Eleonor byla žena silného charakteru. Odmala ji vychovávali tak, aby zapadala do společnosti tehdejší doby. Což znamenalo umět dokonale vystupovat před lidmi, nedat na sobě znát žádné emoce, zůstat za každých okolností chladná. Takto si Eleonořina matka představovala dokonalost. Eleonor navenek opravdu tak působila, ale uvnitř ní plápolal nezkrotný oheň, který nikdo, ani matka, nedokázal uhasit. První, kdo Eleonořin oheň dokázal spatřit i přes veškerou přetvářku, byl její milovaný Albert. Jednalo se o prvního muže, jenž se o ni vážně ucházel, a také jediný, kdo zasáhl její srdce láskou. Bohužel, pro Eleonořiny rodiče nebyl Albert dostatečně zámožný. Podle její matky jeden obchod s oděvy, který jeho rodina vlastnila, nemohl dát Eleonor dostatečný blahobyt, na který byla zvyklá. Marné byly slzy, prosby nebo vyhrožování. Rodiče byli zatvrzelí a nikdo s nimi nehnul, ani jejich nešťastná dcera. Eleonor, ponořená ve svém smutku, se nedokázala rodičům vzepřít a Albert jí také nijak nepomohl. Ukázalo se, že je to ve skutečnosti pěkný zbabělec a lhář. Zlomil Eleonořino srdce tím nejhorším možným způsobem – vzal si jinou ženu. Ona sama tomu odmítala uvěřit, myslela si, že je to nějaká špinavá hra jejích rodičů, ale Albert se jednoho dne objevil u jejich domu s prstenem na prsteníčku levé ruky a tu hrůznou zprávu Eleonor potvrdil. Smutně ji v salonku přesvědčoval, že to tahle bude nejlepší a že má na něj zapomenout. Eleonořino srdce puklo vedví a následně začalo obrůstat ledovou krustou. Albert z jejího života zmizel a její rodiče byli spokojení.

Alexandr se objevil v Eleonořině životě v tu nejméně vhodnou dobu. Potkali se na plese pořádném jeho rodiči. Alexandr měl tvář přísného člověka, avšak jeho oči jej prozrazovaly, byly plné něhy a dobroty. Ten muž byl přesně typ člověka, u kterého se říkávalo, nesuď knihu podle obalu. Na přání obou rodin se ti dva vzali. Alexandr byl šťastný, jelikož tu dívku se smutnýma očima miloval již od útlého dětství, přestože ona mu nikdy nevěnovala jediný pohled. Naivně doufal, že život v manželství s ním v ní city vůči němu probudí, proto hodlal být tím nejlepším manželem na světě. Neměl tušení, že Eleonořino srdce je z ledu. Zjistil to až mnohem později, to však již neměl možnost uniku. Rmoutilo ho, že jej Eleonor nedokáže milovat, nemohl s tím však nic dělat, jediné, co mu zbývalo, bylo její upřímné přátelství. Eleonor věděla, že mohla dopadnout daleko hůř, Alexandr byl hodný muž a dokázal se o rodinu za všech okolností postarat. Přesto všechno jej nedokázala milovat, i když se snažila. Trápilo ji, že nedokázala dát svému manželovi to, co si zasloužil. On dal Eleonor tolik, byl pro ni nejlepším přítelem, takovým, který dokáže podržet i v nehorší chvíli, a i když nebyl láskou jejího života, byl tím, kdo ji okázal vyvést na světlo.

Když se jim po několika letech narodila Eileen, ledová krusta kolem Eleonořina srdce praskla a žena znovu dokázala milovat. Říká se, že mateřská láska je nejsilnější cit, a Eleonor mohla jen souhlasit. Milovala svou dceru tak moc, že by jí snesla modré z nebe, proto nechápala, co se během Eileenina dospívání pokazilo. Během uplynulých let ženě došlo, kde byla zřejmě chyba. Příliš svou dceru rozmazlila a nedokázala jí dát potřebné hranice a řád.

V době svého dospívání Eileen potkala Tobiase Snapea, a co se zprvu tvářilo jako vztah, který její dcera potřebuje, aby mohla dospět, se později ukázalo jako to nejhorší, co její holčičku mohlo potkat. Eleonor neměla zpočátku proti jejich vztahu žádné námitky, jelikož to vypadalo, že je Eileen šťastná. A ačkoli ji samozřejmě trochu znepokojovalo, že ten mladík je mudla, nebyla to žádná velká překážka, která by dceři bránila ve štěstí. Smíření s Eileeniným partnerem však nemělo dlouhého trvání, Eleonor totiž zjistila, že mladík nemá ani ponětí, že je Eileen čarodějka, a dcera mu to z nějakého pro Eleonor neznámého důvodu odmítala prozradit. Poté se také doslechla, že Tobias Snape je sice pracant, ale velmi rád si přihne ze sklenky, a aby toho nebylo málo, dokonce měl i dluhy z karbanu. Eleonor tohle všechno své dceři prozradila s nadějí, že jí to otevře oči. Ale opak byl pravdou. Eileen po ošklivé hádce utekla z domu. Alexandra, který byl v tu dobu již hodně nemocný, dceřin odchod těžce zasáhl. Eleonor se snažila věci napravit, ale Eileen byla tvrdohlavá a na matčiny domluvy nereagovala. Neobměkčil ji ani vážný stav jejího otce. Eleonor neměla tušení, že s její dcerou manipuluje Tobias, takže ať řekla nebo udělala cokoliv, obrátil vše tak šikovně, aby se to nedalo vyložit jinak, než že je chce rozdělit.

Alexandr zemřel rok poté, co Eileen utekla z domu. Eleonor věřila, že její manžel zemřel žalem po své dceři, kterou bezmezně miloval. Slyšela ho po nocích křičet její jméno a prosit ji, ať se vrátí. V posledních dnech volal dceru neustále a křičel tak zoufale, až z toho ochraptěl. Eleonor byla na pokraji svých sil, srdce se jí bolestivě svíralo nad manželovým utrpením. Nikdy však z jeho pokoje neodešla, byla s ním až dokonce.

Matka Eleonor vždy říkávala, že silné ženy nepláčou, jenže ten prokletý rok prolila tolik slz jako nikdy v životě. Byly to slzy lítosti, hlubokého žalu, bezmoci, ale také vzteku, protože kdyby tenkrát nechala pusu zavřenou, nic z toho by se nestalo a Eileen by tu byla společně s Alexandrem. Takhle tu zůstala sama.

Deset dlouhých let žila jako poustevník, nebýt skřítků a jiných kouzelných bytostí, zle by se jí vedlo. Nedokázala najít novou náplň života a obrovský dům jen prohluboval její zármutek.

Eleonor netušila, kdy přesně Eileen zaklepala na dveře domu s malým chlapečkem v náručí. Koneckonců, to nebylo ani důležité. Hlavní bylo, že Eleonořiny dny zamlžené smutkem a výčitkami skončily a její milovaná holčička našla cestu domů. Malý chlapec, který se tvářil vzdorovitě a pevně se držel svojí mámy, byl Eleonořin vnuk! Nebylo o tom vůbec pochyb, stačilo se zaměřit na jeho nos a úzké rty. Do této chvíle neměla ani ponětí, že je babičkou! Přemohly ji city a ona se při pohledu na ty dva rozplakala. Eileen, která nikdy neviděla svou matku plakat, zůstala několik vteřin v šoku. Pak už jen zvolala: „Mami!" a vrhla se do tolik postrádané náruče své matky. Plakaly obě a mezi vzlyky si vyměňovaly upřímné omluvy. Chlapeček, stísněný mezi oběma ženami, se na to celé jen vyjeveně díval.

Obě spolu mluvily bez mála dvě hodiny, zatímco si malý Severus prohlížel pohádkové knížky, které mu z knihovny přinesli domácí skřítkové. Eleonor chtěla vědět všechno o životě své dcery a vnuka, proto bedlivě Eileen poslouchala a zároveň pozorovala Severuse, který byl velmi tichý. Seděl u nohou své matky a soustředěně otáčel stránku za stránkou. Eleonořiny instinkty bily na poplach, jelikož Severus byl až příliš tichý, a když ho vybídla, ať si vezme sendvič, opatrně zakroutil hlavičkou a v očích měl strach. Eileen se to snažila s nervózním smíchem zamluvit, tvrdila, že je Severus pouze příliš stydlivý. Což mohla být i pravda, jenže Eleonor měla neodbytný pocit, je v tom něco víc. Eileen sama nevypadala nejšťastněji. V očích měla únavu, jakou u ní Eleonor nikdy neviděla. Ve strachu, že by mohla o svou dceru zase přijít, se do toho však nepletla. Raději Severusovi přisunula po stolku malé zelené lízátko. V duchu poděkovala domácím skřítkům, kteří malou mističku s lízátky duchapřítomně přidali k sendvičům.

Severus se ozval skoro až po hodině. Zatahal Eileen jemně za sukni a ve chvíli, kdy mu matka věnovala pozornost, se tiše zeptal: „Kdy půjdeme domů? Emanuel mi slíbil, že si spolu budeme hrát."

To bylo poprvé, kdy Eleonor to jméno zaslechla. Neměla ani ponětí, že to nebude naposledy.

Eileeniny tváře zčervenaly a Eleonor udiveně nadzvedla obočí, zatímco Eileen svému synovi něco šeptem řekla. Severus byl s odpovědí zřejmě spokojený, protože se vrátil zpět ke knihám.

Eleonor váhala, jestli se má zeptat na onoho Emanuela. Vycítila totiž, že ten muž je pro dceru i vnuka důležitý, a podivný lesk v Eileeniných očích mluvil o mnohém. Nechala to však být, na vyptávání bude času dost, a navíc nechtěla dceru uvést do rozpaků.

Eileen se po nějaké době smutně zvedla z pohovky s tím, že už musejí jít. Eleonor je nerada pouštěla, teprve když jí dcera slíbila, že zase přijdou, jim smutně zamávala na rozloučenou a zároveň se těšila na jejich další návštěvu.

Vyhlížela je od té doby každý den, ale dcera ani Severus už za ní nepřišli. Eleonor se bála je sama vyhledat, obzvlášť když ji o to dcera žádala. Rozhodla se proto respektovat její přání a čekat. Eleonor netušila, že je to to nejhorší rozhodnutí, jaké mohla udělat.

Po čase se začaly objevovat na zápraží dopisy. Objevovaly se pravidelně, každé tři měsíce jeden dlouhý dopis, psaný Eileeninou rukou, a fotka, jak Severus povyrostl. Eleonor neměla ponětí, jak dcera dopisy posílá, a proč už se neobjevila osobně. Jednou jedinkrát se na to pokusila zeptat, ale její dotaz zůstal zcela ignorován. Tak to nechala být a radovala se, že aspoň nějaké zprávy od ní má.

Jednoho dne dopisy přestaly chodit. Eleonor nechápala proč, co se stalo? Doufala, že šlo jen o náhodu, a netrpělivě vyčkávala, až uplynou další tři měsíce. Dopis ale nedorazil ani pak. Eleonor to natolik znepokojilo, že opustila pevné zdi svého domova a vydala se na adresu, kde měla bydlet Eileen s vnukem. Na určené adrese však nikdo nebyl, dům byl zpustlý a prázdný. Byl v takovém stavu, že v něm nemohl určitě nikdo bydlet. Oknům chyběla okenice, střecha prakticky neexistovala, omítka na tom byla podobně, na mnoha místech byly vidět jen holé cihly. Dovnitř se neodvážila, bála se, že jí zbytek toho, co se dříve dalo nazývat domem, spadne na hlavu. Žena kroutila hlavou, zcela zmatená ještě dvakrát zkontrolovala adresu na psanou na kusu pergamenu, ale pokaždé došla ke stejnému výsledu. Proč by jí ale Eileen dávala špatný údaj? V krku se Eleonor vytvořila boule, když jí pomalu docházela skutečnost. Když se obracela k zřícenině zády, v očích měla neprolité slzy, kterým dala průchod teprve až v bezpečí své temné ložnice. Znovu se jí rozpadl svět, Eileen ji odmítala do svého života vpustit a to bolelo a pálilo zároveň. Tížilo ji to na prsou tak moc, že měla pocit, že už se nikdy nenadechne. Čas však rány otupil do takové míry, že byla schopná znovu fungovat, jen to bylo zase o něco těžší, než dřív, v hrudi jí zůstala díra, kterou mohla zahojit jen Eileen.

Léta ubíhala a na ženině hlavě se objevily šediny, také se naučila opět žít. Chodila do společnosti a dokonce založila pár nadací, které pro ni byly výplní oné prázdnoty, která jí po jejích blízkých zůstala. Lidé se ze začátku vyptávali, ale Eleonor neměla problém s přetvářkou. Stačilo se občas falešně usmát a říct pár polopravd a lidé byli spojeni.

Emanuel Hood jí do života vstoupil zcela nečekaně a s hrůznou zprávou. Její milovaná dcera umírala. Eleonořino srdce to tenkrát málem neustálo a skončila u Svatého Munga, kde strávila dva dlouhé dny. Nakonec ji však byli nuceni pustit, jelikož s ní nebylo k vydržení. Okamžitě poté kontaktovala pana Hooda a dožadovala se kontaktu se svou dcerou. Muž byl naštěstí rozumný a hned jí vyhověl.

Setkání s Eileen bylo plné slz a objímání, alespoň zpočátku. Eleonor potřebovala zůstat silná, a tak jen jednou jedinkrát u Eileeniny postele plakala, pak už si to nedovolila. To však neznamenalo, že netrpěla uvnitř. Její jediné dítě umíralo a ona jen bezmocně přihlížela. Kdyby byla jen jediná nepatrná možnost, neváhala by a s Eileen by si místo na smrtelné posteli vyměnila. To však nebylo možné, proto seděla u její postele a starala se o ni. Také spolu mluvily a Eleonor se od dcery dozvěděla, proč už ji nikdy nepřišla navštívit. Za všechno mohl Tobias Snape, to on její milované dítě utrápil. Jak ho nenáviděla!

Po smrti dcery Eleonor čekal těžký boj o vnuka, v žádném případě ho nechtěla nechat v rukou toho monstra. Klidně poruší i zákon, bude-li třeba, hlavní je udržet Severuse v bezpečí a splnit Elieenino poslední přání. Jen na tom jediném záleželo! V boji jí byl nápomocen Emanuel. Sehnal potřebné důkazy, které proti Tobiasu Snapeovi mluvily naprosto jasně. Byl to tyran, jenž týral svou rodinu.

Po procesu, který vyhrála, sbalila Severusovy věci a společně se přemístili na její sídlo, kde jej hodlala udržet v bezpečí. Bohužel, Eleonor neposlouchala Severusovy prosby. Chtěl zpátky za tím mužem Emanuelem. Eleonor to chápala tak, že opustil jediného člověka, který mu byl nejbližší hned po matce, a že je třeba jen čas, aby si zvykl na novou situaci. Navíc mu nemohla říct, že Emanuel Hood již nežije, že ho Tobias krátce potom, co odešli, zabil při rvačce. Ne, to prostě nemohla. Takže poté, co se chlapec pokusil utéct, pouze zesílila ochrany svého sídla. Dělala to pro jeho dobro, vždyť byl to jediné, co jí po Eileen zbylo, a Severus to jednou pochopí...

Teprve až když vnuk dospěl, Eleonor došlo, jakou chybu tenkrát udělala. Budiž jí ke cti, že se to od jisté doby snažila napravit, ale nebylo to vůbec jednoduché, Severus byl tvrdohlavý osel a chvíli trvalo, než mu došlo to, co jí bylo naprosto jasné, v okamžiku, kdy se dozvěděla, že jsou Harry a Emanuel jedna a tatáž osoba, a to, že miloval toho mladíka až po uši, a bylo vcelku lhostejné, v jakém těle se Harry momentálně nacházel, srdce si správnou cestu vždy našlo.

Asi jste zmateni s náhlým odklonem od hlavního příběhu. Hned vysvětlím... Nedokázala jsem napsat další kapitolu, prostě to nešlo, dva dna jsem seděla nad papírem v ruce žmoulala propisku a nic, pusto prázdno. Kapitola se přede mnou neodvíjela jak tomu vždy bývá právě naopak, totální zásek. Pak to přišlo, ale místo toho, aby mě napadaly nápady k nové kapitole k Harryho a Severusově  problému, se přede mnou začal vyvíjet nový příběh a to ten Eleonořín a tak jsem ho sepsala a tady je :)     

Děkuju všem za úžasnou podporu a přeju hezký zbytek týdne.