První, co začal vnímat, byl neurčitý šum, který se postupně měnil v hádající se hlasy. Hlavou mu projela bolest, se kterou rozhodně nepočítal, a tvář zkřivil do ošklivé grimasy. Bolest se s každou vteřinou, co přicházel k sobě, zvětšovala. Zatnul zuby, aby nesténal jako raněné zvíře. Chytil se za čelo a pokusil se posunout, aby si mohl sednout.

„Harry, chlapče, ty jsi to dokázal!" zajásal někde poblíž Brumbál.

Chlapec sebou cukl, jak od bolesti, tak z úleku, ale konečně se mu povedlo posadit se. Chvíli musel bojovat s rozbouřeným žaludkem, než otevřel ztěžklá víčka. Obraz měl silně rozmazaný, na okamžik nabyl dojmu, že nemá brýle. To však zavrhl ve chvíli, kdy ho na spáncích zatlačily nožičky brýlí. Malátně zvedl ruku a brýle si na obličeji upravil. Obraz nabral na ostrosti. Několikrát zamrkal, protože se mu do očí nahnaly slzy, tlak v hlavě byl neúnosný. Těžkopádně hodil nohy dolů z postele a opatrně se posadil na kraj pelesti. Přes veškerou šetrnost mu hlava třeštila, jako kdyby mu měla každou chvíli upadnout. Postupně se rozdýchával a duševně se připravoval k dalšímu pohybu.

„Na!" ozvalo se nad Harrym panovačně a do ruky mu byla strčena lahvička s lektvarem proti bolesti. Harry zvedl překvapeně pohled a nestačil zírat, naproti němu stál sám Draco Malfoy. Pořád se tvářil stejně nadutě, ale na jeho postoji se něco změnilo...

„Dělej, vypij to! Nedá se na tebe koukat." Přikazoval mu Malfoy.

Harry, aniž by dvakrát přemýšlel, odzátkoval lahvičku a na jeden zátah do sebe lektvar kopnul.

„Pottere, jak ty ses mohl dožít šestnáctin!" zakroutil Draco nevěřícně hlavou.

Harry vrátil prázdnou nádobku a blaženě si užíval ústup bolesti. Proto si zprvu neuvědomil význam Malfoyových slov, když mu postupně došla, ztuhl.

Na zmijozelových rtech se objevil škodolibý úšklebek.

„Neboj, Pottere, byl to opravdu jen lektvar na bolest," uklidňoval Nebelvíra stále s úsměvem na tváři. „Až tě budu chtít otrávit, udělám to beze svědků," zašeptal na oko výhružně, v očích škodolibé ohníčky. Poté se otočil na podpatku a odešel zpět ke kmotrovi.

Harrymu pobaveně cuknul koutek úst, když se díval za odcházejícím Malfoyem. Oba věděli, že pronesená slova nebyla výhružka. Zmijozel byl už od začátku minulých prázdnin na jejich straně. Stalo se to poté, kdy Luciuse Malfoye uvěznili v Azkabanu a Pán Zla zabil jeho matku, Narcisu. Z Draca se ze dne na den stal sirotek, který vlastnil obrovský majetek. Naštěstí tu byl ještě jeho kmotr, Severus Snape, který se ho ujal.

Harryho pohled zabloudil na druhou obsazenou postel. Severus byl stále ve vážném stavu, ale už ne v ohrožení života.

Potter odvrátil pohled, srdce se mu bolestně stahovalo pokaždé, kdy muže takto zahlédl, a nechtělo to přestat. Pozornost proto raději obrátil k madam Pomfreyové, která neustále mávala hůlkou nad pacientem.

„Jak je na tom," řekl hlasitě, ve snaze na sebe ženu upozornit.

„Nemůžu tomu uvěřit, jed je pryč!" hlesla nevěřícně,

Harry jí, ale přes všechen rámus kolem nerozuměl.

Vstal a přešel těch pár kroků k madam Pomfreyové.

„Co jste říkala madam, nerozuměl jsem, zopakujte to prosím," žádal Harry nervózně.

Lékouzelnice konečně přestala mávat hůlkou a otočila se k chlapci. „Říkám, pane Pottere, že jed je pryč, už nic nestojí v cestě k úplnému uzdravení pana profesora Snapea," prohlásila se slzami na krajíčku.

Harrym projela směsice emocí až po obrovskou radost, že Severus bude žít. Štěstí ho obalilo takovou silou, že měl na okamžik pocit, že jej rozdrtí a vyvalí se ven. Nohy se mu samy od sebe rozpohybovaly směrem k lůžku. Jednal naprosto bezmyšlenkovitě. Rozum, plující v euforii štěstí, mu vypověděl službu.

Nikdo si omámeného mladíka nevšiml, byli až příliš zaměstnáni rozhovorem mezi sebou.

Harry došel až Severusově posteli. Díval se na něj po celou dobu zbožňujícím pohledem. Nemohl následujícím událostem zabránit, bylo to silnější, než kdy předtím, sklonil se a přitiskl své rty na Severusovy. Harrym proběhlo něco, co by se dalo považovat za zásah elektrickým proudem. Líbal ty přísné rty, které pro něj nikdy neměly milé slovo. Postupně mapoval každý kousíček a přál si, aby mu bez násilí odpověděly. Někdo musel vyslyšet jeho vroucné přání, protože se mužovy doteď nehybné rty pohnuly. Harry šokem ztuhnul. Mysl, která byla doposud utlumená příjemnými vjemy, se rozjela na plné obrátky. Harry se nestačil vzpamatovat, když byl od Severuse násilně odstrčen.

„Co si myslíš, že děláš!" zařval Karkarov a obrátil si Harryho k sobě. Žilka na čele mu nebezpečně pulsovala.

„Nic, co by," pokrčil Potter rameny, užívající si mužovo běsnění. „Líbám svého manžela," přisadil si se spokojeným úsměvem.

„JÁ TĚ ZABIJU!!!"

Harry dostal první ránu do břicha, bolestí se předklonil. Následovala další, tentokrát do brady. Potter ztratil rovnováhu a spadl dozadu mezi postele. Zády přitom narazil na noční stolek. Křížem mu projela ostrá bolest, nestačil ji však pořádně vystřebat, jelikož ho muž popadl za hábit a vytáhl jej z uličky. Harry se pokoušel bránit, ale při střetnutí se stolečkem mu spadly brýle, takže byl slepý jak krtek. Marně se pokoušel Karkarova setřást, ten chlap ho doslova válcoval. Jednou rukou si ho bez problému přidržoval, zatímco druhou sázel pěsti, kam si zrovna usmyslel.

Mohlo to celé trvat pár sekund. Harrymu to však připadalo, jako kdyby se vrátil do Zobí ulice. Strýc Vernon uměl též rozdávat rány pěstí, při kterých se Harrymu obracel žaludek naruby, a jeho syn Dudley tuto dovednost uměl ještě lépe. Kde se to však naučil Karkarov? Kouzelník z čistokrevné rodiny! Ti se přeci ze zásady neperou, raději se zákeřně proklínají.

Harrymu tohle všechno běželo hlavou, zatímco tělo trpělo pod ranami pěstí. Najednou ho Karkarov pustil. Potter se svalil na zem jak přezrálá hruška. Automaticky se stočil do co nejmenšího klubíčka a rukama si chránil hlavu v domnění, že přijdou další rány. Křečovitě zavřel oči, když mu obličej ovál jemný vánek. Reflexně se napnul, ale rána nepřišla. Další bolest se nekonala. Zprudka otevřel oči a první co svým rozmazaným zrakem uviděl, byl lem šedého hábitu.

„Dost Igore!" ozval se mrazivě Brumbálův hlas. Ředitel stál jako štít před zraněným chlapcem.

Harrym projela úleva, zároveň si pomalu uvědomoval domlácené údy. Někdo mu jemně sáhl na rameno, se zasténáním se otočil na záda.

„Ukažte, pane Pottere, pomůžu Vám," promluvila k němu madam Pomfreyová. Harry si bez námitek nechal pomoct, tentokrát neměl chuť hrát si na hrdinu, navíc tady ještě nebyl hotový. Ležel v klidu na zemi zaštítěn Brumbálem, který běsnil.

„Igore, co to do tebe pro Merlina vjelo! Napadnout studenta!"

„Brumbále, vy to nechápete," snažil se chabě obhájit profesor obrany.

„To máš pravdu, Igore, naprosto nechápu tvé násilné chování vůči studentovi! Copak se neumíš ovládat a vyřešit svoje problémy jako civilizovaný kouzelník!" křičel ředitel a šel z něj o hodně větší strach, než před chvíli z Karkarova. „Uvědomuješ si vůbec, že za tohle bys mohl jít do Azkabanu!"

Z Brumbálovy hůlky vytryskly červené jiskry, které se syčením dopadly na podlahu, kde po sobě zanechaly černé skvrny ve spálené podlaze.

„Ale on ho políbil!" bránil se urputně Karkarov, rudý v obličeji jako krocan, nedbajíc jistého ohrožení ze strany ředitele.

„Jistě, a proto si zaslouží zbít do bezvědomí." Brumbálův hněv v hlase muže konečně probral.

Karkarov si něco zamumlal pod nos a stáhnul se.

„Co jste říkal, profesore," zeptal se nebezpečně Albus.

„Severus je můj! A rozhodně ho nedám nějakému usmrkanci, kterému teče mlíko po bradě! Ať si říká, kdo chce, co chce!" vyřvával muž vášnivě na celou ošetřovnu.

Harry, kterého mezitím dala madam Pomfreyová do kupy, se s poděkováním zvedl a stoupl si vedle ředitele. Na jazyku měl připravená pálivá slova, která tomu všivákovi vmete, než však stačil otevřít pusu, někdo jej předběhl.

„Můj vnuk ti rozhodně nepatří, Igore, není domácí skřítek!" Eleonora Princeová došla rázným krokem až před Karkarova. „Vztah mezi vámi je od začátku podivný a já s ním rozhodně nesouhlasím, to ti říkám na rovinu. Pro mě jsi prachsprostý sobec, který kouká pouze sám na sebe!"

Špička Eleonořina ukazováčku se razantně zapíchla do Karkarovovy hrudi. „Někdy si říkám, kam ten můj vnuk dal oči!"

Nikdo se v ten moment neodvážil říct jediné slovo ze strachu, že na sebe přivolají ženin hněv. Dáma to byla o hlavu menší, než Igor Karkarov, avšak s takovou náturou, s kterou dokázala zastrašit i bývalého Smrtijeda.

„Eleonoro, co to tu povídáte..." hlesl Igor zcela vyvedený z míry.

„Pravdu, mladý muži, jenom pravdu a neříkej mi jménem! Testrály jsme spolu nepásli!" setřela jej žena jak malého kluka, až muž zčervenal.

„Vždyť se na sebe podívej, reaguješ na vypjaté situace jako naprostý buran! Místo toho, abys byl panu Potterovi vděčný, že ti zachránil milého, odměníš se mu za to pěstmi," zakroutila Eleonora pobouřeně hlavou a dala pryč zabodnutý ukazováček.

Karkarov si promnul bolavé místo, nadechující se přitom k tomu, aby se bránil nespravedlivým obviněním, jenže následující řeč mu vzala všechna slova.

„Dosud jsi mě nepřesvědčil, že Severuse miluješ, a podle mě se tak nikdy nestane. Protože kdybys vnuka miloval, jednal bys zcela jinak..."

Harry, stojící vedle ředitele, sklopil rozmazaný pohled k podlaze. To, co řekla madam Eleonora, na něj mělo podstatný vliv. Tiše obešel Brumbála a vytáhl hůlku, aby si kouzlem přivolal brýle, naštěstí neutrpěly žádnou újmu. Opatrně si brýle nasadil a zaostřil pohled. Svět zase nabyl ostrých rysů. Hůlku však použil ještě jednou. Dýka mu v dlani přistála s lehkostí, Harry na ni chvíli beze slova zíral. Nedal na dýku nikdy dopustit, byla darem od bratra. Dobře si pamatoval, jak se s ní učil zacházet, i na Salazarova slova: „Nikdy nevíš, kdy ti hůlka z ruky vypadne a tvůj protivník získá navrch. Ty ale nebudeš tak bezbranný..."

Harry potřásl hlavou, zahnal tak dávné vzpomínky. Zručně otřel zakrvácenou čepel do hábitu. Do pouzdra ji však ještě nehodlal uložit. Rozešel se ke Karkarovi, který stále debatoval s Eleonorou a Brumbálem. Rázným krokem došel až k nim a sváděl sám se sebou vnitřní bitvu. Rozum Harrymu kývl na souhlas, zatímco srdce sebou škubalo v agonii. Kapsa u hábitu mu přišla v ten moment neuvěřitelně těžká.

„Vaši ruku!" vyžádal od Karkarova.

Ten k němu vyslal zmatený pohled a k ničemu se neměl. Harry se rozhodl konat za něj, jinak hrozilo, že si to sám rozmyslí. Přiblížil se až k muži a než se vykulený profesor stačil vzpamatovat, už Harry bral jeho ruku. Dlaň otočil směrem vzhůru a dýkou udělal podobný řez, co měl Severus a on. Pak opět dýka spadla na zem. Harry volnou rukou sáhl do kapsy a vytáhl totožný prsten. Ruku zase otočil a prsten nasadil, nemohl si pomoct, aby přitom na kořen prstu silou nezatlačil.

Konečně bylo dokonáno. Potter odstoupil od Karkarova a sebral dýku, znovu ji očistil od špíny.

„Harry, chlapče, co jsi to udělal!?" zašeptal Brumbál zděšeně se dívající na třetí prsten.

„Nebojte pane, nic drastického," řekl Harry na oko bezstarostně a uložil dýku do pouzdra, až to zasvištělo. „Prsten je vydařená kopie, díky němu se vyhneme Severusovu hněvu."

Brumbál se na Nebelvíra šokovaně otočil, vypadal, jako kdyby si myslel, že si chlapec dělá legraci. Kmital pohledem z Harryho na prsten a postupně mu docházelo, že je to realita.

Potter to napětí a ředitelův obličej nakopnutého štěněte nemohl vydržet, tak rozhodil naštvaně rukama a vykřikl: „Z Karkarova je zkrátka falešný manžel!"

Ty vytřeštěné výrazy, plné překvapení po tomto prohlášení, stály opravdu za to. Harry by se možná i zasmál, kdyby se necítil totálně na dně a situace nebyla tak vážná.

„Takže jestli to dobře chápu," vzpamatoval se jako první Karkarov, „budeme předstírat, že jsem rituálem prošel já."

„Líp bych to neřekl," procedil skrz zuby Potter, držící se, aby Karkarova neproklel nějakou ošklivou kletbou za ten spokojený úsměv, co se mu objevil na tváři.

„To nemůže vyjít," řekl Malfoy a vyjádřil tak myšlenky všech ostatních. „Severus není hlupák, časem na všechno přijde."

„Máš pravdu, Malfoyi," kývl Nebelvír rázně. „Ale v tu dobu taky může být po všem a jemu zjištěním pravdy nebude hrozit bezprostřední nebezpečí z Voldemortovy strany."

„Chceš tím říct..."

„Ano, Malfoyi, to přesně jsem tím myslel," skočil Zmijozelovi do řeči Harry. „A taky je tu druhá možnost, třeba Severus ani pátrat nebude. Když mu tady Karkarov ukáže krásy manželství, Severuse ani nenapadne se v tom šťourat." Harry se ze všech sil snažil, aby jeho hlas zůstal bez emocí, ale při slově manželství se mu do hlasu dostal ironický podtón.

„Tomu sám nevěříte, pane Pottere," smetla Harryho řeč Severusova babička.

„Doufám v to madam, protože pro nás, co jsme tady, bude nejlepší, když se pravdu Severus dozví, co nejpozději to půjde."

Na to Harrymu nikdo nic neřekl, věděli, že má pravdu.

„Chlapče, pomyslel jsi přitom všem na sebe?" zašeptal Albus dojatě.

„Ano a došel jsem k jedinému. Severus se nesmí dozvědět, kdo je jeho skutečný manžel."

Brumbál udělal krok směrem k němu, Harry však o tři ustoupil dozadu.

„Raději už půjdu!" vykřikl překotně a utekl dřív, než ho kdokoli stačil zastavit.

Běžel bradavickými chodbami, jako kdyby ho pronásledovalo stádo rarachů. Po nějaké době ho začalo nepříjemně píchat v boku, ale uháněl dál. Přál si utéct od trýznivé bolesti, která se mu usadila v srdci a postupně jej požírala. Někdy měl pocit, že z jeho srdce už nic nezbylo, jen velká černá díra, kde už nemělo co bolet. Pak ale vždy zahlédl Severuse, a vše bylo při starém. Palčivá bolest v hrudníku opět řádila v plné parádě.

Z hrdla se mu prodral první vzlyk. Nohy se mu do sebe zamotaly, Harry jen tak tak stačil dát před sebe ruce, než tvrdě dopadl na zem. Zrak měl zamžený od slz, které v proudech tekly po tvářích. Tělo sebou cukalo v nesnesitelných vzlycích, Harry Potter plakal. Věděl, že problémy tímto nevyřeší, ale nemohl jinak, zbyla z něj jen troska.

Tak jo, možná třetí prsten neměl existovat, ale to bychom pak neměly zápletu. Jen nevím, jak to dopadne, až se to  dozví chudák Severus, asi ho z toho trefí šlak :D 

Všem moc děkuju, za podporu a přeju příjemný zbytek týdne.