Uběhly tři týdny a sklepní netopýr byl k neštěstí bradavických studentů zdráv. Převzal zpět své hodiny lektvarů, ve kterých byli studenti značně pozadu.

***

Harry stál nad kotlíkem, bezradně pozoruje tekutinu sem tam na povrchu vytvářející bubliny, které postupně praskaly, aby se mohly objevit nové. Znovu se podíval na postup v učebnici. Celý si ho opět prošel a už po několikáté nemohl najít tu osudovou chybu, kterou jistojistě udělal. Jenže kde? Postupoval přesně podle receptu a podle něj měl mít lektvar bledě modrou barvu. V tom byl právě ten problém, Harryho lektvar se pyšnil růžovou. Nebelvír se mohl jedině radovat, že kotlík ještě nevybuchnul.

„Nikdy nepochopím, Pottere, jak jste se zrovna vy dostal do mé třídy pro pokročilé," ozval se za chlapcem hedvábně ledový hlas. Harry leknutím upustil vařečku na dno kotlíku, až to zadunělo. Napjatý čekal, co dnes přijde za urážky. Minule to byly narážky na Jamese Pottera, které Harryho sice rozčilovaly, ale nevytáčely ho do běla tak, jak tomu bylo dřív.

Donutil mimické svaly na tváři uvolnit se do nicneříkající masky. Pomocí mysli se stáhnul do sebe, vnímal jen velmi vzdáleně. Stal se netečným k okolí.

„Pottere, vy jste totální budižkničemu," procedil skrz zuby Snape a za tichého smíchu, který se nesl učebnou, obešel studenta, aby se dostal blíž ke kotlíku. Po pečlivém uvážení v podobě naklonění k růžové hrůze a přičichnutí byl verdikt jasný. „Váš lektvar je nepoužitelný," řekl zbytečně a vzal naběračku ze stolu, ponořil ji do kotlíku, párkrát s ní zamíchal zmíněnou břečku, v očích zlý lesk. „Nebýt pana ředitele, který se za Vás neustále přimlouvá, už dávno bych udělal těmto parodiím přítrž." Mávnutím hůlky nechal veškerý obsah kotlíku zmizet. Spokojen sám se sebou se od Pottera odvrátil a odešel trápit další studenty.

Harry se uvolnil, upřímně to čekal horší, toto byl ještě slabý odvar. Ztracený lektvar ho nijak netrápil a známka teprve ne. Nechtěl v téhle třídě být, jenže Brumbál měl trumfy, jak ho donutit k něčemu, co sám nechce.

Poklidil si věci na lavici a čekal, až zazvoní na konec hodiny. Tu dobu si zkrátil pozorováním ostatních žáků a podle toho, co viděl nebude jediný, kdo si dnes odnese z lektvarů nedostatečnou.

Draco Malfoy horečně míchal svůj lektvar a na první pohled bylo poznat, že je v úzkých.

Harrymu se na rtech objevil maličký škodolibý úsměv. Člověka nic nepotěší víc, než když zjistí, že není jediný po krk zabořený v problému. Co asi způsobilo Zmijozelovu nesoustředěnost zrovna na lektvarech. Harry si mohl lámat hlavu, jak chtěl, na nic nepřišel. Od události na ošetřovně uběhl nějaký ten čas a všichni zúčastnění se chovali, jako kdyby se nic nestalo. Jediné důkazy prokazující, že k tomu skutečně došlo, byly prsteny a zdravý Snape.

Zbloudilé myšlenky přerušilo hlasité zvonění. Harry se stačil sotva dotknout špičkami prstů ucha tašky, když ho Snape zarazil: „Pan Potter zůstane a poklidí třídu."

Harry tiše zafrflal, ale jinak neprotestoval. Vstal z místa, tašku si položil na pracovní desku a dal se do práce. Postupně pouklízel všechny lavice. Samozřejmě bez pomoci hůlky, přesto postupoval rychle a tiše. Zaplať Merlin ho u toho nestihl Snape buzerovat, jelikož o něčem šeptem mluvil s Malfoyem. Nebelvír ani neuvažoval o čem, protože to bylo za několik dnů už po několikáté.

Douklízel poslední lavici, když ucítil bolest v žaludku a svrbění kůže. Rychle douklidil zbytek a došel k brašně, jejíž ucho si nacvičeným pohybem přetáhl přes hlavu, pak si ho urovnal, aby jej netlačilo. Poté se spěšným krokem vydal ke katedře, kde se stále bavili ti dva. Svědění začalo přidávat na intenzitě.

„Pane profesore," oslovil Snapea hlasitě. Zmijozelové okamžitě ustali v hovoru.

„Co chcete, Pottere!" vyprskl Snape se značnou nevolí v hlase. Neměl rád, když mu někdo skákal do řeči, obzvlášť když to byl Potter.

„Vše je uklizeno, pane, mohu odejít?" zeptal se a kroutil se přitom jako úhoř.

„Jděte, Pottere!" zavrčel bez jediného pozastavení se nad chlapcovým divným chováním a Nebelvíra propustil. Nehodlal s ním ztrácet drahocenný čas, měl na starosti jiné věci.

Harry vystřelil ze třídy jak namydlený blesk. Po chodbách prokličkoval mezi studenty, kteří se za ním udiveně otáčeli. Konečně doběhl na bradavické pozemky. Odtud zamířil nepozorovaně k lesu a zmizel za prvními stromy. Tašku si okamžitě sundal a dal na zem. Mírně zadýchaný zvolal: „Dobby!"

Skřítek se objevil okamžitě po jeho boku.

„Pane Harry," uklonil se. „S čím může Dobby pomoci?"

„Vem mi prosím brašnu do pokoje," požádal Harry, zvednul ji z mokrého listí a podal skřítkovi.

„Jistě, Dobby zařídí, pan Harry se může spolehnout," blekotal domácí skřítek, uši mu přitom energicky pleskaly okolo hlavy.

„Dobby, poslouchej mě!" brzdil skřítkovo nadšení Potter. „Poté zajdeš za ředitelem a vzkážeš mu, že jsem musel odejít a nevím, kdy se vrátím."

Skřítek začal hlavou kývat na souhlas.

„Dobby rozumí, vše zařídí. Pan Harry, ale musí Dobbymu slíbit, že bude na sebe dávat pozor!"

„Ano, budu, slibuju," slíbil Harry bez zaváhání a kdyby ho kůže tak nesvěděla, smál by se skřítkově roztomilosti.

Dobby se na něj naposledy podíval, než zmizel i s jeho brašnou.

Harry se otočil, kráčeje hlouběji do Zapovězeného lesa a postupně se nechal ovládnout přeměnou. Vše probíhalo tiše, žádný zvuk nenarušil lesní klid. Lehké téměř neslyšné kroky zmizely a na místě, kudy před chvílí kráčel mladý Potter, se objevil obrovský had, plazící se hbitě po listí. Odněkud se najednou objevilo zelené světlo a plaz zmizel.

***

Sál se postupně plnil kouzelníky zahalenými v černých pláštích, s maskami na tvářích. Prostor byl plný nervozity. Nikdo neměl tušení, proč je Temný pán povolal, ale podle intenzity bolestného pálení znamení zla se dalo lehce poznat, že je nevolal proto, aby je pochválil. Toto uvědomění v každém z nich vyvolávalo strach. Samotná místnost, ve které se nacházeli, ke klidu také nepřidávala. Mnoho kouzelníků vědělo, že jsou na panství Malfoyů, které si Pán zla přisvojil jako momentální obydlí. Také v jeho prostorách udělal několik desítek změn, výjimkou nebyl ani zmíněný sál, dříve světlý plný slunečních paprsků, které se odrážely od bílé mramorové podlahy, díky kterým vypadala jako by byla z diamantů. Voldemort ale nehodlal akceptovat něco, co se nehodí k jeho statusu Pána zla. Proto změnil sál do podoby, za kterou by se nemusel stydět samotný vládce pekel. Světlou podlahu nahradila černá kamenná podlaha. Honosné tapisérie, na které byla vždy paní domu hrdá, byly minulostí. Nahradily je obyčejné šedé tapety, podobající se betonu. Na stupínku, kde dříve stál majestátní klavír, se teď vyjímal mohutný železný trůn. Několik desítek loučí pověšených ve stojanech na zdi a hořících fialovým plamenem tomu všemu dodaly ten poslední hrůzostrašný detail.

Smrtijedi stáli v uctivé vzdálenosti od trůnu, neodvažujíce se zvednout pohled a podívat se zpříma na Pána zla, hladícího svého hadího mazlíčka.

„Co jim tak dlouho trvá," zasyčel Voldemort k hadovi.

„Nechápu to, pane, mají přece nohy, tak ať je používají," syčel had otráveně zpět. „Pouze mě zdržují!" mrsknul rozčíleně ocasem.

„No tak drahá, uklidni se, slibuji, že je za to jejich zdržování ztrestám," mírnil hadí vztek.

Konečně dorazili poslední opozdilci.

Voldemort vzal něžně hadovu hlavu z klína a položil na vypolstrované opěradlo křesla.

Smrtijedi okamžitě poklekli do polokruhu, napnutí až k prasknutí z toho zlověstného ticha.

Pán Zla vstal a sešel dva schody, které ho dělily od Smrtijedů. Se šustěním pláště se vydal do středu polokruhu. „Řekněte, přijdu Vám jako trpělivý člověk?" zeptal se klidně, v rukou netečně držel hůlku.

Nikdo se neodvážil odpovědět a to černokněžníka ještě více rozčílilo.

„Tak odpovězte, Vy zbabělé krysy!" zařval. Všichni sebou svorně trhli, ale přece jenom se jeden z nich odvážil. Muž stojící na konci řady, nejblíže k trůnu.

„Pán je opravdu někdy netrpělivý, ale má spoustu jiných skvělých vlastností," zapištěl hlas.

Voldemort se okamžitě prudce vydal směrem, odkud hlas vycházel. Přikrčená postava, jako jediná bez masky, strachy zakvičela.

„Červíčku," zašeptal Voldemort mrazivě, shlížeje s neskrývaným odporem na Pettigrewa, „jak příhodné, že ses ozval právě ty. Crucio!" Z Voldemortovy hůlky vyletěl červený paprsek.

Mužík se okamžitě svalil s bolestným křikem na podlahu. Dvě minuty se svíjel a křičel o milost, než konečně Pán Zla kletbu odvolal.

„Připomeň mi Červíčku, až tě příště budu mučit, ať tě nejprve umlčím, protože to tvoje kvílení se nedá poslouchat," řekl a naposledy do té kňučící hroudy kopnul. Bez ohlédnutí se na ostatní smrtijedy se vrátil zpět na trůn. Nechal hada, aby se mu elegantně obtočil okolo ramen, jeho tíha jej uklidňovala. Prsty jemně polaskal šupinatou kůži. Od plaza se mu dostalo spokojeného zasyčení.

„Rodolfusi, Bello," vyřkl jména nejvěrnějších stoupenců. Z pokleku okamžitě vstali dvě zahalené postavy a předstoupily až k trůnu. Oba políbili lem Pánova pláště, než se zase vzdálili. S pokorou sejmuli své masky.

„Mluvte!" přikázal a hladil přitom hada.

Manželé se na sebe podívali.

„Můj pane, lektvaristu, který by se vyrovnal schopnostmi tomu prašivému zrádci Snapeovi, jsme ještě nenašli," začala jako první mluvit žena, plazící se přitom kajícně blíž ke svému pánovi.

„Jsem obklopen bandou neschopných hlupáků!" zavrčel nahněvaně Voldemort. Rudé oči se mu zúžily do štěrbin.

„Ale můj pane," zakvílela Bellatrix šíleně a hlavou začala tlouct do podlahy vedle Voldemortovi nohy, silně připomínajíc domácího skřítka.

„Výmluvy mě nezajímají," utnul Bellinu tirádu Pán Zla a surově kopnul do smrtijedky. Ta se se skřekem skutálela zpět ke svému manželovi.

„Rodolfusi, jak jste na tom s tou druhou záležitostí!?" zeptal se už pěkně vytočený Voldemort.

Tázaný se rozklepal jako sulc, byl nucen několikrát na sucho polknout, aby mohl začít mluvit. „Můj pane, ženě... se nepodařilo... toho Malfoyovic spratka získat do péče." Hlas muži vynechával po celou dobu, až mu vynechal úplně. Na čele měl kapky potu, jak se bál následujícího okamžiku.

Z Voldemorta stoupala čím dál větší zloba, až se proměnila ve zběsilou magii, kroužící zatím neškodně kolem obávaného černokněžníka.

Nagini se z jeho ramen se zasyčením stáhla a co nejrychleji se klidila do bezpečí.

Počínání Pánova hada neušlo zbytku přihlížejících. Rozpustili polokruh a se strachem se tiskli podél zdí v marné snaze být od Pána zla co nejdál.

„Kdo ho získal do péče, když ne tvá žena?" položil Voldemort další logickou otázku, téměř mile, zatínaje prsty do podušek křesla.

„Severus Snape," šeptl neslyšně Rodolfus.

Já vím, budete mě chtít, přinejmenším přizabít za ten konec, jenže já za to opravdu nemůžu :D 

Všem přeju hezký zbytek týdne :)