Stejně jako psi mají různá plemena, papoušci mají různé druhy. Velké, malé, barevné, ukřičené, chytré a no... jednodušší. Přesto někteří lidi nemají ani na ty.

Byla jsem s mou partou v parku. Vzít je na sluníčko, sebe schovat do stínu, nechat je okusovat trávu a užít si teplý den. Jak se nechalo předpokládat, brzy se našlo několik zvědavců, co si přišli pokecat. Většina v pohodě, ale poslední případ mi jaksi nejde z hlavy.

Dotyčný: A tyhle malý jsou miminka toho velkého?

Já: Ne, to vážně ne.

Dotyčný: Aha, takže vyrostou jako on?

Já: Ne, ne. Ta největší je z nich vlastně nejmladší. Je to v podstatě miminko.

Dotyčný: Aha, takže jak bude starší, tak se taky takhle zmenší?

Vysvětlení, že je to každý jiný druh mu to moc neobjasnilo... ale přirovnání k plemenům psů docela zabralo.

***

Cizí člověk: No ten je! Páni! Umí mluvit.

Já: Zatím ne.

Cizí člověk: A bude?

Já: Nejspíš ano, chytrá je na to dost.

Cizí člověk: A proč to tedy teď neumí?

Já: Protože je to zatím miminko.

Cizí člověk: Jak takhle velkej pták může být miminko?

No, on se totiž nevyklube už úplně dospělej...

***

Někdo: Paní, paní!

Já: Ano?

Někdo: To je jako živý?

Já: Ano.

Někdo: Jako vážně?

Já: (ironicky) Ne...

Někdo: Haha, jste mě malém dostala. Dobrá atrapa.

To, že ten malej kecal začal pokřikovat sr@čka pračka, pána vůbec nerozhodilo.

Ne, fakt. Můžete mi vysvětlit, proč bych bez kostýmu piráta šla někam s umělými papoušky?

***

Papoušci mi v hodně věcech připadají strašně podobní lidem: když jsou miminka jsou víceméně hodní, roztomilý, sice moc neposlouchají, ale většinu sporů dost snadno vyřešíte. Taky se nechají pochovat víceméně od kohokoli.

Následuje puberta – jsou stejně na zabití jako lidský teenager. Neposlouchají, zlobí, nesnáší vás, o minutu později milují, stejně tak cizí lidi, začínají mít sexuální touhy a nikdy nevíte, s čím přijdou příště.

No a pak dospělost. Stejně jako my už se víceméně uklidnili, navykli si na nějaká pravidla a mají vlastní hlavu. K cizím lidem přistupují většinou obezřetně.

Mám samici amazonka belobřichého, která jako prcek byla neuvěřitelný mazlík. Komu jsem ji dala do ruky, toho milovala, mazlila, byla by s ním ochotna odejít domů. V pubertě měla nejraději přítele. Mně nikdy nezasklila, ale s ním si v tu dobu rozuměla nejlépe. K cizím lidem moc nechtěla. Teď, když jí puberta pomalu končí a je v podstatě už dospělá, má nejraději mě, je hodná, mazlivá, když má náladu, a jakmile na ní zkusí sáhnout někdo cizí, spustí řev, že by jednomu urval uši.

A teď si představte, že někomu vysvětlujete, že tohoto si pohladit může, tohoto ne a tohoto rozhodně ne. Dotyčný, než aby by byl rád, že jsme ho hned neposlali někam, tak se na mě ještě oboří ve stylu: „To se jako těmhle nelíbím, nebo co?"

***

Jedu si takhle tramvají s papouchem a týpek naproti mně: „A to je jako legální?"

No, ne. Já si ty papoušky pašuju z Brazílie a pak s nimi jezdím po městě, protože to je ta nejlepší kamufláž.

Dneska takový spíš vtipný, než pobouřený. 😂