Několik minut seděl v křesle a zíral do prázdna. V myšlenkách měl hotový galimatyáš. Najednou prudce vstal a vydal se ke knihovně. Za chůze vytáhl zledovatělými prsty hůlku z rukávu a namířil jí na určitou řadu knih. Jakmile je zasáhlo kouzlo, vypařily se, a místo nich se tam objevil otvor tvaru čtverce, který ukrýval jednu flašku Ohnivé whisky a dvě skleničky. Severus se ani pořádně nezastavil, čapnul flašku a jednu ze skleniček a vrátil se zpět ke křeslu. Skleničku odložil s cinknutím na stolek. Se zatnutými zuby si všimnul, že se mu klepou prsty. Spěšně otevřel lahev a nalil si štědrou dávku zlatavé tekutiny. První doušek jej v krku pálil jak rozžhavené uhlí. Další hlt zklidnil paniku a uklidnil třas v rukách. Následně odložil nedopitou sklenku a sehnul se pro zápisník. Bál se číst dál, tušil, že se zatím nedostal k tomu nejhoršímu. Nalistoval stránku, kde přestal, a sednul si zpět do křesla. Očima se netrpělivě začetl do textu.

Stále cítím na rukách jeho teplo, přestože je to pár hodin, co jsem ho byl nucen opustit. Byl tak maličký a bezbranný, nejraději bych si ho vzal k sobě, to však nemohu. Musí vyrůstat se svými rodiči. Když jsem odcházel, začal tiše plakat. Trhalo mě to na kousky, ale věděl jsem, že se znovu potkáme tváří v tvář, až přijde správný čas. Zatím na něj budu z povzdálí dohlížet. Koupil jsem si dům hned naproti, měl jsem v plánu být pouze jejich příjemný soused, co je sem tam pozdraví. První rok tomu tak skutečně bylo. Pak však Severusův otec ztratil práci a všechno se pokazilo. Nevěděl jsem, co si počít. Eileen Severuse nechávala i několik hodin doma samotného, jediné co chlapce chránilo, bylo pár ochranných kouzel. Měl jsem tušení, že chodí do práce vydělávat jim peníze na živobytí, ale proč ho pro Merlina nechává samotného! Severus je dítě s nestabilní magií, kdykoliv se mu mohlo něco stát! Z obav jsem málem zešílel. Nakonec jsem to nevydržel a rozhodl se ho navštívit. Zrušit ochranná kouzla pro mě byla hračka. Přemístil jsem se přímo k nim do kuchyně a on tam byl, seděl na zemi od něčeho upatlaný od hlavy až k patě a kulil na mě ta svá nedůvěřivá očka, avšak neplakal. Sednul jsem si naproti a začal k němu tiše promlouvat. Dodnes si nevzpomenu, co přesně, jediné co si vybavuji, byla bodavá bolest po celém těle, která se každým okamžikem stupňovala. Nehodlal jsem se však hnout z místa. Obzvlášť, když se ostražitost v Severusových očích změnila v zájem. Po nekonečných dvou hodinách na podlaze usnul. Mohl jsem se tak bez obav přiblížit a vzít ho do náruče. Bolest gradovala, před očima se mi objevovaly černé skvrny. Odmítl jsem se ale vzdát a počkal, než se ten podivný stav ustálí. Severus spal klidně v mé náruči a ve mně se zatím bouřily emoce. Na jednu stranu jsem byl šťastný, že jej opět držím, ale na druhou jsem ho chtěl pustit a utíkat od té bolesti co nejdál. Se zatnutými zuby jsem potlačil bolest a vyčistil Severusovo oblečení. Vstal jsem s ním země a kupodivu jistým krokem jsem se vydal po domě hledat postýlku, abych ho mohl uložit. Našel jsem ji v malém pokojíčku a opatrně ho do ní položil.

Mistr lektvarů odložil notes a skoro poslepu sáhl po nedopité whisky. Byl mírně řečeno v šoku, ten zápisník neobsahoval fakta o kletbě, ale zahrnoval Nebelvírovy vzpomínky. Odložil dopitou skleničku s tím, že už si další nenaleje, jelikož na tohle potřeboval čistou hlavu, přestože jeho momentální duševní rozpoložení po další kapce alkoholu doslova prahlo. Nalil si raději čaj, avšak ani se ho nedotkl, vzal do ruky notes a znovu se pustil do čtení.

Návštěvy se staly pravidelností. Byl jsem s ním pokaždé, když Eileen odešla, a zůstal, dokud znovu nepřišla domů. Začátky byly krušné, vůbec jsem netušil, jak se o tak malé dítě postarat, a ten uličník mi to neusnadňoval, protože jakmile zjistil, že se mě nemusí bát, stal se z něj neposedný rarach. Den co den jsem donášel různé skládačky, jelikož jsem zjistil, že na normální hračky Severuse moc neužije. Byl neuvěřitelně chytrý a pokaždé se celý rozzářil, když se mu něco povedlo. Já si to všechno užíval plnými doušky. Dokonce i bolest se po určité době změnila v jistou otravnou otupělost. Zřejmě za to mohla Severusova náklonost k mé osobě. V těch bezstarostných časech mi dokonce několikrát prošlo hlavou, že kletba není zas tak strašná. Bohužel všechno hezké jednou končí. Tobias přišel Eileen na její práci a nastalo peklo. Žena poprvé okusila krutost svého manžela. Co jsem však odmítl snést, bylo Tobiasovo chování vůči Severusovi. Jeden večer jsem počkal, až opět muž obere Eileen o peníze a vyrazí do místní krčmy, kam velmi rád chodíval, poté co své rodině ukázal, kdo je v domě pánem. Vyprovokovat jej k rvačce, bylo až směšně jednoduché. Málem jsem z něj tehdy vymlátil duši a dostal k tomu ode mě jisté varování, kterého se dokonce pár týdnů držel. Na Severuse, zaplať Merlin, již nešáhl, ale Eileen jeho pěstím poté, co mu zase otrnulo, neunikla. Byl jsem zoufalý. K tomu všemu jsem musel ukončit tajné návštěvy u Severuse, neboť jeho matka s ním byla od teď denně, takže nebylo možné se k němu dostat. Znovu jsem se stal pozorovatelem z povzdálí. Čas ubíhal, Severus rostl jako z vody a stával se z něj zachmuřený chlapec. Tobias z nich postupně svou krutostí vysával život.

Severus zaklapl notes a vstal. Bylo půl jedné ráno, potřeboval se vyspat. Vzal oba zápisníky a vydal se do postele. V ložnici uložil notesy do nočního stolečku. Ve sprše pak přemýšlel, jestli je nemá Potterovi vrátit rovnou. Během čtení mu došlo, proč po něm chtěl, aby si je přečetl. Jenže nebyl ještě ani v polovině a už měl nervy na dranc. Když uléhal do postele, se zasténáním si uvědomil, že s ním má zítra hodinu lektvarů.

***

Poté co si Harry dopřál trochu toho spánku, pustil se znovu do prohrabávání truhly. Pergameny, co v ní našel, třídil na dvě hromádky. Jedna obsahovala texty, kterým rozuměl. Druhá, podstatně větší, pro něj byla španělská vesnice – přestože samotný text dokázal přečíst, nedokázal porozumět obsahu. Bude to muset probrat ještě se Salazarem. Uklidil obě pečlivě roztříděné hromádky zpět do truhly, když si znovu někdo žádal vstup do komnaty. Tentokrát se ke vchodu tak slepě nehnal. Požádal nejprve komnatu, aby mu ukázala, kdo za dveřmi stojí. Nazvedl udiveně obočí, když se ukázalo, že za dveřmi stojí Hermiona. Srdce Harrymu bolestivě bušilo do žeber, když jí otevíral. Dobře si vybavoval jejich poslední setkání. Žaludek mu z toho ještě teď dělal kotrmelce.

„Ahoj," ozvala se dívka tiše.

„Ahoj," oplatil Harry nejistě.

Ve vzduchu byly znát rozpaky.

Harry se nepříjemně ošil. „Chceš jít dovnitř?" zeptal se, když ticho mezi nimi začalo být trapné.

„Jestli můžu? Něco jsem ti přinesla," s úsměvem natáhla ruku s bílým kastrůlkem.

Harry odstoupil stranou a nechal ji vejít, přitom si vzal nabízený kastrolek. Překvapilo ho, že je teplý, zvědavě odkryl víko a když spatřil, co se v něm skrývá, mlsně se olízl.

„Podávali ho dnes na večeři a ty jsi na ní nebyl tak jsem..."

„V pořádku, Hermiono, děkuju, dám si ho rád, posaď se," usmál se Harry.

Hermina si úlevně vydechla a lehčím krokem se vydala k pohovce.

Harry zavřel dveře a vydal se za ní.

Oba se usadili stále plní rozpaků.

Hermiona se nemohla Harrymu podívat pořádně do očí, pohled jí neustále kmital různě po místnosti, jen aby se vyhnula jeho pohledu.

Harry na ní okamžitě poznal, jak je nejistá, proto se rozhodl začít první. „Proč si za mnou přišla, Hermiono?" ozval se klidně a odložil kastrůlek na stolek před sebou.

„Omluvit se ti, Harry," odpověděla upřímně a poprvé, co vešla do místnosti, se mu podívala do tváře. „Nechovala jsem se k tobě hezky a mrzí mě to."

Harry chvíli překvapeně seděl, než si uvědomil, co to znamená. Ze srdce mu spadl jeden z obřích kamenů, které s sebou vláčel.

Mezilidské vztahy, se nám pomalu urovnávají a  naši hrdinové podle mě, zažívají až moc klidu, chtělo by to nějakou akcičku co říkáte?    

Všem děkuju za podporu která mě neuvěřitelně těší :) 

Přeju hezký zbytek týdne.