Přítomnost

Harry vešel na ošetřovnu, dveře za sebou zavíral, jak nejtišeji dokázal. S čím však nepočítal, byla zrádná klika, která hlasitě zavrzala v momentě, kdy ji pomalu pouštěl směrem nahoru.

Všechny pohledy se v ten moment upřely na něj. Harry znejistěl, neměl rád přílišnou pozornost. „Dobrý večer," pozdravil tiše a zamířil k řediteli. „Je vše připraveno, pane?" zeptal se vzápětí, těkaje pohledem na osoby kolem něj.

„Zajisté chlapče, vše je již připravené. Já, madam Princeová a pan Malfoy zde budeme figurovat jako svědci," odpověděl Albus a postupně ukázal na každého jmenovaného.

„Dobře," kývl Potter a nikterak neprotestoval proti výběru svědků. Sám by volil jinak, ale tito lidé se sami rozhodli, musejí tedy vědět, do čeho jdou, a v případě prozrazení, jaké následky ponesou.

„Postavte se okolo lůžka," požádal Nebelvír mírně. Koutkem oka zaznamenal, že k posteli míří i ten šváb.

„Vy ne, Karkarove!" zastavil dotyčného tak, že mu vstoupil do cesty.

„Proč ne, Pottere, vždyť jste řekl..." protestoval Karkarov.

„Ano řekl, ale pouze svědci," skočil Harry dopáleně muži do řeči. „Vy pokud možno jděte ven, nebo kamkoli jinam, mě je to v podstatě jedno, ale nebudete v této místnosti, až se bude rituál provádět!" vyháněl profesora obrany jedovatě.

Muž se ale neměl k pohybu, a tak Harry přidal na jedovatosti. Pohybem ruky okázale mávnul směrem ke dveřím. „Jděte, pokud chcete aby Váš miláček přežil."

Nečekal však, že Karkarov bude na jeho provokaci reagovat až přehnaně.

„Ty jeden malej parchante!" zařval nepříčetně. Z úst mu vyletěla sprška slin a přistála Harrymu na bradě.

Nestihl si ten hnus ani setřít, když ho Karkarovovy paže surově popadly za hábit a přitáhly směrem k sobě. Chlapec v ten okamžik ztratil balanc.

Dívali se na sebe z těsné blízkosti. Nepříčetnost z muže přímo sálala. Harry se ale nijak nenechal rozhodit, naopak Igora ještě víc vyprovokoval úsměvem. Nebránil se, když s ním ten šváb praštil proti zdi. Doslova se mu přitom vyšinutě šklebil do tváře, jelikož tušil, z čeho pramení onen vztek. Bezmoc dokáže s lidmi udělat hotové divy a Harry si užíval pocit určitého vítězství nad Karkarovem. Nevnímal, co na něj Karkarov řve. Slova se stala otravným zvukem, který pro něj nebyl podstatný. Zíral do tváře muže, který mu vzal smysl bytí, a hlavou mu prolétla myšlenka na to, co jen to má Karkarov, co on sám nemá, že mu Severus dává přednost před ním.

Najednou profesorův ošklivý obličej zmizel. Harry byl tou změnou tak překvapený, že začal mrkat jak mrkací panenka. Po chvíli se vzpamatoval a zjistil, že sedí na zemi. Jak se tam dostal, netušil, to však nebylo podstatné. S údivem sledoval, jak Karkarova vlečou dál od něho.

Bývalý ředitel Kruvalu se bránil zuby nehty a divoce vykřikoval: „To přece nemůžete dopustit. Vždyť se na něj podívejte, stal se z něj šílenec!"

Harry si Karkarovova slova nijak k srdci nebral, nechalo ho to naprosto chladným. Člověk jako je on mu slovy ublížit nemůže. Raději se v tom dál nepitval a vstal. Urovnal si pomačkaný hábit na ramenou, ve kterých pulzovala nepříjemná bolest. Vsadil by klidně galeon, že tam za pár hodin bude mít nepěkné modřiny.

Brumbál se společně s Malfoyem nadále snažil zpacifikovat vzpouzejícího se profesora obrany.

Harry překvapeně zvedl pohled, když veškerý rámus najednou ustal.

„Už toho mám dost, Igore!" vykřikl ženský hlas, patřící postarší dámě, která v rukou držela hůlku, stále ještě namířenou na muže.

„Ty teď hezky půjdeš do Poppyiny pracovny, kde počkáš do té doby, dokud tě nezavoláme. Je to jasné?!" Tón, který přitom použila, nenechal nikoho na pochybách o tom, co by se stalo, kdyby Karkarov neuposlechl daný rozkaz.

Igor nafouknutě přikývnul, jelikož věděl, že tuto bitvu prohrál. Být to někdo jiný... Nevzdával by se tak lehce, jenže s touhle babiznou se do křížku pouštět nechtěl.

Brumbál s Malfoyem Igora pustili a napjatě čekali, jak se situace bude dál vyvíjet.

Profesor se bez ohlédnutí otočil na podpatku a vojenským krokem odešel přesně tam, kam mu bylo madam Princeovou určeno.

Nikdo si však neoddechl, dokud necvakla klika od dveří.

Eleonora Princeová schovala svou hůlku elegantně do rukávu a sjela ředitele s blonďákem otráveným pohledem. „Hůlka Vám hoši nic neříká, že?" nezapomněla si do nich rýpnout. Nečekajíc na to, až se ti dva vzpamatují, se otočila na Harryho. „Myslím, že už nám nic nebrání začít, pane Pottere."

„Jistě madam," souhlasil Harry a rozešel se k Severusově lůžku, které bylo pro soukromí pacienta zakryté nemocniční plentou. Nebelvírovi se při každém kroku blíž zrychloval dech. Srdce mu v hrudi bilo, jako kdyby to mělo být naposled. V krku měl sucho jak na Sahaře. Za sklenici vody by momentálně i panáčkoval. O rukách ani nemluvě, ty měl studené jak rampouchy. Dosud potlačovaná nervozita do něj uhodila v plné míře. Najednou dostal nutkání dělat cokoliv jiného, klidně vyzvat samotného Voldemorta na souboj. Nechtěl takto Severuse podvést, raději by s ním jednal narovinu. Jenže muž mu k tomu nedal příležitost a donutil ho nechat to dojít do takové krajnosti, která se Harrymu z duše příčila. Bál se neúspěchu, ale o to víc se děsil pohledu na bezbranného Severuse se smrtí na jazyku. Věděl, že to k čemu se chystají, nemusí vyjít. Čekali příliš dlouho. Mužovo tělo a především magie byly slabé, hrozilo tu velké riziko neúspěchu.

Madam Pomfreyová celý ten průvod předběhla, aby odstranila plentu. Nacvičeným pohybem za ni chytla a hlučně s ní škubla stranou. Pacient byl už pár hodin pod silnými uspávacími lektvary. Nikdo a nic ho momentálně nemohlo probudit. Tudíž ani rachotící plenta. Poppy spěšně odstoupila dál od postele a udělala tak ostatním místo. Ona tu dnes nebude v roli svědka, ale jako bradavická ošetřovatelka dávající bedlivý pozor na zdravotní stav obou aktérů.

Harry došel až k lůžku a dech se mu zadrhl při pohledu na mistra lektvarů. Na posteli ležel stín muže, kterého znal. Tváře propadlé, kůže popelavě šedá, zbyla z něj kostra potažená kůží. Kdyby Harry zřetelně neviděl zvedající se hrudník, myslel by si, že je na záchranu příliš pozdě. Z děsivých myšlenek ho vyrušil až Malfoyův namyšlený hlas.

„Co přesně máme dělat, Pottere?"

Harry odtrhl pohled od Severuse a zaměřil se na Zmijozela, který stál u nohou postele. Brumbál byl na druhém boku přímo naproti Harrymu a Eleonora Princeová proklouzla do mezery mezi oknem a postelí. Stanula tak u Severusovy hlavy.

„Nic složitého, pouze stůjte na svých místech a celým svým bytím myslete na to, že souhlasíte," odpověděl Harry a sáhl do kapsy hábitu. Odtamtud vytáhl dřevěnou krabičku a dýku zasunutou v černém koženém pouzdře. Dýku položil na deku, zatímco krabičku cvaknutím otevřel.

Na sametově rudém polštářku se vyjímaly dva zlaté prsteny. V záři pochodní se blýskaly, až z toho oči přecházely.

Harry je nešetrně vyndal a prázdnou krabičku prudce zaklapl. Při ukládání zpět do kapsy se mu lehce klepaly ruce. Jestli to někdo zaznamenal, neupozornil na to, a Harry za to byl rád. Prsteny ho studily v druhé sevřené dlani. Rozevřel ji a zlaté kroužky tím vystavil na odiv. Zaslechl, jak někdo zalapal po dechu, ale nevšímal si toho a pokračoval dál. Jeden z prstenů vzal a natáhl si jej na prsteníček levé ruky. To samé udělal u Severuse. Prsteny se okamžitě přizpůsobily velikosti prstů jejich majitele. Na řadu přišel druhý krok, ten zásadnější. Vzal pouzdro s dýkou, vytáhl ji a pouzdro hodil zpátky na deku. Bez zaváhání pevněji uchopil dýku a přiložil si ji k dlani. Čepel s lehkostí zajela do masa. První kapky krve na sebe nenechaly dlouho čekat.

Harry nemeškal a začal šeptat slova v hadím jazyce. Vzduch kolem nich postupně zaplňovala magie. Čím víc magie bylo, tím víc se Harrymu zatemňovalo myšlení a slova mu z úst šla prakticky sama, ztrácel nad nimi kontrolu. Musel si pospíšit, dokud dokázal ovládat aspoň tělo. Dokončil řez na své dlani a nepřestávaje šeptat v hadí řeči vzal Severusovu ruku dlaní vzhůru a provedl ten samý řez, jediný rozdíl byl v tom, že byl na opačné ruce. Poté mu zakrvácená dýka vypadla z ruky. Harry však postupoval dál, jakoby se nic nestalo. Spojil zakrvácené dlaně k sobě, jeho hlas sám od sebe přidal na naléhavosti. Magie kolem nich zakroužila v žíznivé spirále. Zaútočila na Harryho nečekanou silou, snažila se jej zastavit. Harry se však neměl v plánu vzdát, ne když došel tak daleko. Držel jejich dlaně pevně spojené k sobě, a že to nebylo vůbec snadné, vlastně to bylo na tom ceremoniálu nejtěžší. Krev mu protékala mezi prsty, její kluzkost neustále nutila dlaně se pustit. To ale Potter nehodlal připustit i přesto, že magie na ně útočila ze všech stran. Díval se do mužovy klidné spící tváře a horečně šeptal. Harry tu tvář znal ještě dřív, než se narodila. Vkrádala se mu do snů den co den, nešlo před ní utéct. Neustále ho fascinovala, kdykoliv se na ní promítl jakýkoliv nový pocit, Harry si jej okamžitě ukládal do paměti, aby mohl později přemýšlet, co asi znamenal. Chlapcovo nitro se zachvělo pod návalem neutuchající lásky. V tu chvíli nastala změna, ze Severuse vytryskla jeho vlastní magie a obalila se kolem Harryho. Chránila Nebelvíra, nedovolila té druhé se k Potterovi i jen přiblížit a znovu mu ublížit.

Harryho magie tu Severusovu okamžitě vítala. Tím, že se cítila v bezpečí, chráněná, také vyplula na povrch, aby mohla společně s tou dominantnější zkusit splynout. Obě dvě se navzájem oťukávaly, kroužily těsně vedle sebe, až došly k vzájemnému rozhodnutí. Splynout, stát se jednou jedinou nerozdílnou magií.

Skrze Harryho projelo podivné zachvění na pomezí slasti a bolesti. Z posledních sil dokončil svůj slib a napůl v bezvědomí se zhroutil na Severuse. Ještě stihl zahlédnout, jak prsteny zazářily. Dokázal jsem to! Byla poslední myšlenka, než skutečně omdlel.

Tak jsme zase v přítomnosti. Co říkáte na rituál a oblbnutého Severuse :D Mám pocit, že jinak by si našeho Harryho nevzal. 

Všem přeju hezký zbytek týdne.