Severus se nyní nacházel v Harryho pracovně, bylo to jediné místo, kde se dokázal soustředit a nepropadat strachu, který se zdál být o něco snesitelnější, když už znal postup pro přípravu protijedu. Býval by se pustil do práce hned, jak se vrátili do Bradavic, jenže Eleonor mu v tom zabránila dost pádnými argumenty, takže se nakonec dohodli na jistém kompromisu. On si dva dny pořádně odpočine, zatímco mu Eleonor sežene potřebné přísady, včetně té nejvzácnější, která byla takřka nesehnatelná, pro Eleonor však nikoliv. Severus jí byl za to ve skrytu duše vděčný. Sám by tu přísadu sehnat nedokázal, neměl takové konexe, a pořádně se vyspat také potřeboval. Připravovat lektvar ve stavu, v jakém se ten den nacházel, by byl holý nerozum, což si byl nyní již ochotný připustit. Proto svolil, a zabil tak rovnou dva rarachy jednou ranou.

Spánek a pořádná koupel udělaly své a jeho mozek znovu pracoval na plné obrátky. Svižně vypisoval kopii postupu z notesu, i když už ho znal skoro nazpaměť. Nehodlal však nic riskovat a věřil spíš svému rukopisu, než mladíkovu. Ono je lepší, když máte svoji ručně psanou kopii, než abyste v kritické fázi luštili cizí písmo.

Právě dopisoval poslední řádek, když se ozvalo krátké, ale rázné zaklepání na dveře. Severus vyčkávavě zvedl pohled od poznámek a zadíval se tím směrem. Host nečekal na vyzvání a vešel.

Sotva Eleonor překročila práh, sjela vnuka pohledem. „Vidím, že jsi uposlechl mé rady," usmála se spokojeně a vydala se ke stolu.

„Měl jsem snad na vybranou?" zabručel Mistr lektvarů a odhodil brk.

„Stále se hněváš?" zeptala se Eleonor a na čele se jí prohloubila vráska.

„Ano!" vyhrkl Severus, v očích se mu hněvivé zablesklo. „Ty bys nezuřila?!" vyskočil ze židle a rázně se přesunul k polici, kde měl Harry vystavené různé věci. Natáhl se opatrně po dřevěném koníkovi a lehce ho pohladil po hlavě. Vybavil si přitom vzpomínku, která se k této hračce vztahovala.

Harry tenkrát stál na tom samém místě, co nyní on, a ukládal koně do police vedle jeho dvojníka, který se lišil jedině tím, že měl ulomené kopýtko. Severusovi neuniklo, s jakou láskou s nimi zachází, a samozřejmě mu to nedalo a zeptal se. Harry se na něj tehdy zazubil jako malý kluk a prozradil, že tyto na první pohled obyčejní dřevění koníci, jsou prvními hračkami, které s bratrem dostali. Severus tomu odmítal uvěřit, dokud mu Harry neukázal iniciály, které měli koně na zadní noze.

Ze vzpomínky ho vytrhla Eleonor, jež položila na stůl dva malé pytlíky. „To je ono?" ozval se napjatě a stáhl ruku z koníka.

„Jistě, pochyboval jsi snad o mně?" odfrkla si mírně povýšeně Eleonor, následně však zvážněla. „Tu druhou ingredienci bylo poměrně těžké získat, ale mám velmi dobré přesvědčovací metody."

Severus se mezitím podíval do nitra váčků. „Je toho víc, než jsem čekal," vyjádřil se překvapeně a oba je znovu zauzloval.

„Jak říkám, mám velmi dobré přesvědčovací schopnosti," trhla žena rameny a usmívala se jako kočka, která slízla sladkou smetanu.

„Rozhodně si nestěžuji," vrátil jí spokojený úsměv Severus a nabídl babičce čaj.

Když pak oba seděli v poklidném tichu a popíjeli své nápoje, byla to Eleonor, kdo první prolomil tu poklidnou atmosféru.

„Nemá smysl to nějak řešit. Věřím, že čekal na správnou chvíli..."

„Nechápu, jak mi to mohl zatajit! Měl mi to říct!" třísknul Severus rozzuřeně hrnečkem o desku stolu.

„To ano, ale domnívám se, že se obával tvé reakce," konstatovala žena suše a mávla hůlkou, aby odstranila nepořádek, který Mistr lektvarů svým chováním způsobil.

„Měl právo se bát!" procedil skrz zuby Snape. „Zatajit mi tak důležitou informaci, jako že právě já mám zabít Pána zla, protože on kvůli mně ztratil to potřebné množství magie, aby mu byl rovnocenným soupeřem!" Severus pronášel jednotlivá slova s divokým zápalem, avšak v očích se dala vyčíst jistá ukřivděnost. „A aby toho nebylo málo, nezmínil se mi ani o propojení Znamení zla s tím..." pokusil se nazvat Pána zla jménem, ale nedokázal to, staré zvyky v něm byly příliš zakořeněné.

„Severusi," oslovila ho neobvykle jemně Eleonor. „Tohle všechno tě příliš netrápí. Tebe spíš užírá, že ti Salazar odmítl pomoci se svazkem..."

„Zpochybnil můj cit k jeho bratrovi!" zařval Severus nepříčetně a nevědomky vypustil svou magii, která zatřásla s porcelánem ležícím na stole. Ihned však dostal emoce zpět pod kontrolu.

Eleonor si povzdechla. „Severusi, nezlob se na mě, ale já ho chápu." Mistr lektvarů se na ni zadíval takovým způsobem, že raději honem pokračovala. „Prakticky tě nezná a já vím, jak se občas dokážeš chovat.

„Co tím..."

Žena mávla v netrpělivém gestu rukou. „Určitě jsi mu neodhalil, jaké city k Harrymu chováš, a troufám si tvrdit, že jsi na něj naběhl a vše na něj vysypal svým obvyklým způsobem a teď mi pomoz, jinak špatně skončíš." Eleonor podle vnukova výrazu poznala, že se trefila. „A jak tě znám, nesvěřil ses ani samotnému Harrymu."

V Severusově tváři se mihla provinilá emoce.

„Fajn, tak pak se nediv, že ti jeho bratr odmítl pomoci." Eleonor odložila poloprázdný šálek a vstala.

„Nejsem typ, co ukazuje emoce na potkání," zabručel Severus tiše.

„Vím, ale občas se bez toho neobejdeš." Ženin hlas získal smutný podtón. „Harry by po tobě určitě nechtěl srdceryvné vyjádření nehynoucí lásky, avšak jednou začas říct to slůvko by tě nezabilo."

Ve tváři Mistra lektvarů se objevil vzdor. „Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách, aby pochopil, že je v mém životě vítaný!"

Eleonor obešla křeslo a zapřela se dlaněmi o opěradlo. „To nestačí a ty to víš! Oba potřebujete vědět, co k sobě cítíte, abyste mohli v manželství zakotvit." Žena sklopila hlavu k zemi, následně ji však zvedla a zadívala se naléhavě do vnukových očí. „Nespoléhej na to, že tě Harry nemůže jen tak opustit."

Na Severusových rtech se objevil domýšlivý úšklebek.

„Nespoléhej, protože ať je kletba jak chce silná, Harry je pořád lidská bytost a ta potřebuje lásku, stejně jako ty, Severusi." Eleonor se narovnala připravená k odchodu. „Rozmysli si dobře, co uděláš, až se tvůj manžel probudí." S těmito tíživými slovy odešla.

Severus seděl v židli jako přikovaný a v hlavě se mu nestále opakovala Eleonořina slova, ze kterých nebyl vůbec moudrý. Žaludek mu podivně ztěžknul při samotné myšlence, že by ho Harry mohl opustit. Příliš si zvyknul na mladíkovu přítomnost a odmítal se jí vzdát! Babička se mýlí, on a Harry nepotřebují ujištění, jim stačí činy!

Mistr lektvarů si povzdechnul. Možná opravdu dělá málo, vždyť ani Salazara Zmijozela nepřesvědčil o svých citech k Harrymu, akorát se pohádali a Severus zjistil, že toho muže nesnáší. Problém byl také v tom, že se vztahy neuměl zacházet. Koneckonců, mnohdy ani netušil, co si má počít s vlastními emocemi, natož s pocity jiných lidí. Pro něj bylo daleko jednoduší, něco pro druhého udělat, a tím mu ukázat, že mu na něm záleží, než aby plýtval zbytečnými sladkými řečmi.

Do Severusových útrob se pomalu vkrádala ledová nejistota. Co když skutečně tohle Harrymu jednou přestane stačit? Pohodil prudce hlavou ve snaze dostat z hlavy ty protivné myšlenky. Docílil ale jen toho, že se mu do popředí dostala jiná zajímavá myšlenka. Kdyby se mu tehdy povedlo ten zatracený obraz přemluvit, mohl tu teď sedět s Harrym, který by byl k němu všemi možnými způsoby připoutaný a určitě by ho neměl v plánu opustit.

„Sakra!" vykřikl Snape, rozzuřený sám na sebe, a praštil pěstí do stolu, až to zadunělo. Popadl ze stolu oba pytlíčky a postup lektvaru. Ignoroval přitom bolest, která mu pulzovala v ruce. Potřeboval svou mysl zaměstnat, takže bude nejlepší, když se pustí do vaření protijedu, a pokud to jen trochu půjde, večer navštíví Harryho. Tyto pravidelné večery vedle mladíkova lůžka se pro něj staly oázou klidu. Několikrát se mu i stalo, že tam zůstal až do rána, držel Harryho za ruku a naivně doufal, že se probudí. Teď však byl jen krůček od svého přání a to ho naplňovalo euforií. Konečně měl zase jednou krapet toho štěstí.

Tak Eleonor je opět na scéně a znovu promlouvá Severusovi do duše. Nemá to holka s ním lehké. Příště se můžete těšit na Harryho probuzení. 

Všem děkuju za komentáře a hvězdičky jste úžasní. 

Přeji hezký zbytek týdne :)