Na vsi čas i život plyne tak nějak jinak. Zatímco ve městech panuje shon, změny chodí jedna za druhou a každý si hledí hlavně sám sebe a snaží se, aby se ve všem tom ruchu neztratil, v malých vesnicích jakoby se čas zastavil. Změny se tu uchytí jen velmi těžko a za důrazného nesouhlasu všech kolem. Lidé si div nehledí až do talířů a ložnic a každý, kdo jen trochu vybočí ze zajeté stopy, je buď vyvrhel anebo se postará o to, aby se na něj nikdy nezapomnělo. To se týkalo i majitele zchátralého domku na samotném kraji obce, u lesa.

„Ty, babi, pochází odtud vůbec někdo slavný?" zeptala se Marie a přehodila si tašku s babiččiným nákupem do druhé ruky. Samozřejmě mohla babičku naložit do auta a vzít ji nakoupit do supermarketu ve městě, to ale stará paní nechtěla.

Odjakživa chodila do místní Jednoty, která sice za svou dlouhou existenci několikrát změnila jméno, ale nic dalšího se už nezměnilo. Měli tu všechny základní suroviny, co lidé na vesnici, kteří si povětšinou zeleninu i maso produkovali odnepaměti doma, mohli potřebovat, ale nové nebo exotičtější zboží byste tu hledali jen stěží. A ceny byly také mnohem vyšší, než za jaké by stejný nákup pořídily ve velkém obchodě. Jenomže Mariina babička byla prostě zvyklá vždycky dělat vše tak, jak to dělala vždycky. A přes to nejel vlak. Proto Marie jezdila za ní, kdykoli měla trochu času, aby jí pomohla alespoň ty větší, těžší nákupy donést domů.

„Slavnej vpravdě asi ne. I když negativní sláva je asi taky sláva, co?" zamyslela se babička nahlas a promnula si bradu. „Buď, jak buď, je tu někdo, na koho lidi jen tak nezapomenou," dodala a odplivla si. Marie se nad tím nepozastavila. Tady bylo zvykem, že si staří lidé odplivli vždy, když chtěli zahnat zlo. Byla to jedna z mnoha místních pověr.

„Jak to myslíš?" zeptala a doufala, že se babička rozpovídá.

„Byl to ten chlap, zrůda, co bydlela v ruině v kopečku, když jdeš ke Třem kamenům," odpověděla babička a bylo vidět, že se jí do vyprávění nechce.

„Ten krajní domek? Jak jsme tam jako děti nesměli chodit?" ujistila se Marie.

„Přesně ten," přikývla babička.

„Proč jsme tam vlastně měli zákaz lézt? Vím, že jste nám jako dětem říkali, že tam straší, abyste nás odradili, ale to je přeci nesmysl, ne?" zkusila Marie vyzvídat z jiné strany.

„Víš, holčičko, ty tomu nebudeš věřit, ale skutečně tam číhá zlo. Když se na místě stane nějaká zrůdnost, je z toho místa cítit ještě po letech. Zlo nikdy nemůže úplně zmizet," zahloubala se babička a Marie byla čím dál zvědavější. Jako dítě nikdy daný zákaz neporušila, ale od kamarádů z ulice, kteří byli většími rebely než ona, slýchala, že ten dům divně vrže, a také že byl uvnitř pocákaný starou krví. Tehdy tomu ale nevěřila. Myslela si, že tam kluci doopravdy nebyli. Jenom si tohle dobře secvičili, aby udělali dojem na ni a na její kamarádky a povedlo se jim vytáhnout je na zábavu. Proto po tom taky nikdy nepátrala.

„Věřím, že zlo nikdy nemůže zmizet, ale ten dům je přeci už tolik let prázdný," vrtěla Marie hlavou. „Co pamatuji, nikdo tam nikdy nebyl."

„Ta tragédie se stala dávno před tím, než ses narodila," povzdechla si babička, které bylo jasné, že teď už to bude muset vyprávět, byť se jí do toho nechtělo. Dodnes z toho běhal mráz po zádech. „Víš, já jsem je znala. Celou rodinu, co tam bydlela."

„To mě nepřekvapuje," ušklíbla se Marie. V obci s ani ne sto obyvateli by ji spíš zarazilo, kdyby o nich babička nevěděla první poslední. Místní ženy, které se potkávaly každé ráno u Jednoty, byly spolehlivějším zdrojem informací než Google.

„Chceš to slyšet, nebo ne?" obořila se ni babička.

„Jasně, že jo!" ujistila ji chvatně Marie a důrazně u toho kývala hlavou.

„Byla to hodně podivná rodina, vlastně to asi mělo do rodiny daleko. On tak nějak příštipkařil, kde se dalo, protože chlastal tak, že ho z každý slušnější práce hned vykopli. Jarka, jako jeho žena, dělala se mnou v JZD, odtamtud jsme se taky znaly. A měli dvě holky. Ta starší, Martina, chodila do školy s tvojí mámou a Pavlína, ta mladší, byla o ročník pod strejdou Pavlem. Byli rozvedení, ale Jarka toho bídáka ani po rozvodu nevykopla z baráku, i když tam neměl co dělat. Barák měla totiž Jarka po rodičích, von tam přišel s jednou umolousanou síťovkou a, co mohl, prochlastal, kolikrát včetně její vejplaty," začala vyprávět babička a znovu si odplivla do trávy u silnice.

Byly už skoro doma, ale babička se zastavila, jako kdyby o něčem tak ohavném nechtěla mluvit ve svém domě, aby se tam snad neuchytila špatná karma. Marii to bylo jasné, proto s babičkou přešla silnici na opačnou stranu a usadila se na lavičku u pomníku padlých za první světové války, kde obvykle místní internetová síť ve složení Božka z pošty, Milena z Jednoty, Jindra Petrouc a Valina Čechů z Výboru, Blažena zezdola, Františka Polákouc a její babička, rokovala o všech možných a nemožných novinkách.

„Bylo to kolem Velikonoc, když zas Jarka jednou přišla ke krávám pozdě. Už jsem měla skoro podojíno, když se tam objevila, pod okem jelito a hubu natrženou. Zas ji ztřískal jak žito. Voni sice byli od sebe, ale on měl za to, že když ho tam nechala bydlet, tak je ten rozvod jen nesmyslej cár papíru, díky kterýmu mohla pobírat příspěvky na holky, coby samoživitelka, takže to vlastně udělala jen proto, aby rodině zajistila nějakou tu korunu navíc. A že to mezi nima nic nezměnilo," vzpomínala babička a mračila se u toho.

„To je strašný," zavrtěla hlavou Marie.

„To ještě nic není," mávla babička rukou a chystala se znovu si odplivnout, před pomníkem ale nemohla, proto jen zaklepala na dřevěnou lavici. To byl další ochranný prostředek, na který nedala dopustit. „Tam to bylo hodně divoký. Byl to děs, jak von si myslel, že jsou pořád manželé, i když papír říkal něco jinýho. Ne, že bych schvalovala rozvody, víš, jakej na to mám názor..."

„Ano, rozbité věci se mají opravit, ne vyhodit," přikývla Marie, která tohle babiččino moudro slyšela tolikrát, že by ho zopakovala i ve spánku.

„Přesně tak. Ale tady se to opravit nedalo. Když se tenkrát rozváděla, byl to sice skandál, ale všichni jsme to tiše schvalovali. Doufali jsme, že se totiž ten grázl odstěhuje a bude od něj pokoj. Ale ona ho u sebe nechala, i když ji i holky třískal."

„A to nezasáhla škola? Jestli ubližoval dětem..." zhrozila se Marie.

„Co tě nemá..." zavrtěla hlavou babička. „Tady nejseš v tom svým velkoměstě. Tady se pořád hledí na to, že co se děje za zavřenýma dveřma, do toho je každýmu prd. A taky byla jiná doba. Vem si, že je to dobrejch pětadvacet let nazpátek. To se ještě nějaký týrání dětí moc neřešilo. Jen si vzpomeň, kolikrát jsi dostala lepáka ty a tvůj bratr jakbysmet."

„Jo, na tom asi něco bude, ale i tak je to děsný," přikývla Marie. „Proč ji zbil ten den?"

„To se tehdá doslechnul, že snad něco má s Tondou Ježkouc, co jezdil rozvážet mlíko z kravína. Byla to blbost, protože ten už tou dobou dávno byl s Marunou od Kostelníků a měli před svatbou. Von ale děsně žárlil a bral to jako nevěru, i když měli po rozvodu. Já jsem tehdá Jarce říkala: ,Holka, proč ho nevykopneš s tou jednou taškou, se kterou přišel? Dyť tě jednou odkrágluje!', ale copak si dala říct?" zavrtěla hlavou babička a složila tvář do dlaní.

„A proč s ním zůstávala?" nechápala Marie. Poposedla si a pobídla babičku, ať pokračuje.

„Ptala jsem se jí na to. Řekla mi, že proto, že druhýho takovýho do postele už nesežene. Víš, jak to myslím," odpověděla babička a bylo vidět, že velice neochotně.

„Co?"

„No, přesně tak to bylo. A já jí tehdy povídám, teď budu teda hodně sprostá: ,To jseš taková kráva? Ty se klidně jen kvůli šukání necháš oddělat? A co holky?' No, stejně jsem s ní nehnula," povzdechla si babička a utřela si slzu, která jí rozčilením stekla z oka.

„To nepochopím!" rozhodila rukama Marie. „On chlastal, byl agresivní a ona s ním ještě dobrovolně spala? Bože! Na mě by takovej nevlez ani náhodou! Hnala bych ho svinským krokem!"

„Jak to mluvíš?" napomenula ji babička a automaticky jí střihla výchovný záhlavec.

„Naštvalo mě to," pokrčila Marie rameny a brala políček jako výchovné gesto, stejně jako když byla dítě. Jeden lehký pohlavek koneckonců nebyl, jako kdyby byli s bratrem samá modřina.

„Mě taky a vždycky mi to zvedne tlak, jen si na to vzpomenu," prohlásila babička a vstala.

„Počkej, to je jako všechno?" nechápala Marie. Cítila, že to ani zdaleka není konec příběhu.

„Na to, co bylo pak, se zeptej dědy, holka. Víš, že nemám ve zvyku něco rozbabrat a jít od toho, ale tohle je silný kafe. Myslela jsem, že je to tak dávno, že už to dokážu vyprávět, ale mně se jen při tý vzpomínce otvírá kudla v kapse. A navíc, tvůj děda znal přímo toho grázla, potkávali se na pivu U Podrouška," prohodila babička a vydala se ujít těch pár kroků k domu. Marie věděla, že z ní nic nedostane, ale stejně tak měla jasno, že děda jí všechno povypráví a rád.

***

„Haló!" houkla Marie, když na malou špehýrku pootevřela dveře od stodoly, kde měl její dědeček zašívárnu, které honosně říkal „dílna". Kutil tam všemožné nesmysly, opravoval rozbité věci a tajně tam měl schovaných několik lahvových piv a pár lahví pálenky vlastní výroby, aby ho s tím neviděla jeho žena.

„Fujtajbl, holka, jsem se lek, že jde bába. Víš, co bych si poslech, kdyby mě takhle před polednem nachytala s lahváčem?" hartusil dědeček, ale usmíval se jako sluníčko.

„To si umím představit, neboj," usmála se Marie a usadila se na jeden ze špalků na štípání dřeva.

„A co to, že jseš tady? To už se nebojíš, že tady na tebe spadne ze střechy pavouk?" popíchl ji děda, evidentně v dobrém rozmaru a podal jí podsedák, aby se jí lépe sedělo.

„No, bojím. Jestli se to stane, nejspíš ohluchneš. Ale jsem zvědavá," zamrkala na něj Marie a zapálila si cigaretu, když jí děda přisunul zavařovací sklenici, kterou používal jako tajný popelník. Před babičkou by jí to strach nedovolil, ale děda byl vždycky spolupachatelem všech drobných neřestí.

„A co tě zajímá?" pobídl ji, aby se ptala, zatímco si také vytáhl jednu cigaretu z omšelé tabatěrky, kterou měl, co Marie pamatovala.

„No, cestou z Jednoty se babička trochu rozpovídala o té rodině, co bydlela v posledním baráku cestou ke Třem kamenům. Ale nechtěla mi říct, co se tam stalo. Jemu ani na jméno nemohla přijít. Vybavuju si, že když jsme byli malí, Kosovic kluci tvrdili, že tam byli a barák je samá krev," začala Marie.

„No, to je asi určitě pravda, i když já jsem se tam nikdy podívat nebyl," odpověděl dědeček a napil se.

„Takže to tam dopadlo..." protáhla Marie a už tušila, kam příběh, který jí babička začala vyprávět, směřoval.

„Vašek je zamordoval, všecky tři," odpověděl dědeček a odplivl si, přesně jako babička.

„Jako i dcery?" vykulila na něj oči Marie.

„Přesně tak, Maruško, zabil Jarku i jejich holky," přikývl dědeček. „Bylo to nějak takhle. Zas se jednou chytli, když Jarka přišla kolem poledního z kravína a našla ho, jak se válí doma, místo aby byl na kšeftu, který mu sehnala. Domluvila mu totiž s jezeďáky, že jim za pár šupů půjde pomoc sázet cibuli. A on se na to vyfláknul, sebral doma prachy, co našel Jarce v nočním stolku a vožral se za ně. Děsně se zhádali, vona Jarka taky uměla bejt fúrie, když na to přišlo, a pak ho poslala, ať aspoň naštípá dříví na zátop, když už je jinak k ničemu. A to neměla dělat. Kdyby ho tehdá nechala vychrápat z tý opice, možná byla ještě naživu. Von se totiž vrátil ze stodoly a místo dříví měl v rukách sekeru. Jedna rána mu nestačila, musel tu nebožačku úplně rozsekat. Milan Brandejsů pak U Podrouška říkal, že byla skoro k nepoznání a do pytle ji dávali na víckrát."

„Proboha. A holky byly doma?" zajíkla se Marie a zapálila si další cigaretu. Tohle byl po čertech silný příběh a cítila, jak jí běhá mráz po zádech.

„Ne, ty byly tou dobou akorát na cestě ze školy," řekl dědeček a sáhl po lahvi pálenky a dvou zavařovacích sklenicích. Nalil si a druhou podal Marii. Však už byla dospělá.

„Takže přišly pak domů a..." pobídla ho Marie, usrkla ze své sklenice a zakuckala se. Dědovice, jak tomu tekutému peklu přezdívala, bylo pití pro odvážné a zkušené.

„Než přišly, odnosil Vašek Jarky tělo do postele a na zahradě oškubal kytky, kterýma ji v tý posteli obložil. Jen čert ví, co ho to napadlo. Když pak holky přišly domů, nejdřív tou sekerou rozštípnul hlavu tý Martině a hned potom i malý Pavlíně, kterou za nima do obýváku přilákal Martiny řev. Nakonec je taky zmasakroval, jako tu nebohou Jarku, a dokonce pak sejmul i jejich Alíka. Prostě pozabíjel, co potkal. Holky i psa pak uložil k Jarce do postele," líčil děda a hladinka v jeho zavařovací sklenici postupně klesala. Ani on na to nevzpomínal rád.

„Jak víš tohle všechno?" zeptala se Marie, které z toho přecházel zrak.

„No, od Tondy Brandejsů. Než šel do důchodu, byl u četníků, takže to všecko viděl na vlastní oči... A že nikdy nic podobnýho neviděl, jen o tom slýchal od kluků z mordparty, se kterýma se občas potkával na školení. Aby taky ne. Kdo to kdy viděl, aby se tady u nás na vesnici mordovalo jak v nějakým americkým krváku?"

„A ty jsi toho Vaška znal nějak víc?" zajímalo Marii.

„No, znal a neznal," pokrčil rameny dědeček. „On ho tady znal každej. Byl to notorickej povaleč a taky pěknej pruďas. Kolikrát se v hospodě serval jak kůň kvůli úplný volovině. Taky jsem ho jednou držel pod krkem, když se tam navážel do Franty Krupičky, kvůli tomu jeho koktání."

„Proč mám dojem, že mi neříkáš všechno?" zvedla na něj Marie obočí.

„Protože na to máš čuch úplně jako tvoje babička. Tý taky nic neujde, zrovínka jako tobě," usmál se dědeček, byl to ale ponurý úsměv. „Já ho totiž přímo ten den viděl. Jak je zamordoval, umyl ze sebe krev, vzal si čistší hadry a prostě vyrazil k Podrouškovi na jedno. Jako by se nechumelilo. Seděl ob dvě židle ode mě a celou dobu tam lamentoval, že Jarka dojela na to svoje kurvení se po vsi. Až to pak Raduně, jako Podrouškový, budiž jí země lehká, začalo bejt podezřelý. Tak popadla kabát a vytratila se, aby se tam došla podívat. A našla, co našla. Chudák ženská. I s otrlým chlapem by to zamávalo, natož s ní. Do tý doby měla krásný, skoro černý vlasy. Všichni jsme se za ní otáčeli, když to Podroušek neviděl. Od toho dne ale měla hlavu bílou, jak kdyby jí bylo o čtyřicet roků víc."

„To se vůbec nedivím. Mě by asi na místě ranila mrtvice," přikývla Marie. Vůbec si něco takového neuměla představit.

„Vona to ale byla ženská od rány. Doběhla vedle k Černejm, který měli doma pevnou linku. To víš, mobily tady ještě nebyly a pevnou taky neměl doma každej. A zrovna Jarka Smrčkovic si ji s tím ožralou doma dovolit rozhodně nemohla. Od Černejch zavolala Raduna do hospody a všecko pověděla Podrouškovi. Naštěstí tam seděl i Tonda Brandejsů. Zatímco Raduna volala četníky, Podroušek s Tondou popadli Vaška, kterej už byl pod obraz, odtáhli ho na hajzlík, kde ho zamkli, než si pro něj četníci přijdou. A Tonda vyrazil na místo, aby jim dal vědět, že vraha zajistil. S chlapama jsme se pak střídali na hlídce venku, aby ten parchant náhodou nezkusil pláchnout přes záchodový okýnko, kdyby přišel k sobě," dovyprávěl dědeček a nalil si ještě jednu skleničku. Však to při sekání trávy pěkně vypotí, než je babička zavolá k obědu.

„To je neuvěřitelný," zavrtěla hlavou Marie a natáhla se pro hadici, aby si do sklenice napustila trochu vody na spláchnutí té dědovice.

„To víš, Maruško, uvěřitelný příběhy si můžou v televizi nebo v novinách klidně vymyslet. Ale ty neuvěřitelný se musej stát. Byla to tragédie. Holky měly celej život před sebou a Jarka byla koneckonců taky mladá ženská. A nebejt toho ožraly, mohla mít dobrej život."

„Nikdo asi nečekal, že to takhle dopadne, že?" zamyslela se Marie nahlas. „Chci říct, asi všichni věděli, že to tam není v pořádku, ale že až tolik..."

„Holka, všichni jsme věděli, že to tam musí skončit špatně, ale abych se přiznal, spíš jsme čekali, že jednou bouchnou saze v Jarce a zabije ona jeho. Todle by nikoho nenapadlo a všechny nás to sebralo. Proto jsme taky po tom, co jsme to nějak rozdejchali, dělali všechno proto, aby se na to tady prostě zapomnělo. Víš, život je, jako když flusneš do ohně. Chvilku to začadí a pak je konec."

„Neříkal jsi vždycky, že je život jako žebřík do kurníku? Krátkej a posranej?" zvedla na něj obočí Marie.

„Říkal," přikývl dědeček. „Ale koneckonců po takovýmhle vyprávění člověk musí uznat, že se vlastně máme dobře. I když by mě tvoje babička někdy samou láskou taky zabila, jsme spolu padesát roků, a to už něco znamená."

„Znamená," souhlasila Marie. „A jak to dopadlo s tím Vaškem?"

„Dostal doživotí," pokrčil rameny dědeček. „Zavřeli ho na Borech a dál jsme o něm neslyšeli. A popravdě to ani nikoho nezajímalo. Asi si tam sedí dodnes. A jak ho znám, lituje akorát sám sebe."

Marii to nedalo. Vytáhla telefon a zadala do Googlu vrahovo jméno. Hned jako první na ni vyskočil článek starý jen pár měsíců. Přečetla titulek nahlas: „Trojnásobný vrah Václav Smrčků spáchal sebevraždu. Po zamítnutí jeho žádosti o podmínečné propuštění, o které mohl žádat po odpykání 25 let z vyměřeného doživotí, se oběsil na prostěradle ve své cele."

„Já vím, že o mrtvejch jen dobře, ale ještě že tak. Nechci si ani představit, jak by to tady se všema zamávalo, kdyby ho fakt pustili a von se tady jen tak objevil. Bylo by to jako vidět samotnou smrtku," zalomil rukama dědeček.

„Takhle po všem zůstane jen vzpomínka a i ta časem vybledne," povzbudila dědečka Marie.

„Kdybych ti to tady teď nevyprávěl, tak by se ztratila úplně, jakmile bychom odešli my všichni, co si to pamatujem. On je to hroznej nešvar, že se na všecky tyhle mordýře pořád vzpomíná a v novinách se ty zrůdnosti, co napáchali, furt připomínaj, kdykoli maj výročí. Správně by po nich neměl štěknout pes. Nezasloužej si, aby si je někdo pamatoval. Měli by skončit v propadlišti dějin."

„Souhlasím. Nikdo by neměl být slavný, protože je vrah," přikývla Marie a vzpomněla si na to, co říkala její babička o negativním proslavení se. Nyní jí to připadalo odporné a absurdní.

Zavrtěla nad tím hlavou a poprvé ve svém životě si odplivla, aby zahnala zlo. Sice na to nevěřila, ale jeden nikdy neví.

***

A/N:

Tuhle povídku jsem psala do jedné soutěže. Zaujalo mě zadání a příběh se rodil tak nějak sám. Když jsem dopsala a zkontrolovala mi to nejenom moje dvorní beta BellaLEtranger, které tímto děkuji za trpělivost a cenné postřehy, ale i kafeteam, která je snad tou nejoddanější čtenářkou, a také můj kamarád, učitel češtiny, a všichni řekli, že je to dobré, poslala jsem ji do soutěže. I sama jsem byla spokojená s tím, že jsem docela pěkně vystihla, co tou povídkou chci říct.

Pak mě trochu přešlo nadšení, když mi přišel e-mail, že povídka přesáhla rozsah a pro účely soutěže ji mám zkrátit na polovinu. Ať jsem to zkoumala, jak jsem to zkoumala, nenašla jsem způsob, jak povídku zkrátit a zároveň ji nezničit. Takže ji dávám k přečtení vám a budu samozřejmě strašně zvedává, jak se vám bude líbit.

Jak už jsem ale psala v předmluvě, nebo spíš jsem to tak nějak nakousla, od literárních soutěží mě to neodradilo. Spíš naopak mě to povzbudilo, abych to zkoušela dál a jen si u toho pozorněji četla podmínky a zadání. 

Příště už se (snad) dostaneme i k povídce, která vybojovala druhé místo a zasloužila si tak definitivně hodně velké místo v mém srdci. O tom ale až potom.