„Pohni, Harolde! Musíme to stihnout dřív, než se vrátí naše bábi."

Dva mladí, sotva desetiletí hoši se nenápadně plížili ke dveřím.

„Sale, mně se to nějak přestává líbit, bábi má určitě důvod, proč nás tam nechce pustit." začal se zdráhat mladší z bratrů.

„Svatý Merline, proč já mám za bratra poseroutku," protočil oči zmíněný Sal a otevřel tajemné dveře. „Harolde, sám jsi chtěl zjistit, co tu bábi skrývá, tak z toho teď necouvej!" špitl a strčil do dveří, aby se víc otevřely.

Dveře až hrozivě zaskřípaly v pantech, asi se jim nelíbilo tak hrubé zacházení.

Menší z chlapců se přitiskl na záda svému bratrovi. Ten kupodivu neprotestoval, i jemu se najednou nápad nezdál až tak dobrý. Nemohl to ale dát najevo, jinak hrozilo, že Harold vezme do zaječích, a sám to určitě nedá, zas takový hrdina není.

„To sice chtěl, ale už mě to přešlo. Sale, pojď pryč!" zatahal úpěnlivě bratra za ruku. Neměl však sebemenší šanci, Sal byl posedlý touhou zjistit, co se v místnosti nachází. Harold pochopil, že normální cestou odsud bratra nedostane, tak použil poslední trumf. „Podívej, Sale, dveře šly normálně otevřít, není to divný? Co když nás ten pokoj zabije!" zakřičel strachy.

„Nebuď hysterický, bratříčku," okřikl ho Sal vztekle.

Menší z hošíků se skutečně uklidnil. Došlo mu, že není radno bratra dráždit, obzvlášť když se dostal do takové nálady. Pokorně sklopil oči, ukázal tím, kdo má tady poslední slovo.

Sal se zhluboka nadechl nosem a pomalu vydechl pusou. Opakoval to tolikrát, dokud nedostal vztek pod kontrolu. Nenáviděl tyhle svoje návaly vzteku, skoro pokaždé při nich někomu ublížil. Nejčastěji to schytal jeho malý bráška. Právě kvůli němu se nechal bábi přemluvit k podivným meditacím, které kupodivu a k Salově obrovské úlevě fungovaly, škoda jen, že ne vždy. Když to bylo hodně zlé, žádné meditace nepomáhaly a pak se Harold z jeho běsnění ještě několik týdnů uzdravoval. Sal se pokaždé s obrovskými výčitkami o bratra staral. Pokorně přitom snášel všechny bábiny vyčítavé pohledy.

Udělal první krok, tím se ocitl těsně před prahem. Opatrně nahlédl do místnosti a málem mu spadla brada.

Harold viděl bratrův výraz a i přes svůj strach zatoužil spatřit to, co Sala tak překvapilo. Procpal se před něj a to, co uviděl, si nepředstavoval ani v těch nejdivočejších snech.

„Sale?" ozval se nejistě chlapec, stále zírající na výjev před sebou.

„No?" dostalo se mu zaražené odpovědi.

„Proč před námi bábi ukrývá komoru plnou harampádí?" zeptal se a plný očekávání otočil hlavu bratrovým směrem v domnění, že bude jako vždy znát odpověď.

„Nemám ponětí, ale hodlám to zjistit," prohlásil Sal, strčil do svého menšího bratra a protáhl se kolem něj dovnitř.

Harold jej váhavě následoval.

První dojem opravdu budil, že jsou v kumbálu plném harampádí. Zlámaná, zaprášená košťata stála opřená o zeď. Kousek od nich bylo několik kotlíků různých velikostí.

Chlapci procházeli velmi opatrně, množství prachu a zatuchliny je šimralo v nose. Překročili hromadu zašedlé látky, která dříve zřejmě byla krvavě rudé barvy, teď však pod náporem prachu svou dřívější krásu ztratila.

Sal přešel, společně s bratrem, ke stolku se třemi bytelnými židlemi. Tato souprava byla jako jediná nejméně zaprášená a plně funkční.

Harold si na stolku všimnul věštecké koule. Nešikovně se po ní natáhl, až se stůl hrozivě zakymácel. Jen tak tak ji stihl zachytit, než spadla. Rámus, který tím způsobil, donutil druhého z chlapců vrátit se těch pár kroků, co se od bratra vzdálil.

„Co tady prosím tě vyvádíš!?" křiknul, pozorujíc jak si Harold jednou rukou mne koleno a v druhé drží zaprášenou kouli.

„Nic, co bych dělal, vrazil jsem tady do toho krámu," zabručel chlapec a dál si mnul naražené koleno.

„Pro Merlina, kdy ty se naučíš normálně chodit," zabědoval Sal a vzal bratrovi zaprášenou kouli z rukou. „Ukaž, co to máš?" prohlédl si ji ze všech stran, ale jak byla zaprášená, tak stejně nic neviděl. Proto ji rukávem začal čistit, čím víc špinavého nánosu odstraňoval, tím víc koule zářila, až se v ní objevil nápis: V mých skleněných hlubinách zříš toho, kdo tě láskou obdaruje, nebo jí pohrdne.

„Co je to za blábol, jaká láska?" zasmál se chlapec ironicky a už se chystal kouli zahodit, když se v ní objevila dívčí tvář. Její krása mu vzala na malou chvíli dech.

„Bratříčku, asi na tom něco bude," zašeptal Harold tísnivě.

Sal bratra vnímal jen okrajově, stále byl zahleděn do obrazu. Ještě nikdy ho žádná dívka neuchvátila. On sám o žádnou zájem neměl, vždyť měl teprve deset let, dívky jako takové nevnímal. Jenže při pohledu na tuhle tvář, se v něm něco pohnulo. Věděl jedno, pokud ta dívka existuje, najde jí!

„Sale, no tak! Vnímej mě!" probral ho z okouzlení bratrův naléhavý hlas.

„Co je! Přestaň se mnou cloumat!" okřikl ho a vysmekl se z Haroldových paží.

„Promiň, ale nemohl jsem tě vzbudit, byl jsi jak omámený," řekl klučík a kmitl pohledem ke kouli. „Bude v ní nějaké kouzlo, zahoď to a vypadneme!" Harold se natáhl s úmyslem vzít tu věc z bratrových rukou, ale Sal zvedl ruce nad hlavu a Harold na ni kvůli své malé výšce nedosáhl.

„Nikam nepůjdeme, dokud se do té koule nepodíváš i ty!" přikázal nekompromisně. Na bratříčkovi byl vidět úlek, tak se honem mírnil. „Chci zjistit, jestli je to jenom trik, nebo je v tom opravdu kouzlo."

Dychtivost v chlapcových očích se nedala přehlédnout.

Harold znal bratra dost dobře, aby pochopil, že nemá cenu mít jakékoliv námitky. Natáhl ruku, prsty se mu chvěly, když kouli převzal. S obezřetností se do ní zahleděl, obraz hezké dívky se rozplynul v bílé mlze. Haroldovi se zatajil dech a stejně tak i jeho bratrovi, když zahlédli, jak se v kouli objevuje tajemná postava, postupně nabírající rysů, až se jí dalo dost dobře nahlédnout do tváře.

Oba zalapali po dechu.

Přestože obraz nebyl tak ostrý, jako u neznámé dívky, dalo se snadno rozpoznat, že se jedná o muže oděného v něčem černém.

Harold málem skleněnou kouli upustil, jak ho obrázek šokoval.

Sal tu věc vytrhl bratrovi z rukou a surově ji hodil zpět do stojánku. Mračil se na skleněnou kouli a v duchu si nadával. Neměli ji vůbec brát do rukou. Merlin ví, co je to za Ďáblův výtvor.

„Sale, já se zamiluji do..."

„Ne, to se nestane, neboj bratříčku!" skočil Sal Haroldovi horečně do řeči. Děsil se představy, že to, co viděl v kouli, je pravda. Harold se přeci nemůže zamilovat do muže, za to by ho čekala jistá smrt tím nejhorším, možným způsobem... upálením na hranici. Při té představě mu přejel mráz po zádech.

„Ale co když ano a pak..." ozval se vystrašeně mladší z bratrů, celý se rozklepal a do očí se mu začaly tlačit slzy.

Sal si rozklepané tělíčko přitáhl k sobě do náruče a pevně objal. Přál si Harolda před tak krutým světem, kde se lidé upalují za to, že se trochu liší od stáda tupých ovcí, co si říkají spořádaní lidé, uchránit.

***

Oba bratři se snažili na incident s tou zpropadenou koulí zapomenout. Kumbál tenkrát opustili s přísahou, že už se sem nikdy nevrátí!

Salazarovi to však nedalo pokoj. Trápilo ho to natolik, že se přiznal bábi. Postupně jí vše řekl a čekal, kdy ho seřve a pak mu prozradí, že ta koule je pouze laciný trik. Nestalo se, k jeho hrůze bábi zbledla na smrt a zapotácela se. Sal rychle přiskočil a pomohl jí sednout si na židli a donesl džbán vody.

„Já tu zatracenou skleněnou věc měla zničit, dokud byl ještě čas," šeptla si pro sebe nenávistně stará žena.

Salazara reakce babičky vůbec neuklidnila, naopak srdce se mu mohlo roztrhnout obavami. Ruce si byl najednou nucen otírat do kalhot, jak byly zpocené.

„Je to hodně zlé, bábi?" zeptal se nejistě.

„Nebudu ti lhát, Salazare, ta koule se dědí už celá staletí. Je pro nás zdroj dobré obživy. Díky ní naši předci nezemřeli hlady. Když bylo nejhůř, vzal ji čaroděj na místo, kde se nacházelo hodně lidí, trh například, kde pár mudlům za určitou částku peněz odhalil pravou lásku. Smůlu měli ti, kteří svou lásku potkali a propadli jí. Nikdo jiný pro ně neexistoval, stali se posedlí onou osobou."

Sal pečlivě poslouchal a zatím mu to nepřišlo až tak strašné. Neměl ponětí, že to nejhorší teprve přijde.

„Bohužel háček je v tom, že zásluhou koule nevidí chyby svého protějšku. Osoba může mít ty nejhorší vlastnosti na světě, ale ty je nikdy nespatříš. Budeš vůči všemu špatnému hluchý a slepý. Já tomu říkám nezdravá láska."

Salovi se v krku udělala hrouda. Hrudník se mu stáhl tak pevně, že měl problém polknout. Nehodlal zažít nic z toho, co tady bábi povídala. Kéž by se do té koule nikdy nepodívali. Neměl však tušení, že bábi ještě neskončila.

„Říkal jsi, že Haroldův obraz v kouli byl rozmazaný?" přerušila žena Salovy znepokojené myšlenky. Kývl na souhlas.

„Toho jsem se bála. Merline, ochraňuj mé vnouče," zabědovala pro sebe se sepnutýma rukama.

Salazar ji s vykulenýma očima pozoroval, a i když nechtěl slyšet, co přijde dál, vyhnout se tomu nemohl.

„Haroldova druhá polovička se ještě nenarodila." Staré ženě přeskočil hlas, natáhla se pro vnukovu ruku a pevně ji stiskla. „Z tvého bratra se stane zbloudilá duše."

Tak jsem zase tady s novou povídkou jak jsem vám slíbila :) Doufám že se kapitola líbila a že jste napnutí jak to bude dál :)