Nebudu lhát, občas je to s tou mojí partou o nervy. A občas ze mě nevyleze lepší nápad, než je prostě okřiknout: dobrý nápad to není, protože je takové zvukové reakce samozřejmě baví. No a jeden z mých okřiků se už naučil i náš žvatlal.

Válím se ráno takhle v peřinách, snažím se nevydat jedinou hlásku, protože ptáci jsou zticha, dokud nevylezeme z ložnice – ohleduplní, že? Tedy až na malý prcky, kteří prostě musí přivítat nový den. V tu chvíli přichází na scénu kecal se svým: „Ticho!"

Ozve se zapípání a hned okřiknutí ticho.

Jdu si ale takhle pro jogurt, když spolubydlící žvatlala začne zpívat. Následuje toto napomenutí, což mě rozesměje. V tu chvíli jsem napomenutá i já.

Terka: To já mám jako držet tlamu?

Papouch: Ha!

Terka: Já?

Papouch: Ticho!

Terka: Aha, Ok...

Papouch: Šikulka!