Minulost

Nic netušící ředitel v den útoku hledal opět něco o kouzelném artefaktu. Knihy měl vypůjčené od známého, který se podobnými věcmi zabýval. Zrovna četl zajímavou pasáž, když se krb rozzářil a vyflusl ohořelý kousek pergamenu. Mávnutím hůlky si ho lehce přivolal a jen co byl nadosah, sáhl po něm a začetl se do krátkého vzkazu.

Pane řediteli, dostavte se na ošetřovnu. Jde o Harryho Pottera.

Albus neváhal a pomocí letaxu se dopravil na určené místo.

Na ošetřovně vládlo boží dopuštění. Dvě ženy stojící nad lůžkem se mezi sebou hádaly jak babky na trhu.

Brumbál se zaraženě rozešel k lůžku, připraven se do hádky s rozvahou vložit. Jen co došel k posteli, všiml si Harryho ležícího na lůžku, jak zírá apaticky na strop.

„Co se stalo?" ozval se hlasitě, přerušil tak překřikující se ženy, profesorku přeměňování a madam Pomfreyovou. Ženy se okamžitě přestaly propichovat pohledy a obrátily se k němu. Obě najednou spustily svou část příběhu. Došlo k dalšímu překřikování. Albus nedostal šanci jim jakkoliv rozumět, i když se snažil.

„Dost!" vykřikl a nechal do hlasu protéct veškerou autoritu ředitele.

Ženy skutečně zmlkly, jako když utne, ale ve výrazech jim byla znát zloba a snad i trocha toho zahanbení.

„Pane řediteli, pana Pottera někdo ošklivě napadl a já trvám na tom, aby se to ohlásilo na patřičných místech!" spustila ošetřovatelka zhurta.

Brumbál znovu spočinul pohledem na chlapci. Ležel zcela bez hnutí a vypadal jako tělo bez duše, v jeho očích nenašel jedinou jiskřičku emocí.

„Podle mě by se útok na pana Pottera měl hlásit!" dorážela neustále Poppy Pomfreyová. Přerušila tak tok Brumbálových znepokojených myšlenek a strašlivý pocit, který ho při pohledu na Harryho odmítal opustit. Nechtěl si podezření, které se ho zmocnilo, připustit. Ne, v žádném případě, to nemohl být on!

„Co jsi zjistila při ošetření pana Pottera, Poppy?" vydechl.

„Moc toho není, Albusi, snad pouze, že na chlapce nebyla použita magie." povzdechla si ošetřovatelka smutně a přestala žmoulat bílou zástěru, co měla na sobě. „Všechna zranění, která utržil, byla způsobena nepřiměřenou silou..."

Víc říct nestihla, protože se Brumbál zčistajasna ošklivě zamotal a nebýt dvou žen, které jej okamžitě podepřely, upadl by.

„Albusi, jsi v pořádku?" ptala se starostlivě Minerva a s pomocí Poppy dovedla Albuse k nejbližší posteli, kde ho donutily si sednout.

„To je v pořádku, pouze se mi maličko zatočila hlava," uklidňoval Brumbál vyplašené kolegyně.

Navzdory uklidnění, které se snažil doplnit úsměvem, jeho hlas zněl slabě a na čele se mu perlily kapičky studeného potu.

Ošetřovatelka nad ním ihned začala mávat hůlkou. Výraz měla čím dál zamračenější, když postupně zjišťovala pacientovu diagnózu.

„Kdy jsi naposledy jedl a spal?!" řekla takovým tónem, po kterém by se většina studentů strachem přikrčila.

Ředitel nahodil co možná nejnevinnější výraz, s odpovědí se však zdráhal.

Poppy překřížila naštvaně paže na hrudi a zírala na Brumbála s vyčkávavým pohledem. „Já mám času dost, Albusi!"

Ředitel pochopil, že tady končí veškerá legrace, proto rezignoval. „Jedl jsem naposledy včera večer a spím tak, jak mi to povinnosti dovolí.

Poppy na mužovo přiznání reagovala zakroucením hlavy a následným poučením: „Albusi, už nejsi dvacetiletý mladík a nebylo by od věci na to občas myslet."

„Minervo," otočila se na kolegyni, která tiše seděla vedle Brumbála a podpírala ho.

„Poppy, jdi prosím pro potřebné lektvary, já zatím řediteli domluvím." požádala profesorka přeměňování, nepouštějíc ošetřovatelku více ke slovu.

Poppy smířlivě kývla a bez řečí odešla.

Minerva počkala, až druhá žena bude z doslechu. V momentě kdy se tak stalo, upřela pozornost na schlíplého ředitele. „My oba víme, kdo pana Pottera napadl," šla profesorka rovnou k věci, zněla přitom až moc klidně, jako kdyby oznamovala, co měla dnes k obědu.

Albus překvapeně zalapal po dechu. Nečekal, že kolegyně dojde ke stejnému závěru. „Nemám tušení, o čem to tady mluvíš, Minervo?" hrál hloupého, sám nevěděl proč, možná chtěl kolegyni zmást a zachránit, co se ještě dá. „Ty snad víš, kdo pana Pottera napadl?"

„Albusi, nedělej z nás hlupáky!" přerušila Minerva ředitele příkře. „Chlapce napadl Severus," vyprskla jak vzteklá kočka.

Albusovi kolem páteře přejel mráz, celý se napřímil, připraven obhajovat svého chlapce, jenže najednou nevěděl, kterého z nich. Proto nahromaděný vzduch v plicích vypustil v podobě zoufalého povzdechu.

Žena mezitím pokračovala. „Proč to udělal? Na to je myslím snadná odpověď. Došla mu s Harrym trpělivost."

Brumbál rozčarovaně kývl, byl Minervou zmatený. Čekal, že bude po něm chtít, aby Severuse vyhodil, a zatím to vypadalo jako kdyby Severusův čin schvalovala!? Smutně se podíval směrem, kde ležel apatický Harry. Srdce mu sevřela ocelová pěst a vymačkávala z něj pocit naprostého selhání. Několikrát za sebou na sucho polknul, než byl schopný promluvit. „V něčem máš pravdu, má milá, ale kdo dal Severusovi právo udělat to takhle?! Je to profesor, Minervo, on má studenty chránit a ne je... Navíc Harrymu tím činem ublížil a teď nemyslím fyzicky!"

„Albusi, podívej se na to taky ze Severusovy strany," obhajovala McGonagallová sveřepě kolegu. „Pan Potter byl od začátku roku Severusem až nezdravě posedlý. Pronásledoval ho na každém kroku a nedal si od nikoho po dobrém domluvit!" rozhodila profesorka divoce rukama, až málem řediteli srazila brýle. „Severusovi zkrátka ruply nervy a jednal sice ne moc vhodným způsobem, to je pravda, ale jinak to asi zkrátka nešlo!" dostala ze sebe Minerva s minimem nádechů, takže na konci už dýchala jak Bradavický expres. „Přidej k tomu ty žvásty, co nedávno vyšly v Denním věštci, díky kterým jsme ztratili našeho nejlepšího špiona." dodala teď už profesorka klidněji.

„Ten blábol je pravda, Minervo," oznámil Brumbál a přerušil tak další obhajovací řeči na Severusovu adresu. Zvednul se, nevšímaje si Minervina zalapání po dechu, a pomalou chůzí se vydal k chlapcovu lůžku. Šouravě došel až těsně k posteli, vytáhl hůlku a namířil jí na dřevěnou židli stojící kousek od pelesti. Jedním mávnutím židli změnil na pohodlné křeslo. Složil do něj své staré, unavené tělo a s výdechem zavřel oči. Dnes se opravdu cítil na svůj věk, nejraději by si šel lehnout a v kvalitním spánku, který se mu vyhýbal již léta, všechny starosti zapomněl. Jenže nemohl. Harry jej bude potřebovat víc, než kdykoli jindy. S přemlouváním otevřel ztěžklá víčka a předklonil se v křesle, aby vzal chlapcovu dlaň do své. Nebelvír k němu stočil prázdný pohled, na rtech se mu objevil stín úsměvu, když ředitele spatřil.

„Měl jste pravdu, pane, Severuse jsem neměl nikdy šanci získat," šeptal tiše Potter, dívaje se do ředitelových skelných očí. „Ale nebojte, z okna skákat nebudu, i kdyby si to stokrát přál," prohlásil mladý Nebelvír a nechal víčka klesnout únavou.

Brumbál plakal, nechal slzy stékat po tvářích, proklínaje všechny svaté za chlapcův osud.

Zůstal s mladým mužem i poté, co mu Poppy donesla lektvary, po kterých se mu viditelně ulevilo. Seděl u Nebelvíra i poté, co Minerva beze slova odešla. Nehnul se od Pottera celou noc, pro jednou nechal povinnosti povinnostmi a byl s někým, kdo ho skutečně potřeboval.

***

Ráno Brumbál očekával Harryho v hrozném psychickém stavu, ale chlapec se choval, jako kdyby se nic nestalo.

Lékouzelnice se ho později pod bedlivým dohledem ředitele vyptávala, kdo ho napadl, a Harry jí bez mrknutí oka lhal, že útočníka neviděl.

Poppy je s úzce semknutými rty oba zkontrolovala, a když nenašla nic, co by je zde mohlo držet, prachsprostě je vyhodila.

Za dveřmi ošetřovny se Harry rozesmál. „Mám dojem, pane, že od teď nesmíme madam Pomfreyové dlouho na oči," dostal ze sebe mezi záchvaty smíchu.

Albus s malým úsměvem kývl a vydal se po chodbě s Harrym po boku. S neustálým nutkáním koutkem oka každých pár kroků Nebelvíra kontroloval. Chlapec šel klidně vedle něj, nic nenasvědčovalo tomu, čím si včera prošel, na tváři měl neutrální výraz, ani jeho oči nezely prázdnotou. To všechno, ale mohla být jen přetvářka, která mohla v nestřežený moment prasknout.

„Nekoukejte tak na mě, nehodlám se Vám tady hroutit," řekl Harry bezstarostně.

Právě v ten okamžik Albus rozpoznal, že se jedná o opravdu dobře sehrané divadlo. Ta bezstarostnost v Harryho hlase ho zabolela v uších, jakoby vřeštěla – jsem LEŽ, nevěř mi.

Mladík se možná navenek nehroutil, ale uvnitř trpěl tím nejhorším možným způsobem.

Nikdy to ale nemůže být tak špatné, aby nemohlo být ještě hůř. Ty nejstrašnější rány nám osud rozdá, když to nejméně čekáme.

***

Od incidentu s profesorem Snapem uběhlo pár týdnů. Za tu dobu bradavické pozemky pokryl sníh. Útoků na obyvatelstvo ze strany Smrtijedů přibývalo. Řád se snažil v útocích zabránit, ale bez hlavního špiona přišli většinou pozdě.

Brumbála tato situace trápila, avšak ne tolik, aby se nesoustředil na to nejdůležitější: hlídání věštby, ke které se zaplať Merlin Tom zatím nedostal. Ředitel neměl tušení, že den, kdy se tak stane, je zatraceně blízko.

***

Artur jeden večer sledoval svou ženu, která seděla unaveně na pohovce a pomalu upíjela teplý čaj. Necítila se dobře po celý den. Chtěl s ní zůstat a postarat se o ni, jenže měl hlídku v odboru záhad a někoho tak narychlo nesežene, aby to za něj vzal. Zapeklitá situace se nakonec vyřešila sama. Na ústředí Řádu potkal Severuse. Pak už šlo všechno jako po másle. Snape ochotně souhlasil, že si s ním službu vymění.

Tu noc Nagini napadla a pokousala profesora lektvarů. Čin, který stál hada život.

Nikdo, kromě samotného ředitele, tehdy nepochopil, jak bylo možné, že muž přežil.

Brumbál se tenkrát vracel unavený od Svatého Munga, kde se Severus zotavoval z útoku. Byl ujištěn samotným vedením nemocnice, že jeho profesor lektvarů je mimo ohrožení života. Chrlič sám odstoupil z cesty a Albus byl, jako už tolikrát, rád za pohyblivé schodiště, které ho vyneslo až ke dveřím ředitelny. Dveře těžkopádně otevřel a klopýtavě vešel do ředitelny, která byla na první pohled stejná, jako když ji před pár hodinami opouštěl. Přisuzoval to jedině únavě, že si na první pohled nevšiml obřího hada, ležícího u vyhaslého krbu. V klidu došel ke stolu, kde chtěl sfouknout svíce, když si periferním viděním všiml pohybu. Hůlku měl v prstech dřív, než si stačil uvědomit, co to je.

Obří had zvedl hlavu a zadíval se svýma korálkovýma očima přímo na Albuse, ten neváhal a kouzlem hada spoutal. Poznal zvíře i přes šero, které v místnosti panovalo. Nagini, Tomův mazlíček, se dostala do Bradavic jen pár hodin po útoku na Severuse.

Had se snažil z magických pout dostat, ale neměl šanci, proto využil poslední možnosti, kterou měl. Veškerou magií se upnul k jediné myšlence, kterou vyslal Brumbálovým směrem.

Brumbál, připravený hada zabít, najednou ztuhl a hůlka se mu v prstech rozklepala. Několikrát otevřel a zavřel oči, dokonce nevěřícně pohodil hlavou, jakoby se bránil něčemu, co na první pohled nebylo vidět. Nakonec se jeho postoj uvolnil a hůlka mu vypadla z necitlivých prstů. Ústa se sama od sebe pohnula, aniž by si uvědomil, že jim ten pokyn dal.

„Harry!?"

Tak jsme se zase o kousek posunuli v ději, příště už nás čeká opět přítomnost. 

Já nemohu jinak, než se zeptat, co si myslíte: Napadl Severus Harryho či ne?

Děkuju, vám všem za podporu v podobě hvězdiček, ale hlavně komentářů které mi vždy vylepší náladu. Přeji hezký zbytek týdne.