Dny ubíhaly a zima se přehoupla v jaro.

Harry se Severusem si postupně zvykali na společný život, který se zdál mnohdy komplikovaný, zejména proto, že jeden z nich byl student a druhý profesor a potažmo i ředitel. Brousek si brzy našel důvod, jak jim znepříjemnit život. Vynutil si, aby byla do Bradavic dosazena osoba, která bude v Harryho známkování nezaujatá. Marné byly argumenty, že žádné nadržování v Harryho případě nehrozí, Brousek si stál za svým a mezi řádky naznačil, co by se stalo, kdyby se nejednalo podle jeho vůle. Harry Potter by zkrátka nedostudoval. Se Severusem se ten den po odchodu ministra kouzel nedalo mluvit. Harry ho raději nechal a zavřel se do své pracovny. Chápal Severusovu náladu, taky by z toho nebyl zrovna nadšený, kdyby mu někdo koukal pod ruce. Harry měl navíc neblahé tušení, že tu ta osoba nebude jenom kvůli hodnocení jeho školního prospěchu. Nemohli však jinak, než to strpět.

Z osoby se vyklubal asi třicetiletý muž, který byl až mimořádně hezký, dokonce se zajímal o lektvary a podle jeho fanatického pohledu Severuse Snapea přímo zbožňoval. Harrymu se to vůbec nelíbilo, ale nemohl nic dělat, jen se mračit. Aniž by si to uvědomoval, vnitřně se stáhl, připravený na všechny možné eventuality. Nebyl si toho chladu, který vyzařoval, vůbec vědom, Severus avšak ano, proto jednou nebohého mladíka označil za druhou Grangerovou. Harryho sice trochu pozlobilo to označení, jenže něco uvnitř něj, co doteď bylo napjaté jako struna, povolilo a on se mohl uvolnit. Změna v Nebelvírově chování byla takřka okamžitá, znovu se na Severuse usmíval a opět s ním večer sedával u krbu.
Pak tu byl jejich osobní život, který potřebovali doladit. Především Severusovi trvalo docela dlouho, než si uvědomil, že svého manžela může jako studenta peskovat během vyučování, ale v době po skončení hodin, když se za nimi zavřou dveře bytu, stávají se manželi, kteří jsou si rovni.

***

Harry s těžkým výdechem dosedl na pohovku, taška mu vyklouzla z prstů a dopadla s dutou ránou na podlahu. Unaveně se opřel a zavřel oči. Dnešek byl nekonečný, nejradši by zalezl do postele a spal až do rána, jenže to nešlo, jelikož potřeboval udělat minimálně dva úkoly, aby je Clarke mohl zavčas oznámkovat. Ten chlap ho honil, jak nadmutou kozu, Harrymu připadalo, že nedělá nic jiného, než úkoly. Nemohl tomu chlapovi však jenom křivdit, pravda je, že jeden z těch úkolů je nutné udělat na zítra. Remus by mu asi neodpustil, kdyby přišel bez něj, přestože se vztahy mezi nimi urovnaly. Pořád to byl jeho profesor Obrany proti černé magii a on zase student, jenž měl povinnost odevzdávat domácí úkoly včas.

S Remusem Lupinem se před pár dny vše urovnalo. Nebylo to stejné jako dřív, ale dokázali mezi sebou normálně komunikovat, dokonce si spolu příležitostně dali šálek čaje v Remusově kabinetu. Právě u jednoho takového čaje Lupina napadlo, že by mohl Harry napsat Siriusovi. Nebelvír se toho chytil a psal svému kmotrovi každý týden. Dopisy vždy posílal přes Remuse, jenže na žádný z nich mu doposud odpověď nepřišla. Harry to ale nevzdával a psal dál, mezitím se Remuse na Siriuse vyptával. Mrzelo ho, že dopisy zůstávají bez odpovědi, a Lupin se dušoval, že všechny poctivě odeslal. Přál si, aby se vztahy mezi ním a kmotrem urovnaly. Byl to první člověk, který ho doopravdy chtěl a nepovažoval ho za zrůdu. To všechno však pominulo a Sirius si myslí, že jeho kmotřenec už neexistuje. Harry se v dopisech snažil muži vše vysvětlit a naznačil mezi řádky, že to není tak úplně pravda. Nebelvír však ani potom nedostal žádnou odezvu a tak se nabízela otázka, četl Sirius alespoň jeden z těch dopisů?

Harry zatřepal hlavou a vstal, musí jít něco dělat, nebo zase propadne melancholii. S heknutím se sehnul pro tašku a hodil si ji na rameno. Donutit nohy k pohybu se mu zdálo jako nadlidský výkon, ale podařilo se, a v okamžiku, kdy za sebou zavíral dveře, zaslechl, jak se portrét otevřel. Bezděky se mu rty roztáhly do úsměvu a ten se o něco zvětšil, když uslyšel nesrozumitelné brblání. Severus byl doma. Harry nechal dveře pootevřené a pokračoval ke stolu. S úsměvem a mnohem lepší náladou odložil brašnu na desku. Postupně z ní vyndal všechno, co na dnešek potřeboval, včetně knih, které si cestou sem vypůjčil z knihovny. Právě pokládal poslední knihu, když si všimnul dvou kožených notesů, jež velmi dobře znal, jeho deník a zápisník ležely nevinně na kraji pracovní desky. Harry je vzal do ruky a obrátil se ke dveřím, ve kterých právě stanul Mistr lektvarů. Harry chvíli zvažoval, že se k nim vyjádří, nakonec to ale neudělal, pouze věnoval muži vlídné kývnutí a obešel stůl.

„Vypadáš unaveně," promluvil Severus hlubokým hlasem, kterým dokázal v mladíkovi vyburcovat každý nerv.

„Těžký den," pokrčil Harry rameny a strčil notes s deníkem do šuplíku.

„Chápu, ani já to neměl dnes zrovna lehké," kývl Severus, zapřený ramenem o futro se na Harryho díval s jiskrou v oku. „Jeden nejmenovaný hlupák si špatně přečetl zadání a místo vílích křídel přidal do lektvaru muší křídla."

Harry se pobaveně uchechtl. „A co jsi tomu nebožákovi udělal?"

„Má týdenní trest s panem Filchem a doporučil jsem mu, ať si pořídí lepší brýle.

Nebelvír se přesunul před Severuse a s poťouchlým výrazem pronesl: „Rozbrečel jsi toho chudáka?" Harry stál k muži hodně blízko, musel mírně zvednout hlavu, aby mohl Severusovi vidět do očí, tak blízko si byli.

Mistr lektvarů si odfrkl: „To se mi nikdy nepovede, ten Nebelvír je vůči mně imunní."

„Statečný to Nebelvír," syknul Harry.

„Statečnost a hloupost mají k sobě mnohdy hodně blízko a zrovna tenhle Nebelvír si to často plete!" skočil mu Severus rázně do řeči, ale bylo vidět, jak si tuto debatu užívá.

„Jak kdy," mrkl na něj Harry.

Severus neodpověděl, pouze sledoval usmívajícího se mladíka. Nikdy by to nepřiznal, avšak život s Potterem mu víc než vyhovoval. Nebelvír, i když se to na první pohled nezdálo, dokázal to, co málokdo, a to odhadnout jeho náladu. Když potřeboval být sám, nechal ho, a stávalo se, že se celý den v bytě neukázal. Severus jej viděl až večer a někdy ani to ne. Jindy si spolu povídali a nebylo to jen prázdné tlachání, které Severus z duše nesnášel, právě naopak, většina rozhovorů byla velmi podnětných. Pak tu byly rozhovory, jako tento. Harry porozuměl jeho podivnému humoru, ba i na něj po svém reagoval. Na jejich společném spolužití byla však jedna malá chybička, která Severuse iritovala. Kdykoliv se pokusil o něco intimního, Harry se stáhl a v rozpacích mu pokaždé vysvětlil, že ho má rád, ale tuhle hranici překročit nemůžou, jinak by zůstali ve svazku na věky. Severusovi docházela trpělivost a byl jen kousíček od toho, aby Harrymu do obličeje vykřičel, že je mu to jedno. On toho tvrdohlavce chtěl, každým dnem víc a víc, a následky tak nějak přestával brát na vědomí. Manželství s Potterem zas taková oběť nebyla, jen si musel dávat pozor na příkazy, jelikož nehodlal mít doma loutku. „Budu v laboratoři," oznámil a vycouval ze dveří.

Harry s kývnutím za Severusem zavřel a pustil se s nechutí do úkolů. Potřeboval je dodělat co nejdřív, aby se mohl zabývat kouzlem, které našel v Salazarových svitcích. Vypadalo nadějně a snad by to mohlo být protikouzlo k odstranění Znamení zla. Proklínal svého bratra, že byl tak paranoidní, jelikož ten svitek obsahoval tolik hádanek a zaklínadel, že se Harrymu lopotil už týden, aby se dostat k hlavnímu obsahu, proto do něj vkládal takové naděje. Kromě toho od Salazara věděl, co svitek zhruba obsahuje. Bude muset svou kůži poskvrnit znamením a pak je nějak mezi sebou propojit. To, jak to provést, je v tom svitku. Teď jen najít ten pravý a právě tenhle by to být mohl. Bratr by se nenamáhal takto zabezpečovat něco, co nemá žádnou cenu. Další slibná stopa byl samotný svitek – sálalo z něj tolik černé magie, že se Harry divil, že to nespustilo bradavické alarmy. Pracoval na tom sám, nechtěl, aby to někdo věděl, alespoň prozatím. Měl v plánu to prozradit až těsně před bitvou, protože jak znal Severuse, rozmlouval by mu to. Severus nebyl hlupák, znal černou magii, tudíž bylo zbytečné lhát mu a snažit se tvrdit, že to není smrtelně nebezpečné. Jediné pozitivní bylo, že měl čas se na to připravit. Voldemortovy útoky ustaly, zřejmě se někam schoval a lízal si rány. Denní věštec tvrdil, že se k obávanému Černokněžníkovi nechce již nikdo připojit po tom debaklu s útokem na Bradavice. Bohužel, nikdo nemohl říct, kdy se karty zase obrátí, proto Harry neúnavně hledal protikouzlo a nehodlal se jen tak vzdát. Severus nad Voldemortem vyhraje a zbaví kouzelnický svět tyrana. On byl pro to ochotný obětovat vše, i svůj život, koneckonců s tím tak nějak počítal. Jediné, co jej mátlo a kazilo jeho odhodlání v této válce zemřít, byl Severus sám, přesněji mužovo chování. Přes všechno si dobře rozuměli, a když se nad tím Harry zamyslel, nebylo to zas tak překvapivé. Koule a kletba s ní spojená se nikdy nemýlila. Zdálo se, že u nich to nebude jiné. Tohle Harry chápal, co však ne, bylo Severusovo flirtování a okaté doteky, které se postupem času zintenzivňovaly. Když na to Harry upozornil a zejména na možné následky, vypadal muž uraženě, avšak s doteky nepřestal. Nebelvír si připadal, jako kdyby seděl na bedně dynamitu, jen bouchnout. Ve snaze oddálit nevyhnutelné, každý den brzo ráno chodil létat. Zatím to pomáhalo, ale na jak dlouho...

Tak  je další kapitola za námi a jak jste si všimli na scénu nám vstupuje další postava. Co myslíte, kdo je ten muž zač? 

Všem děkuju za podporu a přeju hezký zbytek týdne :)