„Chceš slyšet, jak to bylo dál?" ozval se muž po dlouhé chvíli.

„Ono to pokračuje?!" zachrčel Severus, který už teď měl pocit, že víc toho prostě nezvládne, jenže nedokázal jen tak odejít.

„Jistě." Potvrdil Zmijozel. „Můj bratr se rodil a umíral, staletí, než se tě konečně dočkal. Dobře si vzpomínám, jak za mnou přišel šťastný, že tě poprvé držel v náručí. Vloupal se kvůli tomu do mudlovské nemocnice, šílenec," zakroutil hlavou Salazar netušící co svým vyprávěním, profesorovy v křesle působí.

Severusem se všechno točilo, v jednu chvíli měl dokonce pocit, že se mu žaludek otočí naprázdno.

„Propadl prokletí jako všichni předním. Stal jsi se pro něj prioritou číslo jedna. Nikdo a nic pro něj nebude víc než ty."

Severus toho měl dost, chtěl utéct, ale ten brčálový pohled jej držel v šachu.

„Přísahal sám sobě, že tě bude chránit, tak ve snaze být ti co nejblíže, koupil dům hned naproti tomu vašemu."

Ze Severuse vyšel chrčivý zvuk. Ne tohle ne, opakoval si v hlavě, ve které se mu vybavovala podoba statného muže, co se stal pro něj i matku strážným andělem v těžkých časech.

„Několik let tě z povzdálí sledoval. Nechtěl zasahovat do tvého života, dokud nepřijde ta správná chvíle. Bohužel ona chvíle nastala dříve než by kdo čekal. Tvůj otec začal pít a brát vám peníze na živobytí. Harold se proto rozhodl, vstoupit vám do životů, jako laskavý soused a podat vám pomocnou ruku."

Severus si na období hladu dobře vzpomínal, několik týdnů jedli jen suchary rozmočené ve vodě. To skončilo, když na jejich dveře jednoho dne zaklepal soused Emanuel Hood. „Emanuel Hood," vyslovil na hlas bez emocí Mistr lektvarů.

„Ano to byl Harold. Pomáhal tobě i tvé matce, přestože se zprvu zdráhala. Nakonec však pomoc kvůli tobě přijala, ať v podobě dobrého kvalitního jídla nebo tvého hlídání, když bylo třeba."

I na tohle si mistr lektvarů mlhavě vzpomínal. Pokaždé, když matka někam musela, přišel Emanuel, který uměl vyprávět strhující příběhy. Vždy se na něj neuvěřitelně těšil s ním se mohl na hlas smát a běhat, aniž by ho za to, někdo bacil. Ten muž byl pro něj vším, co potřeboval...

Snape musel zatnout zuby, aby dostal pod kontrolu emoce, které ho hrozily převálcovat. Vůbec k tomu nepomohla další vzpomínka, která vyplula na povrch. Jeho osmé narozeniny, kdy dostal lektvaristickou sadu pro začátečníky. Pocit štěstí, který přitom zažíval mu vydržel hodně dlouhou dobu. Na toho muže v pozdějších letech, nedal v žádném případě dopustit s každým se hádal, div ne do krve, když o něm mluvil špatně. Lily nevyjímaje. Často za ním utíkal, když se cítil mizerně. On jako jediný, jej dokázal povzbudit a uklidnit, jeho náruč byla nad všechny uklidňující lektvary.

Severusovi se hlavou mihla další vzpomínka. Byla z doby, kdy šel poprvé s matkou nakupovat školní potřeby do Bradavic. Tolik se bál, že se mu budou děti ve škole posmívat, jelikož neměli moc peněz. Nezbývalo tedy nic jiného než koupit školní potřeby z druhé ruky. Jaké překvapení pro něj bylo, když ho matka zavedla do prvního obchodu a vytáhla naditý váček s penězi, trvající na nejlepším zboží. Marně se vyptával, kde k nim přišla, vždy se vyhnula odpovědi.

Poté co se přišel pochlubit se svými novými věcmi Emanuelovi. Zeptal se ho na tu samou otázku, protože věděl, že on mu pravdu řekne, a taky že ano. Severus začal protestovat a chtěl mu koupené věci, i když nerad vrátit, jenže Emanuel je odmítl. Na konec došli ke kompromisu, Severus si věci nechá s tím, že se bude dobře učit a s každou dobrou známkou bude dluh menší.

Mistr lektvarů si vybavoval stále víc vzpomínek. S nimi přišly dlouho potlačované pocity k tomu muži. S úšklebkem na rtech si vybavil, jak poprvé díky němu zažil pocity žárlivosti. Bylo mu tehdy čerstvě třináct let. Přijel tenkrát na Vánoce a zůstal až do pátého ledna. Slavil tak společně s matkou a Emanuelem své narozeniny. Otec se samozřejmě neúčastnil, snad ani nevěděl, že jeho syn nějaké narozeniny má. Raději vymetal všelijaké hospody a bary. Severus byl však rád, že nebyl doma, protože kdyby tomu tak bylo, nemohl by tu být Emanuel. Ti dva si do oka opravdu nepadli. Dokonce mezi nimi vládla jakási nevraživost, kvůli tomu jak se Snape starší choval k rodině.

Vracel se zrovna z kuchyně, příjemně laděný z oslavy, co pro něj jeho nejbližší připravili, když se to stalo. Matka posilněná kapkou alkoholu se přiblížila k Emanuelovi a bez ostychu ho políbila na rty. Severusův svět se zamlžil, návalem vzteku a žárlivosti, jenže ne na muže, který se od matky ihned odtrhl a něco jí tiše vysvětloval. Severuse, světe div se, popadl hněv na matku. Zatínajíc pěsti, odolával chuti, mezi ně vlítnout, popadnout ženu za vlasy a odtáhnout ji co nejdál od Emanuela, to bude možné. Ty emoce ho vyděsily natolik, že se otočil na patě a utíkal pryč z domu.

Venku byl dlouho, až do večera. Potřeboval být sám a utřídit si myšlenky. Sám ze sebe byl dost zmatený, přemítající si tu událost, pořád do kola, bylo ke zbláznění, ale nakonec došel k rozhodnutí. Když později utíkal zpět, spustil se z nebe déšť a za pár minut promokl na kost. Konečně doběhl do uličky mezi domy, kde se nacházel jak jeho domov, tak dům Emanuela. Nezamířil, však ke svým dveřím, ale štrádoval si to přímo ke vchodu muže. Vyběhl schody a bez váhání zmáčknul zvonek. Dveře se otevřely, sotva odtáhl prst. Celý promočený se na překvapeného Emanuela vrhnul. Natlačil se mu do náruče a než se muž stačil vzpamatovat, Severus jej neohrabaně začal líbat. Každou chvíli chlapec čekal, že bude odstrčen, stejně jako jeho matka. Nestalo se tak, bylo to přesně naopak, Emanuel si ho k sobě přitáhl ještě víc a převzal vedení. S neohrabaného polibku se tak stal něžný s kapkou vášně, která oba nutila k rychlejšímu dechu. Severus cítil, jak mu mužské ruce kloužou po zádech a všude, kde se dotkly, zanechaly za sebou cejch touhy, která rostla a přesouvala se do dolnějších míst. Protestně zasténal, když se od něj Emanuel odtrhnul. S lapáním po dechu, Severus dával mozek, který byl doposud nemyslící rosol, do původního stavu. Netušil, že je líbání takové, už chápal své spolužáky, co se cicmali na každém kroku. Bez jediného slova tehdy od Emanuela odešel. Netušící, že toho bude v pozdější době litovat.

Tento okamžik se dal považovat za jeho poslední světlý moment. Po návratu do Bradavic se totiž všechno začalo bortit jako domeček z karet. První rána byla, když matka onemocněla. Severus se jí snažil být nablízku a pomáhat, ale ona trvala na tom, aby dokončil studium. Později přes veškerou pomoc lékařů a léčitelů zemřela. Severus nestačil ani pořádně truchlit, když se objevila jeho babička o které neměl po dosavadní život, ani tušení. Nastalo peklo, ta vznešená dáma, jej chtěla do péče. Otec byl zásadně proti, přestože o syna ve skutečnosti nejevil zájem. Nastaly soudní tahanice, které Severus nesl velmi těžce, a proto často utíkal do domu přes ulici, kde vždy našel útěchu a porozumění. K té jedné nedořešené události, co se mezi nimi stala, se nikdy nevrátili, zůstala promlčená.

Soudní procesy jednoho dne ustali, když se dostaly na světlo důkazy o psychickém a fyzickém týrání jak ženy, tak chlapce. Tobias Snape vzdal svůj boj a byl obviněn z domácího násilí. Ze dne na den byl chlapec nucen odstěhovat z domu, kde prožil celé dětství. Ke svému zármutku, nedostal ani šanci rozloučit se s člověkem, na kterém mu záleželo a co mu na celém světě ještě zbyl. Doufal však, že mu bude moct napsat dopis, jenže babička mu zakázala jakékoli styky s mudly. Snažil se její nařízení všemožně obejít, ale panství bylo opatřeno silnými kouzly. Neměl šanci žádný dopis poslat.

Trvalo téměř dva roky, než ho babička přestala hlídat na každém kroku a prohlásila, že je dostatečně starý, aby si mohl do Příčné Ulice zajít sám a pořídit si potřebné pomůcky do Bradavic. On tak skutečně udělal, co nejrychleji to bylo možné. Nakoupil vše potřebné a zmenšené pak naskládal do kapes kabátu. Na panství, však hned nezamířil, až příliš si užíval volnosti, co mu byla znenadání udělena. Navíc měl naplánovanou ještě jednu návštěvu. Potřeboval ho zase vidět a zjistit jestli na něj nezapomněl. Severus to totiž i po tolika letech nedokázal.

Přemístil se do postranní uličky a schován ve stínech počkal, až přejde kolem patička kluků, teprve potom vyšel ven. Jistým krokem mířil k Emanuelově domu. S elánem a mírným úsměvem, který u Severuse nebyl zvykem vyšel schody a stanul před dveřmi do domu. Nedočkavě zmáčkl zvonek a čekal, až se vchod otevře. Úsměv mu pomalu klesal, když se tak nestalo. Zkusil to znovu a pak znovu a znovu. Poslední zazvonění bylo mírně zuřivé. V chlapcových očích se dalo vyčíst zklamání. Se zabrbláním podnosem se otočil s úmyslem sejít schody a podívat se do oken okolo domu. Jestli je vůbec někdo doma. Sešel sotva dva schody, když ho na druhé straně cesty oslovila žena s tašku v ruce.

„Mladíku, co tam děláte!?" křikla po něm a přešla ulici blíž k němu.

Severus si jí podezřívavě prohlédl. Žena působila tuctově, na sobě měla modrý rozepnutý kabát, pod ním bílou blůzu, boky jí zakrývala černá korzetová sukně. Na nohách měla páskové boty s vyvýšeným podpatkem v barvě kabátu. Vlasy v barvě kaštanu se jí lepily na čelo, očividně pospíchala domů vybalit nákup, který urývala igelitová taška, co pevně držela v ruce.

„Hledám muže, který tu bydlí, Emanuela Hooda," odpověděl doufající, že se od neznámé ženy něco více dozví.

Dotyčná vykulila hnědé oči. Taška v ruce jí zarachotila. „Mladíku, ten muž už přes dva roky nežije." Oznámila s lítostí v hlase.

Do Severuse jako, když uhodí. Zblednul, dech se mu zasekl v hrdle. Nohy vypověděly službu, svezl se jako hadrová panenka na schody. Mysl mu na pár okamžiků, zmrzla šokem. Chvějící do prázdna, přestal vnímat realitu. Bolest co se ozvala blízko srdce, byla ochromující. Probral ho až dotek na rameni, zamrkal, aby zahnal slzy, které se z čista jasna, tlačily do očí. Zvedl hlavu a podíval se ženě do tváře, její pohled přetékal takovou lítostí, že málem ztratil ty poslední úponky sebeovládání.

„Je mi to líto, byl jste příbuzný?" zeptala se tiše a promnula mu rameno, než ruku stáhla.

„Něco na ten způsob," zachraptěl, následně si musel odkašlat, aby zahnal ten těžký knedlík v krku. „Jak se to stalo?" vyptával se.

Žena na vteřinu zaváhala, než mu řekla, co se stalo. „Povídá se, že ten podivín naproti." Ukázala rukou na dům, kde Severus prožil dětství. „Se potom, co mu odvedli syna, zbláznil a ani né po měsíci svého souseda ubodal. Policie, jej později našla v sousedově domě v kuchyni, jak pije kávu, zatímco si povídá s mrtvým mužem. Nebránil se zatčení, prý se naopak smál. Policie ho proto, podrobila psychickému vyšetření, které však neprokázalo, že byl psychicky labilní. Zavřeli ho, nejen za týrání, vlastního syna a ženy, ale i za vraždu."

S každým proneseným slovem, se Severuse víc a víc zmocňovala hysterie. Rozklepané prsty, si zabořil do vlasů a silně zatahal. „Kde je Emanuel pohřben?" Položil poslední otázku, silou vůle se donutil k relativnímu klidu. „Byl pohřben na náklady města, tudíž nemá ani pomník chudák," odpověděla žena a vrátila se zpátky na cestu. „Hodně štěstí chlapče." Popřála a věnovala mu povzbuzující úsměv, než se vydala svou cestou.

Mistr lektvarů se do přítomnosti vracel pozvolna. Téměř nevnímal, jak mu po tváři teče jedna jediná slza. Salazar si pro sebe spokojeně kývnul, věřil že odteď bude všechno jinak. Chystal se otevřít ústa a snad něco pozitivního profesorovi říct, avšak nedostal se k tomu. Místností se ozval hlasitý zvuk, značící přemístění kouzelníka. Následně se díval do očí svého vykolejeného bratra.

Tak konečně, jste se dočkali, trochu té romantiky mezi Harrym a Severusem :) 

Všem vám děkuju za podporu a hlavně za nádherné komentáře, díky kterým jsem vždy neuvěřitelně nadšená. 

Přeju hezký zbytek večera.