Harry prospal dvě hodiny v Komnatě nejvyšší potřeby. Konečně už nebyl v hadí kůži a náramně si to užíval.

Hned jak dorazil do komnaty, poprosil o koupelnu s vanou a sprchovým koutem. Zatímco ve sprše smyl tu nevětší špínu, ve vaně se ráchal skoro půl hodiny. Pak si vyčistil zuby a v pohodlném pyžamu zalehl do postele.

Teď, když byl odpočatý, se ani neměl v plánu převlékat. Stejně se dnes nikam nechystal. Truhlu, která stála u zdi vedle postele, mohl prohrabovat i v pyžamu.

Skřítkové mu k práci dokonce připravili malé občerstvení v podobě misky s ovocem a čerstvou pomerančovou šťávou.

Truhlu otevíral se sevřeným žaludkem. Na vrchu uviděl několik kupiček pergamenů. Bez přemýšlení je pobral do náruče a sednul si s nimi na zem. Zády se opřel o pelest postele.

Nebyl ani v polovině kupy, když se komnatou rozezněl zvonek. Někdo se po něm sháněl. Trochu neohrabaně vstal a šel ke dveřím. Čekal za nimi buď Draca nebo Brumbála, proto s úsměvem na rtech otevřel. Ten mu však v příštím okamžiku ztuhnul na rtech. Za dveřmi stál Severus Snape v cestovním plášti. S mírně vykulenýma očima ze sebe dostal: „Co potřebuješ, Severusi?"

Profesor lektvarů mu věnoval ledový pohled. „Promluvit si, Pottere, a laskavě mi netykejte!" V Severusově hlase zněl jasný rozkaz, který Harry nemohl neuposlechnout.

„Jak si přejete," řekl Harry strojeně.

Severus rád ve svých hodinách používal rozkazovací ton. Harrymu nikdy nezbývalo nic jiného, než uposlechnout. Muž měl nad ním moc a to ho do jisté míry děsilo a také neuvěřitelně štvalo. Bral mu svými rozkazy jeho svobodnou vůli.

„Pusťte mě dovnitř!" Další příkaz.

Harry se zaťatými zuby ustoupil. Vztek v něm postupně narůstal a mísil se s dalšími úzkostnými emocemi.

Severus vojenským krokem vešel dovnitř. Komnata jej na první pohled překvapila. Nebyla vůbec nebelvírská, jak očekával. Naopak, vládla zde modrá a zelená barva. Napravo od něj stála postel bez nebes, to bylo v Bradavicích neobvyklé, avšak na okázalosti jí to neubralo. Na čele a na sloupcích dokonce zahlédl něco vyrytého. Co to bylo, Severus nedokázal přečíst. Rozházené přikrývky dávaly vědět, že jejich majitel buď právě vstal, nebo je nehorázný bordelář. Severus si při příchodu všiml Potterova oděvu, takže tipoval, že ta první možnost je správně. Na nočních stolcích nebylo nic zajímavého, snad jen že na jednom z nich stála truhlička a Severus by přísahal, že je totožná s tou, kterou má Brumbál na stole ve své pracovně. Potom přešel pohledem k široké pohovce, na kterou by se pohodlně vešli čtyři lidé. Křesla postavená proti sobě také působila větší, než byl Severus zvyklý. Čalounění celé sedací soupravy bylo v modrozelené barvě. Tyto barvy musel mít Potter v oblibě, jelikož vládly v celém prostoru. Oheň v krbu příjemně hřál. Možná, že na Severusův vkus až příliš. Také tu bylo až moc světla, přestože v reálném světě se již stmívalo, zde za okny bílý den. Mistra lektvarů to mátlo. Poslední nábytek, co se zde nacházel, byla skříň, která byla z poloviny odshora dolů prosklená a z druhé měla dřevěné dveře. Profesora zaujala ta prosklená část. Nacházely se v ní knihy s názvy, o kterých nikdy neslyšel. Potlačil v sobě zvědavost a otočil se na Pottera. „Sedneme si?" zeptal se, když Potter stále stál na tom samém místě a nevypadalo to, že by se chystal hnout.

Harry sebou trhnul v očekávání dalšího příkazu, ale mile ho překvapilo, že tentokrát mohl jednat sám za sebe. Zpozoroval, jak si muž sundává cestovní plášť. Došlo mu, že on sám není vhodně oblečen. „Udělejte si pohodlí, já si zatím obléknu něco přijatelnějšího." Snažil se na sobě nedat znát rozčarování z nepříjemné situace, ve které se díky tomu ocitnul. Chtěl se vydat ke skříni pro oblečení, když ho Severusův hlas zastavil.

„Není třeba, mně je jedno, co máte na sobě!"

Další rozkaz, nad kterým Harry zaskřípal zubama. „Jak si přejete," vyřkl znovu ona slova bez jediné emoce v hlase. Uvnitř něj se ale všechno bouřilo, nenáviděl tuto frázi. Přinášela spoustu špatných vzpomínek, avšak nutkání bylo příliš silné. Vydal se ke křeslu, nohy mu připadaly neohrabané a nejisté, a proto se Harrymu ulevilo, když dosedl na měkké polstrování. Uviděl Severuse, jak si přehazuje plášť přes druhé křeslo s pohledem upřeným na truhlu a rozházené pergameny. Naštěstí se k tomu nevyjadřoval. Harry si v duchu odechl, už takto měl nervy napnuté k prasknutí, jelikož věděl, proč za ním muž přišel. Náhodně při té myšlence stočil pohled k nočnímu stolku. Vedle truhličky netečně ležela jeho hůlka.

„Nehodlám vás proklít, Pottere. Uklidněte se laskavě!" okřikl jej Severus a sednul si do křesla.

„Jak si přejete," řekl Harry a proti své vůli se uklidnil.

Severus přimhouřil oči. „Nechte těch provokací a poslouchejte!"

Z Harryho úst se znovu ozvalo: „Jak si přejete."

Mužova tvář byla v ten okamžik téměř bez výrazu. „Jak chcete, pokud se budete chovat jako malé rozmazlené dítě, budu s vámi tak jednat."

Harry se předklonil v křesle a tichým rozezleným hlasem řekl: „To není rozmar rozmazleného dítěte, ale účinky kletby." Do hlasu nechal zaznít veškerou autoritu zmijozelského ředitele, kterým dříve býval. V Severusových očích zahlédl na vteřinu šok. Harry lehce uhodl proč. Tuto jeho tvář Zmijozela viděl lektvarista poprvé. Možná, že to bylo dobře. Usnadní jim to rozhovor, kterým Harry hodlal začít.

„Na vašich hodinách jste zvyklý rozkazovat a mně nezbývá nic jiného, než poslechnout. Kletba má v tomhle jasná pravidla – cokoli vy přikážete, jsem nucen bez podmínek vyplnit."

Severus zblednul. „To jsem netušil."

Harry pokrčil rameny a opět se začal chovat jako Harry Potter. „V pořádku, teď to víte, tak se pokuste co nejméně mi rozkazovat, rád bych si ponechal svou svobodnou vůli.

Severus přikývl, stále ještě v šoku z toho, co se dozvěděl.

Harry měl chuť ho konejšivě pohladit po tváři. Touha byla čím dál neodbytnější a přerůstala v hlad. Harry vynaložil veškeré sebeovládání na to, aby zůstal sedět. Dokonce si musel dát ruce pod zadek.

Severusovi samozřejmě neušlo jeho podivné chování. „Děje se něco?" ozval se zmateně.

Harry neměl důvod lhát, proto se zatnutými zuby odpověděl: „Chci se vás dotknout."

Na profesorovi bylo znát překvapení. „Nerad bych, abyste to udělal." Tentokrát si dal lektvarista dobrý pozor, aby jeho slova nezněla rozkazovačně.

„Já vím, nemíním se utrhnout ze řetězu, nebojte,"ujistil jej Harry se smutným úsměvem.

Kluci si začínají věci vyjasňovat :) 

Děkuju za podporu a přeju všem hezký zbytek dne.