Druhý den měl Harry velmi dobrou náladu. Přestože bylo pondělí, mladík se cítil odpočatě.

Do velké síně nakráčel s úsměvem na rtech. Chystal se sednout si k nebelvírskému stolu, když mu cestu zastoupil Draco Malfoy.

„Kde jsi byl celý víkend?!" začal ihned zostra. „Sháněl jsem tě po všech skřetech a ty nikde!"

Potter nadzvedl obočí nad Zmijozelovou teatrálností. „Potřeboval jsem si něco zařídit a trochu se to protáhlo," vyjádřil se Harry klidně, dobře si vědom publika okolo.

Malfoy zatnul pěsti a propálil Nebelvíra rozzuřeným pohledem. „Tak si dnes večer udělej v tom svém přeplněném programu volno!" přikázal nesmlouvavě, zabodávaje přitom do Harryho hrudi ukazováček. „Chci dnes pracovat na projektu, co nám byl zadán na Přeměňování," vyštěkl a konečně dal prst pryč a odešel.

Harrymu neušlo, jak ho dva Zmijozelové se zmatkem vepsaným ve tvářích následovali. On sám byl také Malfoyovým chováním rozčarovaný, ale nehodlal se tím nijak trápit. Zmijozelové byli známí svou proměnlivou náladou. Jediné co dělalo Harrymu trochu starosti, byl nedostatek informací od Malfoye. Milostpán se mu totiž neuráčil říct, kdy a kde se mají večer sejít.

***

Harrymu vyučování uteklo jako voda v potoce. Když pak byl opět ve Velké síni, zastavil se u zmijozelského stolu a poklepal na Malfoyovo rameno. Vyrušil ho tak z rozhovoru s Parkinsonovou.

Draco se dopáleně otočil s úmyslem toho otravu pěkně setřít. Ztuhnul, když poznal, o koho se jedná. „Pottere, co tady pro Merlina děláš!" vydechl překvapeně.

„Neřekl jsi mi, kde a v kolik se máme dnes večer sejít," objasnil Harry důvod své návštěvy u stolu, ignoruje útočné zmije okolo sebe. Pozoroval Draca, který vypadal úplně rozhozeně. Probralo ho až Zabiniho šťouchnutí do ramene.

„Aha, tak na mě počkej po večeři u vchodu do sklepení," vyjádřil se nakonec Malfoy těžkopádně a otočil se rychle zpět k jídlu. Dal tím jasně najevo, že rozhovor je u konce.

Harry si to zamířil ke svému stolu. Spokojeně si sednul a nabral si jídlo. Za ticha jej postupně spořádal, bylo jako vždy výborné. Jakmile dojedl, rychle se zvednul a pospíchal na domluvené místo.

Severus mladého Pottera po celou dobu jeho pobytu ve Velké síni nenápadně sledoval. Neušel mu tak rozhovor u zmijozelského stolu, z kterého sice nic neslyšel, ale dovedl si představit, o čem byl. Profesor byl překvapený Potterovým naprostým klidem, když ho obklopovala zmijozelská společnost. Jistě, mohlo to být tím, že byl na veřejném místě plném lidí. Něco však Severusovi našeptávalo, že tím to rozhodně není. Mistr lektvarů celou nedělní noc probděl s knihami. Příliš se toho nedozvěděl, ale něco málo ano. Například že Harold skutečně existoval. Byl prvním ředitelem Bradavic. Psalo se také, jak jeho život skončil. Upálením na hranici. Tomu poslednímu Severus odmítal uvěřit. Pouhá myšlenka stačila, aby mu lezl ledový mráz po zádech. Víc podrobností v knihách nebylo a on potřeboval vědět víc! Začal si proto lámat hlavu, jak to rozumně navléknout, když za ním přišel Draco s prosbou, se kterou Severus po přemlouvání souhlasil.

***

Harry stál u schodů vedoucích do sklepení bezmála deset minut, než se Malfoy uráčil objevit zpoza rohu chodby. Harry pozoroval, jak k němu pomalu kráčí. Rozhodně nijak nespěchal. Když u něj konečně stál, Nebelvír se s přimhouřenýma očima zeptal: „Tak kam půjdeme?"

Draco se ušklíbl a obešel ho, pokračuje dál v cestě. „Do Severusova bytu," oznámil.

Harry vyvalil oči zděšením. „Co- cože?" zakoktal se a spěšně Malfoye dohnal. „Děláš si ze mě legraci?!" vykřikl polohlasně.

„Ne, budeme tam mít větší klid než v knihovně," řekl, scházeje schody dolů.

„Ptal ses vůbec Snapea?" zeptal se nejistě Harry, zatímco kráčel po Zmijozelově boku.

„Samozřejmě že ptal, nejsem idiot. A pohni sebou, chci tam dorazit ještě dneska!"

Harry přidal do kroku, přestože měl nohy jako z olova a v břiše tunu kamení.

K portrétu chránícímu vchod do bytu dorazili dřív, než by si Harry přál.

Nacházela se na něm louka s pestrobarevným lučním kvítím. Slunce na louku měkce svítilo a nebe bylo bez mráčků. Malba působila vskutku krásně, jediné co to kazilo, byl balvan uprostřed, na kterém se vyhříval bílý had se zelenými pruhy na kůži.

Harry zalapal po dechu. Ten had vypadal jako...

Draco, který se právě chystal říct heslo, zaslechl za sebou zalapání po dechu. Zaraženě se na Pottera obrátil. Nebelvír byl bledý, oči měl upřené na plaza a vypadal v šoku. Draco se na něj pokusil promluvit, ale Potter nereagoval. Musel mu lusknout před obličejem, aby na sebe upoutal jeho pozornost. „Pottere, prober se!" přikazoval a dál luskal prsty.

Harry sebou cukl a konečně odtrhl zrak od obrazu.

„Pottere, jsi hadí jazyk, pokud vím. Hada jsi už určitě ve svém životě viděl, proč se tváříš najednou tak vyjukaně?" ptal se Draco vyvedený z míry.

„Takového plaza ještě ne," odpověděl Harry a znovu kmitnul pohledem ke zvířeti. „Autor měl zřejmě velkou fantazii, když jej maloval."

Chlapcův hlas zněl na oko klidně, dokonce se na Zmijozela kysele ušklíbl. Uvnitř však panikařil. Draco se obrátil zpět k malbě a hada si pořádně prohlédl. „Máš pravdu, je vskutku zajímavý, hlavně ty jeho smaragdové oči."

Harry kývl, ale do očí se zvířeti nepodíval, přestože vycítil jeho pohled.

„No," pokrčil Zmijozel rameny, „jdeme dovnitř, už jsme tu stáli dost dlouho," řekl a natáhl se, aby pohladil hada jemně po hlavě. Plaz se lenivě protáhl a odplazil se z kamene. Vchod se otevřel. Draco bez váhání vešel a Harry ho s hlubokým nádechem následoval. „Pozor, schody," varoval jej Malfoy hned co se objevil na prahu. Harry sklopil zrak a všiml si tří schodů. S obezřetností je sešel, rozhlížeje se přitom kolem sebe. Nacházel se ve velké kruhové místnosti s kamenným krbem, ve kterém vesele plápolal oheň. Naproti stál gauč se dvěma křesly. Celá souprava byla v tmavě zelené barvě. Ladila tak k závěsům, co visely podél oken, která sahala od země až po strop. Okna to byla vskutku veliká, mohla by prosvítit celou místnost, kdyby za nimi bylo světlo a ne vodní hladina jezera. Harry napočítal celkem čtyři okna v celém prostoru, ale ani v jednom nebylo denní světlo. Místnost tak působila ponuře a nepomohly ani svíce zavěšené podél zdí. Jediné co dokázalo Harryho nadchnout, byla knihovna, táhnoucí se podél celé jedné stěny. Další, co upoutalo chlapcovu pozornost, byly čtvery dveře nacházející se v rozestupu hned vedle knihovny. Všechny byly pevně zavřené, takže Harry mohl jenom hádat, co se za nimi nachází. Poslední kus nábytku, co se zde vyjímal, byl pracovní stůl s polstrovanou židlí, stojící pod jedním z oken kousek od krbu. Harry se ještě jednou pořádně rozhlédl, ve snaze najít něco, co by ho zbavilo úzkosti z této místnosti. Na to jak byl prostor velký, se toho zde nacházelo velmi málo. Vůbec to nepůsobilo jako domov, místo kam by se člověk rád vracel. Zde by Harry nechtěl žít...

Tak je tu opět úterý a s ním nová kapitola pro někoho nezáživná ale pro příběh velmi podstatná. 

Také je tu malá změna co se týče coveru já jsem z něj upřímně nadšená :) holčina je velmi talentovaná. Rozhodně si zaslouží aby byla její práce více vidět a proto jí tato kapitola bude věnována takže stačí kliknout na její jméno nahoře pod kapitolou:) 

Všem děkuju za vaší neustálou podporu s kterou se mi píše s úsměvem na rtech :) Ale co je hlavní vaše komentáře, jsou pro mě ten nehlavnější motor a zvednou mi náladu, když nevím, jak dál děkuju :)  

 Přeji hezký zbytek večera.