„Jste očekáván," a to bylo vše. Tak malý vzkaz na kousku pergamenu a Harry měl stejně srdce až v krku, krev bušila v tepnách jak domorodé tamtamy, pot se perlil na spáncích, v ústech vyprahlo.

„Jsi v pořádku?" zeptal se kolega.

„Jistě," odvětil nepřítomně. „Jen si dneska musím něco zařídit v Bradavicích."

Sinalý se toporně zvedl od svého psacího stolu v kanceláři a už mířil vojenským krokem do haly s krby.

Merline, odepsal. Neměl jsem mu vůbec psát. Ale musím mu to říct. Je správné mu to říct. Připravit ho. Měl jsem mu to rovnou napsat.

Ale nějaká masochistická část Harryho věděla, že chtěl jen záminku, jak si nasypat sůl do rány. Aspoň ho spatřit. Neviděl ho tak dlouho. Už to možná bude v pořádku, bude to pryč. Určitě se změnil. Zestárl. Ale Harry věděl, že to není pryč. Vždyť kdyby to bylo pryč, tak se mu teď neklepou kolena.

Tolik se těšil. Tolik. A bál. Moc se bál.

Sebe. Jeho.

Co udělá? Bude zlý? Odměřený? Jako kus ledu? Nebudu brečet?

Nabral letax. Nádech, výdech. „Komnaty Severuse Snapea, Bradavice"

S hučením v uších a popelem v krku, kašlajíc vklopýtal do obývacího pokoje.

„Pane bystrozore Pottere, vítejte," sametový baryton protekl Harrymu páteří. Tak takové to bude. Společensky přijatelné, bezemoční a kultivované.

„Dobrý večer, profesore Snape," zdvořile pokynul hlavou.

Muž celý v černém pozvedl ruku ve zvoucím gestu směrem ke křeslům.

„Mohu Vám nabídnout šálek čaje;nebo něco ostřejšího?"

„Raději whisky, prosím," Harry se usadil do jednoho z křesel, bolestivě polkl staženým hrdlem, pozoroval elegantní pohyby druhého muže.

Kdepak, nebylo to pryč. Severus chystal sklenky. Dokonalé ruce. Přesnost a ladnost v každém detailu. Bledé štíhlé dlouhé prsty, chladné, ale jemné. Harry věděl, jak dokážou být silné a přitom něžné. Jak hebká je bílá pokožka mistra lektvarů. Prsty ho svrběly, pamatovaly si chuť hladké kůže. Nic se nezměnilo. Tělo staršího muže bylo stále už od pohledu pevné, záda rovná, ramena široká. Hruď jako bezpečný přístav. Hedvábné černé vlasy padaly do sametově černých očí. A ne, tady, tady se něco změnilo. Vlasy na spáncích hojně prokvétalo stříbro. Snad i věčná vráska mezi obočím sahala dál a hlouběji do čela. Oči sklopené, soustředěně naléval do dvou skleniček ohnivou whisky. Bledé rty semknuté.

Dokonalá otočka, cípy hábitu zavlály vzduchem. Severus podal jednu sklenici Harrymu. Ten ji roztřesenou rukou přijal. Mistr lektvarů jen tázavě pozvedl obočí, ale nijak to nekomentoval.

Usadil se naproti Harrymu, usrkl whisky, poválel po jazyku, polkl, ohryzek se zhoupl.

Harry ho hypnotizoval. Snažil se z černých očí polapit každý záchvěv emoce. Neproniknutelný. Severus se zazdil do své nitrobrany a nehodlal zjevně upustit ani náznak pocitů.

„Hmmm,"odkašlal si profesor. „Co vás ke mně přivádí, pane Pottere? Před začátkem školního rokumne snad nehodláte obvinit z nespravedlivého jednání s vašimi ratolestmi?"

„Ne, to určitě ne," Harry se nervózně uchichtl. „Ale o ratolesti, jak je vznešeně nazýváte, skutečně jde. Tedy konkrétně o tu poslední."

„Pottere, k věci," pronesl Severus už trošku nevrle.

„Jo, jasný, tak já jsem přišel, přišel jsem vás tak trochu varovat. Abyste se v září nelekl," koktal Harry

„Nelekl," Severus udiveně vytáhl obě obočí nahoru. „Ujišťuji vás, že ani vy jste nemohl zplodit něco tak výjimečného, co by mne po letech výuky v tomto ústavu plném nevzdělanců překvapilo, pohoršilo, nebo dokonce vylekalo."

„Tím si právě nejsem zas tak jistý," pronesl lehkovážně Harry a spěšně dodal. „Jde o Lily."

„Prosím? Pokud se domníváte, že jste mi právě odhalil jádro problému, tak jsem povinen vyvést vás z omylu. U Merlina, o čem to hovoříte?" teď už Severus vypadal opravdu zmateně. A začal si mnout kořen nosu.

„Totiž o mé dceři, jmenuje se Lily, v září nastupuje do Bradavic. Chtěl jsem vás na to upozornit. Vypadá, ona vypadá úplně jako moje matka. Chtěl jsem, abyste to věděl, než ji, však vy víte, než ji uvidíte ve Velké síni. Měl jsem dojem. Že by vás to mohlo překvapit," uf, dokončil namáhavý proslov.

„Ach tak," pronesl suše profesor. „Jste laskav."

„Neměl jsem v úmyslu vás nějak zesměšnit, nebo něco podobného. Prostě jsem vám to jen chtěl říct. Tak, to je všechno, takže já už můžu jít." Začal se chvatně a zbrkle zvedat, když zvažoval kam narychlo položit nedopitou skleničku, točil se u toho jako holub na báni.

„Vždyť já vím... Harry," chladné prsty mu obemkly zápěstí. Harry zavřel oči. Strnuli oba v té póze. Existoval jen dotyk. Kontakt prstů na zápěstí, kůže na kůži, čas se zastavil. Jeden úder srdce, hluboký nádech, druhý úder srdce, hluboký výdech. Pomalu váhavě zvedal oční víčka. Severus byl tak blízko, tak blízko a přeci k nesnesení daleko. Vůně bylinek Harryho měkce objala, vítej, chyběl jsi tu. Sklenička dopadla na kamennou podlahu a roztříštila se. Ani jeden z nich se neohlédl. Vpíjeli se očima jeden do druhého. Černé do zelených. Opatrný krůček jeden, opatrný krůček druhý. Bylo to jasné, neodvratitelné. Neměl sem chodit. Věděl, on to přeci věděl. A právě proto přišel. Věděl, že neunikne a proč vlastně? Vždyť unikat lásce je tak hloupé. Věděl, že je hlupák. Severus mu mnohokrát připomněl, že je idiot. Příčetnost se zřejmě rozprskla po podlaze s obsahem skleničky a zvolna se vpíjela do spár mezi kameny.

Pevné objetí, dravě se k sobě přisáli rty. Polykali jeden druhého. Nepotřebovali dýchat, jen prolnout. Splynout s tím druhým, navěky, shořet. Popel k popelu, prach k prachu. Ruce dravě bloudily všude. Hebké vlasy se lechtivě otíraly o rozcitlivělé senzory kůže. Víc, potřebuji tě víc, absolutně. Srdce v hrudi tlouklo jako šílené. A bolelo, sladce bolelo. Rytmus se zklidňoval. Smysly zpité slastí, dravost uhasínala. Něžné doteky jazyků, rtů, dlaněmi si přidržovali tvář toho druhého, svírali pěsti ve vlasech. A ticho, polibek ustal. Odtáhli se od sebe zvolna, provinile stáhli ruce zpět, jak přistižené děti.

Severus popadl dech. Otevřel oči. Hořel v nich oheň, žár touhy spaloval každou logickou myšlenku. Ale postupně se měnil v žal, hluboký, vědoucí.

„Harry," zašeptal profesor. „Neměl bys, neměl bys být s ní. Ubližuješ sobě i jí. Já vím, co chceš namítnout. Ale není to pravda. Nikomu nic nedlužíš."

Harry se chystal k odpovědi.

„Najdi si partnera." pokračoval Severus. „Vždyť je to směšné, co je komu do toho, že jsi gay. Když na tobě budou chtít hledat chyby, tak vždycky nějaké najdou. Vždycky bude něco, čím se někomu nezavděčíš. A když nenajdou chyby, vymyslí si je. Nechtěj být dokonalý. Vyvolený, bystrozor, manžel, otec. Buď Harry James Potter. Smíš, přísahám, že už smíš. Harry." Severus vypadal naprosto zoufale, zlomeně.

Harry proti němu stál, hlavu i ramena svěšená. Slza mu tiše šlapala po tváři.

„Já chci tebe. Jenom tebe. Severusi," šeptal tak tiše, jako by šla pravda zmírnit tím, že se řekne potichu.

„Já vím, ale nejde to. Harry, zasloužíš si někoho lepšího. Já... dělal jsem strašné věci. Jsem na tebe starý. Zasloužíš si život a oporu a lásku. Netrestej se tím, že si zvolíš nejméně vhodnéhočlověka, kterého znáš."

„To nemá význam, Severusi," vyštěkl Harry. „Nic se nezměnilo. Nic. Je mi jedno co jsi udělal v minulosti, slyšíš mě, poslouchej mě. Je mi to jedno. Je mi jedno, kolik ti je. Přestaň předstírat, že tě vůbec neznám, že tě nemám právo milovat. Mám toho dost. Nebudu šťastný s nikým jiným. Když nebudu s tebou, tak budu s Ginevrou. Je to stejně falešné, jako být s kýmkoliv jiným," už křičel.

„Mám ji rád, známe se léta, máme spolu děti, jsme si navzájem oporou. Je to lepší, než kdokoliv jiný. Šťastný bych byl jenom s tebou. Je mi jedno, kolik sis přivlastnil chyb a vin. Severusi Snape, ty nejsi bůh. Ty neneseš vinu za vše špatné kolem sebe. Pořád jsi nic nepochopil."

„Nemyslím si, že jsem bůh, a nemyslím si, že by tu bylo nadále něco hodno diskuze. Vztah mezi námi je neakceptovatelný. Tečka. Dohovořili jsme," syčivě procedil skrz zatnuté zuby Severus a stroze mávl rukou ke krbu. „Sbohem, Harry Jamesi Pottere."

Harry se nenechal dvakrát pobízet. Vytočený, až se klepal, vmašíroval do krbu, nabral letax a pracně kontrolovaným hlasem pronesl: „Dům Potterových, Godrikův Důl."

A byl pryč. Opět. Možná navždy.

Tak blízko. Byl tak blízko. Harry. Tolik se bál, co bude dělat, až vstoupí. A pak ho spatřil. Z krbu vypadl elegantní mladý muž. Ve svých Kristových létech dávno ztratil chlapeckou vytáhlost a klackovitost. Očividně nervózní.

Ach Harry, nikdy jsi neuměl skrývat své emoce. Snad je to tak lepší, snad by tak zmizela část tebe.

Severus se ponořil do bezpečné role. Po vyšlapané cestě vykání a titulů. Svou vlastní nervozitu schoval za obvyklou masku, co neudržel vlastními nervy, to snad dohnala za něj whisky.

Harry James Potter si nervózně okusoval ret a Severus nebyl schopen odtrhnout oči. Celé jeho bytí toužilo ten ret ochutnat, políbit, polaskat. Jak nesnesitelně vtíravá byla vzpomínka na chuť těch nádherných plných rtů. Horká, horká přísliby slastí, které ty rty dokázaly dát. V mučivé agónii poslouchal, jak mladý hrdina kouzelnického světa, ten co porazil Temného pána, před ním sedí a koktá.

Jsem snad pro tebe děsivější. Jistě, zavinil jsem mnohé, a přesto jsem unikl trestu. Proto jsi tu? Vykonat trest, na který už tolik let čekám? Jsem přeci zvyklý na mučení, tak proč mám pocit, že než všechny kletby světa nejvíc bolí láska? Až k nesnesení.

Odpovídal mechanicky. Nechtěl si odepřít pohled do hluboce zelených očí. Jako horské jezero, třpytivé a jiskřivé čerstvostí mládí, hladící jako chladná voda v parném létu svojí předčasnou moudrostí a svojí laskavostí.

Jako Lily. Lily a její laskavě zelené oči. Ta zelená, co vás ukonejší a nenechá padnout na kolena.

Tak Lily přijede do Bradavic. To není možné. Co si to namlouvám, druhá taková není. Znovu už ji nepotkám. Neboj se Harry, určitě není stejná. Jsem vděčný za tvé varování, ale je zbytečné. Moje Lily už není.

Jak k tomu došlo, si už nevzpomínal. Seděl ve svém křesle. Hlavu v dlaních. Kdyby to ještě uměl, snad by plakal. Takhle ho jen trhaly pocity na cáry a hryzaly jeho vnitřnosti zaživa.

Měl ho, cítil ho, v dlaních, ústech, náručí. Pevná stavba Harryho těla se známě přitiskla k tomu jeho. Harryho chuť i vůně prolnula s tou jeho. A stále doznívala. Jako ozvěna jemně vibrovala a mizela ze Severuse i nyní, i po té hádce. Všepožírající prázdno doléhalo z celého zbytku místnosti a dožadovalo se svých držav. Utahovalo smyčku, lačně. Ještě ne, ještě nechoď, vím, že je pryč, vím, ale dovol mi ještě chvíli si lhát. Že ten pocit vroucí náruče je věčný a nezmizí, nikdy.

I tolik racionální člověk, jakým je Severus Snape, občas potřebuje k přežití lži. A ty lži byly krásně zelené.