Severus se úderem deváté hodiny přesunul do svých komnat v naději, že tam na něj Harry bude čekat. Bohužel tomu tak nebylo. Místnosti byly prázdné a všechno bylo tak, jak to ráno zanechal, proto bez zaváhání použil krb. Tentokrát ho však veškerá bezpečnostní opatření jen rozčilovala a zdržovala. Musel použít několik krbů, než se mohl konečně odlexovat na správnou adresu.

Jen co stanul v krbu v Eleonořině domě, věděl, že je něco špatně. Žena seděla v křesle s poloprázdnou sklenkou v ruce a slepě zírala kamsi do prázdna.

„Dobrý večer," pozdravil a vyšel z krbu.

Eleonor sebou při zvuku jeho hlasu škubla a dosud prázdným pohledem probleskla panika, která však byla okamžitě překryta několika různými emocemi, které Severuse zmátly.

„Severusi!" zvolala tónem, jenž zněl nečekaně chraplavě, „nečekala jsem tě." Odkašlala si a trochu vrávoravě vstala.

„Ty jsi pila?!" vydechl šokovaně lektvarista. O Eleonor bylo všeobecně známo, že alkoholu příliš neholdovala, a když už, tak jen příležitostně, a to si dala maximálně jednu, dvě skleničky vína. Nikdy se však nedotkla tvrdého alkoholu. Co se stalo tak hrozného, že to Eleonor přinutilo vypít ohnivou whisky a tvářit se jako kdyby někdo zemřel? Chystal se na to všechno zeptat, když jej žena šokovala na nejvyšší možnou míru.

„Severusi! Ty ani nevíš, jak ráda tě vidím," škytla a vratkým krokem se k němu rozeběhla, aby mu následně spadla nešikovně do náruče.

Severus neměl jinou možnost, než ji obejmout. Dlouho se mu nestalo, aby ho takhle někdo vykolejil. S nechutí nakrčil nos, když ucítil silný zápach alkoholu. „Kolik si toho vypila?" zeptal se rozhořčeně.

„Málo, příliš málo," zabrblala do vnukovy hrudi.

Severusovi došla trpělivost a poněkud větší silou, než bylo třeba, ji od sebe odtáhl. „Co se pro Merlina stalo!?" zatřásl s ní. K ničemu to však nebylo, jediné čeho dosáhl, byly slzy.

„Je mi to líto, hrozně líto," vzlykla. Tím svého vnuka patřičně vyděsila, jelikož babičku viděl plakat jen jednou v životě...

Severus měl v ten moment pocit, jako kdyby mu na hruď usedl troll. „Kde je Harry?" zašeptal tichým hlasem, ze kterého čišela úzkost.

V ten okamžik začala Eleonor prudce házet hlavou, jako smyslů zbavená. Pohyb ustal stejně náhle, jako začal, a ženina tvář neuvěřitelně zbledla.

„Je mi špatně," hlesla a bezvládně spadla do Severusovy náruče. Lektvarista se ji s heknutím pokusil postavit zpátky na nohy, ale ukázalo se, že Eleonor buď omdlela, nebo usnula, ale podle pravidelného dechu se Severus přikláněl k druhé variantě.

„No ták!" zabručel a neohrabaně vzal Eleonor do náruče. „Takhle se zlinkovat!" hudral a světe, div se! Žena jej musela slyšet, jelikož si něco pro sebe zamumlala a víc se ke vnukovi přitiskla.

Lektvarista jejímu blábolení stejně nerozuměl, a i kdyby ano, přičítal by to opilosti.

Severus s Eleonor v náručí kráčel do přijímací haly, odkud pomalu vyšel schody. V duchu si přitom nadával do pakoňů, že nepoužil nadlehčující kouzlo. V chodbě v patře pak zadýchaně zamířil k jejímu pokoji.

„Měla bys zhubnout," pronesl pološeptem, zatímco ji jemně ukládal do postele. Sundat následně Eleonor boty se ukázalo jako nadlidský výkon. Byly to totiž šněrovací kotníkové boty a Severusovi chvíli trvalo, než přišel na systém, jak správně rozvázat tkaničky. Nakonec se mu to ale podařilo.

S úlevou odložil boty vedle postele. „Už chápu, proč vám ženám to vždycky tak trvá," konstatoval, vzal přehoz, jenž ležel v nohách postele, a přehodil ho přes Eleonor až k ramenům. Na noční stolek nezapomněl postavit lektvar proti kocovině, který si zvykl nosit po kapsách v dobách shromáždění služebníků Pána Zla, kde se to skoro vždy vymklo z rukou. Tyto schůze sice pro něj zaplať Merlin, nadobro skončily, ale zvyk zůstal.

Při pohledu na babičku Severus zakroutil nechápavě hlavou. Proč jen se takhle zbořila? Sám sobě si slíbil, že jí to dá ještě sežrat. Přednášce se rozhodně nevyhne. Dobře si pamatoval svoji první přednášku na téma alkohol, a teď přišel čas, aby také ochutnala svou vlastní medicínu. Už teď se na to těšil.

Tiše se vydal ven z ložnice s jasným cílem zjistit, co se tady vlastně stalo?! Snad mu to Harry objasní. Při myšlence na mladíka se mu sevřelo srdce. Nemohl se totiž zbavit špatné předtuchy, která každým okamžikem sílila, a jeho instinkt, jenž se málokdy mýlil, mu také napovídal, že se s Harrym něco stalo.

Jen co vyšel na chodbu, potkal se s paní Grangerovou, která se zde společně se svým manželem ukrývala poté, co je na začátku školního roku unesl i s jejími prarodiči Lord Voldemort. Starší manželský pár se bohužel zachránit nepodařilo.

„Dobrý večer, paní Grangerová," pokývl Severus ženě na pozdrav. Nemohl si přitom nepovšimnout strachu v jejím postoji. Ruce se jí chvěly a vyhýbala se přímému pohledu do jeho tváře. Severuse s úšklebkem napadlo, že si zřejmě načetla něco o Nitrozpytu, přesto mu však kývla nazpátek.

Lektvarista si jí dál nevšímal a pokračoval rázným krokem až na její konec chodby, kde měl mít Lucius Malfoy svůj pokoj. V hlavě se mu mezitím objevovalo tisíce představ, co všechno se mohlo stát.

V okamžiku, kdy stanul před dveřmi, se zhluboka nadechl a s výdechem vyhladil tvář do nic neříkající masky. Nechtěl, aby v něm dva Zmijozelové četli jako v otevřené knize. O tom třetím, který zde měl být přítomen, nebylo třeba mluvit, ten na něm vždycky poznal, že se něco děje, i když se to snažil sebevíc skrýt.

Krátce zaklepal a bez vyzvání vešel, byl příliš netrpělivý, aby bral ohled na nějaké dekorum. Ve chvíli, kdy překročil práh, ustrnul. Draco sedící v křesle vedle otcovy postele tvrdě spal, to samé se ale nedalo říct o Luciusi Malfoyovi, jehož pohled se intenzivně střetl s tím Severusovým.

„Tušil jsem, že přijdeš," ozval se Lucius šeptem.

Severus za sebou švihnutím hůlky zavřel dveře a teprve pak se ráčil na mužova slova zareagovat. „Jistě!" odsekl kousavě. „Něco takového není těžké uhádnout, bylo třeba ti donést lektvar na posílení magie, který jak jistě víš, byl k tomu speciálně upraven," poučoval jej a přitom na aristokrata shlížel svrchu. Několika kroky přešel místnost a postavil se na druhou stranu, než bylo křeslo se spícím mladíkem. Lahvičku ze své kapsy u hábitu vytáhl, až přehnaně pomalu, neušel mu přitom dychtivý záblesk v mužových očích. Zasáhla ho ryzí škodolibost, a proto nijak nespěchal, aby lektvar aristokratovi předal. Jaké to asi je, když někdo jako Malfoy, jenž si zakládá na své krvi a magii, teď nemůže vyčarovat ani pořádné Lumos? Navíc ta lahvička a zejména její obsah je jediný prototyp, který mu zůstal. Všechno ostatní záhadně zmizelo a on, jako správný Mistr lektvarů, si ten lektvar chtěl nechat pro sebe a pokusit se toho udělat víc, jenže Harry zahrál na jeho citlivou strunu a přinutil jej lektvar odevzdat, až přijde ten správný čas. Teď však svého slibu zalitoval. Nejradši by se Malfoyovi vysmál a ponechal si svůj lektvar, který byl pro něj cennější, než všechny ostatní lektvary, které za život stvořil. Už jen samotná podoba lektvaru byla fascinující! Žádný jiný takový nikdy neviděl. Barva lektvaru byla zlatá, podobně jako Hvězdný prach, ale jen na první pohled. Když se člověk podíval blíž, mohl si všimnout rudých částeček, které pohlcovaly ty zlaté, a naopak. Nekonečný cyklus.

„Dej mi to!" rozkázal naléhavě Lucius a bylo na něm vidět, že jen přísné malfoyovské vychování mu brání, aby se po lektvaru natáhnul.

„Nejsem tvůj domácí skřítek!" odsekl Severus a snažil se ze všech sil zakrýt své rozrušení. Ten lektvar mu už nějakou dobu zatemňoval mysl. Od první chvíle, co jej vařil, musel neustále myslet na to, jak šťastně se při práci na něm cítil, a samotný ten pocit byl pro něj silně návykový. Chtěl to opět zažít! Proklínal toho, kdo mu sebral možnost prožít to celé znovu! A kdo vůbec říká, že se bude muset lektvaru vzdát? Harry...

Severus silně zatřásl hlavou. Merline, nad čím to momentálně uvažoval!? Zpanikařil. „Kde je pan Potter?" zeptal se naléhavě a přinutil tak svou mysl zaměřit se na něco jiného než na lektvar. Přesto nevědomky lahvičku promnul mezi prsty.

Lucius se zatvářil odmítavě, ale pohled měl stále fascinovaně upřený na lektvar. Po chvíli ticha to vzdal: „Dobře, řeknu ti to," zabručel, „ale nebudeš mi věřit!"

„Zkus to!" vyzval jej Severus suverénně.

„Eleonor ho předala Pánovi Zla výměnou za tvůj život."

Severusova mysl se na několik málo vteřin šokovaně zastavila, než pomalu pochopila, co ta slova znamenají.
„Lžeš!" obvinil Luciuse divoce. Hruď jej přitom zabolela takovým způsobem, že se musel chytit sloupku postele. „To, co tady říkáš, je nesmysl!" blábolil překotně. „Proč by to dělala?!"

„Výměnou za tvůj život," zopakoval Lucius a sledoval, jak se Severus pod tíhou jeho slov hroutí. Jako správný Zmijozel v tom našel jisté potěšení. Konečně došlo i na toho dokonalého mistra lektvarů Severuse Snapea!

Lucius už v mládí tiše muži záviděl, poněvadž na co Severus sáhl, to mu vycházelo. Pro dobré známky pomalu nemusel hnout ani prstem, zatímco on se po nocích šprtal, aby byl nejlepší v ročníku a potěšil tak svého otce. Severus nebyl společensky aktivní, přesto o něm lidé věděli a uznávali jej, a to nejen pro jeho úspěchy v lektvarech. Dokonce i u Pána Zla se těšil velké oblibě. Lucius mohl dělat, co chtěl, ale nikdy nedosáhl takového postavení, jako měl Severus Snape.

Žárlil na muže s poloviční krví, který měl to, po čem čistokrevný Lucius vždy toužil: Respekt, talent a v neposlední řadě také lásku... K čemu Luciusovi bylo jeho nehorázné bohatství, když neměl nikoho, s kým by se o něj podělil. Dnes se ale dočkal satisfakce. Tak proč necítí očekávaný pocit sladkého vítězství? Místo toho měl obavy o mladého muže, kterému vděčil za svůj život.
Proto se rozhodl. V nestřežené chvíli vyškubl ze Snapeovy ruky lektvar, a než se lektvarista stačil vzpamatovat, zlatá tekutina protekla Luciusovým hrdlem.

Ahoj, moc se omlouvám, že kapitola vyšla až dnes, ale byla jsem u zubaře... Víc není třeba do dávat :) 

Všem přeji hezký zbytek týdne a moc vám všem děkuju za podporu :)