Vzpomenout si, kdy jsem si všimla prvního náznaku bylo těžké, až nemožné. Možná, že jsem si ho ani nevšimla. Nicméně, v přítomném čase i v minulých dnech, teď už i týdnech, bylo čím dál zřetelnější, že moje podezření vychází z pravdy. Bylo to vážně tak zřetelné, všechny ty důkazy? Musela bych být slepá, abych si toho nevšimla. Sledovala jsem Ginny jak kráčela po mém boku ulicí. Bavlněný náramek se stříbrným srdcem a vyrytými písmeny BFF měla navlečený na levém zápěstí. Nejlepší kamarádky – ano, to jsme byly, až na to, že poslední dobou jsem si připadala od ní na míle vzdálená, až jako bych se jí protivila.

Cestou ze školy jsme míjeli bez povšimnutí řady obchodů, chodily jsme tudy téměř každý den, až na čtvrtky, kdy nás Ginnin táta vozil služebním vozem rovnou do stájí. Před námi se rýsovala rušná křižovatka, k ní jsme mířily. Myslela Ginny na to stejné, co teď já? Občas jsme se navzájem přistihly, že nás často napadají podobné úvahy ve stejnou dobu. I kdyby však měla podobnou myšlenku, byla by na tom pořád podstatně lépe. Vždyť ona se nacházela v úplně jiné roli, co já. Ona byla ta šťastná, o kterou tu šlo, zatímco jsem usilovně přemýšlela, jak se to odráží na mě a jestli mám důvod být vůbec nadšená.

Zaostřila jsem do dálky a trhla sebou. Ginny se ani nezastavila. Popadla jsem jí za ruku a odtáhla k jedné z výloh, ještě, než by si stačila všimnout vzdálené osoby před námi. ,,Co je?!" vyjekla, lekla se, když jsem jí tak najednou popostrčila mimo naši trasu. Ze všech lidí, které jsme na cestě mohly my dvě potkat – maminek s kočárky, pošťáky, bezdomovce... Jsme musely narazit právě na něj.

To on mohl za to, že už jsi nejsme s Ginny tak blízké, dělal mezi námi rozbroje, aniž by o tom sám věděl. Nebo to tušil, předpokládal? Ne, určitě by nedokázal být tak zlý, hlavně vůči mně. S Ginny byl pořád kamarád, to se zdálo jako hlavní věc, tedy Ginn to tak evidentně připadalo. Přitom to mělo být úplně na opak, aspoň podle toho, jak moje přátelství s ním začalo. Já jsem měla být ta, které on důvěřuje, ačkoliv jsem nebyla ani zdaleka tolik oblíbená, jako moje kamarádka.

A k tomu všemu to vypadalo, jako by o svou přitažlivost ani nemusela usilovat. Já přicházela vždy domů ze školy úplně znavená, nejen kvůli náročnému učivu, ale především kvůli těm všem úsměvům a přátelským řečem a dobrým dojmům, které jsem se mezi spolužáky snažila vést, aby mě měli aspoň trochu rádi. Pořád jsem nebyla ani z půlky tak vyhledávaná a nenahraditelná jako Ginny. Nepřišlo mi to fér.

,,Mayumi? Kam mě táhneš?" ptala se, když jsem ji zavedla dovnitř obchodu se sladkostmi. Když jsme byly pryč z ulice, ulevilo se mi. Otočila jsem se na Ginny. ,,Potřebuju koupit dárek na máminy narozeniny," vysvětlila jsem. ,,Opravdu?" podivila se. ,,Myslela jsem, že Haely má narozeniny až za dva týdny." Musela jsem přikývnout, i když neochotně. ,,To taky má, ale víš co... Když jdeme zrovna kolem..." Nesměla přijít na to, že se jen snažím mu vyhnout. ,,Vždyť kolem chodíme každý den," namítla.

Už jsem na ni nedbala, a otočila se k pultu. Ukázala jsem na cukrovou kostku, do níž byla vylisována silueta koně. ,,Podívej na tenhle wasabon, Ginny!" zvolala jsem, když se za námi ozvalo cinknutí dveřního zvonku a dveře se otevřely. Ginny se ihned otočila, avšak já ne. Zírala jsem před sebe a ruce se mi nepatrně chvěly. Tak jsem se ještě nikdy nezachovala, když byl poblíž, ale pořád jsem věděla, že je to on. I Ginny věděla, že přišel. Jako bychom obě znaly rytmus jeho chůze, když k nám přes cukrárnu mířil.

,,Ginny, Mayumi!" uslyšela jsem jeho vřelý hlas a teprve teď se otočila.

,,Ashere..." slova se mi zadrhla v ústech. Jeho tvář byla rozzářená a jeho úsměv odhaloval dokonale srovnané zuby. Víc, než jeho vzhled jsem však milovala to, jak byl laskavý a pozorný. Teď jsem měla na něj být naštvaná, ale co mi udělal? Nic, on nic. Oči mu zářily jako dítěti a naprosto nevinně. To já sama jsem si ubližovala a udílela vinu jemu.

I Ginny se úplně rozjasnila. ,,Ashi! Ahoj!"

Ash. Tak jsem si ho nikdy nedovolila oslovit. Ani mu padnout do náručí jako právě Ginny. Trochu zdrženlivě jsem následovala jejího příkladu. Asher byl vyšší než my obě, V jeho objetí jsem si připadala dost nepatrně. A možná i nepatřičně. Musel cítit, jak nešťastná jsem byla. Napadlo mě, že se určitě zeptá, buď teď, nebo se otáže někde stranou. Prozatím mi věnoval jeden ze svých zvláštních jakoby nezařaditelných pohledů, které jsem ke svému zmatku dostávala od něj v uplynulé době čím dál tím více. Pohlédl na Ginny, ta se na něj zářivě usmála až jsem zahlédla její bílé zuby, on jí úsměv opětoval. Jeden, jen pro ni. Mohl pohlédnout zpět na mě, ale já sklopila oči.

,,Když vás budu někdy hledat, vím, kam jít," zakřenil se. ,,Do obchodu s japonskýma bonbónama!"

Ginny mávla rukou. ,,Mayumin nápad."

,,Jasně," kývla jsem chladně. ,,Pojďte už," pobídla jsem je. Najednou jsem chtěla ven, na slunce.

,,Nebudeš si nic kupovat?" podivil se Asher.

,,Dnes ne," odpověděla jsem a pokusila se o nepřesvědčivý úsměv.

,,Jdu do stájí," oznámil hned, co jsme vyšly z krámku. ,,Napadlo mě, že bychom dnes mohli spojit tréninky, a vy byste mi pomohly trochu s tím mým tmavým raubířem," zašklebil se. Mluvil o svém novém valachovi. ,,Je neklidný na jízdárně, zvlášť minule, když jsem na zkoušku chtěl trochu skákat," pokračoval. Podivila jsem se, že nás zve obě.

Jednou týdně odpoledne jsem byla při jeho trénincích a radila mu, jak s koněm. Byl to skvělý čas, Asher mi byl vždy vděčný a já ráda, že mu pomohla. Středy byly vždycky naše, blesklo mi hlavou smutně.

Vyslala jsem k němu pohled proč zrovna dnes, nerozumím tomu, ale ačkoli ho zaregistroval, úplně ho ignoroval. Dneska byl v plánu Ginnin pracovní klus, kterému jsem jí měla naučit, ale na to ona vmžiku zapomněla.

Za tři měsíce, co se pohybovala ve stájích, si získala náklonnost spousta jezdců a pracovníků, nejvíc, jak se zdálo, tu Asherovu.

Opřená o vrata boxu, sledovala jsem, jak Ash pomáhal Ginny zapnout jejímu přidělenému školnímu koni řemeny sedla, když se jí to nedařilo a celou dobu se na ni usmíval.

Ten opatřovatelský úsměv patřil poprvé mně, třeba když jsem před třemi lety cválala na vyplašeném koni směrem ke stájím a Asher se několik metrů před ním postavil do cesty, aby mu naznačil, že má zastavit, což taky udělal.

Když jsem vypadala, že každou chvíli omdlím šokem, pomohl mi dolů ze sedla a uklidňoval mě, že je to dobré a že jsem si vedla fajn, když jsem nespadla. To bylo tenkrát, když jsem cválat příliš neuměla a taky to byl počátek našeho přátelství. Nespočet jeho pomocných rukou a mých rad z nás dělalo nerozlučnou dvojici a brzy pro mě začalo značit nebezpečí, kterému jsem podlehla. Zamilovat se do Ashera pro mě nebyl nejmenší problém.

Když se u koní poprvé objevila Ginny, kterou jsem sama přivedla, všechno se zdálo jako obvykle. Smáli jsme se společným vtipům tentokrát ve třech, než si jí Asher začal opravdu všímat a brát ji vážně. Začala jsem ztrácet s nimi krok, oni dva se dokázali vyčlenit z davu a být vždycky metr napřed, až jsem se ocitla dočista na vedlejší koleji.

Asher a Ginny šli bok po boku chodbou stáje a já zaostávala za nimi. Asher vedl Ginniného koně, takže bychom se stejně všichni nevlezli vedle sebe. Šla jsem tedy s rytmem nízkého hnědáka, zatímco jsme míjeli jiné boxy.

V jednom z nich stál Wayne, kluk s charakterem pana nedosažitelného. Bystré modré oči s šedým nádechem a tmavá ofina přesně tohle naznačovala. Přejel očima po Ashovi, Ginny, koni a zastavil se u mě, pak se podíval zpět na Ashera a kývl na pozdrav.

Naivně jsem si myslela, že tréning ve třech bude zábava. Asher si svého koně ani nepřipravil, nakonec se soustředil jen na Ginninu výuku. Já si svého Tommyho, bílého skokana, vedla, jak jsem potřebovala, vzdálená od nich dvou.

Končila jsem až dvacet minut po tom, kdy oni odešli z jízdárny, po tom, co jsem si dost zacválala a dlouho Tommyho nechávala vychladnout, vrátila jsem se do stáje. Zajímalo mě, kam oba zmizeli, ale chtěla jsem počkat, až se objeví sami.

Odváděla jsem svého koně do boxu, abych ho odsedlala a vyčistila, musela jsem projít také kolem chodby do sedlovny. Téměř předtím, než jsem tuhle uličku minula, spatřila jsem to, o čem jsem se bála kdykoli předtím přemýšlet. V tu chvíli jsem víc než cokoliv litovala, že jsem se tam objevila, kvůli mně i kvůli jim, dívající se na Ashera se rty vroucně přitisknutými na ty Ginniny.

Všechno, co jsem se snažila mezi námi kdy vybudovat, bylo pryč. Cítila jsem, jak prohrávám. Naprosto zrazená jsem koně zavřela v boxu, vyndala mu udidlo, sedlo nechala a odběhla pryč, spoléhala jsem, že si neublíží.

Utíkala jsem, ačkoliv se to ve stáji nemá, podél stání a ostatních koní, a zřítila se na balíky slámy. Schoulila jsem se a objala si kolena. Po tvářích mi stékaly slzy, zatímco jsem si s očima zavřenýma opřela hlavu o ostatní balíky.

Všechno, co jsem v mých přátelích měla, se mi pomalu, a přitom den ze dne zhroutilo. Nejlepší kamarádka se líbala s klukem, kterého jsem milovala, to bylo pro mě jedno z nejbolestivějších, co jsem snad kdy mohla zažít.

Měla jsem jí to přát, ale nemohla jsem. Mohl to být kterýkoli, vždycky bych ho Ginny přála a pomohla jí, kterýkoli, ale ne tento. Asher to být neměl. Nemohl... Proč se to stalo zrovna mně, a proč se do toho zapletla zrovna moje nejlepší kamarádka? Proč nám to s Asherem nevyšlo?

Protože on nebyl ten pravý a mně to nedošlo. Říkala jsem si, že se to změní, že si budeme rozumět, ale to vše jsem si jen představovala. Proto jsem teď musela tvrdě najít pravdu. To vše k mému dobru... K mému dobru... Opravdu?

Vedle sebe jsem uslyšela hlas, ačkoli jsem nezaregistrovala někoho přicházet.

,,Mayumi?" Otevřela jsem vlhké oči a spatřila Wayna. ,,Jsi v pořádku?" Tázavě mi hleděl do očí. ,,Zahlédl jsem tě z dálky a vypadala jsi, jako by ses zranila, nebo ti bylo špatně..." pokračoval.

,,Ublížila jsem si," přikývla jsem. ,,Sama sebe jsem zranila, když jsem si nalhávala, že to bude jiný," odpověděla jsem s tichým potlačovaným vzlykem.

Wayne zvedl obočí, ale neptal se. Místo toho se pomalu konejšivě usmál a hodil mi plechovku koly, kterou držel v ruce. Druhou měl pro sebe. Víčko cvaklo, on sám se posadil blízko mě.

,,A jinak v pohodě?" podíval se na mě přátelsky. Ta slova ve mě vzbudila myšlenku, že má neopětovaná láska k Asherovi neznamená konec všeho, jen jeden z pádů. Bylo mi zničehonic o trochu lépe, i když pořád jsem se cítila dost pod psa.

,,Jasně. Jinak v pohodě," opřela jsem se s chabým úsměvem hned vedle Wayna.

,, Víš, že cola je na zlomené srdce nejlepší?" pokračoval. Slabě jsem se usmála. K mému překvapení i on vytáhl odněkud z ničeho i jednu plechovku pro sebe. Chvíli jsme na sebe beze slova zírali, pak Wayne prolomil ticho tím, že si přiťukl hranou plechovky o mou, ale nic neřekl, jen se jedním dlouhým lokem napil. ,,Asher?" zeptal se opatrně.

Jen jsem přikývla a přitáhla si kolena těsněji k bradě. Nevěděla jsem, jestli bych se měla zeptat nazpět, ale udělala jsem to. ,,A proč ty piješ colu?"

Wayne se na mě dlouze zadíval, pak sklopil oči ke slámě a s relativním klidem odpověděl: ,,Kvůli holce, která mi popletla hlavu a pak se hnala za jiným," vzdechl. ,,Víš, že zítra je bohužel Valentýn, že ano? Nevěřil bych, že to takhle skončí ještě den před ním."

,,To by mě taky nenapadlo, je mi to moc líto," vyhrkla jsem. ,,A vím, že je třináctého."

Přemýšlela jsem o dívce, která Wayna mohla odkopnout nebo aspoň přehlížet, a pomalu ke svému šoku jsem si začala v duchu nadávat, když jsem pomalu přicházela ke své předtuše. Mohl se i on zbláznit do Ginny?

Zvedla jsem hlavu a prohlédla jsem si Wayna, jeho modrou košili značky Polo, rajtky pro profesionální jezdce i vysoké černé boty s podpatky zaoblenými pro třmeny. Tohle všechno si mohl dovolit jen díky firmě svých rodičů. Opravdu se zamiloval do mé kamarádky? Vždycky se od zbohatlíků držela dál a Waynovi to dávala občas pěkně sežrat. Mohl mít rád někoho, kdo ho tak zjevně neměl v oblibě? A tak jsem Ginny vyškrtla a náhle mě to napadlo.

Proč já? ptala jsem se stejně jako u Ashera. Proč by Wayne miloval zrovna mě?! V životě jsem s ním prohodila celkem shrnuto sotva pět vět, naše světy byly zcela odlišné. Já chodila pěšky na střední v centru městečka v těsné modré uniformě, jej vozil najatý vůz na sportovní školu. Jeho rodiče vedli úspěšně rodinnou firmu a byli nechvalně známí svou dárcovskou organizací pomoci dětem v Kambodže, s čímž se všude chlubili. Snad jediné, co nás spojovalo, byly koně. Zdálo by se, že to stačí, ale já si nebyla jistá.

Zasáhl mě pohled jeho šedých očí, ptaly se, jestli jsem pochopila. Trochu jsem zpanikařila, vždyť nakonec přece vůbec nemuselo jít o mě a všechno je to jen domněnka.

,,Už půjdu," prohlásila jsem, zvedla se a oprášila si jezdecké kalhoty.

,,Jasně," kývl Wayne. ,,Účet za pití jsem ti připnul na skříň..." 

Zdvihla jsem obočí. Neprohlašoval jednou, že zaplatili každodenní oběd pro sto dětí...? ,,Moment, to jako fakt?!"

Zazubil se. ,,Dělám si srandu." Mávl na mě a já odkráčela z chodby.

Ke svému zděšení jsem si uvědomila, že během toho, co jsem se psychicky dávala dohromady, jsem svého koně nechala stát v boxu sice bez uzdečky, ale nasedlaného. Mohlo to být tak deset, patnáct minut. Snad sedlo nezničil ani si neublížil...

Spěchala jsem ke stání. Probíhala jsem kolem vzrušených koní, kteří znervózněně podupávali. Ohlédla jsem se za nimi a když jsem hlavu opět obrátila, málem jsem narazila do Ashera, který se opíral o stání.

,,Kdes' byla?" sykl. Bez odpovědi, stejně si ji nezasloužil, jsem nahlédla do boxu. Tommy byl živý a zdravý, bohudík, odsedlaný a odpočatý. ,,Mohl ti zničit sedlo a zranit se," vyčítal mi vztekle Asher.

,,Já vím," řekla jsem tiše. ,,Uzdečku jsem mu ale sundala. Nejsem tu prvně," bránila jsem se.

,,Ale nechováš se tak," odsekl kluk jako dospělý, ne jako můj kamarád.

,,Hej kámo!" Uslyšela jsem, jak na Ashera kdosi přicházející volal. ,,Buď v klidu, toho koně jsem hlídal," pokračoval ten hlas. Otočila jsem se. Kdo jiný než Wayne.

,,Když jsem přišel, nikdo u něj nestál," odpověděl Asher.

Wayne pokrčil rameny, jako by se nic nestalo. ,,Byl jsem tu a pak jsem šel pro Mayumi."
Vděčně jsem na něj prohlédla. Kdy by mě napadlo, že mě bude před Asherem Wayne obhajovat? Kdykoliv před tím by tomu bylo naopak. Asher už měl asi dost slovní přestřelky a dal se na tichý ústup.

Zrovna v tu chvíli se v chodbě objevila Ginny a mířila k nám. Prohlédla jsem na ni a píchlo mě v srdci. Tvářila se neutrálně, zastavila se za Asherem. Přemýšlela jsem, co by udělala, kdyby tu oni dva byli sami. Visela by na něm znova? Hořce jsem se ušklíbla.

Wayne mi beze slova podal měkký kartáč a otevřel mi box, pak zmizel. Asher nervózně přešlápl. ,,Tak čau," hlesl. Čekal na odpověď. Dostalo se mu jen mého vzdorného a zároveň zraněného pohledu. Doufala jsem, že pochopil.

Nakonec jsem se pozdravila i s Ginny, dohřebelcovala koně, vyčistila mu kopyta a připravila na večerní krmení a noc. Poté jsem si sesbírala bagáž a zamířila k východu.

Wayne se opíral o otevřená zasouvací vrata a zíral na krajinu pod kopcem. V ruce držel svoji tašku a v druhé mobil. ,,Chceš hodit domů?" ozval se.

Váhala jsem. ,,Chtěla jsem se projít přes město," vysvětlila jsem.

Wayne zvedl obočí. ,,Jasně, v pohodě." Zbytek času jsme promlčeli.

Náhle mi došlo, že tu jen tak stojím a na nikoho přece na rozdíl od Wayna nečekám, tedy bych měla jít domů, když v tom na plac před stájí vyjelo auto s vysokým podvozkem a kouřovými skly. Wayne nastoupil na místo spolujezdce, otočil se a ještě na mě zavolal: ,,Nerozmyslela sis to?" Zavrtěla jsem hlavou.

Zaklapl dveře a auto mírně popojelo. Rozběhla jsem se a vůz okamžitě zastavil a křenící se Wayne vystoupil ven. Omluvně jsem se usmála a podivila se, že mě pouští dopředu. ,,Čestné místo," vysvětlil.

U řidiče seděl asi padesátiletý muž, s nóbl košilí a černými brýlemi na čele. Jeho pobavený úsměv byl kopií úšklebku jeho syna. ,,Rozhodnutí do poslední vteřiny," komentoval se smíchem.

,,Já vím, dobrý den," pronesla jsem s plachým úsměvem. Aspoň se Waynův otec nezlobil.

,,Takže, jak pak se ta hezká dáma, kterou svezeme domů, jmenuje?" zavolal dozadu na syna. 

Wayne se naklonil k nám. ,,Mayumi, odkud je to jméno?" zeptal se mě. Zadívala jsem se v malém zrcátku ve stínidle na své tmavé mandlové oči a lehce opálenou pleť.

,,Maminka je z Japonska, viď, že jo?" tipoval řidič.

,,Jak to víte?" zajímala jsem se překvapeně. Muž si ostýchavě prohrábl našedivělé vlasy. ,,Chodili jsme na stejnou střední," řekl nakonec.

Ohlédla jsem se tázavě po Waynovi. ,,Vážně? To jsem netušila." Vyměnili jsme si šibalské pohledy.

Takže, vy bydlíte někde za městem?" ujišťoval se táta Wayna, když zahnul na křižovatce na obchvat ven z města.

,,Jo, když vjedete do přilehlé obytné zóny, tak úplně na konci," navigovala jsem. Když podle mých instrukcí auto zastavilo u parcely, kde byla jen ohrazená louka, oba dva se neubránili údivu.

,,Tady bydlíš?" uchechtl se Wayne provokativně, jenže mně to po všem, co se dnes stalo, připadalo jako výsměch. Než jsem ztratila kontrolu nad tím, co říkám, Wayne vystoupil a otevřel mi dveře.

,,Náš dům stojí na konci zahrady, za tou vlnou," ukázala jsem na záhyb půdy. ,,Moc děkuju za svezení," usmála jsem se na řidiče. Odpověděl, že to nestálo za řeč. Ono možná vážně pro něj nestálo, pomalu jsem se divila, že pro nás nejel osobní řidič rodiny. Ale stejně jsem byla vděčná.

Popadla jsem svůj batoh a Wayne mě doprovodil až k brance. Náš dům stále nebyl vidět. Ani mě nenapadlo podotknout, že je malý, možná proto nevidíme ani střechu. Jednou z dálky jsem totiž zahlédla waynovskou rezidenci, která možná až tak velká nakonec asi nebyla, ale pro mě to bylo sídlo.

,,Dík, že jsi se s náma svezla," řekl Wayne místo rozloučení.

,,Dík, že jsi zachránil dnešek," oplatila jsem mu s úsměvem. Odvrátil se stranou a když se na mě opět podíval, prostě mě objal. Nějak to do té situace zapadlo a já byla ráda. Vlastně jsem neviděla, že by někoho kdy objímal. I když je pravda, že jsem o něm věděla vše stejně tak, jako jsem ho vůbec neznala.

Okamžik skončil a byl to zase ten ironický Wayne.

Vůči všem věcem, co se mi na něm příčilo a nelíbilo, jsem si musela uvědomit, že je docela hodný, a že bych ho měla mít, pokud možno, ráda takového, jaký je, protože žádný člověk nikdy nebude podle našeho měřítka naprosto bez chyby a Wayne Parker už vůbec ne. Mávl na mě a bez otočení nasedl a odjel, zato já se ohlédla několikrát, než jsem zmizela za hřebenem.

Mírný svah jsem míjela, aniž bych se dívala dopředu, sledovala jsem pole na levé straně a na něm pár srnečků, kteří si hledali potravu. Když jsem hlavu obrátila k našemu, popínavými růžemi obrostlému, domku, na lavičce pod okny seděl člověk a zíral do krajiny. Nápadné na něm byly jeho vysoké jezdecké boty. Wayne. Nešlo mi to do hlavy. Ke dveřím zbývalo jen pár desítek metrů.

Seběhla jsem kopeček a zastavila se u něj. ,, Ahoj," řekla jsem. Zvedl ke mně pohled a usmál se. ,,Znovu tě rád vidím," řekl.

Sedla jsem si vedle něj na lavičku a zadívala se do dáli. Ať už tu byl z jakéhokoli důvodu, měli jsme času dost. Kdy jindy bychom měli víc času, než v prosluněném odpoledni v tichu na zahradě?

,,Dneska," promluvil Wayne, ,,byl náročný den, než abych mohl jen zamávat a odejít... Jestli chápeš."

Pokývala jsem hlavou. ,, Naprosto. Asi nevím, co se přesně přihodilo tobě, ale jestli je to podobné jako já s Asherem a Ginny, dokážu si to představit."

Soucitně se na mě zadíval a položil mi ruku na rameno. ,,Pořád to bolí?"

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ale jizva zůstane," povzdechla jsem si.

Wayne začal pomalu otáčet hlavou ze strany na stranu, aniž by ze mě spustil pohled. ,,Ne, třeba ne," oponoval, ale teď už byl hodně blízko, musel cítit můj zrychlený dech. Ten se ovšem na okamžik zarazil, když mě zničehonic políbil, nejdřív lehce, pak hlouběji a vážněji. Pak jsem se i já připojila. Po chvilce jsme najednou přestali, jednou paží jsem ho stále objímala.

,,Jak jsem tě zranila?" zeptala jsem se tiše po chvíli, kdy jsme jen vnímali přítomnost toho druhého.

Vydal tichý povzdech. ,,Ty... Chtěla jsi Ashera, bylo to na tobě vidět, a to mi rvalo srdce. Říkal jsem si, co on má, a já ne, snažil jsem se být aspoň trochu jako on, abych ti stál aspoň... Za pohled. Pak Asher sebral jinou a ty jsi se z toho složila. Už chápeš? Nikdy jsem u tebe nijak nefiguroval, a když ti to s tím klukem nevyšlo, myslel jsem, že ani nikdy nebudu."

Přitiskla jsem se k němu. Chtěla jsem ho uklidnit, nějak mu to vysvětlit, ale nejdřív mi to muselo mně samotné dojít. ,,Já jsem se o tobě bála přemýšlet," přiznala jsem nakonec. Cítila jsem, jak jeho objetí povolilo. ,,Myslela jsem si, že když se po tobě začnu dívat a hrát si s myšlenkami, že se do tebe opravdu zamiluju a že to k ničemu nepovede. A já jsem si jistá, opravdu jistá, že by se to stalo, proto jsem se ti vyhýbala."

,,Ty jsi se bála, že bych tě odmítl," došlo mu. S tím jsem nemohla souhlasit. ,,Já bych ti nikdy ani nenaznačila, že se mi líbíš, abych ti nebyla k smíchu."

,,Proč by ses měla bát?" nechápal. ,,Nikdy bych se nesmál, ať by mi lásku vyjádřil kdokoliv. Asi bych odmítl, ale nevysmál by se mu. To by bylo hrozně hnusný."

Jak jsem mu měla vysvětlit, že holky, mezi které jsem patřila taky, ho označily jednoznačně za nedosažitelného? Peníze, úspěch a tělo přibližné dokonalosti? Tohle jsem mu nemohla říct. Zranila bych ho, kdybych udělala mezi námi rozdíly, a možná by to ani nepochopil.
Místo odpovědi jsem své rty opět přitiskla na jeho a štěstí mi vykouzlilo na tváři úsměv. Vlastně všechno, co nás od sebe kdy dělilo, bylo dílem našich hlav. Stěny byly prolomeny a já jsem si Wayna zasloužila stejně, jako on si zasloužil mě. Ze srdce mi spadl obrovský balvan.

,,Nečeká na tebe tvůj táta?" zeptala jsem se, zírající do jeho šedivých duhovek, ve kterých se všechno, i kontrola nad sebou samým, ztrácelo.

Zacukaly mu koutky úst. ,,To byl šofér," opravil mě. Pozdvihla jsem obočí, a on se začal smát. ,,Dělám si srandu. Fakt to byl můj táta. Tohle byl jeho osobní vůz, ten si pamatuj. Řidič jezdí jiným. Nikdo nečeká, jen metro, pojedu metrem, a... Do háje! Už musím běžet, jinak mi ujede," rozhlédl se kolem sebe, jako by si teprve teď uvědomil, kde se nachází, a pohledem se se mnou loučil.

Ještě, než však stačil zmizet za rohem, musela jsem na něj zavolat: ,,Wayne, děkuju!"

,,Za co?" ptal se.

,,Že jsi počkal, než mi to všechno došlo."

Těch pár kroků se vrátil a stiskl mi ruce. ,,To je jasný. Nemohl jsem přece nic jinýho dělat. Jen věřit."

,,Naděje umírá poslední?"

,,Přesně tak. Doufám, že i cestujícím dopravních prostředků," řekl, a rozběhl se zahradou k ulicím.