý den čtrnáctihodinové směny, aby nakrmili své děti, že nemůžou jít pryč, že finančně kolabují celé rodiny kvuli nečekanému úrazu, zatím co bohatí si sedí na trůnech ze zlata a žerou Hærmský kaviár každý den na snídani. Někdo si myslí, že jim to otevře oči, a pro někoho je to ten jediný způsob, jak bohatým znepříjemnit život. Pěkně cool, huh?"

Podala mi moji aktovku. Neodpověděl jsem. Nebylo co.

"Tak pojď, máme práci!"

Nedokázal jsem jí odporovat.

-

Na zadní straně budovy Dog's Rest corp. byla svítivá karikatura jejího majitele, mistra Greriana Lucifera CVI., na kolenou s rohy třikrát obtočenými skrz jeho břicho. 'Sledujeme tě', říkal nápis pod ním. Celá práce měla na výšku nejméně čtyři metry. Kdo ji tam nasprejoval? Jaktože ho nechytli?

"Kdy ten pes umřel víš, žejo? Bavila jsem se s nějakýma lidma, a duše jsou to týdne schavávány v klecích a teprve potom jdou na sklizeň."

"Bylo to v pátek, a- ty ses na to fakt připravovala?"

"Jasně že jo! Nechci aby nás chytli. Teda mě by to bylo celkem fuk, ale vím že ty nejsi nějak extra dobrodružný typ. Pořídila jsem si mapu a nějaké informace, takže vím naprosto přesně kam jdem a co děláme. Taky jsem ti poslala na Whatsapp nějaký tutoriál na vyvolávání, ale když jsem ti šla pro věci, tak jsem objevila učebnici nekromancie, takže hádám že ho potřebovat nebudeš."

Cítil jsem, jak se mi krev nahrnula do obličeje.

"Mimochodem, musela jsem uplácet tvojeho bratra, aby mi ji dal. Musíš s tím démonem mluvit, fakt. Má nějaké problémy, které v sobě dusí, jinak si nedovedu vysvětlit proč je takový hajzl."

"...Mikael JE ten problém."

"Hm."

Tiara vytáhla z auta valkou plastovou přepravku a podala mi ji.

"Tady máš. Nestrať to."

"...okay."

"Plán je následující. Dostaneme se nahoru na střechu a vlezeme do ventilace. Ta nás zavede přímo ke kotcím. Pravděpodobně před němi bude někdo stát, ale je to pěkně nepřehledná chodba, takže to neva. Hádám že je nechceš zneškodnit ty?"

"NE NECHCI."

"Okay, o to se postarám já. Ty vlezeš mezi kotce a najdeš a dostaneš do přepravky tu duši. Já zatím skočím do bezpečnostní místnosti a vymažu všechnu evidenci o tom, co se to tu stalo, a taky o tom že ten pes kdy existoval. Bude to rychlá akce, patnáct minut maximálně, žádné velké násilí, žádné velké škody. Nějaké otázky?"

"... ...musíme to dělat uprostřed dne?"

Tiara se zasmála.

"Notak, kradem jenom psa, to za to nestojí."

"No... no já nevím..."

"Ale huš! Trochu se uvolni a uvidíš, že si to užiješ. Představ si třeba, že je to nějaká hra, a uvidíš, tvoje holka bude mít svoje domácí zvířatko zpátky jedna dvě."

Chtěl jsem říct, že tohle NENÍ hra a Charlie NENÍ moje holka, ale nestihl jsem ani jedno, protože Tiara vytáhla vystřelovací hák, vystřelila, drapla mě za pas a ještě mi zacpala pusu, když jsem zaječel, jak nás ta věc hroznou sílou poslala do vzduchu.

Tiara dopadla na střechu hladce. Já si první myslel, že jsem si něco zlomil, ale naštěstí to byla jenom přepravka, co trošku křupla.

Potom jsme montovali vstup do ventilace. To bylo extra stresující, protože jsme byli nahoře na budově a já měl pocit, že jsme jako na pódiu. Taky tam bylo nasprejované modrým svítícím sprejem oko s dalším "sledujeme tě", což taky nepomáhalo. Když jsem to zmínil Tiaře, řekla mi, že sleduje zbohatlíky, ne nás. No já nevím, můj otec je ředitel jednoho z těch spolků, myslel jsem si, ale neřekl to. Strčil jsem si brýle do kapsy, abych to graffiti už neviděl. Nepotřeboval jsem větší kámen v břichu.

Konečně jsme byli uvnitř. Měl jsem pocit, že jsme šíleně hluční, jak se plazíme kovovou šachtou, a hlasy zpod nás tomu vůbec nepomáhaly - slyšel jsem každé slovo, jakobych byl dole v místnosti. Snažil jsem se je neposlouchat, abych si moc nepřipomínal, jak hrozivě pitomou věc právě dělám. Chtělo se mi z toho napětí zvracet. Tiara byla potichu, jenom se občas na chvilku zastavila, aby si posvítila do plánku, a já dopředu přes moji přepravku skoro neviděl, tak jsem do ní pokaždé narazil.

Až konečně se zastavila, nechala mě do ní ještě naposledy narazit, a já slyšel zvuky šroubků. Rozmontovala kousek ventilace a ladně seskočila. Vyděšeně jsem se podíval dolů. Stála na chodbě a sledovala mě podivným výrazem. Kam jde??? Mám jít za ní??? Z takové výšky neskáču! Co mám dělat, pomoc! Tohle nebylo v plánu!

"... ....nechala jsem ti tam nahoře plánek."

...oh.

Nasadila na obličej černou masku, o které jsem si byl na devadesát procent jistý, že ji předtím neměla, a odkráčela kroky které říkaly spíš "nákupák" než "krádež".

Jsem pitomec.

Naštěstí bylo na plánku pěkně jasně vyobrazeno, kde jsem a kam mám jít, takže to jsem zvládl. Když jsem byl na místě, skrz průduchy jsem uviděl dlouhou halu, kterou zaplňovaly klece.... ale ne. Tohle vypadalo hnusně.

Odšruboval jsem co nejtiššeji jsem mohl kus šachty a pokusil se vystrčit hlavu, abych se podíval, jestli tam někde někde není.

Co jsem nečekal bylo, že mi to uklouzne a já sletím na podlahu, přepravka řachotící hned za mnou. Hned po dopadu jsem se vymrštil nahoru a zůstal stát jako socha, jestli neuslyším, jak na mě někdo ječí, že mám dát ruce nad hlavu a vzdát se zákonu, ale nic nepřišlo. Zůstal jsem stát v tiché hale, plné prázdných klecí. Okny ve stropě proudilo zlatavé světlo a jeho paprsky se odrážely ve všudepřítomném prachu.

Jsem tu vůbec správně...?

Ta otázka mě opustila, když jsem si nasadil brýle. To jsem uviděl všechny ty duše. Pořád bylo ticho, ale mohl jsem si představovat, jak nahlas ty zvířata jsou... Někteří po mě zuřivě štěkali, někteří leželi a vypadali v hrozné bolesti. Někteří měli viditelné smrtelné rány. Pro velké plemena byly klece moc malé a tlačili svou svítivou modrou srst přes pletivo. A jo, myslel jsem si, že co jsem viděl z okna školy bylo pěkně katastrofické, ale - tohle byla příšerná podívaná. Najednou jsem už vůbec nelitoval, že jsem se do tohohle nechal zatáhnout. Vrátím Charlie jejího psa. Osvobodím ho. Stojí to za to.

...teda až ho najdu.

Vydal jsem se podél kotců. Našlapoval jsem opatrně, abych nešel slyšet, i když jsem věděl, že jsem tu sám. Podla data jsem byl správně, tohle byla sekce pátečních smrtí. Hledal jsem pitbulla. Pitbull, jedno ucho, střelná rána.... tady je!

Zvednul hlavu, když mě uviděl. Přímo uprostřed čela měl díru.

"Okay Stormy... potřebuji abys byl hodný kluk, neutekl a nepokousal mě, jo?"

Vyskočil na nohy, když slyšel svoje jméno, ocas vztyčený. Otevřel jsem přepravku a strčil ji blízko vchodu. Potom jsem zmáčkl tlačítko vedle něj.

Fakt nevím, proč jsem si myslel, že se otevře jenom Stormyho klec, když byl ten čudlík jediný na celé řadě. V příští sekundě se s hrozným hučením otevřely všechny kotce v sekci a ven se bez jediného zvuku rozeběhly stovky psů. Do prdele.

Zavřel jsem přepravku, nyní s jednouchým pitbullem uvnitř. Teď jsem musel spěchat. ...ale s čím? Říkala Tiara něco o tom, jak se dostaneme zpátky? Sakra, ne, neříkala. Co teď?

Dřív než jsem ohledně toho mohl začít panikařit, uslyšel jsem otevírání dveří a kroky a zpanikařil kvuli nim. Hekticky jsem se rozhlédl po okolí - mezi regály nebylo jediné místo, kde bych se mohl schovat a nahoru jsem se určitě vyškrábat nedokázal. Začel jsem se pohybovat co nejtiššeji směrem pryč od kroků.... a než jsem se nadál, stál jsem ve slepé uličce.

Silueta v helmě se objevila v mojí jediné únikové cestě. Přitiskl jsem se do rohu, obejmul přepravku a zavřel oči. Takže takhle to skončí... Myslel jsem si, že dokážu něco změnit. Myslel jsem si, že mi to projde, dělat něco nelegálního, abych udělal někoho šťastného. Tak tady to mám.

".... ...Tennessee, ty brečíš?"

Prudce jsem otevřel oči. No tak počkat. Tohle není stráž.

V následující chvíli osoba zvedla svou helmu, odhalující Tiaru. Měla pocuchané vlasy a jedno obočí nadzvednuté.

"MAMI!"

"Ježiš, promiň, nechtěla jsem tě tady se suvenýrem takhle vyděsit..."

"CHTĚLA."

"Jo, jo, máš pravdu, ale ne TOLIK. Myslela jsem si, že se mě jenom pokusíš praštit nebo tak."

Vytřel jsem si slzy z očí. Fuj...

"Mimochodem, podívej co jsem si půjčila."

Vzhlédl jsem. Držela v ruce něco, co vypadalo jako ovladač na televizi, ale jenom s dvoumi tlačítky. Věnoval jsem jí zmatený pohled.

"Sleduj."

Zmáčkla to vrchní. Celá hala se kolektivně rozhučela a já odskočil od klece. S děsem jsem si uvědomil, co právě udělala. Otevřela všechny kotce. Uličkou se začela valit masa svítících zvířat, zdrhající jedno přes druhé.

"Neříkalas náhodou, že máme být nenápadní????"

Pokrčila rameny.

"Rozmyslela jsem si to."

Slyšel jsem kovové rozrazení dveří na druhé straně haly a panikařící hlasy, volající po unikajících duších.

"...wow, všimli si toho rychle, to se musí nechat." Prohlásila Tiara, chytla mě za rameno a potom jsme najednou stáli u jejího auta, venku z areálu.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil co se stalo a zorientoval se. Od kdy se moje máma umí teleportovat?? ...počkat.

"Tos tohle nemohla udělat i předtím?!"

"Nevím o čem mluvíš."

"No o té teleportaci!"

"Nikam jsme se neteleportovali, přece jsme se potkali se strážci, já je porazila v rychlé hře kámen nůžky papír a pustili nás ven... ztráty paměti jsou častým vedlejším účinkem stresu, možná by sis měl sednout a trochu relaxovat," nevinně našpulila rty a nastoupila na místo řidiče.

Byl jsem si pěkně jistý, že si ze mě dělá srandu, ale popravdě jsem nad tím odmítl přemýšlet a raději jsem naložil přepravku s vyděšeným psem na zadní sedadlo.

Něco se hýblo uvnitř mého žaludku, když jsem se mu zadíval do očí. Takže jsme to opravdu udělali... není cesty zpět. Doma oživím jeho staré tělo. Přinesu ho Charlie. Nedokázal jsem si ani představit, jak bude reagovat... snad bude šťastná. To je to jediné, co chci.

Když jsem sedl na své místo, Tiara pustila na aux Bang Bang od Hollywood undead a vyjeli jsme domů.

●●●
Zatím nejdelší kapitola s přes 2100 slovy, hm. Tak to vždycky začíná, příliš mnoho slov než zvládnu napsat, a potom tu celou práci dropnu xdd Po Stormym si plánuju dát pauzu, abych se mohl soustředit na jiné věci, a další nadkapitolu budu publikovat, asi až ji budu mít dopsanou. Le opatření abych pokračoval. Btw, hollywood undead bang bang je jakýsi Tiařin theme song!!! Take a listen!!!