Období mezi svátkem svaté Lucie a Třemi králi je už celá staletí označované jako černá zima. Doba, kdy jsou noci nejdelší v celém roce, a dny jsou kalné, pošmourné a také tak trochu temné. Je to čas jako stvořený pro nemoci, deprese, pocity osamění, nudu, nepohodlí.

I přesto, že černá zima ještě stále panovala a nevypadalo to, že se hodlá svého žezla jenom tak vzdát, Adam a Sofie si naplánovali jako každoročně touto dobou delší procházku. Byli dlouholetými přáteli a, i když se neviděli tak často, jak by si přáli, vždycky si měli co říct a uměli se na sebe těšit.

„Ty vole, Sofie, zas jdeš pozdě!" přivítal Adam svou kamarádku, zatímco se objímali uprostřed parkoviště.

„A ty jseš čím dál tlustší," vrátila mu Sofie jeho vřelost a objala ho ještě pevněji.

„Jsem rád, že se některý věci nemění," usmál se Adam.

„To já taky," přikývla Sofie a přitáhla si bundu víc ke krku, aby se lépe ochránila před poryvem ledového větru. „Pitomej vichr," povzdechla si a zastrčila si za ucho pramen tmavých vlasů, který jí vítr uvolnil z dlouhého copu.

„Je černá zima, buď ráda, že nesněží a momentálně ani nemrzne," zkonstatoval Adam, ale také si výmluvně dopnul bundu až ke krku.

„Ty abys nebyl chytrej," zamumlala Sofie a zamračila se. Její oči se ale dál vesele smály. Milovala, jak se s Adamem vždycky popichovali. Nezúčastněný pozorovatel by nejspíš jejich vztah nepopsal jako hluboké přátelství, kdo je ovšem znal, věděl, že tenhle jejich uvítací taneček plný vzájemného popichování a urážek je jenom jakousi předehrou pro dlouhou, upřímnou a láskyplnou debatu, kterou hodlali vést při samotné procházce.

„To bych nebyl já," zakřenil se Adam a hrdě vypjal hruď. „Inteligentní krasavec, perspektivní k tomu, ideální partie..."

„Šašku," ocenila jeho postoj Sofie. „Kam mě to vůbec hodláš vytáhnout?"

„Když tak koukám na ty tvoje okopaný botasky a šusťákovku, tak to plánovaný divadlo asi odložím," popichoval Adam dál.

„No, jako kdyby tys plánoval divadlo v těch teplákách s rozkrokem div ne u kolen, ty pako," oplatila mu Sofie jeho schopnost skládat komplimenty. „Navíc jsme se přeci domlouvali na výšlap."

„No, jo, nebuď úzkoprsá," obrátil Adam oči v sloup.

„Tak to s mojí velikostí dost dobře nejde," uchechtla se Sofie a nyní to byla ona, kdo vypjal hruď, jako kdyby snad její vnady mohl někdo přehlédnout.

„Nešpul tady ty kozy a radši si nastup, kus pojedeme károu," zakroutil Adam hlavou a galantně jí otevřel dveře své zánovní, ale o to víc opečovávané a naleštěné fábie.

„Ty vole, za chvíli budem jak měšťáci, co jezděj na houby do lesa autem," uchechtla se Sofie.

„Drahá, my jsme měšťáci," ujistil ji Adam s čím dál širším úsměvem.

„Ty možná," ušklíbla se Sofie. „Já jsem náplava."

„Jo, jo, naplavený vidle," rýpal Adam dál.

„Ještě chvíli takhle pokračuj a jedny vidle najdeš u sebe v zádech, frajere," usadila ho Sofie, zatímco si zapínala pás.

***

Za podobného vzájemného popichování přejeli na druhý konec města a odbočili na podmáčené parkoviště plné výmolů a louží. Adam zaparkoval hned na kraji, vystoupil a začal se pátravě rozhlížet.

„Hledáš včerejší den?" rýpla si do něj Sofie, stále ještě v ráži. Cítila, že tohle bude nezapomenutelné odpoledne, takhle dobrou náladu totiž neměla už řadu týdnů.

„Ne, hledám moje hlavní překvápko pro tebe," odpověděl jí Adam zatvářil se tajemně.

„Nemám ráda překvapení," zakabonila se Sofie.

„Tohle překvapení snad budeš mít ráda," pokrčil Adam rameny a nepřestal se rozhlížet. „Je dochvilné jako ty," dodal.

„My nepůjdeme sami dva jako vždycky?" mračila se Sofie čím dál víc.

„Ne," usmál se Adam a zamával na někoho za Sofiinými zády. Sofie se rázně otočila a zadívala se na postavu zachumlanou v huňaté křiklavě červené šále a stejně výrazné čepici blížící se k nim dlouhými kroky.

„Zorko! To je dost!" křikl Adam na příchozí mladou ženu. Byla zhruba stejně stará jako Sofie s Adamem a Sofii hned na první pohled zaujal její dobromyslný výraz v kulatém obličeji.

„Ještě si stěžuj, ty koni, když jsi mě vytáhl na poslední chvíli. A kdo je tohle?" spustila nově příchozí.

„Tohle je Sofie, vyprávěl jsem ti o ní," odpověděl Adam a krátce se se Zorkou objal.

„Tak to jsi oproti mně ve výhodě," ušklíbla se Sofie, ale podala Zoře ruku.

„Jeho ,vyprávěl jsem ti o ní' zahrnuje, že se jednou nebo dvakrát zmínil o tom, že má kámošku, která ho furt tahá někam do přírody, to celé doplněné o jeho útrpný výraz," zachechtala se Zora a Sofie probodla Adama varovným pohledem.

„Netušila jsem, že se na tobě těmi krátkými pěšími výlety dopouštím až takového násilí," zvedla Sofie obočí a zatvářila se výhrůžně.

„Já to miluju," bránil se ihned Adam. „Navíc jsem netušil, že se proti mně spiknete už během prvních pěti minut."

„A co že jsi čekal od toho, že nás seznámíš, aniž bychom o tom předem něco věděly?" zajímalo Zorku.

„Jelikož máte stejný preference a obě jste delší dobu plonkový, čekám, že se stane něco jako povánoční zázrak, vy dvě se zamilujete na první pohled a já budu mít kvalitní výhled na žhavý lesbický porno v přírodě," odpověděl Adam a jeho zasněný výraz byl všeříkající.

„To, že jsem na holky, neznamená, že automaticky skočím na každou, která se mi namane," rozčílila se Sofie. Celé to bylo najednou děsně trapné. „Ty taky nevlezeš na všechno, co se hne," dodala a zlobně zapíchla prst Adamovi do prsou.

„Nevleze," přitakala jí Zorka. „Ale jen proto, že většina toho, co se v jeho blízkosti hýbe, před ním dokáže zdrhnout." Sofie se začala smát.

„Hej!" ozval se Adam ublíženě. Najednou mu přišlo, že si ty dvě začaly rozumět nějak moc a nějak moc rychle.

„Jaký ,hej'? Nejseš žádnej atlet," usadila ho Sofie.

„No, ty taky nejseš žádná modelka," utrousil Adam uraženě.

„Zabiju ho," ucedila Sofie na oko dotčeně, v očích jí však tančily pobavené jiskřičky.

„Pomůžu ti uklidit mrtvolu," ujistila ji Zorka.

„Tak já vás tady asi, holky, nechám, ať se můžete víc poznat," navrhl Adam a ustoupil o dva kroky zpátky, směrem k autu.

„Zůstaň, srabe!" okřikly ho obě naráz.

„Z tý procházky se nevykroutíš, lenochu," ujistila ho Sofie.

„Pohyb ti neublíží," dodala Zorka a obě dívky se po sobě pobaveně podívaly. Obě maně napadlo, že si s tou druhou možná budou rozumět, ani jedna to ovšem nehodlala jakkoli naznačit před Adamem. Naopak si ho v němé shodě hodlaly společně vychutnat.

Adam s povzdechem zavrtěl hlavou a vykročil po polní cestě podél slepého ramene řeky, kudy chtěl obě kamarádky dovést na jeho samý konec k velké tůni. Považoval ji za romantické místo a hodlal tam obě mladé ženy nechat, pokud bude mít pocit, že by na ně místní atmosféra mohla fungovat. Skutečně by byl rád, kdyby se mu povedlo dát je dohromady. A když to nezabere, hodlal jim, coby vášnivý botanik a zoolog amatér, zpříjemnit pobyt v přírodě přednáškou o unikátnosti místního ekosystému a důležitosti zachování jeho jedinečné podoby i s tím rizikem, že jediné, na čem se obě jeho kamarádky shodnou, bude jeho vykázání do patřičných míst.

***

„Ještě, že je zima," nadhodila Sofie, když šli po podmáčeném břehu říčního koryta. „V létě už by nás místní komáři vycucali dosucha."

„A co by nezvládli komáři, s tím by jim pomohly hovada," přidala se se svou vizí Zorka.

„Vy jste obě tak romantické, až to bolí," utrousil Adam. Ty dvě toho měly tolik společného, že by byl hřích, kdyby si nezkusil zahrát na dohazovače.

„Co je to támhle?" zeptala se Zorka a ukázala na polorozpadlé stavení v ohybu řeky. Měli ho přímo před sebou a Zorka měla pocit, jako kdyby ho z nějakého důvodu měla znát. Byla si ale jistá, že tu nikdy nebyla, proto tenhle dojem zaplašila vysvětlením, že budova prostě vypadá jako tucet jiných polorozpadlých domků.

„Nevím, nějaká ratejna," pokrčil Adam rameny.

„To je mi teda průvodce," zakroutila hlavou Sofie. „Omrkneme to?" navrhla nadšeně.

„Tys asi upadla, ne?" zhrozil se Adam. „Vždyť to sotva stojí..."

„Ty jsi mi ale hrdina," popichovala ho Sofie, kterou sžírala zvědavost.

„Hele, Adam má pravdu," mínila Zorka. „Nevypadá to zrovna stabilně. A navíc..."

„...můžou tam spát bezdomovci," navázal na Zorku Adam. Chytal se čehokoli, co by Sofii odradilo od nápadu vlézt dovnitř. Tuhle její dobrodružnou stránku nesnášel, protože se o ni vždycky hrozně bál.

„Je leden," obrátila Sofie oči v sloup. „Kdyby tam někdo bivakoval, něčím by si topil a byl by vidět kouř nebo aspoň pohyb teplého vzduchu. Vidíš něco?"

„Ale to nevíš," souhlasila s Adamem Zorka. „A i kdyby tam nebyl bezdomovec, může tam být plno jiných nebezpečí."

„Třeba mrtvola," napadlo Adama.

„Nebo duch," dodala Zorka, kterou Adam inspiroval.

„Moc koukáte na televizi," zavrtěla nad jejich počínáním Sofie. Sama nechápala, proč má takové nutkání podívat se dovnitř, nehodlala se ale od toho nápadu nechat odradit. „Když jste oba tak stateční, půjdu sama. Aspoň budu rychleji zpátky."

„Ty jsi fakt cvok," rozhodila rukama Zorka. „Co když se ti něco stane?"

„Hele, nejsem blbá. Když uvidím, že podlaha není stabilní, nebo to bude vypadat, že na mě něco spadne, tak se hned vrátím a nepolezu tam, jasný?" argumentovala Sofie a začala se prodírat suchými šlahouny ostružin. „Hele, tohle mi pohlídejte," dodala a odmotala si šálu, kterou spolu s batohem podala Adamovi. Nechtěla, aby se jí šála zamotala do trní a došla nějaké úhony, byla to její oblíbená.

„A co když uvidíš ducha?" nadhodil Adam sarkasticky.

„Tak si s ním zkusím duchaplně pokecat," utrousila Sofie, zatímco se protahovala dírou v plotě.

„Já tu holku žeru," zavrtěla hlavou Zorka a rozesmála se.

„Hmm, já ji za ty její kravský nápady jednou sežeru," okomentovat to Adam, aby nezůstal pozadu.

„Studna je čistá," houkla na ně Sofie, když se podívala do skruže na půl cesty mezi plotem a domem. „Žádná mrtvola, žádná sekera, takže starej Brůna tady nejspíš nebyl," popustila uzdu svému typicky černému humoru.

„Jakej, sakra, Brůna? Co to meleš?" křikl na ni Adam. I když se znali tak dlouho a dobře, občas Sofiiny myšlenkové pochody nestíhal.

„Neviděl jsi Majora Zemana? Díl Studna?" ušklíbla se Zorka, kterou tahle Sofiina narážka pobavila.

„Ne," utrousil Adam.

„Tak to máš blbý," rýpla si Sofie, která tuhle jejich výměnu slyšela. I když už byla u domovních dveří, nebyla od nich dál než dvacet, maximálně pětadvacet kroků. Zkusila vzít za dveře. K jejímu překvapení se ani nepohnuly, přestože sotva držely pohromadě. Frustrovaně se otočila a chtěla křiknout něco směrem ke svým souputníkům, očima však zavadila o napůl uschlé lampiónky mochyně židovské.

,Kde se tady vzaly? Rostou tady běžně?' ptala se sama sebe, než nad tím nechápavě zakroutila hlavou. Lampiónky jí ale vnukly nápad. Vzala telefon a dírou po skleněné výplni dveří si posvítila dovnitř, aby tam aspoň nakoukla. Kužel světla dopadl na podlahu pokrytou nepořádkem a prachem, na výklenek naproti dveřím plný suti z propadlého stropu a na petlici, kterou byly dveře zajištěné zevnitř.

„Zvláštní," zamumlala Sofie. Jedna část jejího já, ta racionální, jí říkala, ať se na to jednoduše vykašle. Když jsou dveře zajištěné zevnitř, může tam doopravdy někdo žít, nebo tam mohou být jeho pozůstatky. Ovšem ta méně inteligentní část její osobnosti, která dychtila po odpovědích za každou cenu, ji naváděla, ať petlici odsune a jde to prozkoumat. A právě tahle nezodpovědnější část jejího já nakonec po krátkém souboji s rozumem zvítězila. Proto strčila telefon zpět do kapsy, protáhla ruku dírou a vzala za petlici. Ta povolila bez jakéhokoli odporu a jakmile ji Sofie vyhákla a pustila, zhoupla se zvířila prach usazený na dveřích.

Sofie znovu vzala za kliku a dveře se se skřípotem otevřely. Nejprve obezřetně nakoukla dovnitř a v šeru se důkladně rozhlédla. Výklenek naproti ní byl zcela nepřístupný kvůli vší té suti z propadlého stropu, které si všimla, už když sem nakoukla. Rozhlédla se na obě strany. Úzká chodba, na jejímž prahu teď stála, vedla na obě strany. Vpravo končila v otevřeném prostoru. Chybějící dveře, po kterých tu zbyla pouze futra, vedly ven, zřejmě na terasu obehnanou zídkou. Vlevo bylo sedm schodů, po kterých se dalo vystoupat do zřejmě prostorné místnosti. Sofie se nejdřív vydala vpravo. Dávala si pozor na každý krok a snažila se stoupat pouze do míst, kde pod vrstvou prachu nebylo nic víc než betonová podlaha.

Prošla prázdnými futry za nimiž se beton měnil v trávu. Polámané plastové židle, stolek nahrubo ztlučený ze starých palet a spousta plastových lahví od levného piva a krabic od vína potvrdily, že tahle část sloužila jako terasa k venkovnímu posezení. Zídka, kterou bylo místo obehnané, byla počmáraná velkou spoustou iniciál se srdíčky a dalšími výmluvnými značkami. Nebylo pochyb o tom, že se tu ještě v nedávné době scházela mládež z okolí. Jistě se mnohokrát vsázeli o to, kdo bude tak odvážný a vleze sem, a jakmile zjistili, že je to tu prázdné, měli z toho přes léto perfektní zašívárnu.

Sofie se ještě jednou rozhlédla kolem, poté se ale otočila a vydala se prozkoumat vnitřek domu. Se stejnou opatrností jako předtím prošla chodbou na její druhý konec a vystoupala po schodech. Jakmile si její oči přivykly šeru, které zde panovalo díky tomu, že vysoko posazená okna nebyla vymlácená, ale naopak pokrytá silnou vrstvou špíny, zarazila se.

Jako první ji trklo, že jsou ta okna opravdu nepřirozeně vysoko. Kdyby chtěla, na žádné z nich by nedosáhla, a to nejspíš ani kdyby si stoupla na špičky, přestože byla průměrně vysoká. Další, co ji překvapilo, byly stěny, na kterých se vyjímalo několik více či méně podařených graffiti. Samotné obrázky a nápisy tu čekala, nečekala ale, že budou nastříkané na kachličkách. Celá místnost jimi byla obložená skoro do dvou metrů výšky. Sofii z toho zamrazilo. Zvenku to vypadalo jako rodinný domek, ale určitě jím být nemohl.

„Kdo by si, sakra, obkládal hlavní místnost kachličkama?" zamumlala si pro sebe a otřásla se. Udělala dva kroky vpřed a vzápětí zůstala stát jako opařená.

„Sofie, ty jsi kráva!" vynadala sama sobě. Kdyby šla ještě o dva kroky dál, aniž by se rozhlédla, spadla by do dokonale kulaté díry, která se nacházela uprostřed podlahy. Uvědomila si, že musí být daleko opatrnější. Znovu vytáhla z kapsy telefon a přiblížila se k otvoru částečně pokrytému vrstvou zaprášených pavučin. I když jí v hlavě šrotovala všechna kolečka, nenapadal ji ani jediný důvod, proč by uprostřed místnosti měla být díra v podlaze ani kam by ta díra mohla vést. Posvítila si dovnitř. Pod ní byla další stejně velká místnost, i když s výrazně nižším stropem, původně zamýšlená nejspíš jako sklep, nyní ale byla plná střepů, lahví od piva, starých hadrů a...

„Proboha," ulevila si Sofie, když zaostřila natolik, aby rozeznala další druh předmětů, kterými se to pod ní jenom hemžilo. Byla to velká spousta evidentně použitých kondomů. „Jak můžou v takovýmhle bordelu?" položila si řečnickou otázku.

Samu sebe ujistila, že tu už zřejmě nic nevykouká. Pořídila několik fotek, aby je těm dvěma zbabělcům venku mohla ukázat a otočila se k odchodu. Jakmile vykročila, upoutala její pozornost hromádka hadrů v rohu místnosti. Na rozdíl od všeho ostatního nebyla pokrytá silnou vrstvou prachu, musela tu tedy být výrazně kratší dobu, nebo se v ní nedávno někdo přehraboval. Sofiina zvědavost znovu vzrostla, proto si na kupičku posvítila a všimla si odlesku. Mezi špinavými kusy roztrhaného oblečení uviděla cosi kulatého.

Popošla blíž a zjistila, že se jedná o měděnou minci o něco větší, než je padesátikoruna. Zajímalo ji, odkud může být a přirozeně také, jestli nemá větší cenu. Že by se na ni usmálo štěstí a ona našla poklad?

Sehnula se a vzala minci do ruky. V tom se jí zatmělo před očima a cítila, jak se s ní podlaha nejdřív zhoupla a poté jako kdyby se roztočila. Chtěla začít křičet, otevírala však pusu naprázdno a vytřeštěnýma očima zírala do černočerné tmy.

***

„Sofie!" zakřičel Adam z plna hrdla. Musela ho slyšet. Ani náhodou se mu pro ni nechtělo jít dovnitř, byla ale pryč už nepřiměřeně dlouho.

„Taky z toho máš tak divný pocit?" zeptala se ho Zorka a vážně se na něj zadívala.

„Jo, mám pocit, že nás trolí, abychom tam vlezli za ní a ona na nás moha vybafnout," odpověděl Adam.

„Myslím, že ne," nesouhlasila Zorka. „Sice ji znám sotva hodinu, ale takhle dětinská mi nepřipadá. Bojím se, že se jí něco stalo."

„Hele, kdyby tam něco spadlo, slyšeli bychom ránu. A kdyby se někde šprajcla nebo tak, tak by snad křičela, ne?" rozmlouval jí její obavy Adam. Také se o Sofii začínal bát, ani za nic však nechtěl jít dovnitř. A stejně tak se mu nechtělo přiznat, jak velký strach mu to místo nahánělo.

„A co když nemůže křičet?" strachovala se dál Zorka. „Co když..."

„Jdu jí zavolat," utnul Adam další Zorčiny obavy. Rozhodně nepotřeboval, aby mu do hlavy podsouvala další černé scénáře, sám si jich během posledních minut vytvořil dost. Našel v telefonu Sofii a začal vytáčet. Hlasité vyzvánění v podobě Sofiiny oblíbené rockové pecky slyšeli až ven. Hluboké basy z reproduktoru telefonu se odrážely od prázdných stěn a Zorka měla na chvíli pocit, jako kdyby rezonovaly celým domkem a nabourávaly jeho už tak dost chatrnou statiku.

„To je hluchá, nebo co?" rozčiloval se Adam, když ani napodruhé Sofie svůj telefon nezvedla.

„Jdu tam pro ni," rozhodla se Zorka.

„Jo, to je super nápad," rozhodil Adam rozčileně rukama. „Abych se nebál jen o Sofii, ale i o tebe."

„Tak tam jdi ty," navrhla Zorka.

„To ani ve snu. To radši zavolám policajty a pěkně počkám na hlídku, která tam půjde za mě," nesouhlasil Adam.

„Hrdino," odfrkla si Zorka nazlobeně. „Jestli se jí něco stalo, může jít o minuty. A vůbec, jak bys sem ty policajty asi navigoval? Víš, jak dlouho by to hledali?"

„Nic se jí nestalo, jen si z nás dělá prdel," ujišťoval Adam spíš sebe než Zorku.

„Tak v tom případě tam půjdu, ona na mě vybafne, já se strachy počůrám, pak jí dám pár facek a půjdeme domů," konstatovala Zorka protáhla se dírou v plotě. „Když se do deseti minut nevrátíme, radši ty poldy zavolej!" houkla ještě na Adama, když procházela kolem studny a po vzoru Sofie do ní nakoukla. Jen tak, pro jistotu.

„Jasně!" odpověděl jí Adam s telefonem připraveným v ruce. Připadal si jako ve zlém snu. Nejenom, že se mu během obyčejné procházky jeho nejlepší kamarádka pustila do dobrodružství, ale ještě se dokázala ztratit. A on byl natolik zbabělý, že nenašel odvahu jít ji jako pravý chlap zachránit. Byl si jistý, že to celé dobře dopadne, a už teď se styděl za to, že je oproti holkám taková bábovka.

„Hele, Adame, zavolej jí znovu, ať vím, kde hledat!" křikla na něj Zorka a Adam poslušně znovu vytočil Sofiino číslo. Dunivý zvuk basů se znovu rozlehl opuštěnou budovou a Zorka při tom nenadálém hluku leknutím nadskočila. Rychle se ale otočila a zamířila ke schodům, které vedly směrem, odkud se zvonění telefonu ozývalo.

***

Sofie pevně zavřela oči a znovu je otevřela. Stála ve stejné místnosti, o tom nebylo pochyb. Graffiti na stěnách byly ovšem pryč. Místo nich byly zašlé kachličky zacákané zaschlou krví a ještě bůhvíčím dalším. Sofii se krátil dech. Cítila náhlý příval strachu a také neodbytný pocit, že tady rozhodně není sama. Zamrkala a podívala se dolů.

Kolem jejích nohou se tetelily desítky, možná stovky lišek. Mačkaly se jedna na druhou, choulily se, jakoby se snažily navzájem se zahřát. Od tlamiček se jim kouřilo, jak se jejich horký dech srážel v okolním ledovém vzduchu. Sofie se nevěřícně rozhlížela a nechápala, jak může vidět něco takového. Navíc se zdálo, že ji lišky vůbec nezaregistrovaly. Jsou tak apatické? Jak by mohly?

Zrak jí spočinul v místě, kde byla před chvílí kruhová díra plná odpadků. Ta byla nyní zakrytá těžkou dřevěnou deskou, na které stálo několik kbelíků s vodou a dlouhé koryto, pravděpodobně na krmení, i když nyní zelo prázdnotou. Sofii se udělalo nevolno a přeběhl jí mráz po zádech.

Dál stála nehybně na místě a ze všech sil se snažila urovnat si myšlenky. Co je tohle za místo? Jak se sem dostala? Je to vůbec skutečné, nebo je to halucinace? A když ne halucinace, tak je to sen? Noční můra? Odolávala záchvatu paniky a snažila se uvažovat racionálně.

Poplašeně se otočila, když se za ní ozvalo prásknutí dveřmi. Po betonových schodech stoupal muž. Mohlo mu být kolem padesáti. Levou rukou se škrábal v třídenním strništi a poté si prohrábl neupravené mastné vlasy. Na sobě měl kostkovanou flanelovou košili, která zřejmě neviděla pračku zevnitř od doby, kdy si ji ten muž přivlastnil, a přes ni měl gumovou zástěru. Než to Sofie stihla nějak zpracovat, znovu vytřeštila oči. V pravé ruce totiž svíral jateční pistoli. Instinktivně před ním několik kroků couvla a koutkem oka postřehla, že lišky kolem ní udělaly totéž. Začaly se mačkat na zadní stěnu, všechny se snažily dostat se od něj co nejdál.

„Snad si nemyslíte, vy malí paraziti, že se schováte," zamumlal muž lehce přiopile. Jeho sdělení bezpochyby patřilo těm nebohým tvorům. „Stejně tomu neutečete. Je na čase, aby z vás byly pěkný kožichy, pač taťkovi už dochází kořalka a nechce večeřet jen fazole z konzervy."

Sofie si v tu chvíli uvědomila hned několik věcí. Ten muž ji neviděl, přestože stál přímo před ní. Při svém vyděšeném couvání nešlápla na žádnou z lišek, které se k sobě pevně tiskly všude kolem ní. Jak je to možné? Na krátko spustila zrak z muže a podívala se pod sebe. Lišky v další zoufalé snaze dostat se z dosahu svého budoucího vraha couvaly skrz její nohy.

„Tak pojď, mrcho!" zaburácel muž, čímž na sebe znovu upoutal Sofiinu pozornost. Na levé ruce teď měl nasazenou drátěnou rukavici a právě popadl jednu z lišek za huňatý kožíšek v zátylku.

„Ne!" vykřikla Sofie. Netušila, o co se chce pokusit, na smrt zvířete se ale odmítala dívat. Maně ji napadlo, že není právě bezpečné snažit se upoutat pozornost na sebe, nemohla ale jinak. Nestalo se však vůbec nic. Mohla jen sledovat, jak muž hrubě praštil s liškou na kovovou desku stolu u zdi a přimáčkl ji tam. Rychle zavřela oči, když se hlaveň jateční pistole přiblížila k hlavě nebohého tvora. Nestihla si ale zacpat uši, proto slyšela kňučení, zoufalé škrábání drápků po kovové desce, to vše zakončené tichým lupnutím a následované mužovým spokojeným mlasknutím.

„Ne, to ne..." zaúpěla Sofie. Nemohl ji podle všeho slyšet ani vidět, takže ani zranit. Rozhodla se, že se pokusí odejít a poslat sem patřičné úřady. Udělala několik kroků a snažila se nedívat se směrem, kde onen bezcitný parchant právě házel mrtvou lišku do bedny jako kdyby to byl kus koberce.

Jakmile došla ke schodům, narazila do neviditelné bariéry. Cosi jí bránilo v odchodu. Nemohla odsud. Zůstala uvězněná... Kde vlastně? Znovu se kolem sebe rozhlédla. Tohle nemohla být přítomnost. Když sem vešla, bylo to tu přeci opuštěné. Kam se to dostala? Do alternativní reality? Do jiné dimenze? Do minulosti? A jak?

„Ta mince!" vyjekla, když si uvědomila, že ten kousek kovu stále svírá v dlani. Pustila ji a svět kolem ní znovu zčernal.

***

„Sofie!" vykřikla Zorka, jakmile ji uviděla ležet na zemi uprostřed místnosti. Několika dlouhými kroky k ní doběhla a začala s ní třást. „Sofie!" Sofie nejdřív nereagovala. Zorka už měla v ruce telefon, kterým chtěla přinutit Adama, aby přišel za ní a pomohl jí. Adam byl zdravotník, takže mohl pomoct, než přijede sanitka. Než však Zorka vytočila příslušné číslo, Sofie zmateně zamrkala.

„Ta mince!" vyhrkla.

„Uf, jsi při vědomí," vydechla Zorka, které se v tu chvíli nesmírně ulevilo. „Tahle mince?" zeptala se hned na to. Uviděla měděnou minci ležet kousek od Sofiiny ruky. „Co je s ní?" zeptala se a natáhla se pro ni.

„Nesah..."

Sofie ji nestačila varovat. Zorka sevřela ten kousek kovu mezi prsty a Sofie jenom zděšeně sledovala, jak Zorka vytřeštila oči, naprázdno zalapala po dechu a z kleku se svezla na zem úplně, jako kdyby omdlela.

„Tak takhle se to stalo a takhle to vypadalo v naší realitě?" zeptala se Sofie sama sebe. Poté zkusila Zorkou zatřást, nic se ale nestalo. Zorka k sobě nepřišla. Její vědomí se zřejmě dostalo na to ohavné místo, kde byla před chvíli uvězněná sama.

„Adame!" zaječela Sofie se všech sil. Potřebovala pomoc, bála se, že tohle sama nezvládne. Doufala, že Adam překoná svou vrozenou zbabělost a přikluše jako správný rytíř.

„Hned se vraťte, vy slepice!" uslyšela v odpověď. „Už mám fakt strach!"

„To já taky, ty vole jeden! Pomoz mi!" zakřičela. Vteřiny se vlekly jako celá staletí. Sofie panikařila. Váhala, jestli vyběhnout ven, popadnout Adama za flígr a dovléct ho dovnitř, aby jí pomohl. A pomohl by jí vůbec?

„Vole, ta mince!" vyjekla, když jí to došlo. Vrátila se přeci do reality, když ve své vizi tu minci upustila. A když se probrala, byla mince na zemi, ne v její dlani. Zorka ji však stále svírala mezi prsty. Sofie ale věděla, že na ni nesmí sama znovu sáhnout. Rozhlédla se a mezi nepořádkem našla kousek dřevěné laťky. Pevně ho sevřela a doufala, že se jí podaří vyšťouchnout minci ze Zorčiny dlaně. Třásla se jí ruka. Zorka ten kousek kovu naštěstí nesvírala nijak pevně. Jakmile do něj Sofie strčila, odkutálel se a po hraně doklouzal až do kruhové díry uprostřed místnosti.

Zorka se ve stejnou chvíli prudce posadila s vytřeštěnýma očima a namáhavě lapala po dechu.

„To byla hrůza!" vydechla.

„Já vím," přikývla Sofie a zcela automaticky Zorku objala. Zorka se k ní přitiskla a zabořila obličej do jejího ramene. „Taky jsi je viděla? Ty lišky?" zeptala se Sofie potichu, zatímco hladila Zorku po zádech v uklidňujících tazích.

„Lišky?" zeptala se Zorka zmateně a vzhlédla k Sofii.

„Když jsem tu minci zvedla, ocitla jsem se v množírně. Viděla jsem chlapa, co ty lišky zabíjel," vysvětlila Sofie a pátravě se na Zorku podívala.

„Já viděla gestapáka," řekla Zorka a otřásla se. „Měl tady ke stěně připoutanou nějakou ženu a mlátil ji obuškem. Byla celá od krve a plakala... A byl tam..."

„Tohle můžeme probrat i venku," přerušila ji Sofie a vytáhla ji na nohy. „Už tu nechci být ani minutu."

„Pravda, já taky ne," souhlasila Zorka. Společně sešly těch několik schodů, prošly úzkou chodbou a poté dveřmi ven. Doufaly v denní světlo, které by je přivítalo v realitě, vyšly však do šedého, podmračeného odpoledne, tak typického pro černou zimu. Něco je však přivítalo.

„To je naposled, co jsem vás dvě nechal někam jít!" utrhl se na ně Adam, který právě posbíral všechnu svou odvahu a protáhl se plotem, aby si pro ně došel.

„Dej si voraz," usadila ho Sofie. Stále držela třesoucí se Zorku kolem ramen.

„Co se stalo?" zeptal se Adam, když si všiml, jak jsou obě dívky bledé a že se navzájem podpírají.

„Tak tomu, kamaráde, neuvěříš," zavrtěla hlavou Zorka. Spolu se Sofií se usadila na kraj studny.

„A co kdybyste mi to zkusily říct?" navrhl Adam pořád trochu nerudně.

„Ty nám radši zkus říct, jestli bys pro nás do toho baráku vlezl, kdybychom se neukázaly," popíchla ho Sofie, které už citelně otrnulo.

„Jasně, že jo," přikývl Adam. Teď, když bylo nebezpečí zažehnáno, cítil se mnohem pevnější v kramflecích.

„Nekecej," zchladila jeho vychloubání Zorka.

„No, dobře. Nejdřív bych se strachy posral. Ale pak bych si tam pro vás došel," opravil svůj předchozí výrok Adam.

„Lákavá představa," ušklíbla se Sofie, zatímco z batohu, který jí Adam podal, vytahovala termosku a cestovní hrnečky. „Zachránce podělanej strachy..."

„Máš v tom aspoň grog?" zeptala se Zorka.

„Ne, jen čaj," pokrčila Sofie rameny a podala jí jeden z plných šálků.

„Ten je taky fajn," přikývla Zorka a sevřela teplý hrneček v dlaních. „Díky."

„Není zač," usmála se Sofie. „Ale máš pravdu. Po tomhle zážitku by to chtělo něco ostřejšího."

„Tak řeknete mi, co jste tam vlastně dělaly takovou dobu?" osopil se na Adam, když dostal svůj příděl čaje, byť si ho dle mínění obou děvčat nezasloužil. Usadil se k nim.

„No, snad se do toho nezamotáme, je to trochu složitý..." začala Sofie a spolu se Zorkou Adamovi postupně vylíčily, co se stalo a kam se dostaly, i když jim to samotným nebylo tak úplně jasné.

„Hele, holky, takže mi chcete říct, že ta mince byla co...? Stroj času?" zamračil se Adam. Pořád si nebyl jistý, jestli jim to má věřit, nebo ne. Bylo docela dobře možné, že se na něj domluvily. Ale zároveň to bylo tak bizarní, že se mu nezdálo pravděpodobné, že by to celé vymyslely během těch několika minut, kdy byly pryč obě.

„To nevím, ale možné to je," pokrčila rameny Sofie.

„Proč jsme ale každá viděla něco jiného? Kdyby to byl stroj času, tak by nás poslal na stejné místo, ne?" zamyslela se Zorka.

„No, my jsme byly tak nějak na stejném místě," zkusila to uchopit Sofie. „Teoreticky se tu oboje stát mohlo. Za války tu mohlo mít svoje pracoviště Gestapo a po válce tu klidně ta množírna mohla fungovat."

„I tak je to ale divný, nemyslíš?" přemítala dál Zorka. „Myslíš, že kdyby teď šel někdo po nás, poslala by ho ta mince ještě dál do minulosti?"

„Těžko říct," pokrčila rameny Sofie a napila se. Vytáhla z batohu dvě čokoládové tyčinky a jednu podala Zorce. Čokoláda umí člověka zahřát, i když není zrovna horká.

„No, na mě se nedívejte, já tu vaši teorii rozhodně testovat nejdu!" bránil se pro jistotou Adam.

„To po tobě ani nechcem," zasmála se Sofie. „I kdybys nebyl všech srabů král, neposlala bych tě sledovat takový zvěrstva."

„To je ono," rozzářily se najednou Zorce oči poznáním. „Možná to není stroj času. Může to být nějaká parapsychologická věc, která člověku jednoduše ukáže největší zrůdnost, jakou si dovede představit. Zkrátka tě přenese do tvé noční můry."

„Tak to já bych se objevil ve veganským bistru," prohlásil Adam se vší vážností, aby situaci trochu odlehčil.

„Ty jsi vůl," ujistila ho Sofie.

„Ale obě jste se konečně opravdu usmály," pokrčil rameny Adam. „Účel to splnilo."

„Tak odsud vypadneme, ne?" navrhla Zorka. Když se ohlédla zpět k domu, znovu ji zamrazilo.

„Souhlas," přikývla Sofie a uklidila termosku i vypité hrnečky. „Odchod směr auto."

„Víte, holky, chtěl jsem vás vzít o kus dál na jedno fakt romantický místo," nadhodil Adam. „Tak nějak jsem doufal, že by tamní atmosféra mohla zabrat a no... sblížit vás."

„Já myslím," začala Sofie a podívala se na Zorku, „že přesně takhle zafungovala i ta atmosféra tady."

„To rozhodně," přikývla Zorka a opřela si hlavu o Sofiino rameno. „Nic dva lidi tak nesblíží jako společné trauma."

„Takže můj plán vyšel?" zeptal se Adam nevěřícně.

„No, nestahuj kalhoty, brod je ještě daleko. Ale mám za to, že když teď Zorce nabídnu, že jí u sebe doma udělám ten vytoužený grog, tak neodmítne, že?" pousmála se Sofie.

„Půjdu ráda, ale jen pokud bude silnej jako noha od kulečníku," odpověděla Zorka a také jí zacukaly koutky v úsměvu.

„Tak při nejhorším můžeme vynechat to zalití rumu horkou vodou," nadhodila Sofie.

„To zní jako plán," přikývla Zorka.

Poté vstali, posbírali si svoje věci a Sofie si kolem krku znovu omotala svou oblíbenou šálu. Všem třem se neskutečně ulevilo, když se protáhli dírou v plotě zpět na prošlapanou cestu. Bez jediného dalšího ohlédnutí se vydali zpět k parkovišti.

„Kde je vlastně ta mince teď?" zeptal se po chvíli ticha Adam. „Doufám, že ji jedná z vás nemá v kapse."

„Ne, spadla do tý díry," odpověděla mu Sofie.

„A dobře tomu tak," dodala Zorka. Takhle ji snad žádný náhodný kolemjdoucí nesebere a nebude muset čelit své noční můře.

***

„Hej, Franto, máme pro tebe tvůj oblíbený kšeft!" houkl doktor Sivák na technického pracovníka jejich projektu.

„Zas ten krám hodili do toho propadliště?" zabručel Franta nerudně a automaticky sáhl do zásuvky svého stolu pro ochranné rukavice.

„Jojo," přitakal magistr Vondráček, student postgraduálu, který doktoru Sivákovi pomáhal s jeho experimentem.

„Krávy pitomý," ulevil si Franta na adresu dívek, které sem tam po očku sledoval spolu s oběma parapsychology na monitorech.

„Náhodou, ta Sofie, ta se mi líbila," odporoval mu doktor Sivák. „Mimochodem, pane kolego, dlužíte mi pětistovku. Moje favoritka měla originální vizi. Množírna lišek na kožichy, to jsme tu ještě neměli."

„Jo, já vím," přikývl Vondráček a podal svému mentorovi požadovaný obnos, i když mu u toho srdce krvácelo podobně jako peněženka. „Nechápu, že já mám vždycky tu smůlu, že si vsadím na toho, kdo nám promítne tak ohranou věc, jako je Gestapo."

„Velká škoda, že ten borec, co tam byl s nima, byl taková třasořitka. Přísahám, že kdyby se vám tady ukázalo veganský bistro, potrhal bych se smíchy," nadhodil Franta, evidentně pobavený tou myšlenkou.

„Já myslím, že my bychom nejspíš smíchy spadli ze židle," mínil Vondráček.

„Ale hlavně, pánové, by nám totálně narušil veškeré tabulky," zkrotil jejich pobavení doktor Sivák. „Náš obor je už takhle dost kontroverzní, takže je jedině dobře, že máme zatím poměrně relevantní a vkusný vzorek nočních můr, se kterým máme šanci předložit velmi přesvědčivé výsledky odborné komunitě."

„A co ta neodborná komunita. Myslím tím široká veřejnost?" zeptal se Vondráček, poněkud zaskočený úzkoprsým postojem svého profesora.

„Ta se o tom nikdy nesmí dozvědět."

A/N:

Tahle povídka vznikla jako momentální nápad při jedné prima vycházce, kterou jsem absolvovala s kamarádem. Jako vtipný moment sem přidám, že moje milovaná kafeteam o té procházce věděla, a když dostala tuhle věc přečíst, ihned mě podrobila "výslechu", s kým že mě to ten můj kamarád seznámil a proč jsem něco neřekla :-D Díky, mami, že se zajímáš, mám tě moc a moc ráda.

Věnování tentokrát taky připojím a je pro Wertscha. Minule jsi psala, že Ti servíruji před spaním ne úplně dobrá témata. Uznávám, ani tahle povídka není právě sluníčková, ale snad to ta nadsázka a nejen Sofiin černý humor trochu odlehčují.

A díky patří samozřejmě i BellaLEtranger, která mi s povídkou jako vždy pomohla.