Minulost

Harryho si k sobě pozval o dva dny později. Potřeboval čas na to, aby si v sobě všechno urovnal a nejednal ukvapeně. Po celou dobu doufal, že se ve svých hypotézách mýlí. Celé dva dny o tom přemýšlel, bral to zleva, zprava, zepředu, zezadu a pořád mu vycházelo jedno a to samé.

Smíření se smutnou pravdou pak bylo rychlé. Teď přišla na řadu ta horší část. Pokusit se chlapci vše citlivě vysvětlit a být mu oporou.

Na domluvenou hodinu si nechal připravit čaj a sušenky. Neměl v plánu na Harryho hned zhurta nastoupit. Nejprve se chtěl mladého Nebelvíra optat na běžné věci, navodit tak uvolněnou atmosféru.

Albus posouval z nudy šálky po stole. Čekal, až chlapec dorazí. Znovu dostal nutkání zkontrolovat hodiny, ale nestihl to, jelikož se ozvalo zaklepání.

„Jen pojď, Harry," vyzval Nebelvíra ke vstupu a pokoušel se vypadat důstojně, jak se na ředitele Bradavic patří, a ne jako člověk, co si tu před chvílí hrál se šálky.

Dveře zaskřípaly a Harry vešel. „Dobrý den, pane řediteli," pozdravil při zavírání dveří.

„Také tě zdravím, Harry. Pojď, posaď se, chlapče," vyskočil ředitel ze své židle a rukou Harrymu pokynul, ať se posadí. „Dáš si se mnou čaj?"

Harry kývl a šouravým krokem se vydal ke křeslu, kam se následně doslova svalil jako pytel brambor. Vděčně od Brumbála přijal teplý hrneček, který mu podával.

„Jak se máš, Harry? Vypadáš unaveně," vyzvídal Brumbál nenápadně, nalil si také čaj a sednul si do druhého křesla stojícího vedle.

„Mám se dobře, pane řediteli," odpověděl Harry, usrkávaje z hrnečku.

Brumbál čekal, jestli svou odpověď ještě nějak rozvede, ale Harry byl nezvykle potichu. Jediné, co se sem tam ozvalo, bylo cinkání porcelánu.

Albus se rozhodl zkusit štěstí podruhé. „Jak ti jde učení, chlapče?" zeptal se, cítě se u toho nanejvýš trapně. Prsty pevně držel ucho hrnečku, a aniž by si to uvědomoval, příliš se soustředil na to, aby působil uvolněně, že mu takové drobnosti unikly. Křečovitý stisk povolil, teprve až Potter promluvil.

„Pane řediteli, přestaňme hrát to divadýlko. Je to nás obou nedůstojné."

Brumbál překvapeně zamrkal. Harry ho zaskočil nepřipraveného, to se mu často nestávalo. Přesto se snažil hrát do poslední chvilky. „Nemám vůbec ponětí, co tím myslíš, chlapče?" odkašlal si, šálek odložil na stůl.

„Ne? Copak tu nejsem kvůli Snapeovi?"

„Profesorovi Snapeovi, Harry," opravil automaticky Nebelvíra stále v mírném šoku.

„Pro mě bude navždycky Snape. Měnil jsem mu plíny, ohříval mléko, takže po mě nechtějte, abych ho oslovoval profesorem, když jím pro mě není!" vyklouzla Harrymu v rozčílení dost podstatná informace.

Albus najednou zapomněl, k čemu slouží plíce, jak byl zaskočen. Teprve až když si o to tělo samo řeklo, se prudce nadechl. Bohužel mu nešťastně zaskočila slina a rozkašlal se.

Harry zprvu nechápal, co ředitele tak rozrušilo, když si opožděně uvědomil, co ve vzteku vypustil z úst, sprostě si zanadával a stále se dusícího ředitele šel bouchnout do zad.

„Děkuju ti, Harry," zaskřehotal Brumbál, jen co chytil dech. Natáhl se pro chladnoucí nedopitý čaj a opatrně usrkávaje, sledoval Pottera, sedajícího si zpět do křesla.

Nemáte vůbec za co děkovat, byla to má chyba," odmávnul to Harry s lehkostí. „Může za to moje huba nevymáchaná. Zapomeňte, co jsem řekl, pokud můžete, prosím."

Albus však jeho žádosti nechtěl vyhovět. Potřeboval této záhadě přijít na kloub. „Harry, chlapče, to nejde, musím zjistit, o co tady jde," vysvětlil a doufal, že Harry pochopí, v jaké je situaci. „Severus se domnívá, že tě někdo proklel, a já si to pomalu myslím taky," vyšel Brumbál s pravdou ven.

„Ale kuš!" vykřikl mladík nahněvaně a rázně dopil zbytek čaje. Prázdný šálek vrátil na talířek, až to nepříjemně cinklo. „Nikdo mě neočaroval, Brumbále, aspoň ne tak, jak Vy se zřejmě domníváte," řekl Harry s podivným podtónem v hlase. „K prokletí došlo už velmi, velmi dávno, nebylo to ani v této době."

Potter se opřel unaveně do křesla. Neměl v plánu se dnes přiznat, tohle přiznání vůbec nemělo spatřit světlo světa, jenže už nevěděl, jak dál. Příliš se všechno vymknulo kontrole a on zkrátka potřeboval pomoc. Tak proč se nesvěřit starému muži, který má k Severusovi blízko.

„Chovám se tak, protože Severuse Tobiase Snapea miluju!" vyřkl, ale nevypadal jako zamilovaný člověk, spíš jako někdo, kdo právě oznámil, že má nevyléčitelnou nemoc. Samotný Harry se cítil zvláštně. Čekal, že se konečně po přiznání dostaví jakási forma úlevy, ale to se nestalo.

Brumbál na chlapce doslova zíral. Nic z toho, co tady Harry vyprávěl, nechápal. Pan Potter se pravděpodobně pomátl! „Harry, chlapče drahý, mluvíš z cesty. Pojď, doprovodím tě na ošetřovnu. Madam Pomfreyová už ti pomůže," mluvil k Nebelvírovi jak k malému dítěti. Brumbál sebou polekaně cuknul, když se zčistajasna ředitelnou rozezněl chlapcův smích.

Ze samotného zvuku šel mráz po zádech. Albus jednal bezmyšlenkovitě a sáhnul instinktivně po hůlce.

Smích, který z mladého muže vycházel, byl mrazivě zoufalý. V prvním momentu donutil člověka ke ztuhnutí, jenže stačilo se zaposlouchat a poznali byste, že se jedná o ten druh smíchu, co je až po okraj plný zoufalství a nutí druhé k neprolitým slzám.

Brumbál seděl ztuhle v křesle a díval se na chlapce, kterého nepoznával. Kam se poděl usměvavý Harry s bojovným duchem. Především kde je ta laskavost, co mu vždy zářila z očí. Ředitel se v jeho pohledu snažil najít aspoň špetku kladné emoce, ale nenašel v něm nic takového. V očích se nacházel jen chlad a bolest.

„Nejsem blázen řediteli," přerušil Albusovi myšlenky Potter.

„Máte myslánku?" zeptal se starého muže následně.

„Jak o ní víš!" prořekl se nešikovně ředitel.

„Takže máte, výborně," zajásal, ale do očí se mu radost nepromítla. Z rukávu vytáhl hůlku a s očekáváním se podíval na Brumbála. „Přineste ji prosím a já Vám dokážu, že nejsem blázen, i když bych jím stokrát raději byl."

„Brumbál uposlechl Harryho prosby a myslánku vytáhl z jejího úkrytu.

Postavil kamennou mísu na stůl a napjatě sledoval, jak se Potter postavil z druhé strany stolu.

„Je prázdná?" ujišťoval se Nebelvír.

Brumbál ho ujistil rázným kývnutím.

Harry neváhal a přiložil si špičku hůlky ke spánku. Se zavřenýma očima začal postupně za pomoci hůlky vytahovat bledě modrá vlákénka.

***

Ředitel neelegantně vypadl z kamenné mísy a jeho vždy upravený vous vypadal více než neupraveně. Ostatně jako samotný Brumbál. Vidět ho někdo z obyvatel Bradavic, byl by v šoku. Albus se momentálně o svůj vzhled nestaral. Ležel na studené kamenné podlaze lapaje po dechu. V hlavě se mu pořád přehrávalo to, co spatřil v myslánce, a nemohl tomu uvěřit. Jeho vždy bystrý rozum, kterým se tak pyšnil, mu momentálně vypověděl službu.

„Neležte na té studené zemi," ozval se nad ním Harryho pobavený hlas. „Nastydnete, pojďte, pomůžu Vám." V zorném poli se objevila jeho natažená ruka. Albus se za ni chytil a těžkopádně se zvednul. S pomocí Pottera se poté dostal do ředitelského křesla.

„Nečekal jsem, že Vás to takhle dostane," uchechtl se Nebelvír, když sledoval vykolejeného ředitele.

Brumbál se nezmohl na nic víc, než káravý pohled. „Jsem rád, že se bavíš, chlapče," dodal otráveně. Nijak si však nepomohl k respektu, způsobil tím akorát chlapcovo o něco větší veselí.

„Promiňte, pane profesore, ale Váš výraz opravdu stojí za to, mít tak foťák..." rozesmál se Harry naplno.

Brumbál nemohl jinak, než také vyprsknout smíchy. Mladý Potter konečně vypadal tak, jak si ho Albus pamatoval. Smáli se oba tak bujaře, až jim tekly slzy.

Obrazy bývalých ředitelů na ně shlížely v obavách.

Nakonec byli nuceni smích ukončit, a že to nebylo vůbec jednoduché, jenže bolavá břicha si nakonec vynutila své.

Ředitel si naposledy utřel slzy z tváří a postupně se vydýchal. Smích se z ředitelny vytratil tak rychle, jako přišel, a nahradilo ho napětí.

„Je to pravda?" ujišťoval se Brumbál, stále pochybující, přestože viděl pravdivé a nijak neupravené vzpomínky.

„Ano, je," potvrdil Harry opřený zadkem o hranu stolu, paže překřížené na hrudi, a tvrdým pohledem zíral na Brumbála.

Muž s obtížemi polkl a kývl na srozuměnou. V mysli měl totální chaos, potřeboval si to v klidu projít a ujasnit. Ze všeho nejdřív chtěl odpovědi, které snad dají tomu chaosu řád. Zamyšleně si dal prsty do stříšky, teprve pak položil svou první otázku. „Proč jste tak velké tajemství svěřil právě mě, pane Pottere?"

„Odpověď je jednoduchá, pane, kdybych to neudělal, skončil bych nejspíš u Svatého Munga na patře s Lockhartem a vyloučen ze školy za nepříčetnost," odpověděl Harry a znovu se snažil nerozesmát, jelikož Brumbál měl zas ten legrační výraz.

Brumbál takovou odpověď vskutku nečekal a na malou chviličku na to Harrymu i skočil, dokud si nevšiml jeho potlačovaného smíchu. Nedostal však příležitost se k té poťouchlé odpovědi vyjádřit, protože Harry pokračoval dál a tentokrát vážněji.

„Hlavní důvod je ten, že vy znáte Severuse lépe než kdokoli jiný tady na hradě a já vás prosím, pomozte mi ho pochopit!" Z chlapcova hlasu prosakovala zoufalost, že i kámen by se smiloval.

„Harry," začal Brumbál opatrně. „Severus je komplikovaný muž, jen tak někomu nevěří. Mně samotnému trvalo několik let, než mi plně důvěřoval."

Harry přešlápl z nohy na nohu. Z úst mu vyšel smutný povzdech. „Myslel jsem, že to řeknete. Jenže já pár let navíc nemám, abych si ho takto získal. Voldemort je den ode dne silnější a střet mezi námi bude pro jednoho z nás konečnou. Já můžu jenom doufat, že tím poraženým bude právě on, ale jistotu nemám!"

Brumbál položil chlácholivě ruku chlapci na paži ve snaze ukázat, že není sám.

Harry od ředitele odvrátil pohled, ale z hřejivého dotyku se nevyvlékl. „Může mi to mít někdo za zlé, že chci zažít aspoň kousek štěstí, i když je to díky kouzelné kouli!" Harryho hlas zněl najednou podezřele nakřáple.

Albus poznal, že Nebelvír nemá daleko k pláči. „Nikdo ti to vyčítat nechce Harry, ale Severus tě nikdy chtít nebude." zatloukl Brumbál poslední hřebíček do rakve.

Potter sebou při těch slovech prudce trhl, jako kdyby dostal zásah elektrickým proudem. „To já přece vím! Ale nikdo neřekl, že u něj nemám, alespoň mizivou šanci!" křičel hlasitě, snad potřeboval překřičet onu pravdu, kterou si odmítal připustit. Odstrčil se rozčíleně od hrany stolu a setřásl ze sebe mužovu paži. „Nenávidí mě, to je jasné, ale co když mu dokážu, že nejsem jako James Potter," spekuloval Nebelvír polohlasně, zatím co chodil sem a tam před smutným ředitelem. „Jistě se pak mnohé změní a Severus mě konečně začne vnímat jinak," šeptal horečně, v očích pološílený lesk.

Albus Nebelvíra před sebou ustaraně sledoval. „Harry, chlapče, jak to kouzlo funguje?" zeptal se, ve snaze odvést řeč jinam.

Harry se v chůzi zastavil a zamyšleně přimhouřil oči směrem k Brumbálovi. „Není to kouzlo, ale kletba, pane profesore," upřesnil chlapec hořce. Rukou si unaveně promnul tvář. „Vím o té věci bohužel velmi málo."

Brumbál kývl a nabídl Harrymu, ať se posadí. Nalil jim oběma nový čaj a netrpělivě čekal, až bude Potter pokračovat.

„Základní princip kouzelné koule spočívá v tom, že každý kdo se do ní podívá a spatří svou druhou polovičku v čistém obraze, bude nucen ji najít, ať je kdekoliv. Až se tak stane a skutečně ji nalezne, přichází druhá fáze."

Harry na sucho polkl. Těžce se mu o tom mluvilo, ale když už jednou začal, hodlal to dokončit. Svlažil si hrdlo a pokračoval: „Namlouvání a předvedení se v tom nejlepším světle."

Chlapec sebou při vyprávění neustále šil a odmítal se řediteli podívat do očí. Albus lehce pochopil, že mu chlapec neříká všechno, avšak pro teď to nechal být. Nemělo cenu na mladého Pottera tlačit. Pro něj se teď stala prioritou ona záhadná kouzelná koule a v čem spočívala její moc.

„Když nezabere dvoření, přicházejí na řadu dary, které druhá polovička náležitě ocení. Koule Vás donutí dát to toho všechno, abyste danou osobu získali," dokončil Harry s povzdechem.

„Co když dotyčného i přes svou snahu nezískáš, Harry. Co bude pak?" ozval se Brumbál, v hlase vepsané obavy.

Potter ledabyle pokrčil rameny. „Pokud se to stane, začne mě zevnitř požírat touha po nenaplněném citu a posedlost Severusem nabere na síle. Bude mu stačit pouhé lusknutí prstů a já udělám všechno proto, abych mu vyhověl. Bude-li jeho přáním, ať skočím z okna, bez mrknutí oka skočím," uchechtl se Harry. Ledové ruce se mu během řeči třásly, snažil se je proto strčit do rukávů a ohřát, ale bylo to marné. S pomyšlením, že se z něj stane otrok vlastních citů, se mu na těle objevila husina. Očima pozoroval bledého Brumbála, kterého muselo napadnout totéž. Tiše se zvednul a došel ke starému muži a opatrně mu položil dlaň na rameno.

Ředitel sebou viditelně škubnul, očividně byl hluboce zamyšlen nad chlapcovým osudem.

Harry počkal, až se na něj profesor zpříma podívá, než k němu chlácholivě promluvil: „Nebojte, pane profesore, já ho získám," prohlásil s neochvějnou jistotou. „Jsem v jádru Zmijozel a ti se nikdy svých partnerů nevzdávají lehce."

***

Albus ten večer prohledal veškeré knihy, co vlastnil, a našel dvě zanedbatelné zmínky o záhadné kouli, která způsobila tolik zmatků. Informace pro někoho nezasvěceného vskutku zajímavé, ale ne pro Albuse, který o nich už dávno věděl, nebo si je domyslel. Jednalo se o kouzelný artefakt patřící do vlastnictví rodu Zmijozelů, ale nikde žádná zmínka o tom, jak zlomit kletbu.

***

Brumbál vycítil blížící se nebezpečí. Severus byl každým dnem nervóznější a vzteklejší z Harryho častých náletů na jeho osobu, a tak poradil Harrymu, ve snaze zabránit neštěstí, ať svěří přátelům své tajemství. Chlapec souhlasil a odvrátil tak na chvíli pozornost od profesora lektvarů k přátelům. Albus však netušil, co svou neuváženou radou způsobí.

Za několik dní vyšel Denní Věštec, který byl prakticky celý o Harrym Jamesi Potterovi a jeho špinavém tajemství. Tehdy se toho hodně událo. Harry se popral s Ronem Weasleym, který se hrdě hlásil jako zdroj informací pro onen článek. V Nebelvíru se stal Harry vyvrhelem, prakticky ho odtamtud vyštvali. Mladý Potter našel útočiště v Komnatě nejvyšší potřeby. Další rána na sebe nenechala dlouho čekat a to Severusův útok na chlapce.

Tak co na to říkáte, Harryho tajemství, bylo řediteli odhaleno a všechno, nám začíná nabírat na obrátkách.

Všem, děkuju za podporu :)