Severus stál v temném koutě, velké kuchyně, sledoval, jak se členové řádu chystají. Dusil v sobě jistou nelibost, protože on sám se nemohl této akce zúčastnit. Vlastně, žádné záchranné mise, jelikož byl zrádce ve Voldemortových řadách a Pán Zla by využil šance, kdyby Severus vystrčil i jen nos z Bradavic. Z toho vyplývalo pro mistra lektvarů, pár nepříjemností. V první řadě, jistá ztráta svobody, s kterou se Severus dokázal smířit, docela snadno, hlavní pro něj bylo, že už nemusel tomu hadímu zmetkovi, líbat nohy. Horší pro něj bylo to, že se nemohl aktivně zapojovat do bojů. Brumbál přesto tvrdil, jak je nenahraditelný, už jen pro jeho lektvary a léčitelství, které šlo v ruku v ruce s oběma obory. Další nepříjemnost byla v podobě Blacka, se kterým se po dobu čekání na členy Řádu, musel skoro pokaždé vypořádat. Z protivných myšlenek ho probral, až Brumbálův pevný hlas.

„Severusi, připrav vše, co bude potřeba," žádal Albus, pohled neobvykle vážný.

Severus krátce přikývl. Ředitel naznačoval nic přímo, lektvarista, přesto věděl, že noc bude zlá. Tiše pozoroval, jak se postupně kouzelníci, pomocí letaxu přesunují na svá dohodnutá stanoviště, a od tamtuď rovnou k Azkabanský branám. Připraveni, znovu zachránit svět před zkázou. Jako poslední odcházel Lupin, dojemně se přitom loučil s tím zablešeným psem. Severusovi se z toho dělalo šoufl. Rychlým krokem odešel z místnosti, né proto, aby těm dvěma hrdličkám zanechal soukromý, jeho pohnutky byly daleko sobečtější, chtěl se včas zabárikovat provizorní laboratoři, vyhnout se, tak Blackovi. Kéž by v tomto zatuchlém mauzoleu, nemusel být, a když tak s někým, kdo nebyl z rodu Blacků, bral by kohokoliv klidně i Pottera... Jenže on, nebyl dítětem štěstěny na to, tu byli jiní abonenti. A i dnes se k němu štěstí obrátilo zády. Stačil se špičkami prstů, dotknout chladné kliky, když za sebou zaslechl spěšné kroky. Útrpně zavřel oči, prolínající v duchu všechny svaté.

„Srabusi!" rozeznělo se chodbou panovačně.

Zmíněný se napjatě otočil čelem k pánovi domu. „Co chceš Blacku!" vyprskl profesor, nenávistně.

„Coby popovídat si, Srabusi," řekl vesele Sírius a naoko veselým krokem došel, až k mistru lektvarů.

„Nemám čas ani chuť, si s tebou povídat!" odbyl jej Severus, ale nepřestával muže naproti sobě ostražitě sledovat.

„No, no pár minutek si, pro mě jistě najdeš, Srabusi," odporoval Sírius a mírně se zapotácel. Saténově, zlatý župan, co téměř nesvlékal, se v tmavé chodbě, zlověstně zablýštil.

„Na tebe ne! Je to jen plýtvání mým drahocenným časem," řekl Severus jedovatě.

Sírius roztáhl rty do uraženého úšklebku. „Pověz mi, Srabusi, jak jde manželský život?" ptal se ignorující předešlou Snapeovu poznámku.

Profesor lektvarů, se zdržel komentáře. Black byl opilý, bylo to z něj cítit, přestože se to, snažil přebýt drahou kolínskou. Severus se s ním, odmítal dál bavit v tomto stavu, to bylo pod jeho úroveň. K tomu všemu, znal povahu opilých lidí, velmi rychle se jejich veselá nálada, dokázala změnit. Severus v tomto okamžiku, neměl ani chuť, natož čas, se s ním hádat nebo bojovat. „Jdi se, vyspat Blacku." Poradil muži chladně.

„Nechci spát!" rozkřičel se jak malé dítě. Neupravené vlasy se mu přitom křiku, dostaly do očí. Rozčíleně si je dával stranou, znovu se tím prudkým pohybem opile zakymácel. „Odpověz mi ty netopýre! Jaký je tvůj manželský život!" ptal se neoblomně, ale odpověď od Severuse nepotřeboval, jelikož si následně odpověděl sám. „Počkej, nic mi neříkej!" mávnul rukou v odmítavém gestu na tváři pološílený úsměv. „Už tě nechce co!" vysmíval se Severusovi, přímo do tváře.

Pro muže oděného v černém to byla zkouška sebeovládání. Na tváři si udržet kamenný výraz a nijak na slova nereagovat, nemohl však zabránit cukání v dominantní ruce. Touha toho blbce proklít byla obrovská.

Sírius, však za ta léta, uměl v mistru lektvarů číst, když chtěl a právě teď, věděl, že trefil slabé místo. „Ono spát s tebou nebude zřejmě žádná výhra. Určitě to, spolu děláte potmě, jinak by se manžílek na nic nezmohl," vykládal Black barvitě a s dětskou radostí, se přiblížil, až k netečnému mistru lektvarů.

Severuse zasáhla nevábná vůně, alkoholu a potu. Zhnuseně shlížel na Siriuse Blacka, který v jejich školních dobách proháněl, kde jakou sukni, pyšný na svůj vzhled se bradavickými chodbami procházel, jako páv a Severus mu tehdy neuvěřitelně záviděl. Je zvláštní, jak je osud vrtkavý, co by asi, řekly Blackovi fanynky, kdyby ho takto viděli. Pryč byl ten krásný muž, místo něj zde byla troska, utápějící se v alkoholu a v sebelítosti, odhánějící ty, kterým na něm ještě záleželo. Mistr lektvarů, nebyl ohleduplný člověk, proto ve společnosti nebyl zrovna oblíbený jedinec. „Pořád na tom nejsem, tak strašně, jako ty." Vracel úder po úderu. „Ty se tu navážíš do mého manželství, ale ty s tím svým přístupem k životu, nebudeš mít za chvíli nikoho! Vždyť se na sebe podívej! Je z tebe ztroskotanec. Klesl si daleko hloub, než bych kdy mohl já!" Severus byl na sebe pyšný, vrátil mu to i s úroky bez toho aniž by toho tupohlavce proklel a jako bonus na víc, jej vytočil do běla. Spokojeně sledoval, jak muži v rozčilení naskákaly červené fleky na krku.

„Pleteš se, mám Remuse, nejsem sám!" odporoval horlivě Sirius.

„Jak dlouho, dokud se neuchlastáš k smrti nebo ho od sebe neodeženeš, jako jsi to udělal s Potterem?" nadzvedl Severus posměšně obočí.

„O něm nemluv!" zařval Sirius zatínající pěstí, v očích cosi divokého.

„Proč? Je to, tvůj milovaný kmotřenec," řekl Severus kysele.

„Ne není, zřekl jsem se ho!" oznámil Black tvrdě.

To byla pro Severuse novinka, věděl, že jsou ti dva rozhádaní, ale že až tak to bylo vskutku překvapení. „Nech mě hádat, zjistil jsi, že není jako jeho otec."

„Přesně! On není Potter, jenom si na něj hraje. Není synem Jamese a Lily! Je to podivná kreatura, co existuje jenom díky nějaké pošahané kletbě!" křičel Black neuvědomující potenciální nebezpečí v podobě vytočeného Severuse Snapea.

„Važ slova Blacku! Ta kreatura, jak jsi ho právě nazval, ti před rokem zachránila život." Ze Severusova hlasu čišel led. 

„Život," uchechtl se Sirius hořce. „Copak tohle je život!" mávnul kolem sebe. „Zavřený v kleci jako zvíře." 

V Blakových očích se dala vyčíst jistá uštvanost. Severus ho však nedokázal litovat. Snad za to mohla předešlá zlá slova, ale zkrátka se v něm nic nepohnulo. „Seber se Blacku a začni být k něčemu užitečný." Zpražil jej Severus posledním zhnuseným pohledem a pak se co nejrychleji otočil k němu zády, chmatající po klice. Dveře se skřípotem otevřely, Severus se protáhl škvírkou a honem za sebou zavřel. Ocitl se tak v úplné tmě.
***
Harry nikdy nebyl člověk, co by věřil na modlitby. Bohužel jsou okamžiky, kdy i nevěřící se vroucně modlí za zázrak. Právě v tento okamžik Harry o jeden prosil. Upírající všechny své myšlenky k modlitbám, ukrytý v hadí kůži, ležel před hořícím krbem. Napjatě vyčkával, jak to všechno dopadne. Byl na sebe naštvaný, že jim nedal vědět dřív, jenže to nešlo. Voldemort si ho držel u boku do poslední chvíle. Teprve až neopatrnost té krysy, dala Harrymu pár minut na předání zprávy. Stejně to bylo málo, nestihl říct všechno. Tak mohl jenom doufat, že Brumbálovi souvislosti dojdou. Z obav se mu kroutil žaludek do těžkého uzlu.
Z minut se staly hodiny a Harry stále čekal. Někde nad ránem se konečně dočkal změny.
Za dveřmi se ozval podivný rámus. Had zvedl nedočkavě hlavu a napjatě pozoroval, bytelné dřevo, které se následně mrknutím oka roztříštilo na tisíce třísek. Několik kusů zasáhlo i plaza.
Pán Zla napochodoval, rozzuřeně do místnosti. Kousky dřeva mu praskaly pod bosýma nohama, určitě se mu jich pár zapíchlo bolestivě do chodidel. Voldemort si toho snad ani nevšiml, jeho plnou pozornost měl mužík, kterého táhl za límec za sebou. Dotyčná osoba sebou házela a vydávala kňouravé zvuky.
Harry se posunul s bolestným syčením do vzdáleného temného koutu a sledoval dění. V okamžiku kdy poznal osobu, byl rád, že je v hadí podobě, na které nebyl vidět šok.
Voldemort táhl bývalého ministra kouzel Korneliuse Popletala. Smyknul s ním do největší hromady třísek. Spokojeně se ušklíbl, když zaslechl bolestivé zasténání.
Popletalovi trvalo pár minut, než si uvědomil, že jej nikdo nedrží a jakmile mu tento detail došel, honem se začal plazit pryč od Černokněžníka. Jenže se plazil ke špatnému rohu.
Harry v něm ukrytý varovně zasyčel.
Popletal vyděšeně zamžoural očima do temného koutu a zalapal po dechu, když v něm rozeznal obřího plaza. Honem rychle změnil směr, tentokrát to byla postel, ke které se snažil dostat.
Harry zaslechl tichý vzlyk.

„Pane?" zasyčel tázavě směrem k Voldemortovi, co se královsky bavil.

Pán Zla pohybem ruky hada odbyl a s pochechtáváním zekterého tuhla krev v žilách se díval na mužovo marné snažení, dostat svétělnaté tělo pod postel. Voldemort si počkal, než se muž zasekl někde v půli,teprve pak se k němu vydal a za nohy jej vytáhl silným škubnutím ven. „Korneliusito ti maminka neříkala, že pod postelí bývají bubáci, já bych tam být tebounelezl," mluvil k němu přátelsky Pán zla a otočil ho na záda.
Harrymu lezl mráz po zádech, Voldemort se zdál až v příliš dobré náladě.Působil uvolněně a dalo se říct, až rozverně, jediné co to kazilo, byly oči,které působily jako dvě ostré dýky. Harry věděl, že muž je zde, buď protožechce Pán Zla uzavřít jisté spojenectví nebo proto, aby si s mužem pohrál anásledně zabil. Harry se postupně při pozorování scény před sebou přikláněl kdruhé možnosti. Kornelius Popletal se očividně s Pánem Zla spolčil a něconevyšlo, za to ho čeká nejvyšší trest smrt.

Přiznejte se, kdo čekal na scéně Popletala? 

Doufám, že se nezlobíte, že jsem nechala Siriuse  na živu, je to má oblíbená postava.  

Přeju hezký zbytek večera a děkuju vám všem za podporu.