Zjevili se na pozemku, zřejmě na opačné straně, než kde zuřily boje. Harry je dokonce tlumeně zaslechl. Potlačil nutkání se tam okamžitě rozeběhnout. Nemohl se ale ubránit nervóznímu přešlápnutí z nohy na nohu. Sníh mu pod nima zakřupal a do těla se mu opřel studený, vlezlý vítr. „Dorazil včas Fénixův řád?" zeptal se znepokojeně.

Dobby ihned začal horlivě kývat hlavou. „Ano, pane Harry Pottere, stihli to. Dvě minuty před tím, než padly štíty."

Harrymu spadl kámen ze srdce. Netušil, co by dělal, kdyby věděl, že lidé, na kterých mu záleží, právě stojí proti přesile a bez pomoci. „Děkuji ti, Dobby, teď jdi a zmobilizuj ostatní v kuchyni."

Skřítek otvíral ústa, aby ve vší slušnosti Harrymu skočil do řeči, mladíkův pohled ho však donutil si to rozmyslet.

„Vím, že se do kouzelnických válek příliš nezapojujete, ale pokud to dnes neuděláte, Bradavice s největší pravděpodobností padnou do rukou tyrana. Koneckonců, nebudete bojovat za kouzelníky, nýbrž za svůj domov."

Skřítkovi se na tváři objevilo pochopení. „Dobby udělá všechno proto, aby ostatní skřítky přemluvil! Dobby bude bojovat za svůj domov! A hlavně za Harolda Zmijozela, největšího a nejlaskavějšího kouzelníka, co kdy žil."

Harry měl najednou problémy s polykáním. Mohl za to knedlík, co se mu udělal v krku během dojemného Dobbyho proslovu. Chvíli trvalo, než ty pocity překonal a mohl znovu mluvit. „Dobby," hlesl, nic víc ze sebe nedostal, v hlavě měl úplné prázdno. Polykal ve snaze pročistit si krk, jenže k ničemu to nebylo. V očích ho tlačily neprolité slzy, které každou chvíli hrozily, že přetečou. Odtrhl pohled od zaraženého stvořeníčka a zadíval se na zasněžený les. Prudce několikrát zamrkal, jenže obraz se mu začínal rozmazávat a on věděl, že svůj boj s pláčem prohrál. Otočil se zpět a poklekl do mokrého sněhu, čelem ke skřítkovi. Bylo mu jedno, že ho sníh studí do kolen a že bude mít promočený hábit. To všechno už bude za pár chvil nepodstatné. Slzy mu volně tekly po tvářích, než však stačily opustit hranu čelisti, vítr je vysušil. Chtěl se rozloučit, ale nemohl najít vhodná slova. Tak udělal to, co mu v tom okamžiku přišlo správné. Svého skřítčího přítele pevně objal. Dobbymu pár vteřin trvalo, než se vzpamatoval, pak ho však objal zpět, tak pevně, jak mu to jeho malé ručky dovolily. Cítil, jak se skřítek třese, nebo to byl on? Těžko říct. Ukázalo se, že nebylo třeba slov, rozloučili se v tichosti.

Když Dobby zmizel, Harry se snažil dát trochu do pořádku, hlavou mu přitom bleskla myšlenka, že by se mu hodil Hermionin kapesník. Nad tou úvahou se musel, i když se to k dané situaci nehodilo, pousmát. Z očí mu vytryskl nový příval slz. Dnes a tady všechno skončí, po tolika letech najde i on svůj klid. Jen mu trhalo srdce, že opouští Severuse a přátele bez rozloučení. Zřejmě to tak má být, nezemře zbytečně, ochrání ty, co miluje.

S hlubokým nádechem zavřel oči a ponořil téměř necitlivé ruce do sněhu, a přestože byl už nějakou chvíli řádně promrzlý, zachvěl se zimou. Někde v koutku mysli proklínal Voldemorta za jeho mizerné načasování. Potřeboval kontakt se samotnou magií Země, ze které byly tvořeny štíty. Na jaře by se nemusel prodírat sněhem k promrzlé půdě a kontakt se Zemí by byl daleko silnější. Jak on toho černokněžníka nenáviděl!

V dobách, kdy Bradavice měly postavené sotva základy, zakladatelům došlo, že takový hrad musejí schovat a uchránit nejen před mudly, ale především před černokněžníky, které posedla temná magie. Nemělo smysl stavět hrad, když by jej nedokázali ochránit a udělat z něj opravdu bezpečné místo pro kouzelníky. Bábi, Haroldova a Salazarova babička, přišla tehdy s poměrně zvláštním řešením.

Magie živlů se tenkrát využívala velmi málo, protože nad ní člověk neměl vůbec žádnou kontrolu. Nedala se spoutat nebo jinak zkrotit. Pokud jste od ní něco žádali, vždy to bylo něco za něco. Dlouho zakladatelé váhali, když však nenacházeli žádné jiné řešení, přistoupili k babiččinu návrhu.

Magie Země jim skutečně pomohla, avšak chtěla, aby z jedné strany vysázeli les, jaký svět ještě neviděl. Stalo se. A zatímco Zapovězený les rostl, okolo hradu se vztyčil jedinečný štít chránící hrad.

Harry klečel na zemi zkřehlý zimou, ale ať se snažil sebevíc, nedokázal svým vědomím magii vycítit. Netušil, kolik času uběhlo, ale nevzdával to, a jeho nekonečná trpělivost se nakonec vyplatila. Poprvé si to ani neuvědomil, jak byl soustředěný. Teprve druhé, razantnější šťouchnutí jej upozornilo a cosi hřejivého s příchutí zeminy, kterou cítil až v puse, se o něj otřelo. Podle emocí, které mu zaplavily mysl, to bylo velmi rozzlobené. Harry se před tou zlostí schoulil a pomocí svých emocí začal vysvětlovat a omlouvat se.

Když mu později konečně magie Země odpustila, štíty už byly nenávratně pryč. Bylo třeba vztyčit úplně nové, silnější, takové, které vydrží nápor každého zrádného kouzla.

Harry byl připraven, ale k jeho obrovskému překvapení jej magie odmítla. Marné bylo přemlouvání, úpěnlivé prosby. Když se mu za zavřenými víčky zjevila Severusova tvář, pochopil, že prohrál...

Magie věděla, že Harry není ten pravý, i když si to tolik přál; byl tu totiž někdo pro něj ještě mnohem důležitější, milovanější než samotné Bradavice. Nebylo však třeba si zoufat, magie ho slyšela a rozhodla se jeho přání vyplnit...

Harryho mezitím zavalila škála palčivých emocí. První byla láska, tak silná, že se nemohl obětovat, ani kdyby stokrát chtěl, ten cit ho ze spárů jen tak nepustí. Následoval spalující vztek na sebe, a taky na Severuse, protože nebýt jeho slabosti pro onoho muže, nikdy by ve svém úkolu neselhal. V neposlední řadě tu byla hořká lítost. Lítost nad lidmi, které ve svém sobectví nezachrání, lítost nad samotným hradem, který se za ta léta stal domovem tolika kouzelníků, a teď ho lidská zloba zničí a Harry nemůže dělat nic, jen přihlížet. Zklamal...

***

Tělo mladého muže se svalilo bezvládně do sněhu. Vypadal, jako když usnul, ale takřka fialové rty a nekontrolovatelný třas mluvily o opaku. Hustý sníh, jenž se před hodnou chvílí spustil z nebe, pomalu pokrýval mladíka bílou přikrývkou.

Znenadání se prostorem rozezněly výkřiky plné bolesti a hrůzy.

Štíty znovu vzplály a všichni, kteří neměli na pozemcích co pohledávat, bez milosti skončili v Zapovězeném lese. Někteří do okolních stromů narazili tak nešťastně, že na místě zemřeli. O jiné se postarali obyvatelé lesa. Malá skupinka spolu s rozzuřeným Pánem Zla se stihla ve zmatku přemístit do bezpečí.

Na bitevním poli mezitím vznikl chaos. Fénixův řád se snažil vytáhnout zbylé Smrtijedy ze spárů obřích pavouků, jež nešťastně povolal Hagrid.

Ženy se rozeběhly k ležícím tělům dvou mužů, kteří se bezvládně svalili k zemi ve chvíli, kdy se štíty obnovily.

Eleonor spěšně přiklekla ke svému vnukovi. Pohledem hledala viditelná zranění, nikde však žádné nezahlédla. Přetočila ho na záda a roztřesenými prsty se snažila na krku najít tep.

„Severusi, tohle mi nedělej," šeptala horečnatě a volnou rukou bezvládnému muži odhrnovala vlasy z očí. Horká pára jí šla od úst, když s úlevným výdechem konečně nahmatala silný, pravidelný tep. Ze samé radosti se Eleonor rozklepala brada. Na pár vteřin zavřela oči, jinak hrozilo, že ji emoce přemohou. „Děkuji, Merline," vydechla a přitáhla si Severuse blíž k sobě. Netušila, co se stalo, proč zčista jasna byly štíty opět na svém místě, ale bylo jí to v tuto chvíli jedno. Větší starost si dělala o Severuse s Albusem. Z jakého důvodu oba najednou a podle všeho bez důvodu omdleli? Tohle si zpočátku myslela, dokud k ní nepřiklekla uplakaná Minerva.

„Co se stalo?" její hlas zněl i jí samotné podivně nakřáple a slabě. Podvědomě tušila, co teď přijde, a vnitřně se snažila připravit.

„Albus je mrtvý."

Prožíváte teď šok nebo jste to naopak čekali, přiznejte se :D

Všem přeji hezký zbytek týdne.