Harry s Dracem na konec zůstali po zbytek dne ve Snapeově bytě a věnovali se úkolům. Zaměstnali tak svou mysl, týranou obavami, jak to všechno bude dál.

„Lepší vázu nezvládneš?" ptal se již po několikáté Draco, který při pohledu na Potterův výtvor křivil kysele rty.

Harry zakroutil hlavou. „Ne, a navíc mě se to takhle líbí."

„Moc strohé," zaprotestoval Malfoy a pootočil vázou.

„Neznáš přísloví – v jednoduchosti je krása?" Harrymu na ní nepřišlo nic špatného, naopak, elegantně podlouhlá váza v jednoduchém stylu, jak na míru dělaná pro jednu květinu.

„Dobře, možná máš pravdu," mávl hůlkou Malfoy a takřka neslyšným zaklínadlem začal vázu plnit vodou. Mávl hůlkou podruhé a tentokrát hlasitě pronášel jakési kouzlo.
Harry se zatajeným dechem sledoval, jak se z hladiny vody ve váze oddělila jedna křišťálová kapka, vznesla se do vzduchu a pak se začala třást.

Malfoy mávl hůlkou potřetí a z kapky se stala nádherná růžová růže, která se ještě párkrát otočila ve vzduchu, než klesla do vázy.

„To není špatný," pochválil Harry zdrženlivě, avšak se širokým úsměvem na tváři.

„Že to není špatné?!" čertil se Draco. „Podle mě je velmi vydařená."

„Skromně řečeno, že?" smál se Harry naplno.

„Ty!" strčil lehce Draco do smějícího se Nebelvíra.

Právě v ten okamžik vešel Severus do svého bytu. Zarazil se, jelikož zaslechl Potterův veselý smích, následovaný Dracovým hlasem.

„No co, umím si svou práci ocenit, tak se nesměj."

Harry se musel párkrát nadechnout, než byl schopný srozumitelně promluvit. „Já ti to neberu, jen mi přijde legrační, jak svou práci dokážeš prodat."

„Učil jsem se od nejlepších," prohlásil nadutě.

Harry se neudržel a na jeho poznámku zareagoval: „Pozor, ať ti do toho nosu nenaprší."

Draco si odfrkl a ještě jednou si prohlédl jejich společný výtvor. „Takhle dohromady to nepůsobí vůbec špatně, nečekaně je to příjemný kontrast."

„Dobře, takže finální podoba?" ujišťoval se Harry a ulevilo se mu, když Malfoy přikývl. Už sahal po hůlce, aby přeměněnou vázu změnil zpět na skleničku, a růži se chystal nechat zmizet, když se ozval Zmijozel.

„Co to děláš?" mračil se a nechápavě se díval na Harryho napřaženou ruku.

„Nechám růži zmizet a ten zbytek vrátím zpět do původní podoby. Bude bohatě stačit, když růži s vázou přeměníme na začátku hodiny. Jak znám McGonagallovou bude chtít proces vidět."

„To ano, ale myslel jsem, že si tu vázu s růží necháš," přemlouval Nebelvíra a donutil ho sklonit hůlku. „Je škoda to ničit, když jsme se s tím tak nadřeli."
Draco ani sám nevěděl, proč Harryho přemlouvá, a ani to vědět nechtěl, jinak by si musel začít nadávat do přecitlivých Mrzimorů.

Harry pokrčil rameny a hůlku schoval. „Tak si to vem, stejně bych to neměl komu dát."

Dracovo obočí se v údivu téměř ztrácelo ve vlasech. „Co třeba Grangerová?"

Harry se ušklíbl. „Nebudu riskovat, že po mně Ron půjde s pohrabáčem."

„Jste snad s Grangerovou přátelé a přátelé si květiny dávají, obzvlášť když je jeden z nich žena."

„Ron je hrozně žárlivý a takřka ve všem vidí skrytý úmysl," ukončil debatu Harry a více se o tom se Zmijozelem odmítal bavit.

Draco naštěstí pochopil a bez dalšího slova si kytku s vázou přitáhl k sobě.

Pustili se do úklidu stolu, který byl plný jak popsaných, tak i prázdných pergamenů, mezi nimiž se válely brka a knihy.

Od schodů se ozval hluk a Harry a Draco obrátili tím směrem zrak.

„Dobrý večer," pozdravil Severus a s náručí plnou jakýchsi lejster sešel poslední schod.

Draco vystřelil z pohovky se slovy: „To už je tolik?!" čapnul svoji brašnu a věci do ní málem naházel, jak spěchal.

Harry jen zíral, nikdy Draca takto nezažil, ten kluk regulérně panikařil. Severusův nic neříkající pohled byl pro Nebelvíra také záhadou.

Malfoy se spěšně rozloučil a rychlým krokem zamířil k východu.

Harry se nestačil ani rozloučit, tak rychle byl Zmijozel pryč.

Severus mezitím odložil štos pergamenů a s povzdechem se začal zbavovat hábitu. „Přišel si postěžovat," konstatoval a hbitými prsty rozepínal množství knoflíčků.

„Neřekl bych postěžovat, pouze se přišel svěřit," bránil Zmijozela Harry.

Severus přivřel oči do škvírek, ale nijak se k tomu nevyjadřoval.

Harry zatím kmital pohledem po místnosti, nějak se nemohl zbavit stísněného pocitu. Byl z muže nervózní a bál se, že řekne nebo udělá něco, co je dožene k hádce. Zrak mu zavadil o vázu s růží, která stála na nízkém stolku, přesně tak, jak ji tam Malfoy zanechal. Harry tiše zaklel a už zamýšlel vytáhnout hůlku, když se váza společně s květinou vznesla do vzduchu bez jeho přičinění. Překvapeně pootevřel ústa a prudce se obrátil Severusovým směrem. Ten právě ukládal svou hůlku zpět do rukávu.

Váza s růží našly místo na krbové římse.

Harryho zasvrběly na jazyku otázky, ale nakonec je nevyslovil, protože věděl, že by přímou odpověď stejně nedostal. Proto se rozhodl zaměřit se na něco jiného. Vzal věci ze stolku a vstal. Mohl sice všechno uložit kouzlem, jenže potřeboval zmizet z toho prostředí plného napětí. Když si v ložnici ukládal všechno do truhly, uvědomil si, že to napětí, které mezi nimi vládne, není zdaleka tak špatné, právě naopak. Z chaotických myšlenek jej vyrušil Severusův hlas.

„V té truhle je to nepraktické."

Harry nedal najevo, že by ho poslouchal, pouze vzal za víko a s bouchnutím truhlu zavřel. Teprve pak se otočil čelem ke dveřím s úmyslem se k tomu vyjádřit, ale Snape už tam nestál. Nechal to tedy být a vrátil se zpět do obývacího pokoje. Tam se však Mistr lektvarů také nenacházel. Harry si proto myslel, že se ukryl v laboratoři. Najednou se nemohl rozhodnout, jestli se mu ulevilo nebo ne, ale ten svírající pocit v žaludku ve chvíli, kdy zjistil, že muž v místnosti není, měl do úlevy daleko. Nevěděl, co si má sám se sebou počít, a tak ve snaze přesměrovat své myšlenky jinam, si půjčil z knihovny, táhnoucí se podél celé jedné stěny, jednu z knih o černé magii. Usadil se do křesla u krbu a doufal, že kniha jej přivede na jiné myšlenky. Dostal se k desáté stránce, když se jedny z pěti dveří prudce rozrazily. Harry sebou trhnul a poplašeně se v křesle otočil. Severus rychlým krokem došel až k němu. Mladík se chtěl zeptat, co se děje, ale muž byl rychlejší.

„Můžete jít se mnou?" zeptal se, na odpověď však nečekal. Vzal jemně mladíka za loket a vytáhl jej z křesla.

„Jistě, co se děje?" Harry sotva stačil odložit knihu, jak ho Severus táhl směrem k místnosti, ze které předtím tak vystřelil.

Mladík plný obav klopýtal za Snapem a vůbec nic nechápal. A to se nezměnilo, ani když překročil práh. Ocitl se v menší místnosti. Hned naproti vchodu bylo okno, které osvětlovalo celou místnost. Podél stěn byly různé poličky. Po Harryho levé straně se nacházel krb a před ním byla dvě křesla. Co však nešlo přehlédnout, byl stůl, jenž stál pod oknem. V té chvíli mu to došlo. Ten kus nábytku ho přinutil k úsměvu a to hned z několika důvodů. Stůl byl úplně stejný, jako ten, který měl v Komnatě nejvyšší potřeby. Náhle jej zasáhl fakt, že Severus ho zde opravdu chce, proč by si jinak dal takovou práci, aby vytvořil přesnou repliku tohoto stolu.

„Myslím, že bude lepší, když budeš mít místo, kam se přede mnou schovat." Severus stál na prahu, nijak se nesnažil vejít dovnitř. I tak pochopil, že udělal správnou věc. Mohl Harrymu neustále dokola opakovat, ať se tu chová jako doma, ale na mladíkovi byly stále znát pochyby. Navíc, každý potřeboval své vlastní místo, kam se mohl schovat, a to i před svými nebližšími. Severus sám o sobě věděl, že není žádný svatoušek a že nastanou okamžiky, kdy se sem jeho manžel ještě rád schová.

Harry se rozhlížel okolo sebe a nemohl tomu uvěřit, dokonce se i štípnul nenápadně do hřbetu ruky, aby zjistil, že se mu to nezdá.

„Je mi vcelku ukradené, jak si pracovnu zařídíš, jedno mi ale slib."

Harry se přestal rozhlížet a tázavě se na Snapea zadíval.

„Už nikdy nebudeš dělat úkoly v obývacím pokoji."

Nebelvír nepochopil, co je na tom špatného, ale přikývl.

Snape se na něj ještě chvíli upřeně díval, než vycouval ze dveří.

Harry za ním sotva stačil zavolat slova poděkování, když se dveře definitivně zavřely.

Severus nebyl muž mnoha slov, avšak dokázal člověku vyrazit dech svými činy.

Mladík se neustále rozhlížel po místnosti, která nyní možná působila neútulně, ale věřil, že jakmile si sem přestěhuje vše potřebné, změní se to. Hruď mu málem praskala od té přemíry štěstí, které právě cítil. Severus s ním opravdu chce žít! Není to jen dočasné, tato místnost to jasně dokazovala.

Z Harryho vyšel přidušený zvuk, který se však brzy změnil ve šťastný smích. Život nemohl být lepší.

Ahoj, co si myslíte, o Harryho trucovně, měl by ji mít?  :D 

Všem vám děkuju za podporu a přeju hezký zbytek týdne.