Teď trošku z jiného soudku. Normálně píšu spíše zábavné historky, ale tohle k mému životu s ptactvem bohužel patří taky: chodím s nimi ven. Na sluníčko. Proletět. Okousat trávu.

Když jdete venčit psa, nikdo se nad tím nepozastaví, ovšem u papouška je to jiná. Pochopitelně. Lidi tohle zrovna často nevidí a tak koukají. Zírají. Fotí. Smějou se. Vyptávají se. Chtějí si pohladit.

Chápu.

Ovšem nějak nemohu pochopit, jak mi může někdo bez varování, otázky, sáhnout do rukou pro papouška.

Spoustě lidem vůbec nedochází, že to, že je držím já, vůbec neznamená, že oni mohou taky. Ten ptáček je nezná, nebude od nich očekávat nic dobrého a bude se bránit.

A já v takovém šoku taky.

Stejně jako ten papoušek nevím, zda si ho chce pohladit, pochovat, nebo prostě ukrást.

Dotyčný mě pak seřval, že na něj papoušek zakřičel. A to mohl být rád, že neodešel s proklovnutým prstem. Je to stejné jako se psy... neznám, nesahám, pokud chci, tak se snad zeptám.

(Nešlo o opatrné pohlazení nebo tak, ale prostě mi pro něj jen tak cizí člověk hrábl do ruky jako v krámu pro rohlík.)

***

Měla jsem takhle další zkušenost s paní, která se tedy na pohlazení zeptala. Já ho odmítla, protože jsem z ní neměla dobrý pocit, plus na tom papouchovi poznáte, když na sebe nechce nechat hrabat cizího člověka.

Madam hned opáčí: „A to jako proč ne?"

Tak ji říkám, že by jí mohl poklovat. Z nějaké slušnosti si nechám pro sebe, že se mi nelíbí a nevím, co od ní čekat.

„Nepoklove." Trvá si na svém a už natahuje ruku.

„Nesahejte na něj. Říkám, že vás může klovnout," bráním ho a couvám, aby na něj vážně nesahala.

Madam pokračuje: „Tak mu snad podržíte zobák, ne?"

***

Rodiče s dětmi jsou dost podobné případy.

„Mami já si ho chci pohladit."

Hned varuji, že žádné hlazení nebude.

„Mami, je krásný. Já ho chci. Chci ho hladit!"

Nechávám prostor mamině, aby prckovi vysvětlila, že ne, znamená ne. Mamina mi docela vypálila rybník, když mi řekla, že pokud není na hlazení, tak ať ho netahám ven...

***

Mám docela vychované ptáky. Městská úplně v klidu. Auto a taxi v pohodě. Chození po ulici jedna báseň. Ale opět, lidi.

Zase chápu, že papoušek v autobusu se zrovna často nevidí, ale dokazovat, že dotyční nemají ani jeho inteligenci, není úplně nutné.

„Co to je za holuba?"

„Krá, krá! Zakřič Pepíku!"

„Kde má jako respirátor?" (Obzvlášť humorné.)

A naposledy to byly dvě čtyřicátnice, které se smály, jak je možné, že takovou obludu (zjevně myšleno velikostně, ne vzhledově) pustí do tramvaje. To přítel s ledovým klidem okomentoval následovně: „Já se spíš divím, že sem pustili vás dvě."

Už je květen a teplo. Ptáci rádi chodí ven. Já si ještě postěžuju. 😏