74. Osud
Severus počkal, dokud Harry tvrdě neusnul, načež opatrně vzal jeho hlavu a položil ji na polštář. Svou paži zlehka vysunul zpod mladíkova těla, poté se zapřel na lokti a zadíval se na spícího Nebelvíra, který se zdál na první pohled stejný, jako vždycky, avšak v Severusových očích se změnil. Byl to mladý muž, jenž by klidně obětoval svůj život za jiné. Pošetilý čin, to bylo první, co Severuse napadlo. Ale někde hluboko v duši za to mladíka ve skutečnosti obdivoval, on by nikdy nic takového nedokázal. S tichým povzdechem pohladil hřbetem prstu Harryho po tváři a přitáhl mu deku až na ramena, než s konečnou platností vstal. Ještě přiložil do krbu. Noci ve sklepení bývají chladné a Nebelvír si užil zimy až dost.
Dveře od ložnice za sebou tiše zavřel. Spát se mu jít ještě nechtělo, přestože by měl, jenže v hlavě toho měl tolik, že by usnout nedokázal. Proto se rozhodl jít do laboratoře a uvařit lektvary pro ošetřovnu.
„Jak je na tom?" ozvalo se z pohovky.
Severus měl co dělat, aby na sobě nedal znát úlek. Pouze jeden člověk jej dokázal takto vyděsit.
„Co tady děláš, babi?" povzdechl si unaveně a kráčel těžkými kroky přes pokoj ke krbu, který byl jediným zdrojem světla v místnosti.
„Nemůžu spát," odpověděla žena ponuře.
„Já také ne," potvrdil Severus a sedl si na pohovku. „Stále přemýšlím, jak to bude dál."
„Stal se z tebe ředitel, Severusi, je vcelku jasné, jak to bude pokračovat..."
Z Mistra lektvarů vyšel pohrdavý zvuk a nevybíravě skočil Eleonor do řeči: „Jaký pak já jsem ředitel?! Nikdo sem dítě nepošle, když školu bude řídit bývalý Smrtijed!" V Severusovi znovu vzplanul vztek, prudce se vyhoupnul na nohy a vydal se k oknu, za kterým se nacházely hlubiny jezera, ve kterých však nyní nezahlédl jediného tvora. Všichni truchlili...
„Mýlíš se, drahý Severusi, rodiče sem své děti pošlou, protože dobře vědí, že Bradavice jsou jedním z nejbezpečnějších míst, a je nepodstatné, kdo je ředitelem."
Mistr lektvarů tiše naslouchal babiččinu proslovu, se kterým tak úplně nesouhlasil. „Vidíš to moc růžově."
„Ty zas moc černě," pokrčila Eleonor rameny, avšak bylo v tom tolik napětí, že se to vůbec nedalo považovat za uvolněné gesto.
Nějakou chvíli bylo v místnosti ticho, přerušované pouze praskáním plamenů.
Eleonor Severuse nenápadně pozorovala. Stál k ní zády, ale zloba, která z něj sálala, byla nepřehlédnutelná. Chápala jej, stalo se to všechno až moc rychle. Určitě si nepředstavoval, že z něj bude ředitel, a k tomu vybraný samotnými Bradavicemi. Měla o něj strach. Byl to její jediný vnuk, a i když mu to nikdy neřekla, milovala ho a přála si, aby měl na vybranou, jenže osud byl daný a s tím se nedalo nic dělat, jen se s ním poprat. Jak znala Severuse, byl připravený se s tím vyrovnat sám, a přitom pozapomněl, že má kolem sebe lidi, kteří mu byli ochotní pomoci. Pomalu vstala z křesla, v kloubech jí přitom pohybu zakřupalo, obešla křeslo a postavila se za vnukova záda. „Zvládneme to, uvidíš," řekla a povzbudivě mu stiskla rameno.
„Tím si nejsem tak jistý," hlesl Severus a vyčerpaně si protřel čelo.
Eleonor se nad jeho poraženeckým hlasem zamračila. „Víš, co nechápu?"
Severus se překvapeně otočil k babičce. „Nevím, co?" zeptal se obezřetně.
„Proč ty a mnoho dalších smýšlíte o Albusovi jako o samotném Merlinovi, bez kterého život nepůjde dál!"
Eleonor se dostávala do ráže a Severus to poznal, přesto se jí rozhodl oponovat. „Byl to mocný kouzelník, jenž porazil Grindelwalda, chránil tuto školu a obětoval se pro ni. Především však byl jediný, koho se kdy bál Pán zla!"
Eleonor jeho plamennou řeč zastavila prudkým mávnutím ruky. „Ano, vykonal velké skutky a mnoha lidem svým způsobem pomohl, avšak téměř vždy to bylo něco za něco. Manipuloval s lidmi jako s šachovými figurkami. A že ochraňoval školu? To dělal každý správný ředitel, i ty tak jednou budeš konat!"
„Obětoval se..."
„Jistě, já vím!" odsekla podrážděně. „Přesto z něj nedělej Merlina. Byl to jen člověk s vlastními chybami a jedna z nich byla ta, že přehlížel to, co bylo očividné."
„Jak to myslíš?" Severus zahlédl v babiččiných očích podivný záblesk emoce.
„Například Harryho. Věděl o něm první poslední a stále se k němu choval jako k malému dítěti a studentovi.
„Přeháníš!" odsekl Severus a vydal se zpět k pohovce.
„Ne, nepřeháním!" rozkřikla se Eleonor a rozčíleně se otočila. „Pan Potter je daleko mocnější, než kdy byl Albus, a ten to ve své zaslepené pýše neviděl, bral ho jako chlapce, kterého je lehké ovládat, a našel si k tomu docela jednoduchou páku a tou byla láska.
„Všechno to zbytečně zveličuješ! Brumbál byl manipulátor, ale ne skrze lásku. Toho kluka měl upřímně rád a velmi dobře si uvědomoval, jak je mocný!" odsekl Severus a s poněkud větší razancí dosedl na pohovku.
„Netvrdím, že ta láska, přestože ne tak docela nezištná, nebyla upřímná. Jednalo se ale především o cit, který měl Pottera udržet na té správné straně, kdyby všechno ostatní selhalo."
Se Severusem to vnitřně trhlo, neboť to znělo jako něco, co by ředitel řekl.
Žena si povzdechla. „Vím, že to, co ti tady říkám, nerad slyšíš, ale uvažuj. V okamžiku, kdy se o Harrym dozvěděl pravdu, dělal všechno proto, aby to byl stále Harry Potter – zachránce kouzelnického světa, a ne Harold Zmijozel, který by se mu v případě potřeby dokázal postavit. Vynaložil na to mnoho sil, aby vše zůstalo při starém."
„Podle čeho tak usuzuješ?" ozval se Severus dutě, odmítal se přitom podívat ženě do očí.
Eleonor se rychlejším krokem vydala k pohovce, konečně donutila vnuka o tom rozumně uvažovat.
„Nikdo z nás se pana Pottera nikdy nezeptal, jak si přeje být oslovován, přestože jsme věděli, kým je, a mám pocit, že je to hlavně Albusova vina. Podvědomě okolí a hlavně chlapce samotného přesvědčil, že je třeba být Potterem a Nebelvírem," domluvila Eleonor a sedla si vedle Severuse, který upíral zrak do ohně. Napjatě čekala na vnukovu reakci.
„Proč mi tohle všechno říkáš?" ozval se Severus odevzdaně.
„Jelikož nechci, abys vedl školu s Brumbálovým stínem za zády. Albus měl své dobré i stinné stránky a podle mě je třeba připomenout si i ty špatné, které dokázal tak dobře skrývat. Černá neexistuje bez bílé a naopak!"
Severus se předklonil a zadíval se na zem. Pocity se v něm bouřily a on tušil, že mu jsou v tuto chvíli vidět v očích. „Co mám tedy dělat?"
Eleonor položila vnukovi dlaň na záda. „Dělej to, co si ty sám myslíš, že je nejlepší," poplácala jej a s přáním dobré noci se za pomoci letaxu přenesla domů.
Severus počkal, dokud nezmizela, a pak pěstí prudce uhodil do čalounění pohovky. To byla celá Eleonor, v hlavě mu udělá úplný chaos a pak si hrdě odkráčí. Přesto o jejích slovech začal přemýšlet. Stále s ní tak úplně nesouhlasil. Jistě, Brumbál měl své mouchy a se zálibou, jak babi konstatovala, s lidmi manipuloval, ale Harryho měl upřímně rád, o tom Severus nepochyboval. Byl svědkem ředitelova strachu o chlapce, ať si Eleonor myslela a říkala cokoliv, ten muž nebyl bez srdce. V něčem ale přece jen měla pravdu. Albus se v mladíkovi pokusil potlačit Zmijozela. To, že nebyl tak úplně úspěšný, byla věc druhá. Mladíkova povaha se nedala jen tak zkrotit, o tom Severus věděl své. Další věc, s níž Severus souhlasil, byla ta, že se Harryho opravdu nikdo nikdy nezeptal, jak si přeje být oslovován. Mladík, i když byl duší Harold Zmijozel, se stále choval jako Harry Potter. Severus byl ale už párkrát u toho, kdy mu to uklouzlo, a v té chvíli se z Harryho stal chladný, nebezpečný Harold Zmijozel, muž, jenž dokázal udržet i zakladatele na uzdě, když se situace zdála příliš vyhrocená. Kdo vlastně znal skutečnou povahu toho mladého muže? Severus nemusel dlouho tápat, aby našel odpověď. Salazar Zmijozel byl jediný, kdo Harryho skutečně znal a koho k sobě mladík pustil, aniž by měl masku zachránce kouzelnického světa.
Mistr lektvarů měl pocit, že mu od neustálého přemýšlení praskne hlava. Rozhodl se proto jít si také lehnout. Původně měl v úmyslu dnes spát v pokoji, který sloužil jako Dracova ložnice. Kdo ví, proč si to teď rozmyslel a vydal se do své, kde v poklidu spal Harry. Koneckonců postel je dost velká. Navíc zítra jej čeká hodně práce a potřebuje být odpočatý. Nikde jinde se tak dobře nevyspí, jako ve vlastní posteli.
Doufám, že vás kapitola potěšila.
Děkuju za podporu a přeji hezký zbytek týdne :)
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro