Harry neměl ponětí, jak se to stalo, ale během pokusu o odstranění Znamení zla omdlel. Naštěstí jen na okamžik, neboť potom, co znovu nabyl vědomí, zjistil, že leží tváří na Luciusově hrudi. Nestačil se však ani pořádně rozkoukat, když ho něčí paže začaly zvedat. Hlava se mu tím pohybem tak zamotala, že chvíli nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Samotný žaludek se mu přeměnil v kamení, tak těžký se najednou zdál. V ústech ucítil štiplavou chuť žaludečních šťáv a jen silou vůle se přinutil nezvracet. S bolestným zasténáním zavřel oči a veškeré soustředění vložil do toho, aby v sobě udržel obsah žaludku. Zbytek těla měl jako z gumy. Sám nedokázal pohnout ani malíčkem, přesto se o to však pokusil. Okamžitě toho zalitoval, v hlavě se mu rozproudila příšerná bolest. Dokonce se mu pod zavřenými víčky začaly tvořit rudé skvrny. Byl na tom opravdu špatně. Kdyby se mu jen ta hlava tolik netočila a neměl pocit, že se každou chvíli pozvrací!

Přes to všechno si uvědomoval, že je s ním manipulováno. Stál vzpřímeně, přestože jeho tělo nemělo takřka žádnou sílu. Celá Harryho váha byla na onom člověku, který ho nutil k namáhavé chůzi. S paží přehozenou přes drobná ramena a s vůní, kterou bezpečně poznal, kráčel, avšak každý krok byl čiré utrpení.

Chlapcův stav se každým pohybem zhoršoval. Na spáncích, mu během chvíle vyrazil studený pot. Potřeboval si jít okamžitě lehnout, proto se ze všech sil snažil Eleonor pomoc.

„Já vám s ním pomůžu, madam," zaslechl Dárcův nejistý hlas.

„To nebude nutné, mladíku, zůstaň u svého otce," odmítla jej Eleonor.

Lucius! Problesklo Harrymu hlavou. Podařilo se to? Přežil!? Přál si přesvědčit se o tom, jenže jeho momentální stav byl natolik bídný, že každý další pohyb navíc by ho poslal k zemi.

Ozval se skřípavý zvuk a Harryho ovál chladnější vzduch, zřejmě z otevřených dveří. Znovu zatoužil po odpočinku, snad jej Eleonor vede do některého z pokojů. Hned jak se pořádně prospí, zjistí, jak je na tom Lucius Malfoy.

Se zavřenýma očima se nechal slepě vést, a to se ukázalo jako fatální chyba. Došlo mu to teprve v momentě, kdy jej Eleonor přinutila slézt první schod.

Harryho bolestí otupené instinkty ho naneštěstí nedokázaly zavčas varovat. Eleonor ho ze všech sil táhla dolů po schodech. „Prosím," vydechl zoufale a mírně se naváhnul dopředu.

„Je mi to líto, Harry, tohle jsem nechtěla," zašeptala Eleonor Nelvírovi do ucha a s vypětím všech sil s ním zdolala poslední schod.

Harry byl zmatený z jejích slov, vůbec netušil, co tím myslela, ale někde vzadu v hlavě mu malý hlásek našeptával, že je v pořádném maléru. Nohy už skoro necítil, takže je málem tahal po zemi, doslova na ženě visel.
„Eleonor," vyslovil její jméno, ale vůbec mu přitom nebylo rozumět. Jazyk mu podivně ztěžkl, byl jen krůček od ztráty vědomí.

„Nemůžu jinak, Harry, on by ho zabil!" vzlykla Eleonor. „Mám už jen jeho, pochop to!"

Nebelvíra v nose zašimraly saze. Eleonor se ho očividně snažila dostat do krbu. Harry se konečně zmohl na odpor. „Ne, prosím, ne!" snažil se křičet, docílil však jen toho, že mu saze vlítly do pusy a on se rozkašlal. Bolest v hlavě se stala nesnesitelnou.

Ještě než vhodila Eleonor letax do ohně, naposledy se k mladíkovi sehnula. „Je mi to líto, kéž by to mohlo jít jinak."

Harry ji však už neslyšel, jeho mysl konečně vzdala svůj boj a odevzdala jej temnotě.

***

Mladíkovo tělo sebou prudce škublo, což vyděsilo krysu, která kolem něj zvědavě pobíhala. Její vyděšený pískot se následně odrazil od vlhkých stěn, když se běžela ukrýt do bezpečí.

Harry se s heknutím přetočil na bok a okamžitě zkřivil tvář. Na jeho těle se nenacházelo místo, které by jej nebolelo. Zkřehlou rukou přejel opatrně po vlhké zemi a namáhavě pootevřel oči. Viděl jen rozmazané šmouhy, nicméně však poznal, že je v temné místnosti, v níž vládne vlhko a chladno. V hlavě se mu objevilo ihned několik možností, a žádná z nich nebyla právě optimistická. Namáhavě zvedl paži, aby se prsty přesvědčil o tom, co vzdáleně tušil. Na popraskaných rtech se mu objevil úšklebek, když žádné brýle nenahmatal. S hysterickým chechotem, který nebyl schopen zastavit, se pokusil zapřít na ruce, jenže se mu to vůbec nedařilo a navíc si způsoboval další zbytečnou bolest. Nemohl si pomoci, musel se smál té absurditě. Zradil ho člověk, kterému absolutně věřil! Jak dlouho tohle chystala? Jak dlouho se jim smála za zády?! A proč to vůbec udělala?!

Nebelvír na své otázky neznal odpovědi, ale i kdyby ano, hořkou pachuť zrady by to nesmazalo. Jeho chechot se najednou změnil ve vzlyk, jenž byl ale okamžitě zadušen. Nemělo cenu plakat, už se stalo a slzy nic nezmění. Vztekle setřel slzu, která se mu přesto všechno skutálela po tváři. A pak se znovu pokusil zvednout a tentokrát se to povedlo! Zlost mu dodala sílu. Sedě udýchaně na zadku měl chuť si zase lehnout. Paže se mu od námahy klepaly a ani dolním končetinám se tato poloha vůbec nelíbila. Harry ale neměl v plánu se vzdát. Kdyby ležel, byl by příliš na ráně, a jelikož tušil, komu bude čelit... Bude lepší mít možnost pohybu.

S malou nadějí prohmatal místa, kde měl obvykle svou hůlku. Neměl ji, škoda, dalo se to však čekat, Smrtijedi nebyli trollové. Nenechali by mu přeci zbraň, aby se mohl bránit. Bohužel pro ně, hůlka nebyla Harryho jediná obrana. S vítězným šklebem si sáhl na pravý kotník... a dýka nikde. Na několik vteřin zůstal jen šokovaně zírat, než mu to došlo. Se zaúpěním bouchl čelem o zem a s tichým „blbče," se opět těžce napřímil. Dýku, kterou obvykle nosil připnutou na kotníku, nechal v ložnici, stejně jako oblečení. Místo toho si jen přeměnil župan na tento lehký hábit v mylném domnění, že se tak do hodiny vrátí. Nad svou očividnou hloupostí zaskřípal zoufale zubama. Potřeboval se honem něčím zaměstnat, aby přestal přemýšlet, do jaké kaše se to zase dostal. Ono bohatě stačilo, že se ho postupně začal zmocňovat strach. Snad nikdy na tom nebyl takhle bídně! Bez brýlí, bez hůlky a dokonce i bez dýky. Jestli tohle přežije, tak to bude zázrak. Pomaličku se začal hýbat po neznámém prostoru. Posunul se však sotva o metr, když se otevřely dveře a do tváře ho zasáhlo ostré světlo. Zřejmě z hůlky.

„To se podívejme, už ses nám vyspinkal," ozval se chladný hlas, při kterém Harrymu tuhla krev v žilách.

„Jakpak se ti líbí tvůj nový příbytek?" zeptal se posměšně Lord Voldemort.

Harry se naoko rozhlédl kolem sebe a nenuceně prohlásil: „Chtělo by to tu vymalovat."

Na několik vteřin nastalo ticho, vypadalo to, že Harry vzal Pánovi Zla vítr z plachet. Tíživé ticho přerušil až šustivý zvuk.

„Ty nevíš, kde seš, Harry?" zeptal se černokněžník, tentokrát zněl jeho hlas z mnohem větší blízkosti. Harry polekaně couvnul, přitom si nešikovně odřel dlaně o drsnou zem. To ho ale v tuto chvíli vůbec nezajímalo. Světlo, které mu neustále svítilo do obličeje, se ani nepohnulo, a přitom to vypadalo, že ho Voldemort obchází v kruhu. Je s ním tedy ještě někdo další?! Proč zatraceně nic nevidí! Nedat na sobě znát strach bylo v ten moment neuvěřitelně těžké, dokonce snad nemožné. Nervózně těkal oslepenýma očima po prostoru připravený na útok. Tak trochu spoléhal na svou magii, která mnohdy reagovala na jeho vypjaté emoce, jenže teď nic...

„Doslova na tobě vidím, jak tápeš a sám sebe se ptáš, kde je pro Merlina moje magie, když ji potřebuju? V Černokněžníkově hlase byla znát nefalšovaná radost.

V Harrym zatrnulo, pokud má Voldemort radost, tak to pro něj nevypadá vůbec dobře.

„Pottere, prozraď mi, říkají ti něco Magická pouta?"

Mladíkovi se zatmělo před očima. „To ne..." vydechl šokovaně.

„Ale ano," rozchechtal se Pán Zla. „Měl bys být opatrnější, Harry, nikdy totiž nevíš, kdo poslouchá."

Harry ponořený do svých myšlenek marně v paměti pátral, komu se o magických poutech zmínil, jenže si nedokázal nic vybavit. Byl do toho tak zabraný, že přestal být ostražitý. Proto se mu málem srdce strachy zastavilo, když si před něj dřepl temný stín. Nestačil ani uskočit, když mu na obličej byly nasazeny brýle.

Tentokrát Harry opravdu uskočil, jelikož stín se stal Lordem Voldemortem. Zády tvrdě přitom narazil do kovových tyčí.

„Rozhlédni se, Harry," pobídl ho muž skoro až mile.

Nebelvírův svět opět nabral ostrých rysů, což by jindy i uvítal, ale teď by byl raději dál slepý.
Byl zavřený v obří kleci, ve společnosti Voldemorta, bez možnosti se jakkoli bránit. Může to být ještě lepší?
A za tohle všechno vděčí jedině Eleonor...

...Jste hodně překvapení? 

Všem přeji krásný zbytek týdne a uvidíme se zase v úterý.