„Co jste mu udělal?!" vykřikl Severus.

Poprvé tak narušil tok celého příběhu. Salazar se hořce zasmál. „Nedokázal jsem ovládat vztek a řekněme, že Harold se stal jeho častým terčem."

Severus zakroutil nesouhlasně hlavou. „Jak jste mohl? Byl to váš bratr!" křičel dál, jak nedokázal ovládat své rozbouřené emoce. Silou vůle se držel, aby obraz nepodpálil, přestože pochyboval, že by se mu to podařilo.

„Myslíš, že to nevím!? Nenáviděl jsem se za to, ale bylo to silnější než já!" procedil skrz zuby Salazar. „Harold s babi se mi snažili všemi možnými prostředky pomoci, jenže marně. K tomu všemu se ještě přidala Haroldova magie, která byla na jeho věk až příliš silná a vymykala se jeho kontrole. Naštěstí s tímhle si babi věděla rady – bylo třeba najít člověka, kterému by bratr kus své magie daroval. Harolda nenapadlo nic jiného, než ji darovat mě. Marně jsme ho s babi přemlouvali, ať si najde vhodnější osobu. Tvrdohlavě si stál za svým, paličák. Babi tak byla nucena provést rituál, ze kterého si vybavuji jen velmi málo. Po probuzení jsem se každopádně cítil báječně, avšak něco bylo skutečně jinak, byl to neurčitý pocit tepla v hrudi, který potlačil ten spalující vztek. Přesto mě babi učila nejen jak magii pochopit, ale i jak ovládat negativní emoce, když vztek sem tam vystrčil růžky. Nyní jsem ho už dokázal ukočírovat stejně jako všichni ostatní. Život v naší domácnosti se tak vrátil do klidnějších kolejí.
Klid nám vydržel poměrně dlouho, až do dne, kdy babi odešla na celý den do města sehnat zásoby. Měli jsme tedy po celý den volné pole působnosti. Já se ale kolem poledne začínal nudit a nenapadlo mě nic jiného, než jít prošmejdit záhadný kumbál. Dokonce se mi to podařilo navléct tak, aby to byl Haroldův nápad, přestože tomu tak vůbec nebylo. Poté co jsme se po krátkém dohadování dostali konečně dovnitř, nedokázali jsme pochopit, proč nám tam babi zakázala přístup. Byl to kumbál plný různého harampádí, nic nevypadalo ani trochu nebezpečně. Vzpomínám si, že jsem se hrabal v nějakých knihách s podivným písmem, když se prostorem rozezněl hluk. Neuvěřitelně jsem se vyděsil, ale naštěstí to byl jen Harold a jeho nešikovnost, která se zase jednou přihlásila o slovo. Chytal v poslední chvíli padající zaprášenou skleněnou kouli."

Severus se napjal v předtuše.

„Smál jsem se jeho nešikovnosti a tu věc mu z rukou vzal a rukávem ji začal čistit. Jakmile se mi to trochu podařilo, objevil se v ní text: V mých skleněných hlubinách zříš toho, kdo tě láskou obdaruje, nebo jí pohrdne."

Mistr lektvarů obtížně polknul.

„Poškleboval jsem se tomu, ale brzy mě to přešlo, text totiž zmizel a místo něj se v kouli objevila tvář krásné dívky. Okamžitě ve mně ten směšný cit probudila a stačila k tomu jen její tvář! Vzpomínám si, že jsem dostal okamžité nutkání jít ji hledat. Bál jsem se však, aby nebyla pouhým přeludem. Proto jsem Harolda přinutil, aby se do koule také podíval." Salazar se za celou tu dobu poprvé pohnul. Zoufale si promnul oči. „Já hlupák! Kéž bych to nikdy nebyl udělal!" prohlásil se smutkem v hlase a podíval se na muže sedícího strnule v křesle. „Přísahám na svou magii, že kdybys tehdy žil, zabil bych tě!"
Severuse zamrazilo, nepochyboval o Salazarových slovech, jeho odhodlaný výraz mluvil za vše. Severus navíc tento pohled neviděl poprvé spojený se svou osobou, už u dvou mužů jej viděl a měl z něj jisté obavy. S nelibostí si na ten krátký seznam připsal další jméno.
„Babi mi později vysvětlila, co je ta zpropadená věc zač," navázal Salazar plynule dál, „k čemu jsem vlastně Harolda odsoudil. Nebyl nikdo, kdo by mi odlehčil od černého svědomí. Jak já se nenáviděl! Zpět jsem to však vzít nemohl. Nezbývalo mi v tu chvíli nic jiného, než být bratrovi oporou a doufat, že mi někdy odpustí."

Severus chápal mužovo špatné svědomí i on měl s tímto protivným pocitem své zkušenosti.

„Léta utekla jako voda a z nás se stali v kouzelnickém světě dospělí muži. Naše magie s námi rostla samozřejmě také a v den našich sedmnáctých narozenin měla dojít dovršení. U mě se tak skutečně stalo, u Harolda však ne, opět se prokázalo, jaká je bratrova magie prazvláštní. Opakovalo se to, co se stalo před lety, znovu mu začínala vymykat jeho kontrole. Byli jsme tedy nuceni opustit domov a vydat se na cestu hledat někoho, kdo by do sebe přijal bratrovu magii. Tentokrát bez babi, ta se už na cestování necítila. Po roce trmácení jsme jej konečně našli. Byl to bohatý šlechtic jménem Godric Nebelvír."

Severus šokovaně uhnul pohledem k obrazu visícím pár metrů od Salazarova. Byl na něm vyobrazen muž ve středních letech. Špinavé blond vlasy mu padaly do očí, které působily až nepřirozeně modře. Jeho mohutná postava mohla budit na první dojem hrůzu, nebýt laskavého úsměvu na rtech. V rukou držel stejný meč, který se nyní vyjímal v ředitelně, uložený na čestném místě ve vitríně. Muž měl na sobě lesklé brnění a budil tak dojem neohroženosti. Pozadí plátna nebylo černé jako u Salazara Zmijozela. Zde byla vyobrazena místnost s velkým hořícím krbem, který celému obrazu dodával zlatorudý nádech. Na zdech vedle krbu byly pak vystaveny všelijaké zbraně. Vskutku mistrovský obraz.

„Neměl jsem ho rád od samotného začátku, pokračoval Salazar, „pořád mě rozčiloval tím, jak byl neustále vesele naladěný. Co mě ale nejvíce vytáčelo, byly zálibné pohledy, které neustále vrhal po mém bratrovi. Ten na ně však nijak nereagoval, považoval Godrica za dobrého přítele, nic víc. Marně jsem doufal, že poté co se ten tupohlavec dozví, co jsme zač a nač jsme ho vlastně vyhledali, vezme nohy na ramena a uteče. Nestalo se. Přijal vše s nadšením a sentimentem, ze kterého se mi chtělo zvracet.

Po rituálu se ukázalo, že nám jeden člověk stačit nebude. Haroldova moc byla stále příliš nestabilní. A tak jsme byli nuceni hledat dál, navíc ve společnosti toho tupohlavce, který se od bratra odmítl hnout. Ale abych mu pouze nekřivdil, na cestách byl velmi užitečný. Pouhým vzhledem dokázal odradit kdejakého pobudu, a když se našel někdo natolik hloupý, že nás napadl, dokázal, že se svou čepelí se umí pěkně ohánět. Jediný problém byl, že nevěděl, kdy je třeba boj vzdát a utéct."

Severus se ušklíbl, typická Nebelvírova vlastnost.

„Měsíce plynuly a my stále nenacházeli ty správné osoby. Začínali jsme se o Harolda bát. Den ode dne byl na tom hůř, avšak odmítal každého, koho jsme navrhli. Marně jsme se ho vyptávali, proč s tím tak otálí na úkor svého života. Až jednou, když jsme projížděli malým městečkem, které působilo stejně obyčejně jako ty předešlé, ubytovali jsme se v hostinci, který vedly dvě mladé ženy. Vzpomínám si, jak se na nás jedna z nich neustále mile usmívala. Později se představila jako Helga z Mrzimoru. V Haroldově pohledu jsem tenkrát zahlédl tu jiskru poznání, když jí líbal hřbet ruky. Našel další osobu, které chtěl darovat magii. Má úleva byla o to větší, když nám Helga přišla představit také svou přítelkyni Rowenu z Havraspáru, v níž také uviděl potenciál. Pak přišlo na řadu sbližování. S Helgou to nebylo nijak těžké, zato s Rowenou! Byla neuvěřitelně chytrá a taky neuvěřitelně nafoukaná. Neustále mně i Godricovi oponovala. Jediného Harolda dokázala akceptovat. Tvrdila, že on jediný se nechová jako osel s kulhavkou, tudíž se dá vystát. Pravda byla taková, že bratr jako jediný z nás se jí dokázal vyrovnat v inteligenci. Vedli spolu i několikahodinové rozhovory."

Severus se musel ušklíbnout výrazu, který měl muž vepsaný obličeji. Vypadal i po tolika staletích uražený Roweninou povýšeností. Mistr lektvarů pohlédl na poslední dva obrazy, co zde visely. Při pohledu na ženy nechápal, jak mohly být přítelkyněmi, byly jako den a noc. Helga z Mrzimoru působila mile a přívětivě, její hnědé oči zářily radostí a životem. Naducané tváře měla zčervenalé jako zralé maliny. Na sobě měla jednoduché šaty, nijak extra zdobené, které nedokázaly zakrýt její kypřejší postavu. Na kráse jí to však vůbec neubralo, naopak. Ve vlasech barvy slámy se jí vyjímal pletený věnec z pampelišek. I tady si mistr malíř pohrál s vyobrazením scenérie za ženou. Byla obklopena všemožnými květinami a bylinami, některé byly v květináčích, jiné se plazily po kamenných zdech jako popínavý břečťan. Jednotlivě působily květiny chaoticky, ale jako celek to bylo perfektní. I Helga měla v rukou předmět, který ji měl zřejmě podle malíře vystihovat. V tomto případě to byl puget lučních květin. Rowena byla jejím pravým opakem. Na rozdíl od Helgy měla své dlouhé černé vlasy zapletené do složitého účesu. Modré dvorní šaty byly na první pohled přepychové, navíc bohatě zdobené drobnými perlami. Její tvář byla vskutku přenádherná, ale chladná, její šedé oči neprozrazovaly vůbec žádnou emoci. V rukou svírala knihu, zřejmě pocházející z knihovny vyobrazené v prostoru za ní.

Salazar sledoval směr Severusova pohledu. „Jsou krásné, že?" „To ano," souhlasil lektvarista zamyšleně, „každá z nich svým vlastním způsobem," dodal a otočil zrak zpět k Salazarovi. „Souhlasím, obě dvě si bratrovu magii skutečně zasloužily, dokázaly s ní hotové divy. K mé zlosti si Harolda neskutečně oblíbily a on je také, takže odmítl z toho malého městečka odejít a přemluvil mě, abychom se tam na pár měsíců usadili. Naším domovem se stal hostinec u Dvou Pírek."
Severus nemohl uvěřit tomu, co zde slyší! Kluk, kterému až dodnes nemohl přijít na jméno, stvořil slavné zakladatele Bradavic!

„Čekal jsem, že si těch pár měsíců pořádně odpočinu, jenže to bych nesměl mít za bratra Harolda. Doba, ve které jsme žili, byla krutá, mnoho lidí bylo zaslepeno nepochopitelnou vírou, že kouzla a čáry jsou od samotného Ďábla. Stačilo jen trochu vybočovat z řady a bylo s tebou zle. Neuvěřitelné množství lidí umíralo na hranicích, ať čarodějů nebo obyčejných lidí. Harold si vzal do hlavy, že to zastaví, a ty dvě cácory ho v tom jen podporovaly. Godric, ten souhlasil se vším, co chtěl bratr. Zamilovaný pošetilý blázen! Chtěli do toho šíleného nápadu zapojit i mě, ale odmítl jsem. Raději jsem zpovzdálí sledoval to jejich marné snažení.

Jako první museli najít vhodné místo, kde by se kouzelnický lid mohl ukrýt a také se učit ovládat svou magii. Našli jej celkem snadno, nad městečkem byl polorozpadlý hrad. Lidé se tomu místu vyhýbali, protože věřili, že v něm straší."

Severus nabíral jisté podezření, o jaké městečko se v příběhu jedná.
„Měli v plánu to místo před lidmi ochránit magií. Byli tím úkolem tak zaměstnaní, že jim ušlo mé podivné chování, které jsem se všemožně snažil ukočírovat. Bohužel ta podivná touha byla na mě až příliš silná. Lákala mě k sobě, pryč od Harolda, jenže to já nechtěl, a tak jsem s tím bojoval, až se ve mně opět probudila agrese. Nikdo kromě bratra na mě nesměl pořádně promluvit, jinak skončil se zraněním. To konečně přilákalo Haroldovu pozornost a doslova ze mě vymámil, co se se mnou děje. Přišel na to, z čeho ta podivná svíravá touha pramení. Prokletí se probudilo a nutilo mě jít hledat osobu, kterou jsem před lety spatřil ve skleněné kouli. Harold však odmítl jít se mnou, tvrdil, že jeho místo je tam v tom městečku. Marně jsem jej přemlouval.
Na konec se naše cesty skutečně rozešly. Zatímco já se vydal získat srdce své vyvolené, on společně s ostatními začal budovat Bradavice."

Tak jsem tu zase a jsem ohromě nadšená. Tři Úkoly totiž přesáhly sedmdesát tisíc přečtení a to díky vám děkuju :) 

Přeju hezký zbytek týdne.