Stojím uprostřed školní šatny. Je úplně opuštěná. Musím udělat tu věc.

Slyším nekonečné hučení ve stěnách a tichý vzlykot. Proč slyším tichý vzlykot? Musím udělat tu věc.

Hledám zdroj pláče. Neměl bych ho hledat, to vím. Je to Charlie. Co když se mi nebude líbit, co najdu? Navíc nemám čas. Musím udělat tu věc.

Konečně ji nacházím - leží mezi skříňkami v kaluži krve. Chybí jí celá spodní část těla. Dlouhé zrzavé vlasy jsou slepené do chumlů a něco svírá v náručí. "Charlie?" Zavolám na ni. Už nejsme v šatně, ale temno zůstává. Charlie se lekne, přestane vzlykat, a zvedne na mě pohled. Věc je zapomenuta.

Čekám, že na mě zaútočí - přece jenom mi nemá jediný důvod věřit. Jenomže ona sklopí pohled a v jediném gestu naprostého odevzdání mi odhalí, co to drží - malou, krvavě mokrou růžovou věc se čtyřmi končetinami a malým, téměr lidským obličejem. Je to její pes, tak zrůdně zavražděný. Cítím teplo na svém obličeji. Charlie mi právě ukazuje svou nejzranitelnější stránku... Charlie mi věří.....

Probudil jsem se do jasného, studeného dne a z mojich očí se nekontrolovatelně valily slzy. Prudce jsem se posadil na posteli a začel si snažit je utřít do něčeho, co nebyly peřiny. Wow, wtf. To byl.... divnější sen než normálně. Na jazyku mi pořád ulpívalo to matoucí, hluboké dojetí toho, co se tam stalo. Polomrtvá Charlie co nevypadala jako Charlie mi ukázala svého mrtvého psa... který vypadal jako lidský potrat, z nějakého důvodu. Byl jsem ohledně toho tak šťastný, že jsem brečel. Wow. Mělo to nějaký hlubší význam?... uvědomil jsem si, že nad tím nechci přemýšlet.

Přelezl jsem, opatrně, aby mě nikdo neviděl, do koupelny, a opláchl si obličej. To abych mohl předstírat, že se celá ta věc s probuzením se s pláčem vůbec nestala. Necítil jsem se, jakože se chci s někým ještě potkat, tak jsem se převlekl, sundal z hlavy molitan, a šel zpátky do pokoje sbalit si věci na víkend.

Když jsem skončil, bylo skoro půl dvanácté. Stáhl jsem kufr pod schody a šel se povalovat na gauč.

Ayla má takový zvyk stávat před televizí a dlouhé hodiny sledovat animované seriály. Vzhledem k tomu, že nikdy nesedí ani neleží z nějakého důvodu, je gauč volný pro válení, pokud vám nevadí animáky a její občasné extrémně děsivé zachichotání. Kdybych ji neznal, přísahal bych že vylezla z nějakého japonského hororu. Takže gauč je moje obvyklé místo. Chvíli jsem sledoval s ní, ale brzo mě to přestalo bavit, tak jsem vytáhl telefon. Tiara mi psala, že se objeví kolem jedné hodiny, což byl obvyklý sobotní čas, a taky se mi ozvala Kate - jestli bych jí teda nemohl poslat tu fyziku.

Nahlas jsem zavrčel nad tou představou, že budu muset vstávat a jít nahoru, což mi vysloužilo malý moment Ayliné pozornosti.

"Sry, nebylo na tebe."

Objasnil jsem jí rychle a zmizel z obýváku.

Kate je takový ten člověk v přesném středu spektra popularity. Její neustálé sdílení všeho na sociálních sítích a sportovectví jí táhnou k populární straně, ale její nesnesitelná ukecanost, neopětované nutkání bavit se s úplně všemi a secondhandová móda ji těžce shazují zase zpět. Charlie je její nejlepší kamarádka. Bodů popularity má podobně jako ona, s tím že její tišejší a jaksi uzavřenější povaha funguje jako oboje mínusové a plusové číslo. Přitom to není tak, že by nevěděla věci nebo se sebou nechala máchat, prostě jenom daleko víc myslí, než mluví. Neříka a neukazuje věci jenom tak z legrace. Jsou skvěle doplňující se dvojka - Charlie něco vymyslí, její koutky sebou zacukají nahoru, zatahá Kate za rukáv a něco jí pošeptá, potom se spolu potutleně zachichotají. Další věc kterou člověk ví je, že Terrance byl nalezen přiizolepovaného v kabince dámských záchodů a odmítá prozradit, co se stalo. Ty dvě k sobě patří.

Něco takového mi znělo v hlavě, když jsem klikl na Kateinu instagram profilovku a začel prohlížet její fotky. Charliin instagram zel prázdnotou, ale když byla s Kate tak často, přece ji taky musela zachytit.

A jasně že jo.

Na těch novějších si zakrývala obličej, na starších už tolik ne. Došel jsem do minulosti tak daleko, že tam byla dokonce ještě s dlouhými vlasy - delšími než Kate. Nechápu, proč by si ji můj mozek představoval jako zrzku, když jí ta černá tak sluší.

A potom jsem zahlédl fotku se psem.

Charlie ležela na posteli, jenom spící rozcuchaná hlava jí vykukovala z pod peřiny, a u noh jí leželo velké zvíře. Její pes byl masitý, světlý pitbull bez jedno ucha. Wow. To jsem nečekal. No, alespoň že neměl lidský obličej...

Do hlavy se mi nacpala představa Charlie, držící svojeho pitbulla v náručí, jak krvácí a skučí a umírá.

Brr.

Okamžitě jsem z té fotky zmizel - nemohl jsem se na toho psa už dívat, jak tam s ní ležel, s hlavou zvednutou a s nevinnýma, zkoumavýma očima hledícíma do kamery. Okay, teď se pokusím na to zapomenout....

Storýčka mojich spolužáků mi moc úlevy nepřinesly, hlavně protože Kate na to svoje přidala černobílou fotku malého hrobu s dvoumi květinami. "Stormy", bylo vyryté do placáku. Charlie byla označená.

Necitlivé.

Znal jsem to místo - bylo to hned za opuštěným skladem, jenom kus od našeho baráku. To místo bylo plné bezdomovců a feťáků, než začelo být "prokleté". (Já věděl, co se stalo - Ayla si z něj udělala svou procházkovou zónu. Upřímně kdybych byl obyčený Hærm a uviděl bych ji, taky bych se na to místo už nikdy nevracel, takže fér)

Že bych tam zašel...?

Ne, ne, ne. To je pitomost! Nebudu lozit někomu koho sotva znám za mrtvým psem. Proč mě to vůbec tak bere?!

S tím jsem zhasnul obrazovku telefonu, hodil ho na postel a šel pomoct tetě s obědem, abych na to zapomněl. Jenomže ouha, to se nestalo. Už jsem neměl takové štěstí jako v pátek.

Na oběd byly špagety. Ty mám obvykle celkem rád, ale dneska jsem se jich ani nedotkl. Teta se mě zeptala, jestli jsem v pořádku. Nechtěl jsem o tom mluvit - ještě bych dostal přednášku.

Po obědě se v našem domě objevila Tiara, bez zvonění a jakéhokoliv oznámení, jak obvykle. Hodil jsem kufry do auta a sedl na sedadlo spolujezdce. Položil jsem hlavu na okýnko a sledoval ve zpětném zrcátku, jak se ještě ve dveřích o něčem dohaduje s tetou. V jednu chvíli se v jedovatě modrých očí zaleskla čirá zlost a teta se doslova pokusila moji matku praštit, čemuž se blondýna vyhnula a s širokým úsměvem odkráčela k autu. Nasedla, nastartovala, já trochu zamával Ayle, která byla jediná z mojich sester co se šla rozloučit, a potom nám už barák zmizel z dohledu.

Zadíval jsem se z okna. Kolem nás se míhaly domy a zahrady, potom už jenom stromy. Někde tady určitě chodívala Charlie se svou Stormy a házela jí klacky a smála se. Charlie má ten nejhezčí smích ze všech holek z naší třídy. Nesměje se moc, ale pokud jo, stojí to už za to. ...hádám že teďka se už moc smát nebude.

Vydal jsem ze sebe slyšitelné "ugh", sklouznul jsem se kus hlouběji do sedačky a promnul si obličej. Proč jsem to prostě nemohl nechat plavat?

"Copak se děje?"

Ale ne. Tiařina pozornost.

"Nic..."

"Zamilovaný?"

"Ne!"

"To znělo jako ano."

"Ne, neznělo! Spolužačce zastřelili psa. A- a mě se o tom zdálo, a nemůžu s tím nic dělat, a je mi to líto, to je všechno."

Chvílo bylo ticho. ...řekl jsem toho příliš moc. Tiara měla na obličeji mírně zamyšlený výraz a to neznamenalo nikdy nic dobrého.

"No... teoreticky s tím můžeš něco dělat. Peklo spravuje i zvířecí duše, že jo?"

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co tím myslí.

"Mami NE."

"Notak, notak. Ty si vždycky stěžuješ, že tvoje superschopnosti jsou na nic, a potom když je můžeš použít, tak nechceš!"

"NEMŮŽU SE PROSTĚ NĚKAM VLOUPAT! Z TOHO BY BYLY PROBLÉMY!"

"Podle mě by to šlo hladce. Jsou to zvířata, útěk neplánují, takže tam teoreticky vzato nějaký slušné Hærm-vzdorné bezpečnostní systémy nemají vůbec důvod být..."

"Mami, ty tomu nerozumíš, jde- jde o princip. Není to správné."

"A zadržovat Hærmské duše a dělat s němi věci, co jsou tak příšerné, že je o nich legálně zakázáno psát, to správné je, že."

Chtěl jsem něco odpovědět, ale neměl jsem co. Měla pravdu.

"A navíc představ si to - příjdeš k té holce s jejím psem, co měl být mrtvý. Bude vrtět ocasem a skákat na ni, celý šťastný, a - umíš si představit její výraz, Tennessee? Doslova ses vydal do pekla a zpět a oživils jejího psa. Pravděpodobně se s tebou začne bavit nebo něco."

"Nejde o ni! Navíc... navíc mě to zas tak moc nezajímá. Jo, nestojí mi to za to, abych něco kradl."

"Jep, nezajímáš se o to tak moc, žes nepustil hudbu v tem moment, co jsi nasedl do auta."

Teprve v ten moment jsem si uvědomil, že to je pravda. Každý víkend jsem okamžitě, co jsem nasedl, vytáhl aux a puštěl do autorepráků hudbu. Na cestě jsem se s ní několikrát vystřídal, ukázali jsme si jaké kapely jsme ten týden objevili a podobně. Byl to takový náš rituál a tohle nebylo vůbec standartní. Z nějakého důvodu mě to uvědomění naštvalo. Proč má ta ženská pravdu?! Ugh! Otočil jsem se na okno a rozhodl jsem se, že se s ní už dneska nebavím.

"Navíc nekromancie je docela zábava! Nikdy nevíš, s jakým podivným traumatem se ta bytost vrátí. Většina ras o tom nedokáže mluvit - víly mají panické záchvaty, když k ním přiblížíš cokoliv jasné červené barvy, Králčáci melou o "věci", kterou nedokáží popsat a vysvětlit... okay, když tak přemýšlím, Hærmské bytosti si budou asi pomatovat jenom peklo. To je nuda. Zajímalo by mě, co by viděl Jakey... Vlastně si nejsem úplně jistá, jestli dokáže umřít."

Nic jsem neříkal a pokusil jsem se nepřemýšlet nad tím, kde se jí povedlo vyvolat z mrtvých tolik duší. Nebylo to ve většině dimenzí legální. Chvíli bylo ticho, než zase nepromluvila.

"... ...vidím že se se mnou nebavíš. To je v poho, jenom nad tím popřemýšlej, jo? Když už nejsi člověk, mohl bys to občas využít pro nějakou zábavu - teda, dobro. Dobro jsem myslela. Nicméně ty a jenom ty můžeš někoho udělat šťastného, takže hádám že to stejně platí... Zítra pro tebe dojedu dřív, ? Můžu ti pomoct a myslím, že kradení psích duší zní jako skvělá matka a syn aktivita!"

Zatnul jsem zuby a přitiskl obličej víc na okno. Nehodlal jsem nic krást a ona to prostě NEDOKÁZALA pochopit! I když bych možná - NE. Nic takového. Zůstávám normální, legálně nestíhaný polodémon.

Potom Tiara pustila na aux Billy Talent a zbytek cesty probíhal mlčky.

●●●
Vydavání téhle části odkládám už od pondělí, takk, uh, enjoy