„Samozřejmě bych mu nic neřekla, Harry, nejsem hlupačka!" ohradila se Hermiona.

Nebelvír se k ní otočil čelem. „Nic takového jsem přece neřekl," povzdechl si utrápeně.

Dívce při pohledu na nejlepšího přítele srdce usedalo, a proto aniž by nad tím dvakrát přemýšlela, k němu přistoupila a pevně jej objala. „Nejsi na to sám, Harry," zašeptala mu do ucha.

Mladík jí zabořil obličej do vlasů a snažil se v sobě ukočírovat emoce s ošklivými vzpomínkami, které se mu během rozhovoru vybavily. Schoulil se ještě víc do sebe, když ucítil na zátylku Hermioniny hladící dlaně.

„Ať mi řekneš, co chceš, nedostane to ze mě, protože vím, že by ani mě ani Rona neušetřil," řekla nakřáplým hlasem to, co věděli oba. Harry se v její náruči roztřásl.
Hermiona překvapeně ztuhla, poté ale zavřela oči a namáhavě polkla. Stále netušila, co se stalo, věděla však jistě, že toho bylo na Harryho moc, a ona mohla udělat pouze to, že jej pevněji objala.

Harry se po chvíli vzpamatoval a s červenýma očima se od kamarádky odtáhl. Snažil se nenápadně otřít si mokré tváře, nebyl v tom však úspěšný, jelikož mu Hermiona podávala kapesník, který si rozpačitě převzal. „Děkuji, ale nemělo by to být obráceně?" uchechtl se a otřel si oči.

„Žijeme v moderní době, Harry," dostalo se mu okamžitého poučení.

Nebelvír ještě pár okamžiků žmoulal v ruce kapesník, než vytáhl hůlku a kouzlem jej vyčistil a vyžehlil. „S díky navracím," odevzdal kapesník zpět udivené majitelce.

„No páni, netušila jsem, že tahle kouzla ovládáš," vydechla překvapeně a schovala ten kousek látky do kapsy.

Harry pokrčil poťouchle rameny a víc se k tomu nevyjadřoval.

„Změnil ses," konstatovala dívka, pozorně sledujíc každý přítelův pohyb.

„Každý se časem mění Hermiono, někdo víc, někdo míň, ale mění.

Nebelvírce se zčista jasna objevily v očích ohníčky zvědavosti. „O tom bys mi mohl povyprávět! Jaké to je být Haroldem Zmijozelem?"

Nedala mu možnost jakkoliv reagovat, čapla jej za ruku a dotáhla zpět ke křesílkům. Jen co dosedli, oběma kouzlem ohřála chladnoucí kávu.

„Co přesně bys chtěla slyšet?" ozval se Harry zpoza hrnečku, ze kterého pomalu usrkával teplý nápoj.

„No, jak se to vlastně stalo? To ses jednoho dne probral jako Harold Zmijozel? Z Hermiony přímo vyzařovalo potlačované nadšení, téměř poposedávala na místě.

„Dá se to tak říct," potvrdil Harry, „přesněji řečeno, stávalo se mi to vždycky, když jsem dovršil patnácti let." Nebelvír odložil hrníček a pohodlněji se usadil v křesle, než pokračoval: „Postupně se počet prožitých životů zvyšoval, ale proces zůstal vždy stejný. Uvědomění, kdo jsem a proč."

Harry se zadíval po odmlčení Hermioně do očí a poznal, že se chce na něco zeptat.

„Ty jsi celou tu dobu čekal, až se Severus Snape narodí?"

Mladík jednoduše přikývl.

Nebelvírka si k sobě přitáhla hrníček, ale nenapila se z něj, spíš to vypadalo, že se potřebuje něčím rozptýlit. „Nemůžu se rozhodnout, jestli je to šíleně romantické nebo naprosto děsivé."

Harry už měl na jazyku trefnou poznámku, ale zarazil jej Hermionin utrápený pohled.

„Co když ten svazek mezi vámi vyprchá a Severus tě odmítne?"

Mladík se nechtěně uchechtnul, i když se to vůči bledé dívce nehodilo. „Už se stalo, dokonce několikrát," vysvětlil spěšně a následně se zamračil, když kamarádka o něco víc pobledla. Tentokrát to byl on, kdo se natáhl po její ruce. „Klid, Hermiono, nic se neděje," pokusil se ji uklidnit.

„Neděje, Harry?! A co ta kletba?!" vyhrkla rozrušeně a víc mu zmáčkla ruku.

„Kletba se po rituálu trochu uklidnila," mlžil Nebelvír přesvědčivě.

„Jak trochu uklidnila, vysvětli to!" tlačila na něj.

„Nemám takovou potřebu se na něj vrhat a líbat mu nohy," žertoval mladík ve snaze odlehčit napjatou atmosféru.

„Harry, to není žádná legrace!" okřikla ho, přestože jí samotné cukaly koutky úst.

„Dobře, dobře, umoudřím se," sliboval Nebelvír, „ale s tím vrháním se po něm jsem tak úplně nežertoval. Kletba mi občas dává pěkně zabrat," povzdechl si.

„Jak se to projevuje?" položila další otázku Hermiona se zatajeným dechem.

„Nestálé nutkání být mu nablízku, jakkoliv se ho dotýkat, je to čirá posedlost. Někdy mi z té potřeby brní nepříjemně celé tělo," vyprávěl Harry ponořen do hlubin svých myšlenek. Probudilo jej až pohlazení po ruce.

„Co kdyby ti to, co jsi teď vyjmenoval, profesor dovolil v určitých mezích?"

Harry zakroutil záporně hlavou. „To by nedopadlo dobře, to co tady naznačuješ, by mi po čase přestávalo stačit, a mohlo by se to všechno zvrhnout v obrovskou katastrofu..."

Hermiona měla chuť si frustrovaně zanadávat. „Co ale budeš dělat, až svazek jednou vyprchá?"

„Odstěhuju se co nejdál od Británie. Nejlépe někam na samotu." A tam postupně zešílím, dodal si pro sebe.

Hermiona byla však velmi chytrá, takže jí to nevyřčené došlo. „Harry," vydechla zlomeně a oči se ji naplnily slzami.

„Ale no tak, nač ten pláč. Nehodlám v nejbližší době odcházet!" vyhrkl Harry a vstal, ruku šetrně vymanil z jejích dlaní.

„Proč jsi ale přistoupil na ten zpropadený svazek, když jsi předem věděl, jak to dopadne!" vzlykla a dala si tvář do dlaní.

Harry obešel stoleček a dřepnul si před ni. „Hermiono, já na ten svazek nepřistupoval, já ho chtěl."

Dívka si sundala dlaně z obličeje. „Ale proč, Harry, když jsi věděl, že..." hlas jí selhal.

Nebelvír se natáhl po jejich rozechvělých rukách. Měla je úplně ledové. „Proč?" usmál se zasněně, „protože si nedokážu představit svět, ve kterém by Severus neexistoval."

Tentokrát se Hermiona doopravdy rozplakala.

Harry poplašeně vstal a objal ji okolo ramen. Přitiskla se k němu, zatímco se její tělo třáslo silnými vzlyky. Nechal ji tiše se vyplakat. Nebylo třeba mluvit, stejně by ze sebe dostal jen otřepané fráze a ty byly v tomto okamžiku naprosto zbytečné.

Dnes byl zkrátka den rozbouřených emocí, které se dostávaly ven různými způsoby.

Hermiona se po dlouhé chvíli od kamaráda odtáhla a vytáhla onen již jednou použitý kapesník. V duchu si vynadala za to, že se tomu tak poddala, když se ale dala do pořádku, začala uvažovat, jak Harrymu pomoct.

„Dobrý?" ujišťoval se mladík starostlivě.

Hermiona přikývla, tak se od ní vzdálil a sednul zpět do křesla.

„Harry, prosím, řekni mi víc o tom rituálu, třeba najdu něco, co ti dokáže pomoci," žádala jej Hermiona odhodlaně.

„A o kletbě slyšet nechceš?" divil se Harry.

Dívka zahanbeně sklopila pohled. „O té vím všechno, co se dá."

„Vážně?" ozval se Harry a překvapeně se napřímil v křesle.

„Ano, Severus mi o ní řekl, a koneckonců i ty na začátku našeho prvního ročníku."

„Ah, jistě, ten nešťastný rozhovor, co to všechno započal."

„Přesně tak," potvrdila Nebelvírka energicky.

Harry si povzdechl, „Dobře, řeknu ti to, ale velice bych se divil, kdybys našla něco, o čem ještě nevíme."

„Nikdy nevíš," pokrčila Hermiona rameny a natáhla sepo hrníčku.

Trošku emočnější kapitola doufám že se i přesto líbila.  

Všem přeju hezký zbytek týdne.