Omlouvám se za pozdní vydání. 

Albus vešel do ředitelny. Srdce se mu při pohledu na schoulenou postavu v křesle u hořícího krbu sevřelo.

„Jak je na tom?" ozvalo se z křesla skřípavě. Zelené oči, které dosud zíraly do plamenů, se obrátily na Brumbála, dala se z nich vyčíst obrovská únava a uštvanost.

„Umírá."

Jediné slovo, pronesené s hlubokým žalem, dokázalo v těch temných hlubinách spustit obrovskou lavinu nesnesitelné bolesti.

Ředitel nemohl pohled vydržet, zahanbeně se odvrátil.

„Budeme muset provést to, čemu se oba tak bráníte," oznámil Brumbál s razancí a vydal se blíž k místu, kde seděl Harry.

„Jinak můžeme Severusovi vystrojit pohřeb," dodal smutně, bojovnost, kterou ještě před chvílí v sobě cítil, vyprchala a on na sobě pocítil svoje léta. Přiblížil se ke krbu, potřeboval do sebe vstřebat trochu toho tepla, než se vydá na válečnou stezku. Za sebou uslyšel zoufalý povzdech.

„Pane profesore, já pouze chtěl, aby dostal možnost mě poznat, ale Severus Snape je velmi tvrdohlavý člověk neustupující ze svých zásad."

Za Brumbálovými zády cosi zašustilo. Ředitel se však neotočil, nemohl, ještě ne. Příliš se bál toho, co mělo přijít.

„Nikdo ho nemá šanci přesvědčit, když on sám nechce. V této situaci se mu ta představa doslova příčí."

Albusovi se stáhlo hrdlo úzkostí. Snad nechce...

„Severus však příliš sází na mou čest Nebelvíra."

Prostorem se ozvalo ostré uchechtnutí. Osoby na obrazech sebou při nečekaném zvuku trhly, ale dál visely chlapci na rtech.

„Já nejsem jenom Nebelvír, jsem především sobecky milující člověk, který si nedovede představit, že Severus zemře." Hlas se Harrymu po celou dobu nekontrolovatelně chvěl, na konci mu dokonce vypověděl službu.

Brumbál se k chlapci prudce obrátil. Právě včas, aby zpozoroval, jak Harry rozklepanými prsty vytahuje z kapsy krabičku. Albusovi ta krabička byla velmi povědomá, zalapal po dechu a jako ve snách přešel k Harryho křeslu. Sám nevěděl jak, ale najednou měl krabičku v dlani. Palcem pohladil její dřevěný povrch a v očích se mu objevily slzy. Přemožen emocemi poslepu vyhledal křeslo, které stálo naproti mladému Nebelvírovi.

„Je to to, co si myslím?" hlesl nevěřícně, oči stále upřené na záhadnou krabičku, neodvažoval se ji otevřít a přesvědčit se sám.

„Ano, je," potvrdil Harry suše. „Jsou jedny z mála, co mi zůstaly po mém prvním životě. Kouzlo, které na ně bylo sesláno, umožňovalo, že si mě vždy našly v ten správný okamžik."

Mladík se v křesle předklonil a vzal si krabičku zpět.

„Podle mě to kouzlo, co na ně a několik dalších věcí bylo uvaleno, má na svědomí bratr." konstatoval Nebelvír zachmuřeně. „Mocný byl na to dost, že profesore?" zeptal se, otáčeje krabičku v prstech.

V jeho hlase Albus poznal hořkost. Raději se proto zdržel odpovědi a pozoroval naštvaného Harryho, jak otáčí v prstech dřevěnou krabičku. Severusovu poslední naději a Harryho zkázu či vykoupení, to záleželo, kam se osud přikloní. „Harry, uvědomuješ si, co tím vším riskuješ?" vyřkl fakt, který byl oběma jasný.

„Vím, hlubokou nenávist, kterou necítil ani k mému otci," ušklíbl se hořce Potter.

„Třeba bychom mohli...," naznačil Brumbál opatrně.

„Ne! Severus se nic z toho nedozví!" zamítl striktně Harry a vzteky zmáčkl krabičku, až dřevo zaúpělo.

„Uklidni se Harry," zvedl Albus dlaně směrem vzhůru. „Já jen, že znám Severuse daleko lépe, než ty a určitě by to pochopil," domlouval mladému Nebelvírovi klidně, ruce přitom dal zase mírumilovně do klína.

Harry ho za tu nemístnou narážku a nenápadné manipulování probodl naštvaným pohledem. „Možná pochopil, ale za jakou cenu!" vykřikl zoufale, v očích něco, co mají odsouzenci před popravou. „Bude lepší, když mě bude nenávidět, než aby mě bral jako další dluh, který je třeba splatit," dořekl s výdechem unaveného muže a dal si krabičku zpět do kapsy. Vstal z křesla.

Plameny z krbu příjemně hřály, když Harry pronesl ona slova, po kterých řediteli na zátylku vyrazil studený pot. „Nechte věci tak, jak jsou, pane profesore, copak vy nechcete Severuse vidět šťastného po boku někoho, koho má rád."

Potter šeptal slova hrozivým syčením, Albus si znovu s ohromením uvědomil, odkud chlapec vlastně pochází a že není radno si ho proti sobě poštvat.

„Já totiž ano, a proto nikomu nedovolím, aby Severusovi šanci na šťastný život kdokoli zmařil." Harry na starého muže zíral, jako had na kořist.

Brumbál omámeně kývl.

„Výborně pane řediteli, jsem rád, že si rozumíme," usmál se Harry na profesora radostně. Mávnutím proutku byl ten zastrašující mladý muž pryč a na jeho místo nastoupil nevinný chlapec jménem Harry Potter.

„Vše připravte řediteli, já se objevím v pravou chvíli," přikázal, s kývnutím se rozloučil a vydal se ke dveřím. „Ano, abych nezapomněl, sežeňte k tomu Karkarova," zastavil se v půlce kroku, hlavu mírně natočil k řediteli. Jméno onoho muže vyslovil s takovou nenávistí, že by mu Voldemort vysekl poklonu.

„Proč Harry?" zeptal se Albus nechápavě. „Měl jsem dojem, že právě jemu se to musí zatajit." Zaraženě vstal ze svého místa, dívaje se na mladíkův profil.

„Právě, že ne pane!" zašeptal Harry horečně. „Do plánu se dokonale hodí."

Na Harryho tváři se objevil výraz čirého šílenství. V Brumbálovi začaly narůstat obavy, ale než se stačil zeptat, dveře klaply a Potter byl pryč. S povzdechem se Albus přemístil do ředitelské židle. Myšlenky mu vířily hlavou jak neposedné děti. Neměl tušení, co má Harry v plánu, ale ať to bylo cokoli, bude to šílené. Ze šuplíku vytáhl několik čistých pergamenů a úhledně je na sebe srovnal. Do ruky vzal jeden ze svých oblíbených brků a namočil ho do kalamáře. Postupně napsal všem krátký vzkaz, když odeslal poslední, unaveně se opřel do křesla a zavřel oči. Nestačil zabránit vzpomínkám, aby se mu začaly objevovat před zavřenými víčky. Pomalu si vybavoval, jak to všechno začalo.