Upozornění!!! 

Hledá se korektorka 

Ahoj omlouvám se za pozdější vydání, ale vyskytl se zádrhel. Moje nynější korektorka z pracovních důvodů, nemůže dál opravovat povídku. Tak prosím, někoho z vás co má zkušenosti  z pravopisem ozvěte se prosím, jedná se o dlouhodobou spolupráci :) 

Podrobnější informace pošlu, když tak do soukromích zpráv. 

PRÁSK! Prostorem se prohnala divoká magie, která nemilosrdně útočila na vše živé v okolí. Smrtijedi se v zoufalé snaze zachránit si holé životy začali hromadně přemisťovat do bezpečí. Až v ohromném sále zůstaly tři osoby a plaz.

„Já ve Vás věřil," prohlásil Pán Zla, pomalu vstávaje z křesla. „Říkal jsem si, jsou to mí nejvěrnější, schopní udělat pro mě, svého pána, nemožné," mluvil dál s rozvahou, obcházeje provinilce. „Nejsou to žádní nováčci, takže něco tak triviálního pro ně nebude PROBLÉM!" Černokněžníkova na oko klidná vůle se na posledním slově zlomila a zasypal ty dva takovým množstvím kleteb, že nestačili křičet. Divoká magie posílená majitelovou zlobou umocňovala sílu kleteb.

Had ukrytý v tom nejtemnějším koutě sálu otočil své šupinaté tělo k odchodu. V místnosti byla zima a jemu to nedělalo dobře, počká raději někde v teple, dokud se Voldemort nevyřádí. Stejně je nezabije, jenom je zmučí tak, že si budou přát milosrdnou smrt. Zrovna u těchto dvou by smrt nebyla na škodu, jenže takové štěstí strana světla zase mít nebude.

***

Potter ukrytý v hadí podobě se vyhříval před obrovským krbem, pokrývajícím pomalu jednu celou stěnu. Stočený v pohodlných smyčkách se díval do hořících plamenů. Voldemort dnes potrestal své nejvěrnější prakticky bez důvodu. Ne že by k potrestání skutečný důvod potřeboval, ale vyřadil je tak na několik týdnů, ne-li měsíců z aktivní služby.

Hadí smyčky se pohybem zavlnily, had zvedl hlavu a upřel pohled na dveře, které se se skřípotem otevřely. Pán Zla vstoupil dovnitř, uděluje příkazy kryse, co šla uctivě za ním.

„Několik dní je nech bez jídla a vodu jim dej každý druhý den. Pouze jeden pohár, ne víc!" Voldemort se na Červíčka při příkazech ani nepodíval. Pozornost věnoval Nagini, která zírala na toho budižkničemu a vztekle syčela: „Co ten tady dělá!"

Voldemort nemohl jinak, než se usmát, a že to v jeho podání vypadalo skutečně děsivě. Měl rád, když malá Nagini žárlila, i když už jí několikrát ujišťoval, že nemá důvod. Pro něj vždy zůstane ta nejdražší. K ničemu to však nebylo. Pettigrewa nenáviděla pořád stejně zapáleně. Vsadil by klidně svou pravou ruku, že kdyby jí nezakázal Červíčka zabít, už by ho nebylo.

„Jenom ho chci mít pod dohledem," odpověděl v hadí řeči, usedávaje do křesla s vysokým opěradlem stojícím naproti krbu.

„Provedl něco, můj pane," zasyčela Nagini dychtivě a rozpletla smyčky, aby se rychle pohnula směrem k Červíčkovi.

Ten strachy zakňučel, skrčil se v koutě s rukama na obličeji a prosil Voldemorta, ať hada zklidní. Neměl rád hady, dokud nepotkal tohoto, pak se nechuť změnila v panickou hrůzu. Potajmu svému nejmilejšímu Pánovi zazlíval, že chová u sebe takovou obludu.

„Ne drahá, nic neudělal, tak ho přestaň děsit, nerad bych po něm uklízel," okřikl Voldemort hada nevrle.

Had se opravdu stáhnul, ale nebyl rád, že mu Voldemort kazí jeho hru s krysou. Uraženě se doplazil zpět na místo u krbu, odmítaje se podívat na Pána Zla. Po určité době na těle ucítil nadlehčující kouzlo. Jeho hlava se zvedla bez jeho přičinění, stejně tak půlka hadího těla. Plul ve vzduchu, dokud nepřistál ve Voldemortově klíně. Mužovy prsty začaly jemně hnít kůži za hlavou.

„Nech toho ty náfuko," šeptal k hadovi zatímco správnými doteky, o kterých věděl, že zaberou, si Nagini usmiřoval. Počkal, až se úplně uvolní, než na ni začal znovu syčet. „Raději si poslechni, co mám v plánu." Voldemortův hlas přitom zněl až fanaticky nadšeně.

Obří had se na jeho kolenou mírně otřásl.

„Nemůžeš se dočkat, že?" ozval se Voldemort. „Však se neboj, bude to něco velkého, z čeho se ten slavný Řád rozklepe strachy."

„Co máš v plánu, můj pane?" zvedl had nedočkavě hlavu, střetávaje se tak s Voldemortovým pohledem.

„Dočkáš se, neboj," uklidňoval hadí nadšení Pán Zla. „Jen mě nech si to nejprve v klidu promyslet."

Had kývl a zase si lehl do původní polohy a nechal se hladit. Netrvalo dlouho a hlazení se změnilo. Harry se v hadím těle přikrčil.

Voldemort položil Nagini na zem na vyhřátý koberec a vstal. Ruce zvedl ke svému hábitu, když had popuzeně syknul:

„Pošli ho pryč!"

Voldemort zmateně spustil paže dolů podél těla, než mu došlo, co mu jeho drahá naznačuje.

Otočil se na Červíčka, co se krčil v tmavém koutu.

„Zmiz!" přikázal.

Pettigrew ho bez váhání uposlechl a překotně utekl z pokoje.

Voldemort mávnul rukou směrem k zavírajícím se dveřím a jakmile cvakla klika, tak cvakl i zámek. V ten moment hábit na muži zmizel a jeho tělo se začalo deformovat.

Harry odvrátil pohled. Viděl tuto podívanou jen jednou a to stačilo. Až když zaslechl dopadnout na zem něco těžkého, otočil pohled zpět. Pár metrů od něj ležel další had, černý jako noc. Nebýt jasně hořícího krbu, zcela by se v temné místnosti ztratil. Had byl o pořádný kus větší než jeho protějšek. Červené oči, které působily na už tak děsivém hadovi ještě o něco víc děsivě, zároveň nenechaly nikoho na pochybách, o koho se jedná. Blížil se pomaličku, až elegantně k Harrymu a ten čekal na ona osudná slova, která zas a znovu zpečetí jeho osud.

„Pojď ke mně."

***

Shrbená postava se plížila chodbami Bradavic. Portréty, které byly v tuto pozdní dobu vzhůru, se na ni dívaly s obrovskou lítostí. Dotyčná osoba na to však nereagovala a pajdavým krokem, schovávaje se ve stínech, mířila do ředitelny.

Dnes měla štěstí. Nikdo se v chodbách, kudy šla, nenacházel, tudíž brzy dorazila k chrliči.

„Salazar je náfuka."

Chrlič okamžitě odskočil z cesty a osoba se kulhavě vydala k prvnímu schodu. Jen co si na něj stoupla, socha se okamžitě rozpohybovala zase zpět nahoru. Když byla nahoře, brýlatý chlapec se narovnal, co nejvíc to bylo možné, a namáhavě se vydal ke dveřím. Zastavil se a s povzdechem zaklepal na dřevo, nestačil ani ruku spustit dolů, když se dveře prudce otevřely.

„Harry, chlapče, jsi v pořádku?" ptal se bledý Brumbál běžící rychlým krokem směrem k Potterovi.

„Jsem v pohodě, pane profesore," odpověděl Harry chraplavě a překročil práh. Vratkým krokem, který se snažil skrýt, se vydal k řediteli. Dveře se za ním se zabouchnutím zavřely.

Albus pozoroval na pohled vyčerpaného Harryho, který měl jasné bolesti, jen se je snažil nedat znát. Silou vůle se ovládl, aby nešel chlapce obejmout. Věděl, že by to Harry neocenil, obzvlášť ne po setkání. Zase ho přepadla vina, neměl to dovolit, měl to zastavit, dokud to ještě šlo. Jenomže v tu dobu byl oslněn vidinou brzkého konce války a nedomyslel důsledky, které způsobily, že odsoudil syna Jamese a Lily k utrpení, a co bylo horší, z nevinného veselého chlapce se stal chladnokrevný voják stvořený pro válku. Pak se ale podíval na tu druhou stranu, na tu dobrou, kolik životů už tímto činem zachránili. A nejen to. Teď znali Voldemortovy plány z první ruky a za to všechno to přeci stálo, nebo ne?

„Pane řediteli, nesednete si raději?" navrhl Harry, když viděl v jakém stavu se Brumbál nachází.

„Jistě, jistě chlapče," kývl ředitel roztržitě a otočil se, aby se mohl vrátit ke své ředitelské židli.

„Co se dnes událo na setkání?" položil otázku, když si sedal, nespouštěje přitom pohled z Harryho, který se vydal k oknu.

„Voldemort měl dnes velmi špatnou náladu a bolestně ji pocítili Bellatrix spolu s jejím manželem." Na Harryho rtech se při vyprávění objevil zlý úsměv a ten se ještě rozšířil, když vysvětlil, proč byli potrestáni. „Pořád se jim nepodařilo najít dostatečnou náhradu za Severuse." Harry se odmlčel a otočil se čelem k řediteli. „To Voldemorta rozčílilo. Ještě aby ne, vždyť hledají měsíce a stále nic. Voldemort zřejmě stále nepochopil, že nikdo lepší než Severus neexistuje."

S tím musel Albus souhlasit. Severus umí s lektvary hotové zázraky.

„Co ho, ale vytočilo do nepříčetnosti bylo zjištění, že neuspěl ani u soudu o Malfoyovo opatrovnictví."

Brumbál nebyl překvapený, když toto od Harryho vyslechl. „To je pravda, Starostolec přiklepl opatrovnictví Severusovi, bylo to sice o chlup, ale podařilo se."

„Jak to myslíte o chlup? Měl jsem dojem, že je to předem jasné, vždyť kdo by svěřil nezletilého Bellatrix?!" Harry si v duchu představil, jak by se dotyčná šílená žena starala o mladého Malfoye, a vůbec to nebyla příjemná představa. Jistojistě by ten kluk skončil hodně špatně.

„To jsme si mysleli ze začátku taky, jenže jsme podcenili Tomovi styky s lidmi od Starostolce. Nebýt Severusova prozíravého jednání, skutečně bychom prohráli."

„Co udělal?" zeptal se Harry s úsměvem. Skutečně ho odpověď zajímala, protože jak znal Severuse, muselo to být něco, co nikoho ani ve snu nenapadlo.

„Vydal se bez mého vědomí do Azkabanu, kde si vyžádal návštěvu Luciuse Malfoye." Podle ředitelova zasmušilého výrazu s tímhle nesouhlasil. „Každopádně u soudu vytáhl ručně psanou žádost od Luciuse, kde se jasně stanovilo, kdo se má o mladého pána Malfoye postarat, dokud nenabude zletilosti. Doteď vůbec nechápu, jak se Severusovi tento mistrovský kousek povedl," kroutil Brumbál hlavou.

„Potom chápu Voldemortův další krok," řekl Harry a zamračil se do podlahy.

„Jaký další krok, o čem to mluvíš Harry?"

„Chce znovu obsadit Azkaban a vysvobodit své následovníky, ale co je hlavní, potrestat Luciuse Malfoye," řekl Harry to nejdůležitější a promnul si unaveně tvář.

Brumbál si povzdechl. „Dalo se to čekat. Teď jsou jeho spojenci mladí a nezkušení kouzelníci, kteří jsou sice pro věc zapálení, jenže jejich nezkušenost Toma brzdí."

„Ano, souhlasím, potřebuje své věrné a zkušené a taky se chce kouzelnickému lidu opět ukázat v plné parádě."

Brumbál už otvíral ústa, aby se ke všemu vyjádřil. Harry však zvedl pohled a rychle pokračoval.

„Přepadení Azkabanu ještě pořád plánuje, takže máme čas se na vše připravit."

Tentokrát už se Albus neudržel, musel se prostě zeptat. „Já měl dojem, že tato informace je oficiální?"

Harry se na malou chvíli zarazil, naštěstí si toho ředitel nevšiml, jak byl zabrán do svých myšlenek.

„No, řekněme, že Smrtijedi zatím nevědí o Voldemortových plánech, ale jeho mazlíček ano," řekl Harry nakonec s jasnou hořkostí v hlase.

„Musíme tedy v zabezpečování vězení a sdělování informací být co nejopatrnější," oznámil Brumbál a vstal, v hlavě už si sestavoval seznam lidí, kterým Tomův plán oznámí.

„Dělejte, jak chcete, hlavně mu v tom zabraňte, až se o to pokusí."

„Budeme dělat vše, co je v našich silách Harry!" přislíbil Brumbál přesvědčeně.

Potter už neměl důvod tu déle zůstávat, informace předal a tím to pro něj skončilo. „Dobrou noc, pane profesore," rozloučil se a s úmyslem odejít se otočil zády k řediteli. Nestačil však udělat ani krok, když ho vyrušil mužův hlas protkaný lítostí a smutkem.

„Omlouvám se, Harry, chlapče."

Harrym projela úzkost, křečovitě zavřel oči, v duchu proklínaje starého může za jeho perfektní načasování. „Mě se omlouvat nemusíte," promluvil Nebelvír plochým hlasem, ze kterého se nedala vycítit žádná emoce. „Omluvte se raději těm, které jste svým pošetilým činem nechal na holičkách."

„Harry..." ozvalo se za ním zlomeně.

Potter se však na zoufalého muže neotočil, udělal pravý opak. Odešel z ředitelny se vztyčenou hlavou, zanechávaje ho sžíravým výčitkám.

Emoce z něj vytryskly až dole pod schody. Vzteky vrazil pěstí do zdi. „Ten pošetilý starý blázen!" zavrčel Harry nepříčetně. Zloba v něm kypěla, stačilo ji jen vypustit ven. To si ale nemohl dovolit. Se zavřenýma očima opřený o zeď čekal, až ho ten největší vztek přejde a bude moci zase rozumně uvažovat. Byl do toho tak ponořený, že si nevšiml skřítka, který tiše stál kousek od něj a čekal. Harry otevřel oči a pomalu se vydal podél zdi, pryč od sochy chránící vchod do ředitelny. Po pár krocích si všimnul Dobbyho, který šel neslyšně vedle něj. V prvním momentu sáhl po hůlce, než si uvědomil, že je to Dobby, tudíž žádné nebezpečí nehrozí.

„Dobby, co tu děláš, pro Merlina!" vydechl, srdce mu v hrudi bušilo jak vyděšený kolibřík.

„Dobby nechtěl pana Harryho vylekat," zatvářil se skřítek kajícně. „Pouze mu přišel nabídnout pomoc," vysvětloval Dobby, jako kdyby se bál, že ho Harry bude trestat.

Nebelvír se zamyšleně na malého skřítka podíval. Kulil na něj ta svá věrná očka, že Harry nemohl jinak, než nabízenou pomoc přijmout.

„Rád tvou nabídku přijmu," řekl a natáhl ke skřítkovi ruku.

„Dnes už schody nechci ani vidět," dodal si sám pro sebe.

Za malou chvíli už chodba zela prázdnotou.

Tak co říkáte na Voldemorta a Nagini? Jsem zvědavá na vaše dedukce :) 

Doufám že jste si užily čarodějnice. Stejně tak první Máj. Všem vám přeju přijemný zbytek týdne. 

Nezapomeňte si přečíst to nahoře!