Harry se ze všech sil snažil zapomenout na Severusova poslední slova. Obzvlášť na tu poslední část: „Nejste mužem, kterého bych si vážil." Neustále se mu to ozývalo v hlavě jako zaseknutá gramofonová deska. Také se zlobil sám na sebe, že tak zbaběle utekl, ale nedokázal tam s ním déle zůstat, jinak by to skončilo katastrofou. Severus určitě netušil, jak moc mu svou hrubou poznámkou ublížil. Koneckonců nežil v době zakladatelů, kdy se za tento typ urážky přinejmenším ošklivě proklelo. V tom horším případě to skončilo soubojem na život a na smrt.

Harry se ten den přemístil pryč z hradu, co nejdál to bylo možné. Potřeboval pryč od muže, o kterém si myslel, že je alespoň trochu inteligentní a dá mu šanci, když pochopí, jak se věci ve skutečnosti mají. Nestalo se tak a Harry byl zas a znova sražen na dno svou naivitou a zaslepenou láskou. Nakonec jeho cesta skončila v neznámém lese, kde ze sebe vykřičel bolest a vztek, neuvědomuje si, jakou spoušť kolem sebe divokou magií působí.

Vůbec netušil, jak dlouho křičel, ale po době, co se zdála nekonečnou, se vysíleně složil na kolena. Zhluboka dýchaje, rozhlédl se kolem sebe a vytřeštil oči nad zkázou, kterou způsobil. Všechny stromy v okruhu několika metrů byly vyvráceny i s kořeny. Přes Harryho se převalila nová vlna vzteku. Zaklonil hlavu a při pohledu na zamračené nebe zařval: „NENÁVIDÍM TĚ, SEVERUSI SNAPE!" Na poslední slabice se mu hlas zlomil. Z hrdla se ozval první vzlyk, následovaný dalším. Slzy na sebe také nenechaly dlouho čekat. Zhroutil se na mokrou zem a plakal neschopen to zastavit. Přál si, aby tu byl Salazar z masa a kostí, který by ho vzal do náruče a neohrabanými slovy se ho snažil utěšit.

O několik hodin později ho našel Albus Brumbál, kterému se sevřelo srdce při pohledu na zlomeného Harryho, stočeného do nejtěsnějšího klubíčka. Kleknul si k němu a začal ho hladit po vlasech, šeptaje uklidňující slůvka. Chlapec byl jako mrtvý, snad ani nezaznamenal Brumbálův příchod. Oči měl bez života, zírající do prázdna. Jediný důkaz, že žije, byl zvedající se hrudník a slzy, co mu sem tam stékaly po tváři.

„Harry, chlapče," šeptal Albus trpělivě a nepřestával s uklidňujícími dotyky, dokud nepostřehl, jak se Harry k jeho dlani přitulil. „Půjdeme domů, ano?" navrhl něžně a čekal, dokud Nebelvír nepatrně nekývl a ještě víc se k němu nepřitiskl. Albus zaznamenal, jak je chlapec prochladlý, dokonce mírně drkotal zuby. Pevně ho chytil a přemístil je.

***

V ředitelně se oba objevili na měkkém koberci, který se tu vzal, Merlin ví kde. Oheň v krbu příjemně prohříval celou místnost, přesto to bylo málo. Chlapec se začal třást, drkotání zubů nabíralo na síle. Ředitel na Harryho použil odlehčující kouzlo a pak s ním vstal a přenesl ho na pohovku, která z čista jasna stála před krbem. Pohodlně Harryho uložil a narovnal se, připraven pro chlapce vyčarovat teplou deku, když se sama objevila přes opěradlo pohovky. S úsměvem ji vzal a Harryho do ní pořádně zabalil. Potom přešel ke svému stolu, otevřel jednu ze zásuvek a vytáhl z ní Životabudič. S rachotem zásuvku zavřel a vydal se k pohovce. Fénix, co doposud seděl na bidýlku, ladně vzlétl a přeletěl k pohovce, kde přistál na opěrce u Harryho hlavy. Tichou utěšující písní začal chlapcovu neklidnou mysl ukolébávat ke spánku. Albus ještě donutil mladého muže vypít lektvar, než ho nechal v klidu odpočívat. Přesunul se do ředitelského křesla, nespouštěje oči ze spícího Harryho a Fawkese, který nepřestával zpívat. Ředitel zavřel utrápeně oči. Kolik toho chlapec ještě vydrží, než mu dojdou síly a on to prostě a jednoduše vzdá. Před zavřenými víčky se řediteli objevila Severusova tvář, s níž dnes nakráčel do ředitelny a dožadoval se vysvětlení. Brumbál měl zprvu radost, že se Harry konečně rozhodl prolomit ledy. Nadšení se ale postupem rozhovoru vytrácelo. Severus nebyl událostmi vůbec nadšený, proto byl Albus se svými odpověďmi velmi opatrný. Došlo mu, že Severus ví jen část pravdy, a přesto se choval tak nepřístupně ke všemu, co byla zjevná pravda. Ředitele tím tak rozzlobil, že profesorovi ukázal svou nejstřeženější vzpomínku a konečně donutil Severuse skutečně uvěřit. Potom co se mistr lektvarů vzpamatoval, požádal ředitele, aby mu řekl vše o kletbě. Nutno dodat, že když Brumbál dovykládal, Snape byl bledý jako stěna a nevypadal vůbec dobře.

„Řediteli, já už jsem v manželském svazku," konstatoval Severus šokovaně.

„To ano," souhlasil Albus klidně. „Alespoň vidíš, jak je Harryho láska k tobě silná a nesobecká." Na to muž nic neřekl. Prkenně se rozloučil a uprchl z ředitelny. Mnohem později se ředitel dozvěděl, že chlapec není v Bradavicích. Nejdříve se domníval, že si ho k sobě povolal Tom, jenže Harryho skřítek Dobby ho vyvedl z omylu. Právě díky němu Nebelvíra tak rychle našel a dopravil zpátky do bezpečí. Skřítčí magie byla velkou neznámou a Albuse nepřestávala udivovat, stejně tak jejich oddanost ke kouzelníkům. Když už byla řeč o oddanosti, samotný Bradavický hrad se v posledních letech choval zvláštně, zejména k Harrymu Potterovi. Věrnost hradu k tomuto určitému chlapci neznala hranic. Pravda, byly to maličkosti, jako třeba ten koberec v ředitelně, který tu dříve nebýval a v momentě, kdy vstali z podlahy, zase zmizel. Pohovka, co stála naproti krbu, též nepatřila k obvyklému interiéru ředitelny a mnoho dalších podivných událostí naskakovalo řediteli postupně na mysl. Ze začátku mu to dělalo starosti, bál se, že ho Bradavice přestanou poslouchat; stačilo k tomu pouhé Harryho přání a hrad by se obrátil proti němu. Později Albusovi došlo, že Harry si žádné nároky na hrad nedělá, naopak se choval jako obyčejný student. Bradavice ho přesto milovaly a Brumbál měl dokonce teorii, proč tomu tak je. Fawkes přestal zpívat a se šustěním křídel vzlétl, aby následně přistál na mužově rameni. Albus otevřel oči a zvedl ruku, jemně pohladil svého věrného přítele po hebkých pírkách. „Konečně tvrdě usnul," povzdechl si Albus úlevně. „Snad z toho výletu nebude marodit, to je to poslední, co momentálně potřebuje." Povídal tiše k Fénixovi. Ten mu odpověděl radostným trylkováním. Pohled řediteli padl na nevyřízenou korespondenci, co nesnesla odkladu. Otočil se tedy a s nechutí se pustil do práce.

Později odpoledne se Harry začal probouzet. Se zasténáním se přetočil na záda. Rozlepil rozespalá víčka plná ospalků a uviděl strop ředitelny. V tu chvíli se k němu vrátily vzpomínky. „U baziliščího zubu!" zabědoval zoufale a dal si paži přes obličej. „Co jsem to zase vyvedl," mumlal rozhněvaně. Sám na sebe naštvaný ucítil, jak se po chvilce pohovka u jeho nohou prohnula. Odmítal se však jakkoliv pohnout, aby se podíval řediteli do tváře.

„Nic jsi nepokazil, Harry," ozval se Brumbál laskavě, natáhl se po chlapcově ruce a jemně ji dal pryč z jeho obličeje. „Severus se potřeboval dozvědět pravdu, aby se už konečně probral z té slepé nenávisti k tobě." V Harryho očích se kromě vzteku objevil i smutek. „Tak to se vážně povedlo na jedničku, pane řediteli," uchechtl se Nebelvír a posadil se, stále ještě zabalený do deky. „Ten zabedněnec si v té nenávisti ke mně přímo nezdravě rochní." Chlapcův hlas byl plný potlačovaných emocí. Podíval se starému muži zpříma do očí a s jistotou vyřkl. „A víte co, Brumbále? Je mi to jedno! Ať se v té své nenávisti klidně utopí! Já si tady odbydu to, co musím, a pak odejdu někam hodně daleko. Tedy pokud válku přežiju." Trhnul nedbale rameny, jako kdyby popisoval nějakou obyčejnou událost. Albuse znovu zaplavil smutek nad chlapcovou rezignací. Zlobil se na Severuse, že propásl příležitost sblížit se s takovým jedinečným mladým mužem, jako je Harry. „Chlapče, nic není tak černé, jak se na první pohled může zdát," povzbuzoval Nebelvíra na duchu. „Vaši víru bych chtěl mít, pane," ušklíbl se Potter a vymotal se z deky, načež těžkopádně vstal. „Jestli chceš, Harry, můžeš použít moji koupelnu," nabídl Brumbál prozíravě. Chlapec se na něj vděčně podíval. „Děkuji, pane profesore," řekl a bez zaváhání se vydal ke schodišti směrem nahoru. Brumbál pozorně naslouchal jeho krokům, a když pak zaslechl téct vodu, s úsměvem se otočil na Fawkse, sedícího na bidýlku. „Další naše záhada odhalena Fawkesi." Fénix se začepýřil a přesunul se k mističce se semínky. „Máš pravdu, je čas na večeři." prohlásil Brumbál radostně a nechal přinést silný kuřecí vývar.

Vaše komentáře k minulé kapitole mi udělaly obrovskou radost. Sešlo se jich tolik obrovsky mě nakoply ke psaní. 

Všem moc děkuju nejen za komentáře, ale i za hvězdičky a podporu :) 

Tak a teď otázka, co vy si myslíte o Bradavickém hradu a jeho oddanosti k Harrymu? 

Přeji vám hezký zbytek večera a uvidíme se zase v úterý :)