Salazarovi se na rtech objevil úšklebek. „Dobrá tedy, začneme od začátku. Harold nikdy nepoznal rodičovskou lásku. Otec mu nikdy neodpustil, že matka zemřela při jeho porodu. Jak roky ubíhaly, Harold se jí čím dál víc podobal, a to nejen vzhledem, byl zkrátka celý po ní. Otec proto nesnesl být v jeho přítomnosti. Bratra to samozřejmě rmoutilo."

Salazarovi se v očích objevil smutek. Nerad vyprávěl jejich příběh, nejraději by Snapea proklel za to, jaké trápení Haroldovi způsobuje. Bohužel, bratrovi na tom muži záleží a Salazarovi zase na jeho štěstí.

„Proto jsem se mu otcův nezájem snažil vynahradit. Stal jsem se pro něj nejen bratrem, ale i rodičem."

Severus až teď začínal chápat vztah mezi oběma bratry. On nikdy sourozence neměl, avšak měl matku, která jej nadevše milovala.

„Otec na Harolda čím dál víc žárlil. Věnoval jsem bratrovi na jeho vkus až příliš pozornosti. Po čase se ze žárlivosti vyklubala nenávist. Pozdě mi došlo, že já jsem její příčinou."

Mistr lektvarů sledoval pozorně Salazara Zmijozela, který stál bez hnutí, jenom jeho oči prozrazovaly, jak je to pro něj těžké vyprávět. O to víc si toho Severus vážil.

„Situace se vyhrotila tehdy, kdy otec pozbyl úplně rozumu a Harolda napadl. Nepočítal však se mnou. Vrhnul jsem se po něm s loveckou dýkou, kterou mi sám dal, a bodl jsem ho do boku. Vmžiku bratra pustil a čepel si šokovaně z rány vytáhl a odhodil na zem. Nestačil jsem se ani pořádně vzpamatovat z toho, co jsem udělal, když se proti mně rozeběhl. Byl jak zvíře, úplně nepříčetný. Několikrát se mě pokusil chytit, ale byl jsem mrštnější a dařilo se mi vždy včas uhnout. Pak jsem, kdo ví proč, klopýtnul a zřítil se na podlahu a nestačil jsem se včas zvednout. Kleknul si na mě a jeho prsty mi pevně sevřely hrdlo. Nedalo se z té smrtelné pasti vyprostit. Čím víc jsem se cukal, tím víc mi docházel kyslík. Něco na mě v amoku křičel, ale já mu vůbec nerozuměl. Svět se mi rozmazával před očima, včetně jeho šílené tváře. Jistě by to byl můj konec, kdyby se kolem jeho těla neobjevila zelená záře, a vzápětí stisk prstů zčista jasna povolil."

Severus se neudržel a zalapal po dechu. Salazar si ho však nevšímal, příliš byl ponořen do vyprávění.

„Potom, co jsem se vzpamatoval, odvalil jsem ze sebe otcovo bezvládné tělo a pohledem jsem začal zběsile hledat bratra. Stál na druhé straně kuchyně a třeštil na mě vyděšeně oči, zatímco z natažených dlaní mu postupně mizela zelená záře. Obrátil jsem se na otce a došlo mi, co se stalo. Otec byl mrtvý, jeho prázdný pohled byl toho důkazem. Toto uvědomění mě donutilo urychleně jednat. Vstal jsem těžkopádně ze země a opatrně šel k Haroldovi, který byl očividně v šoku. Neustále dokola opakoval: Jsem vrah. Teprve až jsem si ho přitáhl do náruče, se rozplakal. Neuvěřitelně se bál, že ho opustím, hlupáček, jako kdyby nevěděl, že pro mě byl vším, duši bych za něj dal. V mých očích nebyl žádným vrahem, ale hrdinou, který nám zachránil život."

Severus nemohl jinak než souhlasit, věděl, jaké to je žít pod vládou krutého otce.

„Zabalil jsem nám nějaké věci a jídlo, co v chalupě bylo, a odvedl jsem bratra na kraj lesa. Po dlouhém přesvědčování, že se vrátím, tam zůstal s našimi věcmi a já jsem se vrátil zpět do domu. Musel jsem odstranit důkazy o magii. Přestože otec nebyl ve vesnici oblíbený, mohl se najít někdo, kdo by se v jeho smrti mohl chtít šťourat, a dojít k pravdě. Potom bych Harolda již těžko ubránil, proto jsem bez milosti zapálil chalupu i s tělem."

Mistr lektvarů se začínal cítit podivně, nebylo to vůbec takové, jak očekával. Díval se na Salazara Zmijozela, který byl až na dřeň oddaný chlapci, ve kterém Severus viděl svou osobní noční můru, nebo už ne? Zatraceně! Emoce umí ve všem udělat pěkný binec!

„Utábořili jsme se v lese. O tom, co se stalo, jsme nemluvili. Bratr byl strachy bez sebe, že si pro něj přijdou. Snažil jsem se proto jeho mysl zaměstnat lovem zvěře, které naštěstí bylo všude plno. Čas přestal existovat, scvrkl se pouze na nás dva a náš malý příbytek. Bohužel, nic netrvá věčně. Jedno odpoledne jsem se zdržel na lovu zajíců. Vracel jsem se sám se sebou spokojený, podařilo se mi ulovit, pěkný pár ušáků. S pohvizdováním jsem vyšel z lesa na menší louku, kde jsme právě tábořili. Málem to se mnou na místě praštilo, bratr tam měl návštěvu. U ohniště seděla postarší žena, která se zaujetím naslouchala bratrovu vyprávění o bylinkách. Zpanikařil jsem a tasil dýku. Měl jsem v úmyslu ženu pořádně vyděsit. Rozeběhl jsem se k nim, ale když jsem už byl blízko připraven ji zastrašit, pouze mě mile pozdravila a v klidu mě poprosila, ať odložím zbraň. Neměla prý v úmyslu nám jakkoliv ublížit. Později jsem se dozvěděl, že se zná s Haroldem již delší dobu. Když odešla, pěkně jsem za to bratrovi vynadal a pokoušel se nás před ženou ukrýt. Bezvýsledně, vždy nás dříve nebo později našla a svým milým úsměvem si i mě postupně omotala kolem prstu."

Severus zaraženě pozoroval drobný úsměv na mužových rtech a pochopil, že ta žena byla pro Zmijozela také důležitá. Ne tak jako Harry, ale zásadní místo v jeho životě zabírala.

„Poté netrvalo dlouho a nabídla nám u sebe útočiště. Zprvu jsem se tomu bránil, avšak stačil jeden bratrův smutný pohled a podvolil jsem se. Proč také ne, v chalupě, která byla dvakrát větší než ta, v níž jsme žili dříve, bylo čisto a hlavně teplo. S ženou jsme se hodně sblížili, po nějaké době už pro nás nebyla cizí, spíš jako by to byla naše babička, kterou jsme nikdy dřív neměli. Jen jeden problém nad námi neustále visel a to, když chtěla znát naše příjmení, o kterém jsme neustále tvrdili, že nemáme. Nakonec to vzdala a vyřešila po svém – dala nám své. Najednou jsme byli Salazar a Harold Zmijozel, na veřejnosti vystupující jako její vnuci."

Mistr lektvarů dostal neodolatelnou chuť se začít smát. Vzpomněl si totiž na některé ze svých dřívějších spolužáků, kteří se pyšnili tím, že právě jejich rod je ten, co se zasloužil o založení slavné koleje jménem Zmijozel. Chudáčci zjevně netušili, že příjmení samotného zakladatele mělo tak obyčejné kořeny.

„Žili jsme si poklidným životem. Babi nás nechávala užívat si dětství. Jediné pravidlo, za kterým si stála, bylo nelézt do kumbálu. Několik let jsme si ho skutečně nevšímali, měli jsme tolik co objevovat, že nám nějaký zaprášený kumbál byl úplně jedno. Jako dítě jsem spíš chtěl zažít to, co je venku, a ne být zavřený doma. Za to Harold byl můj úplný opak. Držel se raději u domu a učil se vše, co mu přišlo zajímavé. Babi vždycky říkávala, že kdybychom od každého z nás odlomili kousek a dali to tomu druhému, byli bychom dokonalými dětmi."

Severus si nemohl pomoct, ale začínal podle vyprávění vnímat Salazara jako někoho, kdo by měl patřit spíš do Nebelvíru.

„S přibývajícím věkem se u bratra začala projevovat magie. Když se to stalo poprvé od toho incidentu, který nás donutil utéct z domova, vyděsili jsme se, jelikož k tomu došlo přímo před babi. Ta se k naší neskonalé úlevě usmála a spráskla ruce se slovy: No konečně! Pak nám sama přiznala, že i ona vládne magií, a ukázala nám, že se není čeho bát, naopak, je to dar, s nímž lze ledasco dokázat. Harold tento dar dostal do vínku a pod vedením babi se ho učil ovládat. Můj malý bráška byl výjimečný, byl jsem na něj hrdý. Bohužel s tím, jak se musel pravidelně učit, měli jsme na sebe příliš málo času. Já se nudil, proto jsem si našel nové přátele, a ne zrovna ty pravé.

Brzy jsem jim úplně propadl. Neuvěřitelně mě bavilo, dělat ve vesnici nepořádek a ničit lidem majetek. To byla ta lepší varianta. Když nás přestalo bavit ničit věci, zaměřili jsme se na zvířata a slabší jedince. Nebyl den, kdy jsme nějaké zvíře nebo člověka netrápili. Opravdu mě to bavilo a vůbec jsem si neuvědomoval, jak je to špatné. Krotilo to ve mně tu temnotu, kterou jsem cítil, a to stačilo. Žil jsem v domnění, že se řeči o mém řádění k rodině nedostanou, koneckonců jsme žili hluboko v lese. Jenže jsem zase jednou podcenil situaci. K babi se to samozřejmě dostalo a řádila jak černá ruka a bratr byl ze mě zklamaný. Já jsem se ale nezachoval tak, jak bych měl. Místo lítosti nastoupil ukřivděný vztek. Bránili mi v něčem, co mě bavilo. Co na tom, že to bylo špatné. Já to tak neviděl. Harold se mě přesto snažil převychovat, vrátit mě mezi ty dobré a hodné, jenže já už o to nestál. Snažil jsem se ho od sebe odehnat, avšak marně, byl tvrdohlavější než osel. Jednou mě pronásledoval až do vesnice. Společně s partou jsme si zrovna vyhlídli jednoho psího podvraťáka, co se k nám začal s vrtěním ocasu přibližovat. Měli jsme v plánu mu ukázat, že ne všichni jsou hodní. Jenomže Harold do toho vstoupil. S křikem odehnal to zvíře a sám se nám postavil."

Severusovi se to přestávalo líbit. Salazar nebyl takový, jakého si představoval. Čekal spíš někoho, kdo se v mládí zajímal o knihy a vědění, ne tyrana, co se vyžíval v trápení slabších a bezbranných.

„Vím, měl jsem to v ten okamžik zastavit a konečně se probudit, ale nestalo se. Zaslepil mě nepředstavitelný vztek a poslal jsem celou bandu na něj. Pral se, ale neměl šanci, po chvíli ho strhli na zem a kopali do něj hlava nehlava."

Severus měl zatnuté pěsti. Propaloval obraz vzteklým pohledem a litoval, že muž na obraze není živý. Proklel by ho tou nejhnusnější kletbou, kterou znal.

„Málem ho zabili přímo před mýma očima. Pak, v jednu chvíli, se na mě podíval a mě snad osvítil samotný Merlin, protože veškerý vztek zmizel. Konečně jsem uviděl, co svým jednáním bratrovi působím. Vrhnul jsem se do toho klubka jak rozzuřený býk a všechny je od bratra odtrhl. Potom jsem využil momentu překvapení, popadl Harolda do náručí a upaloval s ním do lesa. Celou cestu domů jsem nešetřil omluvami, ale on nereagoval ani na jedinou z nich. Byl bledý a všude byla samá krev. Vyděšeně jsem se modlil ke všem svatým, ať to stihnu včas domů. Když jsem konečně bez dechu stanul na zápraží, složil jsem se s Haroldem na zem a křičel se staženým hrdlem na babi. Ta vyběhla z chalupy a já na vteřinu zahlédl v jejích očích zděšení, než její výraz ztvrdl a vzala mi bratra z náručí, aby napravila, co se dá. Neřekla mi přitom ani slovo. Podle mě tušila, co se stalo, avšak důkazy neměla. Já jsem se jako ve snách přesunul za nimi dovnitř. Zíral jsem na své zakrvácené ruce, hrůzou celý ztuhlý z činu, který jsem spáchal. Přesto jsem ale neplakal. Trvalo několik hodin, než babi dala bratra do kupy. Stál jsem po celou tu dobu kousek od nich a pozoroval každé bratrovo namáhavé nadechnutí. Žehnal jsem babi za její léčitelský um i za její magii, která bratrovi dokázala pomoci. Potom, co odstoupila od lůžka, mi přikázala, ať se umyji a převléknu, jinak mě k Haroldovi nepustí. Vše jsem v co nejkratším čase splnil a čistý si sednul k Haroldově posteli. Odmítal jsem se od něj hnout, dokud se neprobere, svědomitě jsem měnil obklady na jeho čele a mé modlitby byly vyslyšeny, probral se. Za tu dobu jsem měl připraveno tisíce omluv, ale on nechtěl slyšet ani jednu. Jediné, o co stál, bylo, abych byl jako dřív. To jsem mu milerád slíbil. Sám sobě jsem si však přísahal, že už mu nikdy neublížím.
Netušil jsem, že svůj slib poruším, a to hned několikrát..."

Ahoj tak je tu další kapitola a tato mi dala vážně zabrat, takže jestli vám to nevadí prosila bych o zpětnou vazbu v podobě komentáře děkuju :)  

Všem opět moc děkuju za podporu jste užasni :)

Přeju příjemný zbytek týdne.