Upozornění 15+ (sex to není)

Severus nemohl jinak, než se zeptat: „A co Zmijozel?"

Salazar jej za to obdařil zatrpklým pohledem. „Harold tvrdil, že jsi nadprůměrně inteligentní jedinec, tak si nehraj na hlupáka a zamysli se trochu!"

Severus tak skutečně učinil, mírně pobouřen tím, že byl právě nazván hlupákem. Skutečnosti mu pak rychle zapadly do sebe a málem se z toho až zakuckal, jak byl šokován. „Vy nejste zakladatelem Zmijozelské koleje!" vykřikl obviňujícím hlasem.

„To skutečně nejsem a odpusť si ten tón!" okřikl mistra lektvarů zprudka. „Tuto kolej založil můj bratr, Harold Zmijozel," dodal klidněji, pozorně sleduje Snapeovu reakci.

Severus neměl ponětí, co si počít. O koleji samotné věděl hodně, dokonce i to, že v době jejího vzniku se těšila velké slávě, která postupem času začala uvadat. Nikde se ale nedočetl, proč tomu tak bylo, až teď měl nejasnou představu, co se ve skutečnosti stalo.

„Při jejím vzniku, přestože tvořila převážně čistokrevné kouzelníky, se na ni pěly ódy. Nikdo na ni neřekl křivého slova. Bratr jí vládl pevnou, avšak spravedlivou rukou. Čarodějové a čarodějky zařazení do této koleje měli velké ambice a povahu, kterou většina lidí pohrdala."

Severus nemohl jinak než souhlasit, zmijozelské studenty málokdo pochopil.

„Harold byl přesně ten typ člověka, který dokázal vycítit jejich špatné i dobré stránky, a naučil je, jak a kde je dobré projevit trochu té lstivosti a prohnanosti. Naučil je však také, že city, i když skryté, nejsou slabostí. Dělal z nich přesně ty čaroděje, na které byla pak kouzelnická společnost hrdá. Především oni sami se nemuseli stydět, že patří právě do této koleje, jako je tomu nyní."

Severus zapadl víc do křesla, pohled přitom zabodl do podlahy, do které by se v tuto chvíli nejraději propadl. „To musí být vskutku zklamaný, když vidí, kam se Zmijozel dostal."

„Ano, to je, ale nedává to za vinu nikomu z vás. Pravým viníkem jsem totiž já," přiznal muž zachmuřeně.

Severus zvedl udiveně pohled z podlahy a napjatě poslouchal.

„Vrátil jsem se za bratrem až za několik let. Společně se svou ženou Penelopou jsem vkročil do městečka plného nekouzelnických lidí, netušících, že zřícenina, kterou mají přímo před nosem, je vlastně majestátní hrad ukrytý pod kouzly. Při pohledu na tu stavbu jsem vydechl úžasem. Hrad se tyčil na kopci, jako kdyby tam stál odjakživa. Můj plán vyrazit bratrovi dech náhlým návratem zmizel v nedohlednu, protože to, co dokázal on za poměrně krátkou dobu, bylo neuvěřitelné. Cesta k samotné stavbě byla dlouhá, avšak já to málem nepostřehl. Nebýt mé ženy, která si neustále stěžovala. U brány vyvstal další problém, tehdejší hlídač nás odmítl vpustit dovnitř. Penelopa kvůli tomu ztropila nehorázný povyk, což přilákalo několik dětí různého věku k bráně. Se zájmem jsem si je prohlédl, všechny do jednoho měly černé hábity, co mě ale nejvíce zarazilo, byly různobarevné odznaky, které měly vyšité na prsou. Právě jsem se chystal zeptat jednoho z nich, proč tomu tak je, když mou pozornost upoutala čtveřice čarodějů spěchajících k bráně. Poznal jsem je okamžitě, přestože každý z nich byl jiný, než jsem si pamatoval. Všichni se změnili, ale nejvíce Harold. Ve tváři mu chyběla ta dětská naivita a nevinnost. Čím víc se ke mně blížil, tím víc na mě působil jako muž, co se dokáže sám o sebe postarat a nepotřebuje k sobě velkého bráchu. Přivítání proběhlo za velkého povyku a objímání. Ty podivné pocity, které mě sevřely, když jsem viděl bratra přicházet, ustaly poté, co se ode mě odmítl hnout. Dokonce jsem po letech konečně viděl naši babi, která žila společně s Haroldem na hradě. Slzy štěstí jí tekly po tvářích, zatímco nás dva k sobě tiskla, jako když jsme byli malí kluci. Pak jsem představil všem svou ženu. Konečně jsem byl zase doma, mezi svými."

Severus vypozoroval na mužově tváři podivné napětí, které během vyprávění vyplulo na povrch. Tušil, že teď přijde něco strašného.

„Pár týdnů po našem návratu do Bradavic se Penelopa rozkoukala a začala mít ty své rozkazovací manýry. Já, jako láskou zaslepený blázen, jsem si to nechal v klidu líbit, ostatně jsem na to byl už zvyklý. To se však nedalo říct o ostatních. Nejdříve se to s ní snažili řešit v klidu, ale když zjistili, že se to míjí účinkem, tak nastoupili na mě, ať si s ní promluvím. Bohužel, já byl v osidlech kletby a Penelopa pro mě byla dokonalá. Stal se ze mě cvičený psík, ochotný na každé její písknutí splnit jakékoli přání. Ona si toho byla velmi dobře vědoma a hojně toho využívala. Jedním z jejích rozmarů bylo přání, abych si také založil svou vlastní kolej. Ostatní samozřejmě byli proti a náš návrh jednoduše smetli ze stolu. Začaly kvůli tomu vznikat vyhrocené hádky, které neutišila ani náhlá smrt naší babi. Harolda babina smrt zdrtila a naše neustálé hádky ho také ničily, a tak mi po její smrti prostě a jednoduše předal vládu nad svým Zmijozelem. Ostatní zakladatelé proti tomu nemohli nic dělat, bylo to bratrovo svobodné rozhodnutí. Alespoň ho tedy přemluvili, aby zůstal v Bradavicích jako ředitel, ten kdo bude mít rozhodující slovo v případě různých rozepří. Ty největší hádky skutečně ustaly, přesto jsme se málokdy na něčem dohodli. Harold to s námi pak musel řešit a neměl to vůbec jednoduché. Dodnes ho obdivuji za jeho diplomacii, s níž k tomu přistupoval. Vždy byl tak klidný, když jsme v jeho pracovně po sobě řvali jako vzteklí trollové. Později nám došlo, že ten jeho klid nebyl jen tak. Opět jsme ho dohnali až na samý okraj sebeovládání a přitom pozapomněli, že je taky jen člověk a má své hranice. Neustálý stres léčil uklidňujícími dryáky, které v té době nebyly zrovna kvalitní. Jednou si toho vzal prostě moc a předávkoval se."

Severus seděl v křesle a snad ani nedýchal, jak byl napnutý.

„Reagoval jsem po svém. Zatímco ostatní obyvatelé hradu v tom viděli pohromu a chodili kolem něj po špičkách, já v rekordním čase vymyslel uklidňující lektvar s minimálními škodlivými účinky. Jako omluvu jsem mu ten lektvar tenkrát nacpal do jeho nejoblíbenějších sladkostí."

Severus nevěděl, jestli se má smát nebo kolem sebe vztekle prskat. „To vás jednoduše nenapadlo, zanechat hádek, nebo je před ním alespoň tolik neventilovat?" zeptal se, v hlase nechal proznít hořkost.

„Zkusil jsem to, jenže mi to nikdy dlouho nevydrželo. Penelopa uměla velmi dobře rozdmýchávat emoce a míchat karty ve svůj prospěch. Poštvávala nás proti sobě, ale bratr vždy dokázal dát rozbouřenou situaci do kupy a Bradavice šlapaly dál. Nikdo z nás neměl tušení, že Penelopa zajde až tak daleko, že se bratra prostě zbaví.
Den, kdy se to stalo, byl úplně obyčejný. Seděli jsme u snídaně a pošklebovali se Godricovi, který kňoural, že se mu nechce do lesa, kde se nečekaně usadili Kentauři. Harold nás tam vysílal se smlouvou, aby tak předešel případným problémům, přeci jenom les patřil k Bradavicím. Po snídani jsme se tedy vydali na cestu a Harold zůstal v Bradavicích, aby dohlédl na studenty."

Severus, hledící po celou dobu druhému muži do očí, pochopil, že se příběh blíží k tragickému konci.

„Má žena toho využila a pověřila své komplice, aby unesli jednoho ze studentů. Sama pak běžela do ředitelny, kde Harrymu za velkého divadýlka vše vypověděla, a aby byl její plán dokonalý, vydala se společně s bratrem chlapce zachránit."

Severus zatnul pěsti, napětí v něm stoupalo každým okamžikem. Salazarův hlas byl najednou jiný, hlubší. Mistru lektvarů také neušla zdrobnělina jména jeho bratra, kterou za celou dobu použil poprvé.

„Dorazili na poslední chvíli. Na náměstí už byla postavena velká ohrada ze suchého dříví, v níž byl u kůlu připoután vyděšený chlapec. Neměl možnost se odtamtud dostat. Harold, stojící za zády davu shromážděného kolem ohrady, na nic nečekal a chystal se chlapce i s ohradou přemístit do bezpečí. Jaký ho čekal šok, když zjistil, že kolem ohrady někdo umístil magická pouta! Na jejich prolomení by bylo potřeba obrovské množství magie, a ani tak nebyl úspěch jistý.
Dav začal řičet, když se muž s loučí přiblížil k ohradě a zapálil ji. Oheň se rychle šířil a Harold zahnaný do slepé uličky udělal to nejhorší, co mohl. Vydal ze sebe veškerou svou magii a s klukem se zkrátka vyměnil.
Penelopa dosáhla svého a sprovodila Harolda Zmijozela ze světa tím nejhorším možným způsobem."

Severusovo srdce nebylo z kamene, jak se někteří mylně domnívali. Momentálně mu ten zrádný orgán v hrudi bil až bolestně rychle. Víčka měl pevně zavřená a ve snaze dostat pocity pod kontrolu se kousnul bolestivě do vnitřní strany tváře.

„My jsme na místo dorazili, až když bylo příliš pozdě. Oheň už svou službu dokonal. Kluk byl zachráněn a z mého milovaného bratra zbylo jen ohořelé torzo. Žal, který mnou projel, byl neutišitelný. Nikdo nemohl zastavit následující události, které se později zapsaly do dějin. Zabil jsem tam na tom místě všechny, kteří se těšili z bratrovy smrti. Proťala je má kletba složená z čiré nenávisti a pomsty. Nikdo z těch mudlů nepřežil. Nikdy na ten den nezapomenu, byl to okamžik, kdy ve mně umřelo vše dobré spolu s mým bratrem."

Salazar se musel zhluboka nadechnout a vydechnout, aby byl schopen příběh dokončit.

„Pak to s námi se všemi šlo z kopce. Jediné, co jsme ještě společně dokázali, bylo vystopovat viníky Haroldovy smrti. Ti ve snaze ušetřit si svůj bídný život přiznali, že měli někoho, kdo je vedl. Mou ženu Penelopu. Zabil jsem ji, bez milosti jsem jí vyrval srdce z těla. Proč také ne, když ona vyrvala to mé.

Roky poté ubíhaly a já se snažil vést Zmijozel tak, aby na mě byl bratr hrdý. Nedokázal jsem však zabránit tomu, aby mou mysl postupně nezamlžilo šílenství a nenávist k mudlům, protože nebýt jich, bratr by žil."

Salazar dokončil příběh a se zármutkem v očích se podíval na muže sedícího v křesle. „Věřím, že teď se na bratra budete dívat v docela jiném světle."

„To jistě, ale jak se mám k němu chovat?" ptal se bezradně profesor.

„Zanech urážek a prokaž mu úctu, kterou si zaslouží. Ostatní přijde samo," poradil Salazar jednoduše.

Severus kývl na souhlas, s myšlenkami na míle daleko.

Tak jsme na konci minulosti bratrů Zmijozelů! A já se vás ptám, jak se vám líbila ?  

Příště se můžete těšit na pohled ze Severusovi hlavy.

Děkuju všem za podporu, moc si toho všeho vážím i když vím že to se mnou někdy není jednoduché. 

Přeju hezký zbytek večera.