Oběd se podával o třech chodech. Předkrm byl uzený losos se zálivkou.

Harry si na rybě skutečně pochutnával, doslova se mu rozplývala na jazyku, a přestože se Eleonor neustále na něco vyptávala, nemohla mu zkazit požitek z těch chutí, které se mu při každém dalším soustu rozehrávaly v ústech. Skřítci v tomto domě byli opravdu mistři kuchaři.

Litoval pouze toho, že svou pozornost nemohl jídlu věnovat naplno, poněvadž někdy byly ženiny otázky vskutku zarážející. Například, jaké má rád květiny. Nad tímto dotazem se skutečně pozastavil. Nakonec však odpověděl a Eleonor vypadala s jeho odpovědí spokojená.

Když měl později následovat další chod, Severus její neustálé vyptávání rázně utnul.

Harryho na hlavním chodu zarazil název: Azu po tatarsku s jasmínovou rýží. Obával se, co se z toho vyklube. Modlil se ke všem svatým, aby to nebylo něco mořského, co se na talíři dosud hýbe. Spadl mu kámen ze srdce, když zjistil, že se jedná o omáčku s hovězím masem a rýží. Krásně to vonělo.

Atmosféra u stolu byla i přes výborné jídlo velmi napjatá.

Severus seděl v čele stolu, po jeho pravé straně byl usazen Harry. Hned naproti Nebelvírovi seděl Draco, který měl po svém boku Luciuse. Vedle něj stály dvě prázdné židle.

V druhém čele stolu seděla Eleonor, po její levici Hermiona, po dívčině boku zaujímali svá místa pan Granger s paní Grangerovou, která měla z druhé strany Harryho, takže si vůbec nestěžovala. Zrovna se k němu chtěla naklonit a zapříst s ním rozhovor, jenže se znenadání ozval pan Malfoy a překazil tak její úmysl.

„Severusi," oslovil mračícího se profesora.

Mistr lektvarů, ač nerad, na něj obrátil svou pozornost.

„Nikde tu nevidím Igora, vy už spolu nejste?"

Severus se na muže varovně zadíval. Tušil, o co Luciusovi jde, bude ho avšak muset zklamat. „Ne." odpověděl tónem, který nedával prostor k dalším diskuzím. Nenápadně se poté podíval mladíkovým směrem a se znepokojením zjistil, že klidný výraz, jenž měl ještě před pár vteřinami, zmizel a nahradil ho tvrdý neproniknutelný pohled. Vzteky zatnul zuby a s přemáháním se pustil znovu do jídla, příbor držel přitom tak pevně, až mu zbělaly klouby. Zapřísahal se, že se na Luciuse po dobu setrvání u stolu už nepodívá. Jinak hrozilo, že ho zde na místě prokleje, a pokazí tak zbytek slavnostního oběda, který byl na Harryho počest, a to nechtěl.

S Luciusem už od mládí soupeřili, ať už z počátku o přízeň Pána Zla, nebo ve škole. Vždy se našlo něco, o co se přetahovali. Severus nečekal, že tahle dětinskost se bude týkat i Harryho. Vždyť to bylo směšné, Harry už od začátku náležel jemu. Rozhodla tak sama ta prokletá koule, a pokud to Lucius odmítá pochopit, tak mu to rád vysvětlí.

Severuse jeho pocit vlastnictví vůči mladíkovi překvapil. Nedal na sobě však nic znát.

Podával se poslední chod, dezert – čokoládové řezy s rumem a rozinkami.

Harry miloval sladké, zejména čokoládu. Bohužel ho nějak přešla chuť. Proto do dezertu jen sem tam zabořil vidličku, ale jinak čokoládové řezy nejedl. Vysvobození přišlo v podobě Hermiony.

Ve chvíli, kdy se podávala káva, se dívka naklonila k madam Princeové a cosi jí potichu pověděla.

Eleonor kývla na souhlas a tak Nebelvírka vzala svou kávu a vstala.

Harry, který to od začátku sledoval, se podivil, když se vydala k němu.

„Harry, můžeš jít se mnou, prosím?" požádala jej tiše.

Nebelvír se rozhlédl po ostatních u stolu. „To se nehodí..." Další jeho slova přerušila Eleonor.

„Jen jdi, hochu, zde už stejně končíme."

Harry vděčně poděkoval a se svou vlastní kávou dívku následoval. „Kam půjdeme?"

„Co třeba do knihovny? Bude tam teď klid," navrhla Hermiona a podívala se do hrnečku.

„Že mě to hned nenapadlo," poškádlil ji s úsměvem Harry. „Tak mě tedy veď."

***

Knihovna v Princeovském paství byla impozantní. Ve chvíli, kdy mladý muž překročil práh, do nosu ho uhodila vůně dřeva a knih. Rozhlédl se a doslova se kochal. Regály byly plné knih, ale také různých předmětů ať kouzelnických, či mudlovských k Harryho velkému překvapení. Podlaha byla z červeného dřeva a při každém jejich kroku tiše zavrzala. Nejhezčí však byla okna s barevnou skleněnou vitráží. Nebyla nijak přeplácaná, působilo to naopak velmi uklidňujícím dojmem. Harry sám sobě musel slíbit, že sem minimálně ještě jednou zajde a pořádně si je prohlédne.

Hermiona je sebejistě vedla někam dozadu. Harry usoudil, že zřejmě půjde o něco důležitého, když hledá až takové soukromí. Jak se ukázalo, místnost byla celkem rozlehlá, takže chvíli trvalo, než dorazili na místo.

Harry si nejdříve povšimnul velkého erbu, visícího na zdi. Byl totožný s tím, co měl Kiro na šatstvu. Netušil proč, ale měl z toho rodového znaku podivný pocit, jako kdyby v něm bylo ukryté důležité sdělení.

Pod erbem se nacházela dvě pohodlná křesílka se stolkem. Harry si na něj odložil chladnoucí kávu a posadil se. „Tak co se stalo za neštěstí?"

„Harry, co se to pro Merlina v poslední době děje!" vyhrkla dívka rozrušeně a roztěkaně se usadila. Šálek s cinknutím odložila rovněž na stolek a vyčkávavě se na svého dlouholetého kamaráda zadívala.

„Co tím přesně myslíš?"

„Harry," povzdechla si, „od chvíle, kdy pana profesora pokousal ten tvor, jde všechno od desíti k pěti."

Mladému muži proběhla hlavou myšlenka, že se to začalo hroutit mnohem dříve, ale nechal si to pro sebe.

„Dozvěděla jsem se, že jsi ho vyléčil jakýmsi svazkem. Cokoliv dalšího mi každý více zainteresovaný odmítl prozradit!" zamračila se Nebelvírka a rozzlobeně si přitom dala nohu přes nohu.

Harry nad jejím rozhořčením musel potlačit úsměv.

„Tak jsi přišla přímo za zdrojem," mrkl po ní a napil se téměř studené kávy.

Dívka se viditelně zarazila, pak se jí však na tváři objevilo odhodlání. „Přesně tak," přikývla rázně na souhlas, až jí několik pramenů bujarých vlasů spadlo do obličeje.

Harry se na ni však vážně zadíval. „Víš, co po mně žádáš, Hermiono?"

Nebelvírka se natáhla přes stoleček a chytla jej za ruku. „Vím," řekla procítěně, „ale jsme ve válce, Harry, a všichni každý den riskujeme, a já ti přísahám, že jestli se to stane, ze mě nic nedostane, to raději zemřu!" prohlásila sveřepě.

„To je právě ono, Hermiono!" vykřikl Harry rozčíleně a vytrhl se jí. „Nechci, aby kdokoli z vás umíral jenom proto, že má se mnou něco společného!"

Mladík nevydržel už déle sedět. Vstal z křesílka a začal s hlasitými kroky chodit sem a tam.

„Harry," oslovila jej smutně," nikdo z nás tuhle válku nemusí přežít, ať kvůli tobě či nikoli. Lidé umírají a ty to musíš přijmout, jinak se nedožiješ vítězství příčetný."

Harry bolestivě zaskučel. „Já tohle všechno vím, jenže je strašně těžké se tím řídit," přiznal a se staženým hrdlem se zastavil u jednoho z regálů. Díval se na knihy, avšak jeho mysl byla úplně někde jinde.

Po chvilce zaslechl kroky. Polknul těžký knedlík v krku a ve snaze se dát do hromady několikrát za sebou prudce zamrkal. Hermionina dlaň se dotkla jeho ramene.

„Nemusíš mi nic říkat, chápu to."

Mladík zakroutil unaveně hlavou a stále otočený zády promluvil: „Nechápeš, Hermiono, můžeš mi tady tisíckrát odpřisáhnout, že nic neprozradíš, ale když ti dá na výběr mezi Ronovým životem a tím, co chce vědět, co uděláš?" položil otázku, na kterou už předem znal odpověď.

Trošku nudná kapitola :) 

Děkuju vám všem za podporu a přeju hezký zbytek týdne.