Harry měl pocit, že ocelová pěst mu sevřela srdce. Zároveň plíce vypověděly službu. V hlavě se mu dokola ozývala v Severusova slova. Tolik si právě teď přál přikývnout, jenže to nešlo, a to ho vnitřně trhalo na kusy. Měl k tomu hned dva důvody: Kletba by jej časem, být v Severusově neustálé přítomnosti, nutila k něčemu víc, než jen ke společnému soužití. Harry by samozřejmě nikdy neudělal nic, co by si Severus nepřál. Tak by byl pod neustálým tlakem, ze kterého by časem jistojistě zešílel. Ta představa ho natolik děsila, že odmítal společné soužití. Pak tu byl ještě druhý důvod, sice méně vážný, pro Harryho však podstatný. Severus s ním takto chtěl žít jen z povinnosti, a to se mu příčilo. Sebral proto veškeré své psychické síly a řekl: „Vaše nabídka je lákavá, ale s ohledem na kletbu musím odmítnout."

Severus byl překvapený, popravdě nečekal odmítnutí, naopak si myslel, že po tom Nebelvír skočí. „Proč?" ozval se rozzlobeně.

„Jak jsem řekl, kvůli kletbě nemohu vaši nabídku přijmout." Harry se snažil znít klidně, ale mužův útočný tón jej rozčiloval.

Severus spolknul peprnou urážku a vstal. „Až si přečtu ty zápisníky, tak si o tom ještě promluvíme!" řekl ostře a přehodil si plášť přes ramena.

„Jak si přejete."

Severus věnoval Potterovi poslední ledový pohled, než se k němu otočil zády. Pak zamířil bez rozloučení k východu. U dveří se však zastavil. S rukou na klice pár vteřin bez hnutí takto stál.

Harry napjatě čekal, co se bude dít. Severus ale nic neřekl, jen zakroutil hlavou a otevřel dveře. Nebelvír zklamaně otočil hlavu ke krbu. Trhnul sebou, když zaslechl zabouchnutí dveří. Severus byl pryč. Vyšel z něj úlevný povzdech a napjaté svaly se konečně uvolnily. Být s tímto mužem v jedné místnosti, bylo tak zatraceně těžké. Každá buňka v jeho těle toužila po Severusově doteku. Harry se držel zuby nehty, aby muži neskočil do klína a neškemral o jeho pozornost jako zatoulaný pes. Vést se Severusem klidný a rozumný rozhovor přes tohle všechno bylo hodně vysilující, proto nebylo divu, že v křesle za zvuku praskajících plamenů usnul.

***

Severus se hnal chodbami jako rozzuřený býk. Cítil se ukřivděný, byl odmítnut Potterovic klukem! Prý kvůli kletbě! Naprostý nesmysl!

Když dorazil do svých komnat, všimnul si, že jsou Igorovi věci konečně pryč. Skřítkové po něm nezanechali jediné smítko a Severus jim za to byl vděčný, i když nahlas by to těm malým tvorům nikdy nepřiznal.

Odložil plášť na věšák a vydal se ke krbu. Cestou vytáhl hůlku a nechal zapálit několik svící, aby to v místnosti nepůsobilo tak ponuře. Přiložil polena do ohně a z kuchyně si objednal čaj, pak si konečně sednul do křesla a vytáhl zápisníky. Nejistě je začal otáčet v rukách. Na první pohled působily obyčejně, ale Severus v konečkách prstů cítil silnou zabezpečující magii. V koutku duše se ozvala zvědavost smíšená se strachem. Tak nějak tušil, že se všechno s přečtením těch notesů změní.

První se rozhodl přečíst ten, který pojednával o rituálu. Dočetl se prakticky to samé, co mu pověděl Salazar Zmijozel. Téměř až na konci jej čekal šok. Ten svazek nebyl doživotní, dokud nedojde ke splynutí duší a těl. Pokud se tak dlouhodobě nestane, svazek se zlomí a prsteny zmizí.

Severus ztuhle odložil dočtený zápisník a jako ve snách zvedl ruku, na které měl jizvu po rituálu. Přejel po ní prsty stále v šoku z toho, co se právě dozvěděl. Pomalu se v něm probouzela radost, mohl by z nedobrovolného svazku ještě vyklouznout! Rozjařeně sáhl po horké konvici a nalil si čaj. Konečně prsten na prsteníčku nevážil tunu, naopak mu připadalo, jako kdyby tam vůbec nebyl. Opřel se pohodlně zpět do křesla, a zatímco po douškách upíjel čaj, podíval se koutkem oka na hodiny na krbové římse. Ručička hodin se blížila k dvanáctce. Měl by jít spát, jenže se necítil unaveně, proto se rozhodl přečíst i ten druhý zápisník. Čím dřív to bude mít za sebou, tím lépe. Radost v něm div nezpívala, takto se necítil už hodně dlouhou dobu. Naposledy se napil a odložil šálek. Bezstarostně se natáhl po notesu, otevřel jej, a sedě pohodlně v křesle, začal číst:

Kletba měla sloužit zpočátku dobré věci, ale jak už to tak bývá, ne všechno, co je dobře míněno, taky dobře dopadne, a to platí i v tomto případě.

Skleněná koule měla najít pro každého, kdo se do ní podívá, pravou lásku, jenže ta idea se brzy zvrtla. Mnoho lidí se stávalo otroky svých citů a jejich honba za dotyčnou osobou byla ve většině případů přímou cestou k šílenství. Později se zjistilo, proč tu osobu nebyli schopni nalézt. Důvod byl až směšně jednoduchý, jejich druhá polovička se prostě ještě nenarodila...

Pak tu byla druhá skupina lidí, která svou lásku, uzřenou v kouli, během života skutečně nalezla. V tom případě záleželo na tom, jak se ta druhá polovička k celé situaci postaví. Dokonce se našlo i pár záznamů o tom, že se ono pohádkové „šťastně až do smrti" skutečně vyplnilo. Pak tu však byla druhá strana mince. Mnozí, kteří našli svou předurčenou druhou polovičku, ji i přes veškeré své snahy nikdy nezískali.

Nejhorší na tom všem byla neustálá potřeba být tomu druhému na blízku, přestože on o vás nestál.

Severus se na tomto odstavci zarazil. Připadalo mu, že dotyčný mluví z vlastní zkušenosti. Dosud nezjistil, jestli tento zápisník psal samotný Potter, písmo rozhodně nebylo jeho, přesto Severusovi přišlo povědomé.

Je to jako žít s nestálou potřebou alkoholu, kterého se ale nemůžete napít, jinak hrozí, že už nikdy nepřestanete. Život se pro vás stane plným sebekontroly a odříkání, kdy přes veškerou snahu balancujete neustále na hraně, a čím víc se tomu bráníte, tím víc vás to vyčerpává. Říká se, že čas vše zahojí, ale tady tomu tak není. Kletba funguje na principu neustálého nutkání. Po prvním kontaktu s člověkem spatřeném v kouli nutkání ještě zesílí a pak, lhostejno, kolik času uběhne, je stále stejně silné. Tento stav nejde vydržet věčně, proto mnoho lidí přede mnou volilo raději smrt...

Severus zjistil, že má sucho v krku odložil proto knížečku na opěrku křesla a natáhl se po čaji. Usrkl pár doušků a honem se vrátil ke čtení. Po prvním pohledu ale zjistil, že následný text vůbec nenavazuje na ten předchozí.

Dnes jsem zahlédl Vilemínu v zahradách, její hebká pleť zářila ve slunečním svitu. Zatoužil jsem se jí dotknout a políbit ji, ale nemohl jsem a to bolelo. Trápila mě, týdny jsem kvůli ní nespal, ani pořádně nejedl. Nešlo to, jídlo bez její společnosti bylo nechutné a spánek nepodstatný, když neležela vedle mě. Připadal jsem si jako naprostý šílenec. Při životě mě držela pouze ona. Tolikrát jsem proklínal svůj nízký původ, který mi bránil se o ni ucházet. Jako pouhý zahradník jsem jí nemohl dát přepych, ve kterém žije, a ba co víc vysmála by se mi. To ale nebyla má největší starost. V posledních dnech si mě k sobě neustále volá a ukládá mi téměř nesplnitelné úkoly. Jedna má strana se jejích rozmarů děsí a ta druhá je zbožňuje. Zešílel jsem?

Severus se zamračil nad otevřeným koncem. Zatoužil zjistit, jak to s mužem dopadlo. Zahnal ten otravný pocit a raději se natáhl po stydnoucím čaji, ze kterého pořádně upil. Při odkládání hrnku zpět na místo se znova začetl a následná slova způsobila, že porcelán dopadl s rachotem na stolek.

Podle pozdějšího zjištění zahradník si přímo před slečnou Vilemínou uřízl prsty na ruce a později na otravu krve zemřel. Lidé si mysleli, že zešílel, ale já si myslím, že dostal jen další rozmarný úkol od slečinky, který byl nucen splnit.

Tak se ptám sám sebe – dopadnu stejně? Bude Severus jednou taky takový, přestože teď je jen bezbranné miminko, které jsem poprvé před pár hodinami držel v náručí.

Zápisník dopadl s dutou ránou na zem.

Všem moc děkuju za podporu a přeju hezkého Silvestra a vše dobré do nového roku.