Harry neměl sebemenší tušení, jak dlouho je v této obří kleci zavřený. Čas pro něj přestal existovat, poněvadž ho po nějaké době už nedokázal odhadnout. Zpočátku se alespoň zabavil pozorováním prapodivné místnosti, ve které chyběla okna. Nedostatkem světla však netrpěl, to se v pravidelných intervalech objevovalo a zase mizelo. Připadal si kvůli tomu jako v teráriu a možná přesně o to šlo. Voldemort ho zde zavřel z jediného důvodu, chtěl zpět svou Nagini.

Harry to však po počátečním šoku tvrdohlavě odmítal. Obracel se mu žaludek už jen z představy, že by byl znovu tím odporným plazem, a svůj názor dal poměrně hlasitě najevo. Proto mu Voldemort, ve snaze jej přinutit, přestal posílat jídlo a pití. Dehydratace na sebe nenechala dlouho čekat. Po pár hodinách se objevily první příznaky, zaschly mu rty, jazyk se mu lepil na patro a pocit žízně se stále zvyšoval. Bohužel to byla jen špička ledovce. Jak čas ubíhal, přišly bolesti hlavy, zrychlující se bušení srdce, únava a malátnost.

Návštěvy Voldemorta se během té doby zintenzivňovaly, snad doufal, že když mladíkovi odepře stravu a vodu, tím spíš podlehne jeho nátlaku. Jenže Harry nebyl slabá povaha a jen tak se nedal. Pak tu také bylo něco, o čem pán Zla nevěděl. Proměnit se v Nagini zkrátka nebylo možné, a to hned ze objektivních dvou důvodů. Za prvé neměl u sebe přívěsek, jenž mu přeměnu umožňoval, a druhý důvod, mnohem podstatnější, byl Severusův příkaz, který prostřednictvím kletby byl nucen uposlechnout. Tohle všechno pánovi Zla unikalo a Harry to tak hodlal nechat. Dodávalo mu totiž to sílu se nevzdat.

Právě se pomalým krokem procházel podél mříží, aby protáhl a prokrvil ztuhlé končetiny. Dělal to pokaždé, když se probudil, ačkoli zjišťoval, že jej to namáhá stále víc a víc.

Unaveně se svezl na zem, co nejdál od díry, která mu sloužila jako provizorní toaleta, kterou ale nyní už mnoho hodin nepotřeboval vzhledem k absenci jakéhokoli jídla a pití. Bušení srdce mu po takové námaze připadalo hlasitější, doslova slyšel, jak mu vlastní krev zběsile tepe žilami a nutí srdce tlouct rychleji. Unaveně zavřel oči a modlil se, aby tohle peklo brzy skončilo, poněvadž tušil, že už dlouho nevydrží, a bylo pro něj čím dál těžší nepropadat panice. Tělo mu postupně selhávalo, bez vody nemohl pomalu ani myslet, každá hlubší myšlenka se vytratila do ztracena a rozhovory s Voldemortem už skoro nezvládal, zapomínal uprostřed rozhovoru, co chtěl říct. Čas zkrátka tentokrát nebyl na jeho straně.

Suchý dráždivý kašel Harryho probudil z lehkého spánku, do kterého bezděky upadl. Namáhavě se zvednul zpět do sedu a s hlubokými nádechy se pokoušel záchvat kašle zastavit. Tělo měl rozpálené a v ústech sucho jako na Sahaře, určitě měl vysokou horečku. Poté co přestal kašlat, si vyčerpaně opřel hlavu o mříže a zamžoural na strop, kde pomalu mizelo očarované světlo. Na rtech se mu objevil úšklebek. Nikdy si neuvědomoval, jak moc je voda důležitá. Teprve až mu byla odebrána, pochopil jak je cenná.

Další jeho myšlenky přerušilo tiché vrznutí.

„Jak se dneska máme, Harry?" ozvalo se ode dveří.

„Skvěle!" pronesl Harry suše a odtáhl se od mříží, aby na něj muž nedosáhl.

„Harry, Harry, Harry," kroutil Voldemort hlavou a tiše kráčel ke kleci. „Sám dobře víš, že si za to můžeš sám."

Mladík ze sebe vydal znechucený zvuk a otočil se od přicházejícího černokněžníka celým tělem.

„Tvé chování se mi nelíbí, chlapče," zavrčel pán Zla, „ale máš štěstí, mám dnes velmi dobrou náladu, takže ti tvé nevhodné chování odpouštím," usmál se a přistoupil těsně k mřížím.

Harrymu se z toho úsměvu zvedal žaludek.

„Dnes se mnou opět nemluvíš?" povzdechl si na oko Voldemort, „nevadí, tak tedy budu mluvit já."

Harry ležel stočený na boku zády k muži, uši nastražené.

„Víš, že tě Severus hledá?" nadhodil pán Zla a nijak se přitom nesnažil skrýt své překvapení. „Moc se k tomu ale neupínej! Nenajde tě, a když už, tak buď po mém boku, nebo hnijícího v této kleci," bouchnul silou do železných tyčí a pozvolna vykročil podél klece. „Je obdivuhodné, s jakou vervou se do tvého hledání pustil."

Harry ani nemukl, srdce měl však skoro až v krku, jak silně mu v té chvíli bušilo. Severus ho hledá! Úleva se přes něj převalila tak silně, že se musel kousnout do ruky, aby ovládl bouřící emoce.

„Tuším, na co teď myslíš, ale jak říkám, nemá sebemenší šanci. Má kouzla jsou velice mocná a někdo jako Severus je nemá šanci překonat, i když je nadprůměrný kouzelník." Ve Voldemortově hlase byla slyšet jasná povýšenost a jistota ve vlastní neporazitelnost. „Jediní dva kouzelníci, kteří by to mohli zvládnout, jsou mimo hru. „Ty jsi tady, bezmocný a na pokraji sil, a Brumbál je po smrti," rozchechtal se.

Harry sebou při tom nečekaném zvuku prudce škubnul, přesto se nemohl ubránit spokojenému úšklebku, který však neměl Voldemort šanci spatřit.

„Na jednu stranu chápu, proč tě tak zoufale hledá. Severus vždy dokázal najít perlu v kupce hnoje."

Mladík nad tím přirovnáním protočil oči.

„Jsi výjimečný, Harolde..."

„Neříkej mi tak!" vztekle vykřikl Harry a přerušil tak Voldemortovu otravnou řeč.

„Ale copak? Nelíbí se ti, když ti tak říkám?" posmíval se Voldemort a zastavil se tak, aby se mohl podívat Harrymu do očí.

„Ne!" odsekl Nebelvír a plný hněvu oplácel černokněžníkovi pohled.

„Mě se to ale zamlouvá," zašeptal Voldemort slizce a v očích mu probleskl hlad.

„To máš smůlu," vyprskl mladík a opřel se těžkopádně o loket. Vztek mu na pár chvil dopomohl zapomenout na stav svého těla a vyburcovat v sobě sílu znovu čelit té odporné kreatuře. „Právo mi tak říkat má jen můj bratr!" zasyčel ostře a docela věrně v ten moment připomínal rozzlobenou kobru.

„Konečně!" vydechl potěšeně pán Zla, „už jsem se bál, že z tebe ta bojovnost vyprchala."

Harry necítil potřebu na to jakkoliv reagovat, pouze Voldemorta propálil zlým pohledem.

„Nechápu tvůj postoj, Harry," poklepal zamyšleně nehtem o kovovou mříž a pomalu se opět dal do pohybu. „Společně bychom byli neporazitelní."

Něco v jeho hlase Harryho zarazilo, když se ale pokusil více zamyslet, myšlenky se mu rozutekly jako nezbední zahradní trpaslíci. Vysíleně položil hlavu na zem a s úlevou přivítal chlad, jenž mu konejšil rozpálené čelo. Zcela vytěsnil Voldemortův hlas a unaveně přivřel oči. Věděl, že v kleci mu nic nehrozí, poněvadž klec očarovaná magickými pouty měla i své výhody. Když byl uvnitř, žádná magie se k němu nemohla dostat. Pán Zla si to dokonce vyzkoušel na vlastní kůži. Když byl ten první den s Harrym v kleci, překvapeně zjistil, že mu je v tomto prostoru jeho hůlka k ničemu. Proto se od té doby držel zásadně mimo klec. Harry to vítal, alespoň něco pozitivního na tomhle všem bylo.

***

Severus třísknul pěstí do stolu. „Opět slepá ulička!"

Lucius Malfoy pouze nadzvedl udiveně obočí a posadil se do křesla. „Uklidni se, vždyť jsme to čekali."

Severus mu věnoval mrazivý pohled. „Tohle všechno jsme prohledali," sklopil zrak k mapě, na které byly vyznačené různé tečky.

Lucius se s neochotou znovu postavil a přistoupil ke stolu. „Zbývají poslední dvě," ukázal na zmíněná místa.

Severus si unaveně protřel oči a přikývl. „Teď ještě rozhodnout kam pošleme Fénixův řád a kam půjdeme my."

„Ty chceš jít bez zálohy?" ozval se Lucius překvapeně.

„Nemusíš jít, nikdo tě nenutí!" obořil se Severus vztekle na druhého muže, „já však chci najít Harryho živého, takže půjdu sem," zabodnul ukazováček do jedné ze dvou rudých teček. „A Fénixův řád pošlu na Raddleův hřbitov."

„Ty ses úplně zbláznil," hlesl Malfoy šokovaně.
Ani jeden z nich nebyl po těch dlouhých dnech hledání zrovna v nejlepší kondici, poněvadž spali jen tu nejnutnější dobu, než se vypravili k dalšímu pátrání. A Snape tu právě navrhl sebevražednou misi. Tak to ne! K tomu se on neupsal! Hlasitým nádechem chtěl Snapea upozornit, že oni nejsou Nebelvíři, když ho Severus odbyl netrpělivým pohybem ruky.

„Jdi, potřebuji přemýšlet," posílal ho lektvarista pryč, aniž by se na něj jedinkrát podíval.

„To je mi vděk!" vyprskl znechuceně Lucius.

„Nebuď teatrální, Malfoyi," pronesl Severus klidně, tím však muže ještě víc namíchl. Ozvaly se rychlé kroky a o chvíli později práskly dveře.

Severus se konečně ocitnul sám. S úlevným vydechnutím klesnul do křesla a zavřel oči.
„Kde jsi, Harry?" zašeptal do ticha a prsty promnul zlatý prsten, který ho od včerejšího večera nepříjemně pálil, a s každou další uplynulou hodinou se to jen zhoršovalo. Nikomu o tom neřekl, nebylo třeba zvyšovat paniku. Bohatě stačilo, že on sám nad sebou ztrácel kontrolu.

Přemožen starostmi o svého milého Severus Snape brzy usnul v ředitelském křesle.

Tak jsem zvědavá na vaše názory. Upřímně se přiznám, že za touto kapitolou se skrývá trocha toho hledání na internetu o dehydrataci. Sama jsem o tom měla jen mlhavou představu. Nakonec mi s tím pomohla kamarádka a já jí tímto děkuju, nebýt jí tak se s tím pachtím ještě teď :) 

Stejně tak děkuju vám, kteří mě stále zasypáváte krásnýma komentářema plnýma podpory. Stejně tak i hvězdičkami děkuju moc. 

Teď jako obvykle vám přeji hezký zbytek týdne.