Severus se nepovažoval za hlupáka, věděl, že je Travič stále někde na svobodě a mohl by udeřit znovu. Ba co víc, na hradě musel mít spojence a prostředníka, jenž Harrymu jed naservíroval. Severus se čím dál víc přikláněl k myšlence, že to byl jeden ze skřítků. Myšlenka se to zdála být absurdní, ale jak jinak by se jed dostal do hradu? Jedině skřítčí magie byla natolik silná, aby dokázala obelhat mocné Bradavice. Proto Severus přijímal veškerou pomoc, jakou mohl dostat, přesto však zůstával obezřetný. Život jej naučil, že i ten nejbližší vám může bodnout kudlu do zad. Nejraději by Harryho někam ukryl a nikoho k němu nepouštěl, až tak byl paranoidní. To však nebylo možné, proto k chlapci mohli jen ti nejbližší a kolem lůžka měl umístěná vlastní monitorující kouzla, která by ho v případě nebezpečí upozornila. Nevěřil zkrátka nikomu, jen sobě.

Mistr lektvarů to se svou podezíravostí možná přeháněl, jenže cosi v jeho nitru mu napovídalo, že tohle ještě není konec, a pokud nebude dostatečně obezřetný, skončí to zle. Proto nehodlal nechat nic náhodě. Něco z jeho myšlenek se mu muselo promítnout na tváři, jelikož Black pronesl pevným hlasem: „Harryho se někdo pokusil otrávit, a dokud nezjistíme, kdo za tím stojí, potřebuješ kolem sebe lidi, kterým můžeš věřit!"

Na Severusově tváři se objevil kyselý úšklebek. „Věřit tobě Blacku? Nenech se vysmát!" pronesl posměšně a z náhlého popudu vytáhl hůlku. Zpozoroval, jak muž ztuhl. „Věřím jen sám sobě, Blacku, to si pamatuj!" řekl a posunkem dal muži najevo, ať dá ruku pryč z obličeje. Sirius se zatvářil překvapeně, avšak po chvilce váhání povystrčil rázně bradu a ruku svěsil podél těla. Pohledem lektvaristu přímo vyzýval, ať napraví škody, které napáchal. Severus v duchu protočil oči nad nebelvírskou naivitou, nos však jedním mávnutím napravil. Ozvalo se křupnutí a Black se s nadávkami předklonil v pase. Severus se škodolibostí vrátil svou hůlku do rukávu a poté se založenýma rukama čekal, až Black přestane s tím divadlem.

Sirius si opatrně prohmatal nos a oddechl si, když na něm nenašel žádnou vadu. Se širokým úsměvem si vyčistil krev z oblečení, a tak nějak přitom pozapomněl na obličej. Pak opět věnoval pozornost Snapeovi. „Je mi vcelku jedno, jestli mi věříš, nebo ne. Přišel jsem chránit Harryho a nikdo mi v tom nebude bránit!" rozkřikl se Sirius v domnění, že si prosadí svou, jenže profesorovi lektvarů byl jen pro smích.

„Skutečně?" podivil se naoko Severus. „Co tak najednou? Není to tak dávno, co jsi přede mnou prohlašoval, že je Harry stvůra a že není více tvým kmotřencem!" V Severusově hlasu byla znát potlačovaná zloba, tuto však důvěrně znal a dokázal ji ovládat. Cítil ji pokaždé, když s Blackem mluvil víc jak deset minut. Samotná jeho přítomnost se Severusovi protivila. Dnes ten pocit však vítal, vracelo mu to pevnou půdu pod nohama, a to přesně potřeboval.

„Harryho dopisy," ošil se Sirius.

Lektvaristovy rysy hněvem ztuhly. „Tak tys' je četl!" vydechl mrazivě. „Avšak na žádný z nich ses neuráčil odpovědět!" obvinil muže a už byl připraven ho ve vzteku vyhodit, když se Black tiše a zahanbeně ozval.

„Chtěl jsem, ale než jsem stačil najít vhodná slova, abych se mu omluvil, stalo se tohle!" Black rozpřáhl zoufale ruce a něco si ještě sám pro sebe zamumlal.

Severus si přál Blacka vyhodit, jenže to by mu Harry nikdy neodpustil, takže mohl jen jediné. „Jak tady chceš zůstat? Jsi celosvětově hledaný zločinec."

Sirius se zatvářil vítězně. „O to už je postaráno. S Remusem se nám před rokem podařilo vynalézt kouzlo, které funguje na principu iluze. Ten, kdo mě zná, a ví, kdo jsem, mě uvidí vždycky jako Tichošlápka. Zatímco ti ostatní pouze jako neškodného psa patřící Remusovi Lupinovi."

Snape nesnesl ten vítězný škleb, a tak se ho pokusil jízlivou poznámkou zničit. „Má i mazlíček vlkodlaka obojek?" Na Blacka to však nemělo žádný účinek, dál se na Severuse křenil. Pak s mrknutím oka odhrnul límeček košile, za kterým se skutečně skrýval obojek i se známkou.

Severuse to natolik šokovalo, že se zatvářil naprosto nesnapeovsky – zůstal na Blacka zírat s pootevřenou pusou. Vzpamatoval se, až když se ten zablešenec rozřechtal jako kůň.

Sirius se mezi záchvaty smíchu pokoušel mluvit, ale moc mu to nešlo. Pokaždé, když zavadil pohledem o Mistra lektvarů, přepadl ho nový záchvat smíchu.

Severus chtěl něco ošklivého odseknout, jenže v tu chvíli mlha kolem nich zmizela a Severus stačil koutkem oka zaznamenat proud vody, který se na ně valil. Neměl šanci jakkoliv zareagovat, voda jej zasáhla a s hlasitým plesknutím ho smáčela od hlavy až k patě. Otřásl se, voda byla úplně ledová. Rozzuřeně se rozhlédl kolem připraven viníka proklít do zapomnění. Následně zaslechl hlas, který jej strašil už od puberty.

„Já vám říkala, že to bude fungovat, a trocha vody ještě nikoho nezabila."

Severus se marně pokoušel dostat vodu z očí a v duchu útrpně sténal. Jak jej to dělala, že se vždy objevila v nesprávnou chvíli? Vždyť tu byla před týdnem. Severus měl stále živě v paměti, jak jej seřvala jako malého kluka, načež mu udělala přednášku o tom, jak nemožně se momentálně chová, a že pokud se nedá co nejrychleji do pořádku, bude toho hořce litovat.

„Alespoň to zchladilo jejich mozkové závity," zpražila Eleonor pohledem oba muže, kteří momentálně vypadali jako zmoklí kohouti. Spokojeně vrátila hůlku na její místo a usmála se na Remuse s Poppy.

Tak další kapitola je za námi. Vím, žádná rvačka se nakonec nekonala, ale ohození studenou vodou nebylo špatné ne? :) 

Děkuju za krásné komentáře a podporu k minulé kapitole :) Mějte se krásně zase v úterý.