Severus odmítal uvěřit slovům Luciuse Malfoye, avšak stačilo si vzpomenout, v jakém byla Eleonor stavu, když se objevil... Opilá, v čích slzy, ve tváři hluboký smutek. Byl to obraz ženy, která si byla jistá, že přišla o všechno.

Pravda, hořká pravda, do něj udeřila nelítostnou silou, přímo na solar a zanechala ho zcela bezradného proti ochromující bolesti, která následně zachvátila jeho tělo a mysl. Za svůj dosavadní život zažil mnoho mučení od pána Zla, jeho Cruciatus bylo proslulé svou devastující silou. Přesto ho nikdy nezlomilo. Vždy ho ustál, poněvadž věděl, že lidé, na kterých mu záleží, především jeho blízcí jsou v bezpečí. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že ho zlomí právě tohle – zrada od nejbližší osoby, které mnohdy věřil víc než sobě.

Ze Snapeových úst se ozvalo nekontrolovatelné hysterické uchechtnutí a obličej se mu zkřivil takovým způsobem, že Lucius sáhl okamžitě po hůlce. V místnosti se v dalším okamžiku objevila divoká, elektrizující magie, která chtěla jediné – ničit. Lucius si s hrůzou uvědomil, že v křesle spí bezbranný Draco. Děs mu sevřel útroby a dřív, než si stačil uvědomit, co dělá, stál na nohách a napřahoval se. Jeho pěst narazila tvrdě na Snapeovu bradu, až mu v ruce hlasitě zakřupalo.

Severus překvapeně zamrkal, když ucítil tepající bolest a před sebou spatřil Luciuse Malfoye, jak se napřahuje k další ráně. Jen taktak stačil uskočit stranou, aby se jí vyhnul.
„Přestaň, Malfoyi, dost!" vykřikl a znovu se jen o vlásek vyhnul napřažené pěsti. Koutkem oka si všimnul Draca, jak vstává z křesla a šokovaně zírá na svého otce, jenž se znovu a marně snaží udeřit jeho kmotra.

„Otče, to už stačí!" ozval se příkře a rychlým krokem se k nim vydal.

Dracův hlas zafungoval, Lucius takřka okamžitě přestal a otočil se na svého syna. „Netušil jsem, že jsi vzhůru."

Draco se na svého otce překvapeně díval. „Proč ses pro Merlina snažil Severuse praštit!?"

Lucius pohodil namyšleně hlavou. „Já se ho nepokusil praštit, já ho praštil!"

Severusovi by jindy tato scénka přišla k popukání, jenže situace byla příliš vážná, aby měl důvod ke smíchu. Dobře věděl, proč jej Lucius praštil. Ztratil nad sebou a svou magií kontrolu, emoce jej úplně ovládly. Kdyby nebylo včasného zásahu aristokrata, zřejmě by někomu ublížil a to nechtěl. Rozhodně ne někomu z přítomných. Vždy se pyšnil svým sebeovládáním, za každé situace si dokázal udržet čistou hlavou, a pokud se mu to občas přeci jen nepovedlo, většinou ztratil kontrolu jen nad svým chováním, nikoliv nad magii. Tohle všechno pro něj bylo nové a projevilo se to v nejméně vhodnou chvíli. Potřeboval mít čistou hlavu, aby mohl zachránit Harryho, ale nedokázal se ovládat, obzvlášť když si vzpomněl na ženu, která spala poklidně v pokoji na druhém konci chodby. Proč jej vůbec nabádala, aby si k Harrymu našel cestu, když měla v plánu mu ho stejně vzít?! Vzít mu jediného člověka, kterého dokázal upřímně a hluboce milovat! Neměl ponětí, proč to udělala, a bylo mu to vlastně jedno. Pro něj se v tom okamžiku stala cizím člověkem, pro kterého již v jeho srdci nebylo místo.

Zatnul bezmocně ruce v pěst, nehty se mu zabořily hluboko a bolestně do masa, ale nic z toho nevnímal, okolní svět pro něj přestal existovat. Momentálně se nacházel ve svém vnitřním světě, v němž vládla bolest, strach a především zoufalá bezmoc. Divoká a mocná magie se opět začala probouzet a odpovídat tak na jeho rozbouřené emoce. Nechtěl však nad ní znovu ztratit kontrolu. Zavřel proto oči a pokusil se zhluboka dýchat a vnímat ji. Byla silná, mnohem silnější než dřív, připravená postavit se tomu, kdo je za tohle všechno zodpovědný. Jeho a Harryho magie, která měla změnit svět, jenže jak? Když nad ní neměl kontrolu. Emoce se zdály být příliš palčivé a ostré, aby je mohl zvládnout.

Pomalu, ale jistě se Severusovi ztrácela pevná půda pod nohama. Se zavřenýma očima tiše, beze slov křičel o pomoc. Magie, kterou se marně snažil ovládnout, mu stále unikala jako hbitý úhoř, jenž toužil zůstat volný. Když už mu pomalu docházely síly, před zavřenýma očima se mu náhle zjevila Harryho šťastná tvář.

Severusovu mysl zaplnil Harryho klidný hlas opakující neustále tatáž slova: Ukotvi se!

Se slovy vyplula napovrch také vzpomínka:

„Severusi, no tak, už se nemrač." Na Harrym bylo vidět, že se královsky baví.

„Ty bys také neměl dobrou náladu, kdyby ti student zdemoloval polovinu učebny!" rozčiloval se Severus a už podruhé prohledával velkou hromadu písemných prací.

„Co hledáš, prosím tě?" vyptával se mladík zvědavě.
Seděl v křesle naproti tomu ředitelskému a pobaveně kroutil hlavou, v rukách přitom držel učebnici Přeměňování. Soustředit se na ni ale nedokázal, pozorování Severusova počínání bylo mnohem zábavnější.

„Nemůžu najít písemné práce sedmáků..." bručel Severus, kupička prací se během prohledávání začala nebezpečně naklánět do strany. „Nevíš, kam jsem je dal?" zeptal se netrpělivě a na poslední chvíli stačil zabránit katastrofě.

„Zkus horní šuplík zprava," poradil Harry a schoval tvář za učebnici.

Severus skepticky dal na nebelvírovu radu a otevřel onen šuplík. A ejhle ony tam skutečně byly! Ležely hned navrchu. „Harry?" oslovil mladíka překvapeně.

„Ano?" Nebelvírův hlas zněl přehnaně nenuceně.

„Jak jsi věděl, že jsou právě tam?" přimhouřil Severus podezřívavě oči.

„Je to jediné místo, kam ses ve svém rozčílení podíval jen letmo, takže si je mohl snadno přehlédnout." V mladíkově hlase byl slyšet potlačovaný smích.

Severus se nebezpečně naklonil nad desku stolu „Ty jsi je ale nepřehlédl," zasyčel a měl neuvěřitelnou chuť Harrymu tu knihu, za kterou se schovával, vytrhnout.

Nebelvír pokrčil rameny. „Nechtěl jsem tě rušit ve tvé tirádě a myslel jsem si, že bude lepší, když nejprve vychladneš, než se pustíš do oprav těch těžce vydřených prací," vysvětlil Harry a klidně otočil na další stránku.

„Skutečně?" nadzvedl Severus obočí v předstíraném udivení. „A to tě nenapadlo, že pak budu naštvaný na tebe, a o to spíš si na jejich pracích vybiju zlost?"

„Napadlo, ale to ty neuděláš," prohlásil Harry sebejistě.

„A to proč?" zeptal se a přistihl se, že ho odpověď víc než zajímá. Také počáteční zloba se pomalu ale jistě vytrácela a místo toho začal cítit jisté pobavení. To se mu v přítomnosti Harryho stávalo často.

„Protože bych s tebou pak nemluvil, a ty nemáš rád, když tě ignoruji." Harry konečně přestal předstírat, že čte, a knihu odložil.

„To máš pravdu," souhlasil Severus neochotně.

Mladík ho za to odměnil rošťáckým úsměvem.

Chvíli mezi nimi panovalo poklidné ticho, které bylo sem tam přerušeno šustěním stánek, škrábáním pera či tichým pochrupováním z některého z obrazů. Většina pláten byla v tuto dobu prázdná, jelikož se jejich obyvatelé někde potulovali. Pouze pár z nich zůstalo ve svých rámech a ti buď tiše spali, nebo cumlali ovocné dropsy a potutelně se šklebili.

Severus nelítostně přeškrtal jeden z odstavců, div u toho nepřetrhl pergamen, když zaslechl Harryho hluboký povzdech. Jeho myšlenky se okamžitě začaly soustředit na mladíka, takže málem zapomněl, co se chystal pod ten přeškrtaný text napsat. „Něco se děje?" ozval se vyčkávavě.

„Nic, budu muset jít, Remus na mě čeká." Harry nezněl vůbec nadšeně, když to říkal.

„Myslel jsem, že máš svého vlkodlaka rád," pronesl Severus sarkasticky a zvedl zrak od pergamenu.

„Mám, ale dnes opět budeme procvičovat moji magii," vzdychl mladík otráveně a sáhl po školní tašce, která mu ležela u nohou.

„Chápu," kývl lektvarista a znovu se sklonil nad prací Eleny Hajské. Ta holčina by měla přestat přemýšlet nad mužským pokolením a víc se věnovat studiu, jinak se může rozloučit s vyznamenáním na konci roku. Byl do svých myšlenek tak zabraný, že málem propásl Harryho odchod. Teprve až zvuk otevírání dveří přetrh jeho chaotické myšlenky.

„Harry?!" křiknul za mladíkem, jenž byl už skoro za dveřmi.

„Hmm?" zabručel Nebelvír a udělal několik kroků zpět do místnosti, stále však držel kliku dveří.

„Co tvá magie?" zeptal se lektvarista a dával si přitom dobrý pozor, aby mu v hlasu nebylo znát napětí.

Harry se zaváháním zavřel dveře a vrátil se zpět ke stolu. „Řekněme, že procvičování není na škodu," ušklíbl se a nepohodlně se ošil.

„Harry..." začal Severus, ale hned byl hrubě přerušen.

„Ne, Severusi! Odmítám na tohle přistoupit!" vystartoval Harry prudce, až se mu popruh na rameni svezl dolů.

„Mnoho věcí by to vyřešilo a víš, že jsem říkal, že..."

„Vím, co jsi říkal, ale odpověď je ne!" Harry si hrubě nahodil popruh zpět na rameno a vypadalo to, že by odsud nejradši utekl. Jako správný Nebelvír to ale neudělal.
„Nic by to nevyřešilo, Severusi," povzdechl si rezignovaně. „A i kdybychom to nakrásně udělali, tak by se magie musela stejně nejprve ukotvit, a to může trvat poměrně dlouho."

„Ukotvit? Co si pod tím pojmem mám představit?" vyptával se Severus zaskočeně. „Mluvil jsi o tom, že by naše magie jako taková mnohonásobně zesílila, ale o žádném ukotvení jsi nemluvil."

„Není to žádná věda, je to jen o tom, jak svou magii ovládneš," pustil se Harry do vysvětlování. „Malé děti se ji učí ovládat od narození, aniž by o tom nějak přemýšlely, ale pokud se stane, že kouzelník přijde k větší moci, než doposud měl, je třeba, aby se ji naučil ukotvit."

Severus zamyšleně vstal a vydal se k Harrymu. „Co to přesně znamená?"

„No, to nikdo přesně neví, ale mělo by to být něco, co je pro onu osobu velmi důležité. Věc, člověk, zážitek, prostě cokoli, co tebe a tvou magii dokáže zklidnit. Prostě, ukotvit se..."

Severus otevřel oči, stále však před sebou viděl Harryho šťastnou tvář. On byl jeho ukotvení a náplast na palčivé emoce, které se pomalu, ale jistě začínaly uklidňovat.
Když si byl jistý, že má sám sebe i svou magii pod kontrolou, vykročil rázným krokem z pokoje.
Nadešel čas, zjistit, kde je Harry. A byla tu pouze jedna osoba, která to ví.

Je za námi další kapitola :) 

Děkuju všem za podporu moc si ji vážím.  Sama vím, že to nemáte semnou lehké obzvlášť  s mými konci :D